O květech a krvi

„Abych si dokázal v tyto krásné jarní dny užít přírody a kvetoucího světa naplno, musím odjet někam na vesnici, protože ať se jdu projít v okolí města jakkoli daleko, stále narážím na věci, které mi celý dojem kazí. Mluvím tu především o jakési podobě vězení, které se tváří jako svobodná země. Celkem se dá říct, že své životy žijeme ku prospěchu výše postavených lidí, kteří si mastí kapsy penězi a ego mocí.“

Když se venku rozzáří slunce a do pokoje pronikne nepřeberné množství sympatického žlutého světla doprovázeného zpěvem ptáku a šuměním prvního teplého větru, mám i navzdory mému vyčerpání z celého dne tu největší chuť se projít někam do přírody a do sluchátek si pustit relaxační hudbu. „To je totiž to, co já potřebuji k dokonalému načerpání inspirace ke psaní a uvolnění myšlenek v zájmu něčeho většího, brzy vtištěného na prázdnou stránku papíru.“

„Jaro je na takové okamžiky jako dělané, ale k čemu to je, když není kam se pro takové toulky klidem vydat.“ Pokaždé doufaje, že tomu dnes bude jinak, si zapínám knoflíky na mém vycházkovém saku, obouvám boty a strkám sluchátka do uší natěšených, že se konečně budou moci soustředit pouze na jednu jednoduchou melodii.

Vyjdu ze vchodu a můj obličej pohladí příjemný teplý vzduch protkaný sytou až oranžovou barvou večerního slunce pomalu klesajícího za vrcholky zalesněných stromů. Jediné okolí celý dojem kazí. Jedoucí auta, pospíchající lidé, rušivá vůně parfémů, betonové chodníky, nehezké panelové domy, smrad z cigaret, odpadky, rozlité víno, rozbité sklo, pohozené filtry od cigaret, civilizace. A já pokaždé rychlým krokem utíkám a přecházím hráz, stupeň oddělující neživé od živého, svobodné od nesvobodného.

Stezka, po které vždy s nadějí kráčím, se táhne podél řeky Ohře a je lemována listnatými stromy a keři, jejichž větve jsou před lámáním neohrabanou lidskou rukou chráněny trny, které mile rády oždibují kůži, a zdá se i pijí krev, která z ran vytéká. „Já pro vše co na stezce kvete, mám to největší pochopení a někdy takovým keřům a rostlinám závidím, protože kdybych i já měl trny, každý by si ze mne nemohl trhat vše, co by si umanul.“

My lidé si svou bezmocnost vůči vnějším vlivům kompenzujeme vynalézavostí jak ubližovat všemu, co nám přijde do cesty ke svému prospěchu. Dobýváme, ničíme, zabíjíme a zavlažujeme zemi krví naší a živočichů, kteří s námi nechtějí mít nic společného. S naším neuvědoměním nám ani na mysl nepřijde, že bychom si  sami vázali oprátku kolem krku. Všichni - jen ne my - ví , že celá tahle éra lidstva již brzy skončí velice špatně.

Abych se ale vrátil zpět k mým toulkám klidem, ani příroda, kterou jsem zmiňoval, ani kamenitá cesta praskající pod nohami nedokáží mou duši přenést do světa, o kterém sním. Řeka Ohře je totiž plná nejrůznějších lidských ostud a její smrad silně narušuje jeden z mých nejdůležitějších smyslů, kterým se – jak asi víte -, dá cítit jaro. A protože kvůli tomu jaro necítím, dívám se okolo sebe, abych ho alespoň viděl. Spatřím pár stromů, které kvetou nádhernými bílými květy, fialové okvětní lístky vykukující z trávy, zlaté zvonečky shlížející k zemi, ale také králíka či slepýše přejeté terénními cyklistickými koly.

Když se jdu projít dál, stále nacházím tabule s vyznačenou cestou, lavičky, stoly, rozdělaná ohniště a smrad hořícího plastu, nebo jen odpadky pohozené vedle od cesty. Zvláštní, že vše kromě stezky je tolik znečištěno. Proč je ta cesta tak upravená a bez známky použití, když příroda okolo ní nese rány a modřiny od lidského zacházení?

Bez dlouhého rozmyšlení odbočím z cesty doufaje, že snad narazím na nenarušenou přírodu, ticho a to, po čem toužím. Kličkuji stromy, pod nohama mi šustí listí a tráva, když v tom narazím na divoké prase, jehož pravá zadní noha je od krve a už na pohled velmi bolavá. Připlížím se blíž a vidím, že kanec na té noze nestojí a pokulhává. Jeho kopyto bylo probodnuto odporným tmavě zeleným střepem - nejspíš od flašky z piva. Rána hnisala. Neodvážil jsem se pomoci, protože kanec byl agresivní a ublížený. Nedalo mi to, byl jsem naštvaný i já, a mé srdce krvácelo z pohledu, který se mi na to ubohé zvíře naskytl. Ani v tom nejvzdálenějším místě od cesty se nevyhnu lidské krutosti a bezohlednosti, a když už vkročím na palouček, který se tváří býti tím klidem, o kterém sním, do nebe se z něj táhnou obří železné věže elektrického vedení.

