Nový rok, Nový život

Já silvestr neslavím tak okatě a příliš, jako to jiní dokážou, aby snad uspokojili své touhy po skoro legálním ničení majetku ostatních lidí naprosto nesmyslnými vietnamskými a nehezkými „petardami“. Když jsem byl mladší, petardy tak oblíbené nebyly. Myslím si, že snad i lidé byli mnohem rozumnější a ohleduplnější. Dnešní primitivové však vyhledávají dělbuchy, které už svým hlukem a sílou připomínají spíš granát nebo dynamit. Mám pocit, že je ty po penězích lačnící asijské továrny plní trinitrotoluenem.

Vím, že málokdo (především v České republice) čte nějaké knihy a snaží se soustředit na obtížnou, vyčerpávající a mozek přetěžující práci spisovatele, ale snad i normálnímu člověku by mělo dojít, že ne všichni jsou nadržení po házení těch trhavin pod okna nebo do popelnic. Kdyby bylo na mně, nechal bych to zakázat a za prodej těchto předmětů bych trestal pokutou ve výši peněz za ublížení na zdraví.

Nemám naprosto nic proti NOVOROČNÍMU slavení barevnými a pohledu příjemnými rachejtlemi, které ani zdaleka nedělají takový rámus. Myslím si, že to k silvestru neodmyslitelně patří, ale proboha k čemu jsou tedy trhaviny, které udělají jen setinový záblesk a ránu jako z kanónu? Je to na pohled příjemné? Je to uším příjemné? Není to ničemu prospěšné, než jen k tomu, že hloupí obyvatelé České republiky chtějí vybít svou potřebu ničit, jako nějací neandrtálci. Nechci se nikoho dotknout a pochopím, když si otec dětí, které takové věci lákají, pár petard zahodí, aby jim udělal radost, tím to ale končí. Však se stačí jen podívat z okna a hned se dovíme, kdo to hází. Jsou to pubertální vejrostci s kapucemi hozenými přes hlavu, aby byli „cool“. Česká republika je mi k smíchu jak svou politikou, tak primitivností.

Pro mě Česká republika nikdy domovem nebude, bohužel. Jediné, čeho si na naší zemi vážím, je především to, co jsme dokázali mnohem dřív. Mám na mysli vynalezení lodního šroubu, o které se postaral Josef Ressel, nebo nádherné Dvořákovy skladby, či snad bravurní literaturu, o kterou se postaralo mnoho našich výjimečných spisovatelů. Co jsme ale dokázali dnes? Komunismus nás odrovnal a my se pořád nedokážeme vzpamatovat. K smrti rád bych tu zůstal, ale mé nutkání po poznání něčeho mnohem lepšího mi to nedovolí.

Když se vrátím zpět k silvestru, je to pro mě den, kdy se mi dostane dobrého jídla, pití a skvělé přítomnosti lidí, které mám nadevše rád. Je to podle chuti, kdo jak silvestr slavíme. Někdo ho slaví s přáteli, někdo s rodinou, někdo si prostě rád zajde do baru, ale pokaždé jsme bez omračující rány alkoholu nespokojení. Všichni doufáme v lepší Nový rok, přitom nevěříme tomu, že by lepším mohl být. Dáváme si předsevzetí, které nám dodají pocit sebeovládání a radosti z toho, že jsme udělali radost třeba i své rodině nebo přítelkyni. Tento pocit ale trvá jen malou chvíli a rok je pak stejný, ne-li ještě horší, než ten předchozí. Je mi smutno za mnoho lidí, kteří žijí svůj nespokojený život kvůli tomu, že si buď řekli, že budou dělat to, co je baví (což v dnešní době už tak úplně nefunguje), nebo si v mládí chtěli užívat i za tu cenu, že v dospělosti se budou trápit pro peníze v práci, která je nebaví, od rána do večera. Do všeho stačí jen trocha uvědomění a rozumu a hned by se všem žilo mnohem lépe.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Já radši budu v mém mládí dřít jako mezek a učit se školu, která mě posílá k zemi každým týdnem, než se flákat a chodit po klubech v partičkách, co až v nelegální opilosti a neschopnosti si cokoliv druhý den pamatovat přemýšlí o svém životě. Kdokoli se nade mnou může vytahovat s motorkou (kterou v dospělosti prodá, protože nemá peníze) a holkou, co vystřídala více kluků než žiletek na oholení svého ještě nevyvinutého přirození, ale já raději budu žít jako vzdělaný člověk s chytrou a nádhernou holkou, co svůj život promýšlela hluboko dopředu jako já. Je to velký poklad někoho takového potkat a mně se to stalo. Nebyl bych ale jiný, než ti, o kterých mluvím, kdybych se nad nimi v dospělosti vytahoval. Já jim raději pomůžu zpět na nohy, aby si to, co si neoddřeli v mládí, oddřeli ještě ve čtyřiceti.

Já doufám, že svého silvestra prožijete s těmi správnými lidmi a v trochu kulturním duchu. Přeji Vám vše nejlepší do Nového roku a Nový krásný život s lepší budoucností.

Šťastný Nový rok Vám přeje, Samuel Tongel.

Read More

Vánoce a silvestrovské setkání

Je tomu velice nedávno, kdy jsem se alespoň trochu začal dostávat do vánoční atmosféry, která vzhledem k teplotám dosahujícím až deseti stupňů celsia – a tím pádem znemožňujícím jakéhokoli sněžení – nemohla za žádných okolností přijít. Ani purpura na kamnech či hořící františek nedokázali utvořit to správné vánoční cítění.

Asi před necelými dvěma týdny jsem se seznámil s dívkou, u které jsem byl překvapený jejím vzdorem k osobnímu setkání a zároveň jejím talentem vztahujícím se k umění. Mým snem je žít s dívkou, která by dokázala procítit každý okamžik tvořivosti stejně jako já, a ona mi zahrála tak perfektně na piano, až se mi z toho zalily oči slzami. Její vlasy jsou živé a černé jako noční obloha, pod kterou se mi podlamují nohy. Její rty jsou smyslné a lákající k polibku, nemluvě o očích, které jsou těmi pravými a bouřlivými okny do duše. Tím ale rozhodně nechci říct, že by snad bylo snadné její duši odhadnout takovou, jaká je.

Ve skutečnosti je hodně složitá, ale tím pádem zajímavá. Vlastně je docela stejná jako já. Je jiná, ale ne proto, že by to jen tvrdila, ale proto, že doopravdy je. Myslím, že nebude těžké mít jí rád, jako spíš donutit jí k tomu, aby mi věřila ve všem, co povím. Její zážitky a zkušenosti s chlapci nebyly příliš světlé a myslím, že právě to neprožití s opravdovým klukem, který se chová, jak by měl, je jejím největším handicapem, základní součástí tvořící skládanku nedůvěřivosti, která se musí rozebírat kus po kusu.

Její slova mě často zraňují, obzvlášť když mi říká, že mě má moc ráda a pak se mi snaží rozmluvit to, abych jí poznal, protože – údajně – ví, že se zamilovat nedokáže. Já ale znám holky a troufám si tvrdit, že i přesto že to říká, doufá v mou trpělivost a v to, abych o ni nepřestával bojovat. Můj názor je, že to chlapy mají tu povinnost dívčí srdce dobývat a ne dívky srdce chlapců. Nechápu dnešní dobu, když si dívka s chlapcem pěkně píšou, povídají a rozumí si spolu, a pak při sebemenším náznaku toho, že o tu holku se bude muset bojovat, to chlapci vzdají – to prostě není chování budoucího chlapa. O dívku se musí bojovat celý život. Jejich povaha vždy taková byla a vždy bude. Já o ni bojovat budu, a to tím nejněžnějším způsobem.

Měl jsem takovou radost, když jsme se konečně domluvily na setkání, které se má odehrát na silvestra, a já doufám, že to stále platí. Nerad bych přišel o tak vzrušující událost, kdy se jí budu moct podívat do očí, usmát se a povídat si s ní naživo, vidět jak se tváří. Myslím, že by to pro mě bylo největším zklamáním, jelikož jsem si to vzhledem k mým skromným přáním k vánočním dárkům jako dárek vzal. Vlastně to byl nejšťastnější okamžik za posledních pár měsíců.

Tím se dostáváme k celým Vánocům, které u mě byly doopravdy skromné. Já vlastně všechno až na spřízněnou duši mám. Mám psací stroj, papíry, počítač, mobilní telefon, skvělou a zdravou rodinu a perfektní školu. Mám život, o kterém se dá říct, že ho doopravdy žiji, a to hned dvojím způsobem ve světě fikce a ve světě reálném. Nebudu se tu chlubit, co jsem dostal za dárky, jen Vám povím, že to hlavní, na čem mi záleží, je atmosféra a zdravá rodina. Dovolím si ale přát srdce zmiňované osoby. Snad se mi podaří si tento životní dáreček vybojovat.

Omlouvám se za opožděný článek, ale přišlo mi zbytečné psát před Vánoci, když se ještě nic neudálo. S blogováním jsem nepřestal a s radostí Vám oznamuji, že jsem dopsal první kapitolu knihy, kterou právě píši. Jsem amatérský spisovatel, ale zapálený, a to je hlavní. Přeji Vám příjemné svátky a krásný Nový rok, přátelé a milí čtenáři.

