pátek 23. října 2015

Bude o nás postaráno (Má povídka)

Bílá zem a bílé nebe. Obrazy vytvořené přirozeností přírody na nepřírodních objektech, především skle. Svíravý pocit mrazu, a nepříjemně pichlavý vzduch zaplňující skrze dutiny naše vlhké plíce. Každý je v zimě rád ve svém teplém bytě, autě nebo zkrátka v čemkoli uzavřeném, trochu vyhřívaném. A jednadvacetiletý John zrovna v jednom vyhřívaném starém autě jel daleko, daleko nevěděl kam. Spoustu peněz měl v kapse a termosku s čajem (možná už studeným) vedle na sedadle. Jel vstříc životnímu dobrodružství do místa, jež ho jako první praští do očí svou originalitou, atmosférou, a ani ne tak krásou.
 Cestou necestou, beze směru a řádu. Hned za městem, neznámo kterým, se nebe začalo bělat a propouštět malé bělounké víly, jejichž jediným úkolem bylo se na sebe lepit a zářit svou jednotnou barvou, do mnohobarevného prostředí. Na předním skle Johnova auta byl jejich osud odkázán do podoby vody, kterou prořezávaly stěrače svým černým pogumováním.
 Samotu, po které John toužil, tvořil tlumený hlas rádia v pozadí jinak dokonalého ticha, jež bylo doplňováno cvakavými zvuky kontrolek blinkru, a staré sedačky v stříbřité barvě, které měli vždy po jedné trhlině. Ačkoli byla cesta všelijaká, pokaždé byla osamělá.
 
John jel sám a nerušeně úzkou, docela udržovanou cestičkou lemující malebné domky oné neznámé vesnice. Bylo šero a každou minutou větší a větší tma. Každou minutou byl měkký sníh zahalenější v temnotě rychle plynoucího času. Na druhé straně cestičky, u řady mladých stromků stál muž, vztahující ruku směrem do silnice jen za jedním jediným cílem; A sice za svezením domů, do tepla, které každý v tomto ročním období sháníme tak urputně. Byl oblečený elegantně ale tak lehce, musel být celý promrzlý.
  "Dobrý den, kam to bude ?" Zeptal se s úsměvem John. Chudák chlapík ať se snažil jak chtěl, jeho věta vyzněla tak vtipně a roztomile při drmolení, jež mu způsobila zima. Jeho sametový hlas a sympatická tvář staršího muže oblečeného v béžovém saku a černých kalhotách nemohla být nijak zdolána, atak ho byl John ochotný odvést kamkoli si jen umane. Stejně nevěděl kam mířit.
 
Ten muž byl, jak John zjistil později po cestě, zajímavý svým příběhem, který toho dne zažil. Žil v jednom velikém městě, a seznámil se pomocí jedné internetové stránky se ženou, která mu učinila - i když ne schválně a svoji vinou - poněkud velké nepříjemnosti. Sjednali si schůzku s tím, že on měl přijít za ní na návštěvu. Toho dne byla obloha modrá zdá se snad po celém světě. Slunce svítilo, i když nijak neeliminovalo ten chlad a mráz projíždějící lidem do morku kostí. On ale počítajíc s návštěvou v pěkném domku, navlékl na sebe pouze tmavě šedý svetřík, a ono sako s kalhoty. Samozřejmě měl také ty důležité části oblečení jako spodky, ponožky a triko (doufáme). U zrcadla strávil snad třicet minut, kde se snažil sčesat si své neposedné černé vlasy do strany tak, aby nebyli k hlavě připláclé. Ve skutečnosti nebyl vůbec tak bohatý, jaký působil. Bydlel ve skromném bytě skládajícího se ze dvou pokojů. V jednom pokoji byla ložnice. Místo kde trávil nejposvátnější chvíli svého dne, spánek. Druhá místnost byl jen obývací pokoj.
  Ten muž si zásadně nevařil. John zjistil, že práci měl, jak se dalo čekat. Už mu ale neřekl kde. Jakoby to byla naprosto nedůležitá součást jeho příběhu začínajícího popisem toho skromného bytu. Ani se nepředstavil, nepověděl své jméno. Byl to prostě „muž“.
  A ten muž se s tou ženou seznámil přes seznamku, které ani nerozuměl. On, který na počítačích neumí a nevyzná se ani na té nejjednodušší stránce byl do tohoto prostředí odkázán svým synovcem. Ano, kdo by neporadil opuštěnému staršímu člověku, ze kterého přitom vyzařoval takový šarm. A protože té seznamce nerozuměl, seznámil se s ženou, u které ani neznal vzhled. O fotce na jejím profilu nic nevěděl. Nevěděl, že tam nějaká je. A už vůbec netušil, jak by se k ní dostal. Dá se říct, že jel za stejným neznámem (i když trochu známějším), jako John.