Jdu zpět domů, zklamaný a plný nepříjemných pocitů. Opět svlékám mé jarní sako, zouvám boty, umývám si ruce a jdu snít. Snít o zemi, jež se vyskytuje jen v knihách mezi řádky tvořenými obyčejnými, ale silnými písmeny a slovy, a však vtištěnými na papír pocházející z některého ze stromů, který v tomto ročním období mohl kvést.

Read More

Nevinnosti (POVÍDKA K.1. Č.2.)

II.

Celou noc se chodbami panelového domu rozhléhaly zvuky psacího stroje, který neúnavně vyťukával první dětský příběh. Stařík jej psal zalitý city a dojmy ze setkání s chlapcem, což se silně odráželo na celém ději. Chtěl chlapečkovi umožnit prožít nádherný okamžik alespoň při čtení příběhu, a to nebyl snadný úkol, protože nikdy žádnou pohádku nepsal. Když už jí ale měl psát poprvé, musela stát za to.

A jak hodiny ubíhaly a slunce začalo probouzet ulice celého předměstí, stráně a lesy zářící barvami, příběh se chýlil ke konci. Neúnavné starcovo paže si však ani na moment neodpočinuly a jeho myšlení bylo stále soustředěno na úplně jiný svět a jiný život.

Přesto, že si to stařec neuvědomoval, jeho největší překážkou při psaní byla myšlenka na celé setkání, protože jej vždy přesunula do fáze úplně jiných citů, než jaké člověk potřebuje k vymýšlení a psaní pohádky s kladným a příjemným dějem. Vlastně spíš dostal nápad na další propracované drama, které by tentokrát bylo okořeněné tragickými zvraty mnohem víc, než kdy jindy. Měl v plánu ho napsat, ale teď se musel věnovat jinému malému uměleckému dílu, i když věděl, že za něj nebude mít žádné peníze.

Stařík si psaním toho příběhu především tvořil jistotu, že se bude s chlapcem alespoň nějaký ten čas scházet. Byl fascinovaný jeho pohledem na svět, protože je jednoduchý a bez žádných sklíček starostí, které by okolní svět zbarvovali do nepříjemné podoby. Chlapec svět venku vidí jako to nejlepší, co v životě má, a to právě stařec potřebuje. Potřebuje pohled někoho, kdo se na život dívá jako na svobodný, na přírodu jako mírumilovnou a na svět jako z počátku knihy Genesis.

Když nastalo pravé poledne, stařec začal pociťovat vážné problémy s únavou. Psát od večera celou noc až do dvanácti hodin v poledne je zkrátka bez kávy a jiných prostředků dodávajících člověku povzbuzení těžká věc. Zvedl se ze židle a zanaříkal nad křupáním ztuhlého těla, které shrbeně sedělo u psacího stolu. Odebral se do kuchyně, napustil do konvice vodu a postavil na plotnu. Vždy jí nechal na co nejmenším plamenu, protože se u jeho staré plynové trouby bál, aby nevyletěla do vzduchu. Vytáhl z almary cukřenku a tureckou kávu, ve které byla hromada žmolků od mokré lžičky. Stařec si kávu dělal pokaždé velice silnou a sladil jí dvěma lžičkami cukru, což by pro někoho mohla být smrtelná kombinace. A aby toho nebylo málo, stařík si svou kávu nikdy nevypil teplou - ani ne tak kvůli podivnému a prazvláštnímu způsobu labužnictví, ale spíš kvůli soustředěnosti do psaného děje.

Ještě než se se zalitou kávou odebral zpět ke stroji, aby stihl povídku dopsat do večera, kdy se má s chlapcem setkat, vzpomněl si, že zapomněl na doutník. „Mohl bych si tentokrát dát dýmku, vydrží mi déle“ přemýšlel stařík nahlas. A tak si došel pro jeho sváteční dýmku, kterou si přivezl z Polska. Měl jí rád, byla z tmavého dřeva a uložena v jakémsi pouzdře zdobeném obrazci, které se vyskytují na starých polských krojích. Využíval jí ale jen ojediněle, protože jí chtěl šetřit. Nyní ale věděl, že je ta pravá chvíle.

Otevřel starou skřínku, která šla cítit starým zvětralým dřevem stejně jako každý kus staříkova nábytku. V té skřínce měl uložené veškeré cennosti, ale těmi největšími byly samozřejmě doutníky, dýmka, tabák a tvrdý alkohol. Sáhl po dýmce a po tabáku. Než dvířka zase zavřel, zadíval se na láhev rumu, která byla naplněná jen z půlky kvůli častým návštěvám otravných seniorů ze spolku důchodců.