Read More

Svět podle Garpa (RECENZE)

John Irving, jako vždy, nezklamal a naplnil mě novými postavami, novým příběhem a řekl bych i novým životem. On je typ spisovatele, který nepíše jen tak ledajaké příběhy; jeho romány jsou lahůdkou pro všechny, co se chtějí do někoho zamilovat a nechtějí být sami, naopak v přítomnosti dalšího fiktivního života, jež nám tento kouzelník přichystal.

  

  Abych se dostal zpět k tématu, knihu jsem si zamiloval o krapet víc, než již recenzovaná Pravidla moštárny, která mají, jak jinak, stejného tvůrce -, i když to nemohu tak jistě určit vzhledem k tomu, že si to říkám u každé knihy v mé knihovně. Asi mám štěstí na vybíravost, ale vše, co přečtu, se navzájem přebíjí ve své kvalitě. Ačkoli se mi do nich pokaždé moc nechce, protože si říkám „Nic nemůže být lepšího než to, co jsem právě přečetl,“ nakonec vše dobře dopadne a jsem stejně nadšený, jako jsem byl u předešlé tvorby.

  

  Ve světě podle Grapa je nejdůležitější a nejvíce sympatická postava T.S.Garp, jehož počáteční iniciály na začátku jména nic neznamenají. Zkrátka je to Garp, kterého si zamilujete a už se ho nepustíte. Tento román není v žádném případě na krátkou chvíli a já ho četl asi dva měsíce nebo víc. Není to jednoduché, protože se v každé kapitole stane spoustu věcí a někdy také nic, a vy nevíte, na co se máte připravit. Při čtení mnou ale vždy procházela romantická i vzrušující atmosféra vyvolávající chuť po sexu nebo zkrátka po něžném doteku dívky, políbení či psaní. Pokud že máte problémy se psaním, jedině doporučuji. Tímto bych se také chtěl dostat ke shrnutí celého příběhu, protože Vám o něm nemohu říct skoro nic, vzhledem k tomu, že vše je vesměs spoiler.

  

  Garp je spisovatel, jehož příběh budete číst od mládí jeho matky, po jeho smrt, a já mám doopravdy pocit, jako by byl za mnou život, který jsem zbožňoval. Možná jsem až moc citlivý, nebo mám představivost v gigantických rozměrech a můj život stojí za prd, ale budu hodně dlouho oplakávat, že to všechno skončilo. Kniha mi byla podporou při každém dni a naplňovala mě vším, co jsem potřeboval. Říkám si, že Irving nikdy nesmí přestat psát, jinak přestanu psát taky. Nepoznal jsem (skrze knihy) žádného spisovatele, který by mi sedl víc, jako on, a doopravdy mu chci vyzpívat chválu za jeho díla. Samozřejmě jsem si nyní půjčil další jeho tvorbu, která nese název Modlitba za Owena Meanyho, a jsem si naprosto jistý, že bude zrovna tak dobrá. Nicméně mezitím, co Vás spousta spisovatelů provede životem svých postav, Irving Vám zajistí, abyste ho prožily.

  Na závěr bych chtěl také zmínit větu, která se mě v posledních stránkách, co jsem dočítal knihu, dotkla:

„Představovat si něco je lepší, než si to pamatovat.“ T.S.Garp

Read More

Pád do nevědomí (epilepsie)

Dříve jsem hodně přemýšlel nad tím, jaké to je, nic si nepamatovat. Byl jsem ještě dost malý, a tak jsem žasl nad příběhy, kdy se někdo opil a nic si nepamatoval. Nedovedl jsem si to představit, protože jsem ztrátu paměti znal jen ve spojení s mým nejmladším věkem, kdy jsem poprvé spatřil světlo světa. Nebylo pro mou mysl ale přípustné, že by snad šlo ztratit vzpomínku na okamžik, který jsem prožil před pár hodinami. Bylo to pro mě hodně deprimující, celá ta představa mě nějakým způsobem utlačovala a dávala mi nutkání zkusit to taky.

V tu dobu mi bylo něco kolem třinácti let a byl jsem ve věku, kdy mé tělo nevědělo, kam růst. Každým týdnem jsem byl větší, a cítil jsem, že ve sportu mi to přestává jít s takovou lehkostí, jakou jsem prožíval dřív. Bylo to zvláštní, protože jsem měl tréninky Juda třikrát do týdne a tělo mě bolelo téměř každý den, nemohl jsem přeci tak rychle ztrácet kondičku. Jenže realita mluvila jinak, byl jsem těžší a konečně na mě začaly působit gravitační zákony. Už jsem nebyl to dítě, pohybující se bez zábran jako na povrchu měsíce. V tu dobu to bylo jako se pohybovat v tekutém písku, protože každým tréninkem jsem se propadal víc do mých budoucích problémů se zdravím.

Nebylo to ale jen tímto, také jsem prožíval více kamarádských dobrodružství a rebelií, jako jít proti přikázání rodičů. Občas jsem o víkendech přespával u mých přátel, a ponocoval jsem hraním her, nebo díváním se na filmy. Asi si říkáte, že to není nic závažného, ale věřte nebo ne, s růstem to způsobovalo velké problémy mému mozku.

Ta noc byla perfektní. Byla to noc, kdy jsem zažíval mnoho nových pocitů. Byl jsem doopravdy malý a styděl jsem se jít vykoupat, nebo spát jen v trenýrkách či volném pyžamu, jak by to mělo být. Já spal v úzkých kalhotách, které mému tělu nedaly příliš odpočinku. Byla to velká spousta náhod, protože můj kamarád neměl normální monitor od počítače, ale jen starou televizi, která vydává snad ty nejhorší vlny. Když jsem se ráno probudil, cítil jsem se doopravdy hodně zničený, a je pravda, že už z té doby mám jen střípky vzpomínek v hlavě. Hned po ránu jsem šel bez jediného odpočinutí znovu na počítač k tomu ďábelskému monitoru, a pak už si nic nepamatuji.

Celé to bylo jako z filmu, protože si pamatuji jen pár úlomků. První z nich byl, když jsem ležel na zemi a záchranář mi podkládal hlavu něčím měkkým. Druhý záblesk byl v sanitce, kde mě uklidňovala nějaká paní. Třetí střípek byl, když jsem koukal na nějaký strop, na kterém se míhala světélka (určitě to byl strop od nemocnice, když mě vezli na jednotku intenzivní péče). Opravdu to, co jsem si nejvíc ze všeho nepřál, bylo skončit v nemocnici, ať už z jakéhokoli důvodu. A zrovna v tom období jsem tam skončil. Nedokážu ani popsat ten „hnusný“ pocit, když ani nevím, co se stalo, nic si nepamatuji a jediné co vím je to, že jsem v nemocnici. Koukal jsem celý rozrušený a každou chvíli se u mě chystal spustit pláč. A když vytryskly první slzy, můj otec mě pohladil po tváři a klidným tónem, který mě rozrušil ještě víc, mi řekl: „Neboj se, bude to dobrý. Měl jsi epileptický záchvat.“ Ale já nevěděl ani co je to epileptický záchvat, takže jsem propadl panice a šíleným depresím. Nakonec jsem začal zažívat situace, kdy jsem zapomněl, co jsem dělal před pár minutami.

V nemocnici jsem strávil celkem tři dny a období hrůzy začalo. Od té doby jsem dostal celkem ještě další tři záchvaty. Dvakrát jsem ho dostal ve škole, což mi vůbec nenahrálo k dobrému vztahu se spolužáky, a jednou u mého dalšího kamaráda doma. U toho kamaráda to ale byla moje vina, protože jsem si udělal opravdu nevhodnou srandičku. Když jsme hráli hry, udělal jsem nečekaný pád ze židle a začal se na zemi klepat. Můj kamarád okamžitě vyběhl a začal plašit. Hodně jsem se smál, ale asi o pět minut později jsem ho dostal doopravdy.

Samozřejmě jsem chodil také na vyšetření na neurologii, a musím říct, že mi doopravdy pomohli. Díky práškům, které mi předepsali, záchvaty nedostávám. Je zvláštní, že nejsem označován za epileptika, protože když polykám prášky, mám výsledky zdravého člověka, což by byla u epileptika hloupost. Stále s tím ještě bojuji, ale brzy prášky vysadíme úplně, což je moc dobrá zpráva.

Kdybych měl popsat pocit, který jsem po záchvatech prožíval, neudělal bych to. Nedokázal jsem usnout a propadal jsem sebelítosti. Bylo pro mě utrpení, když jsem musel po záchvatu ležet v posteli a spát. Nejvíce by mi pomohlo, kdybych směl dělat normální věci, jako vždycky, což je logické, protože by mi to pomohlo zapomenout na to, že mi něco je. To je podle mě hodně důležitá myšlenka. Člověk trpící jakoukoli nemocí by se měl především věnovat věcem, které dělal normálně, protože pokud bude žít pouze v prostředí a s životním plánem určeným jen k nemoci, tak se bude utápět ve velkých psychických problémech, které moc dobře znám.

Read More

Spotify a Vánoční koledy

Mnoho z Vás určitě Spotify zná. Je to streamovací služba, díky které máte přístup k veškeré hudbě světa. Nedokážu popsat ty všechny výhody, které nabízí. Je neskutečně ulevující, že už nemusím složitě hledat neznámé skladby a stahovat si je přes příšerné stránky vyhazující tisíce reklam. Spousta z Vás ale stejně dává přednost klasickému stahování z Ulož.to a ptá se, proč bych si měl platit něco, jako Spotify? Já se Vám dnes pokusím odpovědět.