„No a kam máte vůbec namířeno vy? Johne.“ Jeho hlas už prohřál, a tak zněl tak, jaký byl. Plynulý a sametový.
„Teď jedu tam kam vy, pane.“
„A potom až mě odvezete?“ Muž se na něj podíval pohledem, kterým dával najevo, aby si s ním John nezahrával.
„Potom nevím, nemám cíl, neměl jsem cíl, a myslím, že ani nebudu mít cíl.“ Odpověděl John po chvíli, když spatřil pánův pohled. „Jak to bylo dál s tou ženou?“
 
Když už byl muž nachystaný, upravený a načesaný, vydal se směrem na vlakové nádraží, bez obav zklamání. Ta cesta trvala v jeho hlavě snad jen minutu. Bylo to tím, že se netěšil tak moc, jak by se očekávalo. Zkrátka byl svůj, takový jaký je.
  Když ale dorazil na místo určení a vystoupil, uvědomil si, že ve vlaku nechal peněženku. Než stihl včas zareagovat, vlak byl pryč. Toto zjištění v něm vyvolalo jistý nepříjemný pocit píchání zevnitř břicha, a zjevně mu pokazilo den. Nemělo už cenu se tím zabývat a zachraňovat to, co už být zachráněno nemohlo. A tak se vydal za svým cílem.
  Dům byl obrovský, vše nasvědčovalo tomu, že tam rozhodně nebydlí jen jedna rodina. Muž se na dům díval se značným respektem k tomu, co ho čeká dále. Při jeho štěstí bylo na zvonku tučně napsáno přesně to jméno, které na seznamce. A tak se už celý nervózní nemusel zabývat hledáním zvonků. Jedno zazvonění bez odpovědi, druhé zazvonění bez odpovědi a jako bez známek života. Třetí zazvonění si už vyžádalo reakci, a z okna vykoukla silnější žena s širokým úsměvem. Nebyla to ona. Nebyla, a vykoukla s větou tázající se, zdali muž zvoní na ženu, kterou si ona myslí. „Ach ano, zvoním na tu.“ A ona při této odpovědi trochu znervózněla a zvážněla. Muž věděl, že další vlak mu jede až v noci a byl by to jeho konec. Po tom co se dozvěděl, že žena kterou shání, musela odjet pryč kvůli náhlé smrti bližního svého, se skoro až zhroutil. Jak je možné že mu nedala vědět? Že ho nechala jet daleko za ní, a pak mu uštědřila tvrdou ránu v podobě dlouhého čekání? Copak jí to nepřijde blbé? Tyto zbytečné otázky nakonec chlapíka donutily k zoufalému smíchu, spějícího do pláče nad neštěstím jaké se mu přihodilo. To je ale naprosto zbytečné. Zbytečné, když před ním stojí věci obklopující jednu otázku života a smrti, a sice: „Jak se dostanu domů?“
  Po pár minutách v jeho lehkém šatu zkřehl natolik, že chodil přikrčený, s rukama obepnutýma tělo. Přešlapoval z místa na místo a uklidňoval se, že to do příjezdu příštího vlaku vydrží. V tom ale přišlo něco, co mu ten statečný plán zpřelámalo jako suché dříví. Uvědomil si, že prostě nemá tu zatracenou peněženku! Svíravý mráz mu působil vystřelující bolest na jeho prstech, uších a z nosu mu tekla nekonečná masa nudlí. Nudlí, kvůli kterým musel své ruce odtahovat jednu po druhé od těla, aby se jich alespoň na deset vteřin zbavil. Stěrače, jimiž se staly jeho ruce, však nedokázaly vydávat tolik energie, aby produkovaly alespoň malé množství tepla.
  Jak hodiny ubíhaly, tak ubýval na síle. Nakonec už skoro nemohl ani chodit, a když začalo sněžit, začali se ty bělounké víly lepit i na něj. Protože byl stále teplejší než okolní prostředí, kapky na něm tály, a celého ho zmáčely. To už stál u té řady mladých stromků a zoufale natahoval ruku nejdříve k nebi, jakoby prosil Boha o léto. Pak mu ale došlo, že může stopovat. A pocit štěstí, který ho v tu chvíli naplnil, se vyrovnal i tomu nejteplejšímu topení.
  Temnota začala nabírat na síle a podél cesty nebylo jediné osvětlení. Mráz už byl tak silný, že začal bodat do očí, které pak slzely. A to způsobovalo rychlé mrkání za účelem toho, zabránit vnějším krutým vlivům počasí zmrazit i to, co by člověku způsobilo potíže na těle.
  Skrze zamlžené oči najednou viděl něco, u čeho si myslel, že je to jen sen nebo iluze, kterou způsobovala bolest po celém těle. Měl pocit, že za chvíli umře, že umrzne v místě, na které jel z důvodu čiré lásky. Žádná iluze ani sen to ale nebyla. Malé stařičké auto, které možná nebylo starší než on sám, se přibližovalo směrem k jeho ruce. Pak následovala diskuze, kdy z jedné strany se mluvilo plynule a z druhé se drmolilo. Nakonec to ale skončilo tak, že se ocitl v Johnově autě.
 
John byl příběhem fascinovaný a dojatý. Muž ale bydlel příliš daleko, a tak se rozhodl, že ho sveze alespoň do nejbližšího města a posadí na vlak.
  Při zjištění, jak moc se muž těší domů, že nejedl celý den a nemá peníze, donutilo Johna k rozhodnutí. Rozhodnutí, že mužovi koupí cigarety. Přesně ty, které kouří. Dále mu pak koupil pár piv a dobré jídlo. Koupil mu také noviny a nakonec lístek na vlak. John počkal, dokud si muž nenasedne dovnitř - což trvalo dlouho, protože jeho děkování nebralo konce - a vlak se nerozjede.
  Při své cestě – opět neznámo kam – si představoval zasyčení piva, vůni toho jídla, teplo vlaku a čtivé noviny. Docela mu to záviděl, věděl, že muž už jede k sobě domů. Do tepla, a do postele, která na konec jeho tělo schová do sebe, a bude ho hřát po celou dobu, co v ní zůstane.

0 komentářů:

Okomentovat