Vzpomínám si, jak jsem se k němu dostal. Byla doba, kdy jsem se nemohl nabažit aplikace Youradio.cz, která nabízela podobné možnosti. Díky ní jsem se dostal k hudbě, o které jsem ještě nevěděl, a moc se mi líbila. Hodně mě ale rozčilovalo, že jsem si nemohl písničku přetočit, nebo se na ní vrátit zpět, abych si jí mohl poslechnout znovu. Byl jsem tedy stále odkázaný na papír a tužku, abych si zapisoval písničky, které mě zaujaly, a mohl si je stáhnout z nějakého serveru.

Pak ale přišla má milovaná sestřenka, která mi překvapeně pověděla: „Youradio? Kde to žiješ, prosím tebe?“ A ukázala mi úplně novou (pro mě novou) aplikaci s názvem Spotify. Moc mě nezaujala, protože mi jí ukazovala na svém Iphonu a vzhled nebyl příliš lákavý. To byly ale jen detaily, kterých já si, jako hlupák, všímal. Hodně jsem v tu dobu znejistil, a ta nejistota ve mne vyvolala paniku, kdy jsem nevěděl, jak mé labužnické poslouchání bude pokračovat. Řešením byl Facebook a příspěvek „Spotify, nebo Youradio?“, ve kterém jednoznačně vyhrálo Spotify. To mě ale příliš nepotěšilo, protože to pro mne znamenalo komplikace; Byl jsem moc líný.

Byl bych hloupý, kdybych se do toho nepustil. Zaregistroval jsem se a stáhl jejich aplikaci, kam jen to šlo. Poté jsem se nezapomněl podívat, co o této službě píší lidé za recenze, a jaké jí dávají hodnocení. Byl jsem poměrně překvapený, protože hodnocení bylo přímo obrovské (hodně kladné). Nicméně mnohokrát jsem četl, že se vyplatí spíš placení prémiových služeb. Výhody po zaplacení byly dokonalé, protože kdo by nechtěl, aby si mohl hledat a pouštět hudbu podle své nálady, a pak si jí rovnou ukládat do mobilu a třídit do playlistů. Připadal jsem si, jako v nebi, protože to bylo to, co jsem přesně chtěl. Nemusel jsem nic stahovat z jiných serverů, jen jsem klikl na tlačítko a přidal do playlistu, který jsem nazval „Oblíbené“.

Předtím, než se mi to podařilo zaplatit, jsem měl velké problémy s provedení transakce. S tím se hold každý musí poprat. Nakonec se mi to ale podařilo a nemohu si stěžovat naprosto na nic. Splnili vše, co slibovali, a ještě víc.

Nyní si už připadám, jako král hudby. Vše mám na dosah, vše znám. Když mám náladu na radost, pustím si playlist, který nabízí písničky pro dobrou náladu. Když mám chuť připadat si drsně, dám si tam třeba…“Hudba pro drsňáky“. Upozorňuji ale, že vše je v angličtině. A teď, když začínají ty Vánoce, Spotify přichystalo speciální playlisty plné těch nejlepších Vánočních písní roztříděných na: Christmas Pop, Jazzy Christmas, Folksy Christmas, Rock Christmas, Country Christmas a mnoho dalších. Není možné, aby si někdo nevybral přesně to, na co má chuť.

Díky nim jsem se dostal do skvělé vánoční atmosféry. A pro ty, co píší, je určitě k poděkování hodné, že Spotify nabízí motivační hudbu přímo pro spisovatele. Prostě si připadám, jako dítě, co dostane vše, oč si řekne!

Také jsem díky Spotify objevil spoustu interpretů, bez kterých bych nyní nemohl ani žít. Zkrátka je to nový způsob, jak objevovat hudbu. A pokud dostanete chuť znát víc, a pak machrovat na své spolužáky, či rodinu, že máte hudby z rádia a televize dávno plný uši, protože jste jí naposlouchaní na Spotify, tak do toho. Není to ani drahé. Nyní stojí Spotify pouhé jedno euro na tři měsíce, a jinak platíte šest euro měsíčně. Přeji veselé Vánoce u překrásných písní!

Read More

Začátky blogování

Když už mi nestačilo pouhé čtení, dostal jsem se k psaní. Ale kdepak, nebylo to hned psaní knihy, či nějakých příběhů. Nejdříve jsem si chtěl zkusit, jaké to vlastně je, být někým, kdo píše, protože chce, nebo proto, že musí, vzhledem k nějaké komunitě lidí, co čeká na jeho články. Vždy mi to přišlo tak k ničemu, mít nějaký blog. Za prvé to na mě působilo poněkud zženštile, za druhé jsem vůbec netušil, že existuje někdo, koho baví číst výtvory cizích, neznámých lidí. Byl jsem ale hodně malý a teď vím, že je tomu úplně jinak. Blogování bylo to první, co ukojilo moji touhu po tvoření a po psaní.

Než jsem ale začal, potkalo mě očekávané rozhodování, jak vlastně začít, nebo spíš přes co. Je hromada serverů, co poskytují založení blogu. Napadal mě Webnode, E-stranky, Blog.cz, ale věděl jsem, že existuje i služba od mého milovaného Googlu. Je samozřejmé, že jsem sáhl po ní, protože poskytuje stejné možnosti, jako Youtube. Funguje to skoro na stejném principu, jen s tím rozdílem, že blogujete na vlastní stránky, místo natáčení videí na kanál. Google na mě vždy působil profesionálně a dával mi nějakou naději na prosazení se. Je spousta případů, kdy se nějací blogeři či youtubeři proslavili a začali vydělávat kouzelné peníze (o které mi ale, kupodivu, vůbec nejde).

Tak tedy mé rozhodování bylo u konce a já si najel na stránky Google. Účet už jsem dávno měl, tak jsem se nemusel nikam registrovat. Rozbalil jsem si nabídku služeb a byl jsem překvapený, kolik jich nabízí. Byly tam i opravdové, s prominutím, hlouposti, u kterých si nedovedu představit praktické využití. Zaujala mě, a znejistila, služba, díky které jste si mohli založit vlastní stránky. Trochu jsem si říkal, jestli to už náhodou není ono, ale pak jsem z paměti vyštrachal myšlenku, že tomu tak není a že jejich služba má v názvu přímo něco s blogem. Nemýlil jsem se, bylo tomu opravdu tak. Jejich „Blogger“ bylo to, čím měla začít má kariéra spisovatele.

Nepotřeboval jsem se koukat na žádná videa, na žádné tutoriály. Potřeboval jsem jen zesílit mou motivaci něčím motivačním. Byli to právě články a také filmy. Četl jsem si cizí blogy a fascinovaly mě. Představoval jsem si, jak jednou budu takto psát já, a bylo to nádherné. Ale mnohé z nich, spíše většina, se mi nelíbili vzhledově. Byli tak neuspořádané a tak...levné. To, v čem jsem chtěl já vynikat, byl právě vzhled, říkal jsem si. Nechtěl jsem žádné otravné reklamy na krajích a žádné obyčejné odkazovky. To, co mi vyhovovalo, mi nabízel právě Blogger. Ten byl, a je, perfektní.

Zpočátku jsem byl takový zmatený, co se toho týče. Nevěděl jsem ještě, co a jak. A když jsem napsal svůj první článek, který jsem ihned zveřejnil, připadal mi perfektní, ale teď, když se na něj podívám znovu, mi přijde naprosto příšerný, zamotaný a celý s chybami. Neříkám, že teď píšu bez chyb, protože bych lhal – já nikdy neměl dobrý prospěch z češtiny -, ale je to mnohem lepší, než předtím. Také jsem si už ucelil téma, na které budu psát. Věděl jsem, že můj blog bude čistě o umění a spisovatelství.

A chtěl bych rozhodně Blogger doporučit. Většina lidí říká, že je složitější, na rozdíl od ostatních. Ale není tomu pravda, protože je to otázka maximálně tří dní, abyste se v něm zorientovali. K tomu všemu, když se vám bude dařit, vám Google povolí Adsense (vydělávání si reklamou) a hlavně vás bude od samého začátku upřednostňovat před stránkami, které jsou založené například přes Blog.cz. Což si myslím, je naprosto výhodné. Do Bloggeru jsem ještě nevložil ani korunu a musím říct, že za ty dva měsíce, co si svůj blog vedu, se mi nadpřirozeně daří. Samozřejmě, že ti, co chtějí, mohou investovat peníze, aby například ve vyhledávání byli jako první, nebo se mohou naučit HTML jazykem, aby si vzhled přizpůsobily naprosto svému.

Mně tato služba rozhodně pomohla. Za dva měsíce se mi už ozvalo pár společností, a teď dokonce píšu pro časopis. To není sci-fi, ani fantasy, je to Blogger. Takže vy, co chcete s blogováním začít, začněte takto.

Read More

Motivační filmy pro spisovatele

Každý spisovatel potřebuje nějakou motivaci ke psaní. Naše chuť psát není nekonečná a někdy zkrátka odejde. Abychom ji znovu pustili do svých srdcí, musíme si najít způsob. A způsobem je pro mnoho lidí nějaký motivační článek, seminář, kniha, nebo i filmy. A právě filmům se chci v tomto článku věnovat.

Měl jsem tvůrčí krizi a nevěděl jsem, co psát. Byl jsem úplně na dně, ale nakonec jsem si našel způsob, jak si chuť ke psaní opět získat. Kniha, kterou momentálně čtu, se jmenuje Svět podle Garpa a je od mého milovaného Johna Irvinga. Ano ještě jsem se přes ni nedostal, možná proto, že si ji šetřím. Ta kniha je totiž naprosto celá o spisovateli a jeho životě, navíc je opravdu romantická a dokáže vás dostat i do dobrodružných scén, a co víc bych si já přál, než tohle.

Nicméně to, co nyní píšu, není doporučení na knihy, ale na filmy. Má tvůrčí krize způsobila i to, že jsem neměl vůbec žádnou chuť ke čtení. Stále jsem měl pocit, že mě bolí oči a že nic nezvládnu. Tak jsem se tedy rozhodl, že si vyhledám nějaké filmy na téma tvůrčí psaní. Budete se divit, ale je jich opravdu málo, nebo spíš málo dobrých. Samozřejmě, že jsem je hledal jediným možným, nejlepším způsobem, a sice přes vyhledávač Google. Také jsem si na Youtube pouštěl videa, kde doporučovali filmy o spisovatelích, a nakonec jsem si udělal perfektní sbírku filmů, týkající se psaní. Nebudu zde zmiňovat úplně všechny, ale valnou většinu ano.

Také bych chtěl předem podotknout, že budu psát výhradně ze své paměti. A jelikož jsem takových filmů za poslední dobu zhlédl nejméně deset, nepamatuji si jména postav. Zkrátka budu se snažit vás pouze navnadit na filmy, které mi doopravdy moc pomohly, a to stručně. Tak snad můžeme začít.

Words(Slova)

Začnu filmem, se kterým jsem začal také já. Byl to můj první film na téma spisovatelství a rozhodně mě nezklamal. Hned po jeho zhlédnutí jsem začal psát tak moc, až se ze mě kouřilo.

Odehrávají se zde tři příběhy a jsou seřazeny stupňovitě. Ten nejhlavnější a nejreálnější příběh je příběh o spisovateli, který přednáší svojí knihu v nějakém divadle spousty lidem. Během přednášení si ho všímá docela pěkná mladá dívka, která si ho nakonec odchytne na každé pauze, aby ho mohla jakkoli svést.

Ta kniha, kterou přednáší, je o mladém spisovateli, který se svou ženou konečně žije život svých snů. Je chvíli šťastný, ale pak nastane tvůrčí krize a problémy s nakladatelem. Ze zoufalosti tak on i jeho žena odjedou do Paříže na dovolenou, aby zde pochytil nějaký nápad. Koupí si tam brašnu z antikvariátu, byla to taška pro spisovatele. Později v ní mladý spisovatel najde nikdy nevydaný rukopis, a ze zoufalosti ho přepíše a dá nakladateli. Nakonec se díky ní proslaví, ale pravý autor knihy se záhy objeví a rozhodne se dělat potíže.

A ten autor ve svém rukopisu popisoval svůj smutný život za války ve Francii. Setkal se tam s nádhernou dívkou, se kterou měl později dítě. Jenže dítě jim umřelo a dívka to neunesla, a tak odjela ke své matce na vesnici. Tyto hrozné situace nakonec dotlačily autora k sepsání dokonalého romantického příběhu.

Vše ve filmu se prolíná a tvoří to opravdu nádherný celek, který všem rozhodně doporučuji. Naleznete zde klasické psaní na papír, na psacím stroji i na počítači. Od všeho je tam kousek a není možné, abyste po něm něco nesepsaly i vy.

Misery

Hned druhý film, po které jsem sáhl, byl film podle knižní předlohy od Stephena Kinga. Jeho knihy jsou opravdovou lahůdkou pro milovníky hororů a mrazivých příběhů, a ani já jim neodolám. Samozřejmě kniha a film, které mě od tohoto spisovatele nejvíce zaujali, byla Zelená míle.

Zpět ale k Misery. Příběh je o úspěšném spisovateli píšícím o své dceři. Jeho knihy o Misery byli trhákem a milovala je spousta lidí. Pokaždé, když měl něco napsat, jel na hory, na své oblíbené místo. Byla to překrásná roubenka, moderně zařízená a s příjemnou atmosférou (tak, jak chci jednou já).

Když svou knihu dopíše, chystá se odjet. Nějak mu ale nedošlo, že blížící se bouře mu může způsobit značné problémy. Když sjížděl po té úzké cestě zpět do města, sněžilo tak intenzivně, že nakonec skončil i s autem na střeše v lese pod ním. Vysvobodila ho žena, která se zdá být nejideálnějším zachráncem. Byla to jeho „fanynka číslo 1“. Nicméně tahle fanynka trpěla velkou psychickou poruchou, a když se dozvěděla, že Misery v jeho nové knize zemřela, donutí ho přepsat ji, a to pěkně násilně.  

Ghost writer(Muž ve stínu)

Tento film je především politický a nekladl jsem mu velké šance. Nicméně doopravdy mě překvapil, protože mě neskutečně bavil a bylo zde opět vše, co má. Psaní, akce, láska a zvraty.

Je o spisovateli, který přijme nabídku psát pro významnou politickou osobu. On se do toho ale tolik zamotá, že nakonec přestane rozeznávat zlé od dobrého a lež od pravdy. Zkrátka on nebyl člověkem, který by zvládl unést těžkou pravdu, co se týká politiky. Příběh proto tedy skončí tragicky.

Barton Fink

Tento film na mě působil hodně zvláštním dojmem. Nevěděl jsem, co si o něm mám myslet. Navnadil chuť ke psaní, ale jen z části. Více působil depresivně a prostředí, do kterého byl zahrnutý celý, také nepůsobilo příliš přátelsky.

Barton Fink je scénárista, který je úspěšný ve svém městě, ve svém divadle. Nicméně peníze a jeho přítel ho dotlačili k přijmutí nabídky psát pro Hollywoodské filmy. Hotel, ve kterém ho ubytovali, byl v mnoha směrech zvláštní a rozhodně se nehodil pro spisovatele, kteří mají psát vrcholné dílo. K tomu všemu Barton Fink dostane úkol napsat scénář k zápasnickému filmu, což je téma, které se rozhodně netýká jeho mysli a fantazie. Nevěděl proto, co má tedy psát.

Později se u Bartona Finka objeví opravdová tvůrčí krize, do které se připlete obtloustlý muž, který ve svém pokoji dělá obrovský rámus. Nebyl to ale jen tak ledajaký muž, ale hledaný muž. Nakonec Bartonu Finkovi způsobí velké psychické problémy.

Limitless(Všemocný)

Tento film je nádherně zpracovaný. Má skvělý příběh, herecké obsazení, scénky i hudbu. Byl to opět jeden z filmů, z jejichž atmosféry jsem čerpal další dny.

Film je o mladém spisovateli, který značně ujížděl na drogách. Každý den se snažil cokoliv napsat, ale nešlo mu to, takže žil z peněz své přítelkyně, která od něho ale hned záhy odešla. Později se setká se svým bývalým švagrem, který mu nalhal, že pracuje pro farmaceutický průmysl a že teď pracují na droze, která má umožnit používat člověku nejen 20% svého mozku. Švagr mu jeden prášek na setkání dá, a naše hlavní postava na nich začne být závislá, protože s nimi je všemocná. Zaplete se proto do problémů, ale vše nakonec skončí až příliš dobře!

Midnight in Paris(Půlnoc v Paříži)

Opravdu jsem vděčný, že jsem na tento film narazil. Konečně je to totiž film, který na rozdíl od těch předchozích obsahuje spoustu humoru a příjemné atmosféry.

Je o spisovateli, co se svou přítelkyní odjede do Paříže získat inspiraci. Setkají se tam ale se starými známými, se kterými se naše hlavní postava příliš nemusí, a tak je po většinu času sama a prochází se noční Paříží, mezitím co ostatní se baví někde na večírku.

Při jedné vycházce se mírně opilý zastaví u jednoho kostela, který hned odbije půlnoc. Po tom, co jí obije, přijíždí staré auto ze třicátých let dvacátého století a odváží naší hlavní postavu na večírek, kde se setká se všemi významnými postavami tohoto století. Setká se tam se Scottem Fitzgeraldem, Ernestem Hemingwayem, Pablem Picasem a mnoho dalšími. Aby toho nebylo málo, zamiluje se tam nakonec do dívky, kterou Pablo Picaso zrovna maloval.

Hlavní postavu mají nakonec všichni za blázna, ale jeho mysl je silná a sebevědomá, a tak se rozhodne je naprosto ignorovat. Zbytek už vám říci nemohu, protože bych se svojí ukecaností prozradil příliš mnoho.

Ruby Sparks

A máme tu poslední film, který zde zmíním. Jedná se opět o moderní film s příjemnou komickou ale i dramatickou atmosférou.

Je o velmi mladém spisovateli, který ve svém věku dokázal mnohem víc, než jiní v pokročilém stádiu života. Napsal nádherné knihy, ale jak už to bývá, i on se setkal s krizí a nevěděl, co psát. Jednou se mu ale zdá sen, ve kterém vidí dívku, jenž je pro něho úplný ideál holky. Začne o ní tedy psát.

A tím psaním a sílou mysli nakonec dívku stvoří. Byla pravá a objevila se v jeho domě. Jaké to je žít s něčím, co jste sami vytvořili?

Read More

Zima

Tu noc projel celou krajinou naší země ostrý mráz, jenž naše teploměry doslova vyvedl z míry změnou rtuti. Zbylé listí a zeleň se začali svíjet a umírat. Mračna chtěli spustit déšť, ale jejich kapky nestihly na zem dopadnout v kapalné podobě. A tak v té tmě padala hromada vloček pomalu a rozvážně, dokud je nezastavil nějaký předmět, nebo samotná zem. Kulisy světa se začaly měnit, jako podle nějakého scénáře. Bylo to, jako vysoko rozpočtové divadlo, které své krásy nabízelo i těm nejchudším lidem na světě.

Když jsem své oči otevřel a opět se vědomím vrátil do našeho světa, projel mnou pocit úzkosti, vzhledem k únavě a konci víkendu. Nebylo to nijak přirozené probuzení, ale nucené, kvůli bezcitnému budíku. A jako každé ráno bylo hrozně těžké vstát a začít fungovat.

Ale na tom ránu bylo něco překrásného a zajímavého. Něco, co bylo podivuhodné a nad čím jsem strávil nejméně pět minut bez vnímání okolního dění. Když jsem totiž šel do koupelny postarat se o svůj vzhled, mé oči se prudce zastavily na pomalu padajících vločkách ve svitu pouličního osvětlení. Najednou jsem si uvědomil, jak rychle čas od léta uplynul a jak blízko už jsou nadcházející chvíle vánoční.

Cestou do školy mě pak obklopovaly bílé ulice, a místa, na nichž dříve rostla zeleň, nevyzařovala ani jedinou známkou života. Pocit, že jdu do místa, které ve svých dnech nepříliš vítám, ale je mi povinností, nebyl nijak příjemný, ale zároveň cesta autobusem a pozorování té dokonalosti zimy mě uklidňovali.

Na zimě mě těší pouze jedna věc, a sice atmosféra a pocit tepla. Pokaždé, když přijdu domů, se raduji ze zahřátí a pohodlí, které zde nacházím. Zároveň následný pohled z okna ven - když přímo vidím ten mráz, ten nepříjemný pocit zimy - donutí mé tělo zavrtat se hlouběji do pohodlné židle u mého perfektního dřevěného stolu, na kterém píšu své články, své příběhy. Já v těch pohledech nalézám inspiraci, protože si najednou začínám všímat lidí, kteří se drží za límce svých bund a kabátů a utíkají domů do tepla. Hodně mnou také vystřeluje pocit lítosti nad lidmi, kteří nemají domov, jelikož takoví lidé to mají velice těžké v časech zimních.

Avšak nejen venku se vše mění, ani my u nás doma nezůstáváme pozadu. Naše maminka, se svojí, možná až přehnanou, pracovitostí, stihla provést vánoční úklid celého domu. Mé oči sledovaly její akční pohyby, a mé nohy uhýbaly zběsilé tyči od vysavače a hadru, jenž utíral prach. Ačkoli jsem nebyl příliš nadšený z toho všeho hluku, který u toho uklízení vydávala, výsledek rozhodně stál za to. Schodišťové zábradlí máme nyní omotané pestrobarevným, červeno-stříbrným „řetězem“, na dveřích nám visí rudá hvězda, každý stůl má na sobě svíčku a celý byt je ovoněný perníkem a čistotou. Tak, jak mám léto rád, mám rád i začátky zimy a vánoční svátky.

A jako v každém se to dříve, nebo později změní, i já už jsem prolomil pocit lačnosti po dárcích. Na dárcích mi už nějaký ten čas opravdu nezáleží a vděčný jsem nejvíce za atmosféru, rodinnou sešlost a vůni purpury, či františka. Ta pohoda, která celý ten čas převládá, je k nezaplacení, a myslím, že je to jeden z nejlepších okamžiků pro spisovatele, kteří to, co právě cítí, tu radost a klid, vyobrazují na papír pomocí barevných slov a vět.

Se zimou začíná mnoho příjemných, ale také pár nepříjemných věcí. Je jen na nás, jak si jí užijeme, jak jí strávíme a jak si vezmeme její kouzlo k srdci.  Každopádně zdravý je nejdůležitějším prvkem, který by rozhodně neměl chybět v žádné domácnosti, ani u žádného člověka.

Zima je překrásným ročním obdobím. Děti v ní hledají zábavu a magii, dospělí zase inspiraci, krásu a nový styl oblékání včetně nového stylu života. Já osobně mám ale raději teplá roční období a mé nejoblíbenější je právě to jarní. Přeji vám krásné zimní časy.

Doufám, že jednou zimní časy budu trávit v nějaké nádherné roubence na horách. Představuji si, jak si tam zapálím s mou budoucí přítelkyní krb, díky kterému nám bude teplo, a do pokojů bude pronikat jen takové mírné světélko od ohně. Bez romantiky to zkrátka nelze, a tak bychom si, až nebudu psát, udělali večer s vínem a nějakým příjemným filmem, nebo zkrátka jen vyprávěním a předčítáním. Takové krásné místo a prostředí jsem právě viděl ve filmu podle knižní předlohy Stephena Kinga „Misery“. Kdo má rád trochu děsivé a spisovatelské filmy, tak rozhodně doporučuji.

Tak to by snad bylo vše k tomuto článku a já doufám, že se vám líbil. Pokud ano, budu moc rád za like a sdílení, nebo pozitivní komentář.

Read More

Příběhy ze života spisovatele (Díl 2.)

Jmenuji se David Kennen a to, co vám teď napíši jsou začátky nejlepších dnů mého života. O seznámení s Candy jsem vám povídal již minule, a tak bych snad mohl přejít rovnou k samotnému příběhu o nás dvou.

Když představení toho osudného dne skončilo, předali jsme si telefonní čísla. Byl to její nápad, opět. Já v tu dobu zkrátka nebyl tolik výřečný a byl jsem hodně stydlivý. Už jen proto, jak krásná to byla dívka.

  Po příchodu zpět do školy na ubytovnu jsem nedokázal odolat a ihned jsem celý netrpělivý psal první zprávy. Candy neodepisovala ze začátku skoro vůbec, protože byla nějakou dobu se svými kamarádkami na společném pokoji, a já se hrozně bál, jestli jsem něco neudělal špatně. Bál jsem se, že jí ztratím. Ale to byly jen počáteční okamžiky. Pak jsem si totiž řekl, že bych měl zklidnit svoji horlivost a stát se tím chlapcem, který tak nějak nedolejzá, protože tak to funguje nejlépe. Měl jsem již před ní spoustu zkušeností s dívkami, ale s žádnou to nebylo takové silné, jako s Candy. O čemž vypovídá naše budoucí svatba a to, že jsme spolu doteď.

  Ležel jsem ten den na posteli a nespal. Čekal jsem, až mi od ní přijde ta očekávaná zpráva, ale už jsem měl dojem, že si ze mě akorát udělala srandu a rozdráždila mé city. Skoro se mi chtělo přejít do pláče a stále dokola mnou projížděl pocit potřeby na záchod. Takové svírání žaludku nikdy není příjemná záležitost, především pak z trémy. Ale netrvalo dlouho a mou postelí začaly procházet vibrace z telefonu. Nepřišla mi žádná zpráva, ale Candy mi rovnou volala.

  „Ahoj, neruším? Neměla jsem předtím čas, protože jsem byla s kamarádkami na večeři a pak jsme na pokoji hráli karty.“ Její hlas zněl tak lahodně, jako vždycky. Nevěděl jsem z počátku co říct. Vlastně jsem to věděl, ale nedokázal jsem to, protože jsem se šíleně styděl.

  „Jee ahoj, nerušíš. Vlastně jsem čekal na to, až mi od tebe přijde nějaká zpráva, abych mohl v klidu spát.“ A opravdu jsem to řekl tak koktavým hlasem, až jsem se začal stydět o mnohem více než předtím.

  „Panejo to je roztomilý jak koktáš. Jsi nervózní?“ Smála se mi Candy do telefonu.

  „Ne nejsem. Měl bych?“ Byl jsem takový hlupák. Jak jsem to jen mohl říct. Začala se mi smát ještě víc, protože jsem to pronesl o mnoho koktavěji.

  „Hele, co říkáš tomu, kdybychom se zítra po škole sešli? Máme to k sobě jen pár kroků, víš to?“ Jasně, že to vím. Jejich ubytovna byla asi padesát metrů od té naší. Koukali jsme jim přímo do oken.

  „Fajn, tak jo. Moc rád.“

  „Dobře. Já půjdu spát, jsem po dnešku šíleně unavená a navíc nechci vzbudit kamarádky. Jsem totiž jediná, kdo ještě nespí.“

  „Jasně, tak dobrou noc.“ Také jsem byl jediný, kdo ještě nespal.

  „Ahoj, ty můj stydlínku.“

  Byl jsem takový blb, že jsem jí nechal jít jen tak spát. Chtěl jsem se jí zeptat ještě na spoustu věcí, ale když mluvila, nebyl jsem schopný přijít na to, co to bylo. Místo toho jsem se po její poslední větě jen hloupě zasmál.

  Ta noc byla klidná, plná příjemných pocitů a zároveň obav, které plynuly z toho, jestli si s ní akorát nezlomím mé přecitlivělé srdce. Sám pro sebe jsem ale uznával, že by to mohlo dopadnout dobře. Přece jsem toho tolik nepřiznal ohledně mých citů k ní, takže bych pro ni mohl být nějak zajímavý. Jediné co mi na té tiché a teplé noci vadilo, bylo chrápání mých spolubydlících. S tím už jsem bohužel ale nic neudělal. Strašně mě vytáčelo vidět jejich povadlé obličeje s otevřenými ústy vydávajícími příšerné démonické zvuky.

  Tu noc jsem toho tedy moc nenaspal a druhý den jsem byl tolik unavený, že mě ráno museli budit nadvakrát.

Když jsem šel s Candy poprvé ven, zašli jsme do místní kavárny, kde dělají výbornou vídeňskou kávu a jahody se šlehačkou. Candy ale přijala pouze pozvání na kávu, protože jahody se šlehačkou příliš v oblibě nemá. Kdo sakra nemá rád jahody se šlehačkou? To není možný ne? Zřejmě ale je, protože i když jsem jí dal na lžičku trochu ochutnat, šklebila se, jako bych jí do úst dával nějaké odpadky. Přitom se ty jahody tak rozplývaly a byli slaďounké, k tomu šlehačka byla domácí a pořádně hustá.

  To ale není vše, protože poté došlo k prvnímu polibku, opět z její strany. Koukala na mě jak jím to (pro ni) odporné jídlo až to nakonec nevydržela a sklopila mi ruku.

  „Nechceš ochutnat něco lepšího?“ Zeptala se mě.

  „A to jako co?“ Nechápal jsem. Pak se ke mně ale naklonila a její něžné a sladké rty vtiskla na mé. Musím uznat, že její polibek byl o mnoho sladší a chutnější, než nějaké hloupé jahody. Měl jsem pocit, jako při orgasmu, protože jsem nebyl schopný vnímat co se vlastně děje. Cítil jsem její skvělou vůni. Ani nevím, jestli to byl nějaký parfém, nebo jestli to byla zkrátka ona. Bylo mi to ale jedno, protože jsem byl šťastný, jak blízko jsem se k jejímu srdci dostal. Samozřejmě jsem měl i značné pochyby o tom, zdali to myslí vážně. Protože co rychle začíná, to i rychle končí.

  Po tomto incidentu už to šlo, jak nejlépe jen mohlo. Zašli jsme se podívat ke kinu, jestli nedávají nějaký film. A zrovna běžela úplná novinka. Film, který se jmenoval Words. Neměl jsem problém s penězi. Vydělával jsem si brigádami a rodiče mi dávali bohaté kapesné. A tak jsme do toho kina nakonec zašli, protože byl žánru romantické a to je přesně to, co jsme oba chtěli. Vzali jsme si dvousedadlo, a když jsme s lístky vstupovali do sálu, chytla se mě za ruku. Od té doby jsme se za ní drželi pořád, a i když byly zpocené, nevadilo nám to. Bylo nám spolu dobře a na dvousedadle jsme se k sobě tiskly, jak nejvíc to šlo.

  Byl jsem překvapený, jak moc dobrý ten film byl, protože celý děj byl na téma spisovatelé a sálala z něj dokonalá atmosféra. Na příběh jsem pak vzpomínal hodně dlouho, protože to bylo právě ono, co mě přivedlo k psaní. Při sledování projekce jsem litoval, že jsem si s sebou nevzal nějaký papír a pero, abych si mohl zapisovat. V hlavě jsem měl už tu dobu hodně moc myšlenek, které stály za to vložit do nějakého většího příběhu, nebo nějaké povídky. Mimo to jsem si kino perfektně užil i co se týče Candy, protože naše oči se tolikrát střetávaly, že to v nás vyvolalo nebezpečné city, které byli vlastně těmi nejpříjemnějšími city. Dali jsme si tolik polibků, že jsem to přestal počítat v půlce filmu a kamarádům jsem hodlal říct jen to, že jsme se s Candy zkrátka líbali. Také jsem se neudržel a pronesl dosti vážnou větu začínající na písmeno m.

  „Candy, miluji tě.“ Tu větu jsem pronesl docela nahlas, ale oproti minulým byla plynulá, pravdivá a od srdce. A ačkoli jsem to na ní vychrlil docela rychle, odvětila: „Já tebe taky.“

Pokud se vám pokračování příběhu líbilo, tak poprosím o lajk, nahoře v levém rohu u tohoto článku, a o komentář. Také budu moc rád, když budete tento blog sdílet a stanete se pravidelným čtenářem. S láskou váš Samuel.

Read More

Únava

Únava je složitý lidský pocit. Je to signál mozku, který nám dává najevo, že naše tělo vyčerpalo své síly na další aktivity, a že je zapotřebí určitá regenerace za pomoci spánku. Nic na světě nežije ani nefunguje bez nějaké energie, která samozřejmě není nekonečná, a je zapotřebí ji dobíjet a něčím získávat. Neživé věci, například spojené s technikou, energii dostávají pomoci elektřiny přiváděné do zařízení ze zdroje, kdežto živé organismy svou energii dostávají pomocí živin, slunečního záření, tepla a odpočinku.

Bez tohoto pocitu nelze žít vzhledem k tomu, že bychom se zkrátka přepracovali. To ale neznamená, že se tak nemůže stát i s ním. Mnoho lidí tento jev výpadků paměti a citlivosti těla potlačuje psychicky a někdy i tím, že čerpá energii z jiných prostředků. Zkrátka vypijí kafe, nebo nějaký jiný druh energetického nápoje, a svůj pocit únavy tak zeslabí na minimum, aby mohli dále žít bez rizika upadnutí do spánku. Ohrožení je pak takové, že omdlí i bez pocitu únavy, pokud se přepracují, nebo jsou příliš dlouho vzhůru. Stejně tak může dojít k upadnutí do bezvědomí tím, že naše tělo vypoví službu. Toto se stává většinou při tvrdé práci, nebo v posilovnách a při jakémkoli náročném sportovním vypětí.

Co se ale týče spánku a následně ranní únavy, je všude mnoho teorií, které jí odůvodňují. Většina lidí nechápe proč i přesto, že šli spát brzy a ráno nikam vstávat nemuseli, se cítí unavení. Není to totiž jen o tom, abychom naspali co nejvíce hodin, ale o tom, abychom jich naspali tak akorát, tak jak je zdrávo. Pro lidské tělo je zdravé spát 7-9 hodin denně. Když někdo spí méně než tolik, kolik by měl, tak pocit únavy zažívá právě z nedostatku spánku. Naopak když jich někdo naspí mnohem víc, cítí únavu proto, že jeho tělo je přeležené a přespalé. Dále jsou pak lidé, co tvrdí, že spát 4 hodiny denně stačí, a necítí se tak vůbec unavení. Ti pak na vás vytahují, že čím déle spíte, tím více jste unavení, nebo naopak čím méně hodin spíte, tím méně únavy pociťujete. Tyto teorie jsou ale nesmyslné a jde spíše jen o zvyk.

Důležité jak se tedy vyhnout neustále únavě je denní aktivita (jak pracovní, tak i sportovní) a následně dostatečné množství denního spánku tak, aby byl zdravý. A samozřejmě pokud i přes den pocítíme únavu, měli bychom si odpočinout a ničím sami sebe neohrožovat. Dále pak dostatečné množství tekutin (2 litry denně) a teplá i studená jídla během dne. Na závěr bychom se měli pohybovat v teplých prostorách a prostředích našemu tělu přizpůsobených.

Obzvláště pak my spisovatelé máme s únavou obrovský problém. Ale vzhledem k tomu, že psát potřebujeme, je kafe důležitým prostředkem na zbavování potřeby spánku. Takže já osobně přes den sportuji, dostatečně piji, jím co mám a také zdravě spím. Nicméně ani to mi nepomůže vzhledem k tomu, že každý den musím kvůli dojíždění do školy vstávat velice brzo, a tak potřebuji kafe ve škole i po ní. Slyšel jsem, že kafe je nezdravá věc, a že bychom si na ní neměli zvykat. Ale můj názor na všechny rady tohoto typu je negativní. Akorát nás chtějí strašit.

Tak to by bylo k dnešnímu článku, i když možná nudnému (vzhledem k tématu), vše. Spíš jsem dnes jen tolik unavený, že mě napadlo o tak zrádném pocitu napsat. Děkuji, že můj blog pravidelně čtete, a doufám, že se vám článek líbil.

Read More

Příběhy ze života spisovatele (Díl 1. "Déšť")

Když oblohu ve dne zahalí stěna tmavých a světlých mraků, celé prostředí pod ní vplyne do jiné, zvláštní a pochmurné atmosféry, která je zároveň uklidňující pro všechny, co mají příjemné bydlo. Tmavé prostředí jako by hladilo do očí svou nevýrazností a naznačovalo všemu živému, že by se mělo schovat někde v teple, nejlépe s někým, koho má nejraději. Slunce náhle není tím dominantním objektem, a jediné čím vládne, ovšem jen z části, je denní světlo. Pak se ale mraky pod vlastní tíhou začnou trhat, a tím budou propouštět smršť kapek ozvučujících jinak tiché okolí mého domku.

Vítr začíná být silný, a voda, která lije z oblohy, jako by snad nebyla tvořená uskupením mnoha malých kapiček, nýbrž jako celek. Ten zvuk je tak nádherný, když pak všechny ty kapky narážejí o vše, co jim volný pád překazí. Má okna jsou zavřená, a jsou to ta moderní okna s plastovými rámy a gumovým těsněním, při kterých jde jen tlumeně slyšet vše z venku. Mám z nich výhled na jeden z mnoha hlubokých lesů, které se zde v Severních Čechách nachází. A ten les byl doopravdy rozlehlý a obrovský. Zkrátka utvářel tu nejlepší atmosféru v mé pracovně, a zároveň nejlepší prostředí okolo ní.

Nemám příliš velkou pracovnu, ale ani malou. Skládá se z psacího stolu, knihovny, konferenčního stolku a sedačky, která se dá rozložit na postel. Ne že bych tu snad rád spal, to já radši spím s mou ženou Candy v ložnici. Ona je tou hlavní postavou veškerého dění mého života. Její vlasy jsou mandlově hnědé a její oči třpytivě zelené. Svým vzhledem naprosto zapadá do prostředí, ve kterém žijeme. Na psacím stole mám položený věčně zapnutý notebook a za ním i poněkud zastaralý psací stroj, kterého využívám především v létě, když je venku hezké počasí. Je to takový malý kufříkový psací stroj, který na práci postačí, i když to pak stejně musím přepsat do počítače. Ten stůl je z modřínového dřeva a na levé straně má šuplíky, do kterých si ukládám rukopisy a čisté papíry. Šuplík na rukopisy je dělaný na čipovou kartu, aby se k němu nikdo nedostal. Ale toho zatím nevyužívám, protože jediná osoba v mém domě (mimo mne) je Candy - my nemáme děti, zatím ještě ne. V knihovně mám všechny díla od Johna Irvinga, Scotta Fitzgeralda a David Mitchella. Pak ještě pár knih od jiných autorů, ale není jich moc, protože vzhledem k mému časovému vytížení už moc nečtu.

Dneska je zrovna ten den, který mi umožňuje nerušeně pracovat na mé knize, protože tím, že venku prší a z dáli je slyšet basového hřmění bouřky, se nemusím stresovat horkým sluncem a výčitkami svědomí, že nejsem někde u vody. Nemůžu si dovolit být někde u vody, když musím psát a pracovat jako každý jiný člověk. Možná, že by mi mnoho lidí povědělo, ať si vezmu notebook s sebou. Jenže já nerad píšu, když je okolo mě hluk lidí, dětí a do celého těla mi naráží žhavé paprsky nemilosrdného letního slunce. Vlastně ani nevím, jak bych měl v té knize pokračovat, ale to mi nikdy nevadí, protože mi stačí pouhá chuť k psaní. A to, co dělám teď, to je pouze taková informační práce o mém dni, se kterou se s vámi chci podělit.

Když jsem ráno vstal a podíval se z okna ven, tak mi bylo moc dobře a sám pro sebe jsem se usmál. Candy si myslela, že jsem se usmál na ní, a tak si na mě vylezla, líbala mě a smála se taky. Neřekl jsem jí to, vždyť mně to vlastně nevadilo. Tak jsem jí objal pevně kolem jejího zrovna tak pevného krásného těla a strávil s ní dokonalou ranní hodinku lásky.

Poté už to byla klasická rutina mého začátku dne, kdy jsem vyšel před dům sebrat noviny, a když jsem se vrátil zpátky, už na mě čekala snídaně s výborným aromatickým čajem v půllitrovém hrnku. Candy obvykle nechodí po ránu oblečená úplně, maximálně má na sobě spodní prádlo. A vzhledem k tomu, že nikam nemusí, ho má někdy i celý den, pokud se sama nerozhodne, že by chtěla zajet někam na večeři, nebo na oběd. K snídani mi většinou připraví slaninu, vajíčka, nebo omeletu, a snídáme spolu u stolu, který je stranou podél velké okenní tabule s výhledem na hory. Vybral jsem si tento dům právě kvůli té přírodě, tomu tichu a prostředí, ve kterém se člověk probouzí každý den s jinou náladou, jinou atmosférou. Večer to ale všechno nabude dokonalé romantické atmosféry. Kousek pod naším domem jsou totiž další domky a úzké cesty se silnicemi podél skal, které jsou v noci osvětleny lampami.

S Candy jsme tu moc šťastní, protože všeho máme dost a nic nám nechybí. Má jediná práce je psát a její práce je starat se o dům, který není zrovna malý. Dal jsem jí ale samozřejmě na výběr, že může pracovat i normálně. V práci, která jí baví.

Seznámily jsme se na divadelním představení, na které jsme šli se středními školy. Neměl jsem dost odvahy na to ji oslovit, a tak to osud přichystal naprosto jinak. Naše chlapecká škola tam šla s tím, že každý chlapec má vedle sebe nechat jedno volné místo. Odpověď na otázku „Proč?“ přišla hned záhy, když si vedle nás posedaly dívky z dívčí školy. Vedle mě si zrovna sedla Candy Dankenová a já z ní nedokázal spustit oči. To její malinké uskupení pih kolem nosánku a ty její oči mě málem donutily k pláči z toho, že snad takovou holku už nepotkám. Naštěstí pro mě byla Candy ukecanou osobou, a stále jí je, takže promluvila první a prolomila tak ledy studu. Ten den už mezi námi dvěma, kromě lásky, proběhla výměna telefonních čísel a na školách jsme si psali někdy až do rána. Později jsme se začali scházet, a nakonec z toho vyplynul vztah, který trvá až dodnes - pouze s tím rozdílem, že jsme se již vzali.

Tak jdeme zpět k mému dni. Po snídani jsem si svůj velký čaj vzal k sobě do pracovny a otevřel notebook. Přivítala mě úvodní znělka a já najel do složky „Psaní“, kde mám veškeré dokumenty, které jsem sepsal, a programy na tvoření textu. Netrvalo to všechno ani minutku a já začal psát. Mé prsty se nechtěly v žádném případě zvednout z klávesnice. Zkrátka klasická múza, bez které nedokážu žít, přišla přesně načas. Při psaní se vždycky tak usmívám a především ten den, když mé uši slyšely narážení kapek do okna a venkovní cesty, můj nos cítil vůni těla Candy, která si pokaždé sedá vedle mě a čte mi pod rukama (zrovna jako třeba teď), a nakonec oči, které sledují plynule se linoucí text na čistou stránku v počítači. Text, ze kterého se skládá můj svět, a slova, která kouzlí fikci, po které prahnou všichni čtenáři knih a diváci divadelních představení.

Tento krátký článek ohledně mého cítění atmosféry když prší, bude pokračovat, pokud budete chtít. Já osobně miluji déšť, konkrétně při práci, při psaní, nebo při čtení. Déšť mě uklidňuje a já se cítím tolik dobře, když vím, že nikam ven chodit nemusím. Doufám, že se vám tento článek líbil, a že ve vás vyvolal podobné pocity jako ve mně. Nemá z něho plynout žádné ponaučení a nemá ani děj. Dokonce není ani napsaný podle pravdy a vše to je jen fikce. Je to ale vkročení do jiného světa, příjemného života. A rozhodně to bude první děj na pokračování.

Každý, kdo toto čte, je můj oblíbený. Každý, kdo pravidelně čte můj blog a nechává se jím unést do jiného světa, do mého světa, do země Nezemě, je můj oblíbený. Děkuji vám všem, milí čtenáři, a přeji vám krásný den a krásné dny.

Read More

Duševní soupeř (SEN, Má povídka) by Samuel Tongel

Šel úzkou cestu domů. Do prostředí jemu nejlépe známým. Prudké slunce toho nejlepšího léta zdobilo dokonale modrou oblohu, skrze kterou jako by šlo vidět do jiného světa, do nebe.  Žádný den ještě nebyl tak nepřirozeně a děsivě tichý, jako tento.  Lidé a jejich hlasy šli slyšet pouze z extrémní blízkosti, jinak nešlo slyšet naprosto nic, žádný zvuk, žádný hlas.

  Pokračoval směrem k zahradě svého domova, kde zahlédl celou svou rodinu – otce, matku, prarodiče a veškeré příbuzné –, jako by se mělo stát něco důležitého a rozhodujícího v jeho životě. Když na onu zahradu sebevědomým krokem vkročil, všichni se na něho dívali neznámým pohledem, laskavým a úsměvem na tváři zdobeným.

   „Co se děje?“ optal se chlapec všech přítomných.

  „Pozor je tu had!“ odvětila jeho matka, a zadívala se na něj starostlivým a vystrašeným pohledem.

  Ten had byl vyprovokovaný neznámo čím a hleděl přímo na chlapce. Kroutil se a plazil ze strany na stranu. Když však kolem prošla matka a málem na něj šlápla podpatkem její boty, had se vymrštil a plazil se obrovskou rychlostí k němu. Chlapec naprosto nevěděl co se děje a celý vystrašený poskakoval, aby se tak hadovi vyhnul. Nakonec se rozhodl pro rychlý únik dovnitř domu.

V tu chvíli se chlapec ze svého snu probudil kopavými pohyby a celý zpocený. Byl vyděšený, co se mu děje nechápal. Vše mu najednou přišlo tak velké a těžké, včetně jeho samého. Avšak jeho únava byla natolik velká, že se mu podařilo bezstarostně znovu usnout.

Had za ním pokračoval do domu. Nebylo zábrany, která by ho zpomalila. Snad to ani nebyl pravý had, zdálo se mu. Had ho ale nejen honil, také intenzivně útočil svými jehlovitými zuby. Chlapec naštěstí utíkal dostatečně rychle, a tak se všem uštknutím vyhnul. Ale ani jednou se nepokusil bránit.

  Když však vstoupil do obývacího pokoje, byli tam úplně všichni. Chlapec nechápal, kde se tam vzali, ale prosil a volal o pomoc. Všichni na něj pouze hleděli s úsměvem a nepokoušeli se pomáhat, jako by to snad byl pouze chlapcův soupeř a nikoho jiného. Spíš na něj koukali jako na blázna.

  Chlapec  vběhl do poslední místnosti, která mu zbývala. Byl už bez naděje na záchranu, a tak pouze sebezáchovou bezvýznamně zkusil do hada kopnout, ale marně. A krom toho kopu se chlapec i napříč příležitostem nepokusil ani jednou hada zbavit, pouze jen utíkal.

  Chlapec v poslední chvíli vyskočil na pohovku a uvědomil si, že je v pasti, zahnán do kouta. Had ho dohonil a nepřirozeně se zatočil do písmene „s“. Rychlým výstřelem po chlapci vyskočil a uštknul jej.

Had je symbol hříchu. A chlapce dohnal, protože mu nevzdoroval.

Read More

Kouzelné setkání (TRUE STORY)

Unaveně ale odhodlaně pokračuji v mé cestě domů. Mám rozepnutý kabát, který s mou šálou vlaje za mnou díky lehkému, docela teplému podzimního větru. Ulice je zaplněná různorodým barevným listím a vzduch s barvou nebes začíná řídnout vlivem blížící se zimy. Poměrně brzy odpoledne slunce zapadá a tma vítězí jakožto silnější soupeř nad světlem. Večer se stává delší a důležitější než samotný den.

  S vědomím, že mám před sebou dlouhou cestu autobusem uvolňuji své myšlenky příjemnějšími věcmi, a do uší tak vkládám písně mého života. Bez očekávání něčeho nevšedního mířím k obvykle velké frontě lidí, kterou plní především bezohlední mladí lidé bez špetky vychování, protože předbíhají bez jediných výčitek svědomí, bez jediného pohledu na lidi, které tím chováním poškodili.

  Avšak jedna nevšední věc by přece jen byla, v podobě překrásné dívky s pohledem na mě upřeným. Její opatrné pokukování vyvolává v mém nitru milé úsměvy a ani já nedokážu odtrhnout oči od dokonalé osoby, jíž je ona sama. Má výrazné černé vlasy, které zbožňuji a její oči jsou kouzelně zelené. Kolem nosu se jí třpytí světlé a malé uskupení pih, které působí jako večerní hvězdy na obloze. Ale nevypadá, že by snad ve frontě byla zařazená také. Vypadá spíš, jako by jen někoho očekávala a já doufám, že tomu tak není a že pojede tím samým autobusem, jako já, abych mohl ještě chvíli blažit mé oči pohledem na ní.

  Fronta reguluje svůj počet vzhledem k časnému příjezdu autobusu a já s radostí sleduji, jak dívka postupuje s ní, vedle dvou starších lidí, nejspíš dědečka a babičky. Neváhám ani chvíli nad tím zdali si mám přisednout tak nápadně zrovna k ní a udělám to.

  „Mohu si přisednout?“ Zeptal jsem se rádoby sebevědomím a vyrovnaným hlasem, který však vyzněl stydlivě a opatrně.

  „Jo, klidně.“ Odvětí dívka s úsměvem přesně takovým, jakým na mě útočila již venku.

  Mé srdce buší tak hluboce a tvrdě až mám pocit, jako by mi někdo dělal srdeční masáž. A jak cesta utíká, tisknu k jejímu stehnu to své, abych se jí alespoň nenápadně mohl dotýkat. Cítím však, jak urputně reaguje o něco silnějším přitlačením její celé nohy na mou a pod mým trikem se tvoří slabé kapky potu.

  Má odvaha však není dostatečně velká na to, abych jí oslovil. Vytáhnu z kapsy nepříliš hezký mobil a najdu si na něm profil mého facebooku. Opatrně ho k ní natočím a periferním viděním sleduji, jak se nesměle podívá. Jen doufám, že si snad všimla jména a že mi večer přijde zpráva, nebo žádost o přátelství.

  A nastal čas, kdy musím vystoupit. Nechce se mi, ale nakonec bez jakéhokoli rozloučení opouštím autobus. Dívka ho opouští se mnou a pár kroků před ní se otočím a usměji, jenže se nedívá a povídá si se svými prarodiči.

Od dívky jsem nikdy zprávu nedostal, ani sebemenší náznak její reálné existence. Možná to byl jen sen. Já ale věřím, že byla pravá a že moje nedostatečná odvaha na to ji oslovit zabila veškeré šance na seznámení. Už nikdy jsem neměl příležitost ji znovu vidět. Každý den doufám v setkání s ní.

Read More

Spása romantiky a elegance duše (Má povídka) by Samuel Tongel

Gentlemanství je umění mezi muži okouzlit dívku, ohroženým druhem se vyznačující. Muž zahalený v elegantním nádechu stylu života, oblečený jako černá spása romantiky a elegance se přibližuje k dívce, s níž se má setkat. Sníží se a vezme její ruku šetrně za konečky prstů tak, aby si ji mohl přitisknout na své rty. Toto gesto pak sejmulo dívce všechny panovačné pocity do úplného dna, kdy se cítila naprosto oddána budoucím okamžikům, které jí spása elegance a romantiky přinese.

  Restaurace tak tichá, oplývající jemnou hladivou hudbou šimrající stěny našich uší, sleduje lehké a vyrovnané pohyby obou postav přibližujících se ke stolu na rohu místnosti. Svíce tak čerstvá, že na ní byla sotva malá uskupení kapek vosku  -  rozpáleného jako srdce naší spásy a dívky netrpělivé a nervózní z děje nikdy nezažitého  -  seděla pohodlně uprostřed naaranžovaného stolu z tmavého dřeva, který pokrývaly jen slabé paprsky světla.

  Spása elegance a romantiky odebírá dívčinu bílou bundu s huňatým kožíškem na okraji kapuci a ladným pohybem ruky odsouvá židli, aby se mohla usadit pohodlně a věnovat tak plnou pozornost veškerému dění. Dívka je okouzlena, naprosto omráčena z chování toho neznámého muže a je dojatá k slzám štěstí a slzám ze síly nádherné chvíle životní.

  Když se však usadila i spása a sejmula ze sebe její překrásný, elegantní a temný kabát, zvážněla ve svém výraze a zadívala se na dívku pohledem prozíravým ale zároveň příjemným, pohledem jakým by si každá dívka přála, aby se na ni muž díval. Ten pohled vyvolával pocit nejistoty a uvědomění o nadřazenosti postavy tak vychované, tak romantické, a zároveň pocit zájmu o ni, láskyplnosti k jejímu vzhledu a charakteru, kterým ho tak zaujala.

  V zápětí však muž luskl prsty a jeho oči i ústa se usmála na levou stranu k číšníkovi, který v mžiku přinesl číše kvalitního vína s vychlazenou lahví vloženou do nádoby s ledem. A konečně pronesl sametovým hlasem slova, objednávající francouzsky jídlo své a jídlo dívky oblíbené, která zněla jako překrásná kouzla působící rychleji, než únava vleze do spánku. Následně, když číšník odešel splnit si své povinnosti v práci, spása vzala ruku dívky a uchopila jí jemně palcem za hřbet a zbytkem prstů za dlaň. Druhou rukou ji pak pohladila po tváři a dívala se na ni silným vzrušeným pohledem vyjadřujícím nesmírnou radost. Jakoby nikdy nic takového předtím nezažila. Dívka se lehce pousmála a své oči nedokázala odtrhnout od mužových.  Nakonec se pak setkali v explozi citů vedoucí k vášnivému polibku, který byl doplněn o mužovo přidržení si zezadu dívčinu hlavu.

  Jeho hlas zněl tak pohodlně a věty z jeho úst vycházely plynuleji než tekoucí proud vody z kohoutku. Bylo to jedno slovo za druhým, jedno silnější a láskyplnější než to předtím. A pokaždé to byla zrovna ta věta a to slovo, které dívka chtěla slyšet tak moc. O to víc jí pak bušilo srdce plné vášně a její slzy štěstí tekly rozvážně, ale přece.

  Nakonec pak jejich vášně přetékají a rozhodnutí odejít ke spáse domů strávit večer ještě o něco příjemněji se jim stane osudným. Spása si v restauraci nechala její temný kabát a při tom vzrušení z dívky a lásky k ní si to neuvědomovala. Když pak spása – neboli náš muž – s dívkou vyšli na ulici, zahalila je temnota. Spása ji bez svého temného kabátu neudržela v rovnováze a rozplynula se jako minulost ve vzpomínkách. Dívkou projel mrazivý pocit a zamotání hlavy, až se nakonec probudila do tmy svého nudného pokoje. Avšak nechtěla se smířit s osudem denní rutiny bez muže, se kterým se ve spánku setkala. Byl to ale jen sen, který nepřežil tok času.

Read More