Stařec se od nich vždy držel stranou a neměl zájem se s nimi bavit, připadalo mu ale jako povinnost takový klub navštěvovat, když do něj vesměs patří. Kolikrát se tam nakonec i zasmál, ale jen když se někomu z jiných seniorů něco stalo. Stařec to nikdy nepřičítal škodolibosti. Nakonec to přece bylo zpestření jinak běžné nudné zábavy okořeněné dechovkami, které se tam líbí snad jen jediné osobě, Margaret Wolfsheimové.  Byla to už hodně stará Němka, která si jako správkyně celého spolku prosazovala německé zvyky a německé dechovky, kterých tam měli všichni plné zuby, ale báli se jít to říct. „Stará Wolfsheimová, s tou si nezahrávej dědku,“ říkal vždycky starcovi starý pan Strnad. Při pohledu na jeho od protézy pokousané paže se nemusel stařec ani ptát proč.

Každý měl povinnost přinést trochu nějakého občerstvení. Stařec byl jediný, kdo tam nosil tvrdý alkohol, i když ho pili úplně všichni mnohem víc než on sám. Bohužel ani nějakým občerstvením se to nekompenzovalo, protože se tam většinou nosila naprosto nesmyslná jídla typu tvrdých oříšků, se kterými se senioři trápili. Bylo zázrakem, když tam někdo přinesl měkké chlebíčky obložené šunkou, které by byly k jídlu, protože když už se někdo snažil a takové chlebíčky přinesl, byla na nich šunka tolik vyuzená, že nešla ukousat.

I když se tam stařec s nikým nebavil, chodilo ho domů navštěvovat plno seniorů. Nebylo to ale jen kvůli jeho zásobám doutníků, ale také kvůli tomu, že všichni věděli, že je spisovatel. „A tak co si třeba napsal?“ ptali se vždycky. Stařec nikdy nepřišel na to, co jim má odpovědět. Takové otázky ho vyčerpávaly k smrti a musel je zapíjet právě tím rumem, který měl ve skříni. Pokaždé jim přinesl výtisk nějakého neznámého spisovatele a tvrdil, že je to jeho kniha, aby zjistil, jak jsou senioři u něho doma dementní. Jak mohl tušit, vždy žasli a chválili ho za knihu, jejíž slova s největší pravděpodobností ani nezná. Jen se na to pousmál a opět se napil rumu, aby si dodal odvahu je už konečně vyhodit.

Stařec se šel opět posadit ke psacímu stroji. Nasypal si do dýmky tabák a pořádně ho tam namačkal, aby nikde netrčel ven. Pak přiložil speciální zapalovač, který dostal, když si ještě kupoval plynovou troubu a párkrát zabafal, aby jiskře dodal potřebný kyslík a tabák chytl. Vždy se mu to povedlo napoprvé a jeho oči se spokojeně zkroutily do půlměsíčků. Věděl to ale jen on, protože kdyby se na něho při tomto citovém projevu někdo díval, šlo by vidět jen husté srostlé obočí zakrývající horní část obličeje. Aby stařík své oči ukázal, musel se s velmi snažit o to, aby to obočí dostatečně nadzdvihl.

Nalil si trochu rumu a zadíval se na medovou barvu, kterou sklenice z tlustého skla vrhala na stůl. Párkrát s ní protočil, aby dostal tekutinu uvnitř skleničky do pohybu a přiložil rty, které už byly připravené na silnou aromatickou chuť. Když se napil, trochu si zanadával, že si do skleničky předem nehodil kostky ledu. Šel to rychle napravit a u toho bafal z dýmky.

Když se konečně dostal zpět ke stroji a přejel prsty na klávesnici, aby si vychutnal zvuk kovových paliček, které se připravují k tlučení, zazvonil nepříjemný trhavý zvonek, který vše úplně zkazil. „Ale to snad ne, teď ne!“ zanadával si stařec, protože věděl, kdo za dveřmi čeká. „Určitě to bude zase ten starej idiot“ bručel po cestě ke dveřím. Když otevřel, ani starého Strnada nepozdravil a rovnou ho pozval dál.

„Ahoj dědku!“ prohlásil nadšeně Strnad. „Jak se pořád máš?“

„Byl jsi u mě včera a ptal se na to samé,“ pronesl stařec podrážděně. „Vyrušil jsi mě, zrovna jsem chtěl pracovat.“

Strnad se podíval ke starcovi do pokoje a spatřil štos popsaných papírů a psací stroj připravený ke psaní, vedle kterého ležela doutnající dýmka. Věděl, že stařec už dlouho nic nenapsal a ani se k tomu neměl, protože všem tvrdil, že už se psaním skončil. „No ne!! Ty už zase bafáš dýmku dědku?“ vykřikl a rozesmál se.

Stařec podal Strnadovi sklenku s rumem. „Ani mě nepřekvapuje, že ses zeptal zrovna na tohle,“ odpověděl smířeně.

„A jak to, že už zase píšeš?“ napil se. „Přišel ti do hlavy nějakej nápad?“.

„Právě jsi mi ho z tý hlavy vykopal, blbče,“ zamumlal si pro sebe stařec. „Kvůli čemu jsi zase přišel? Já teď zrovna nemám čas na kamarádčovty.“

„Jen jsem ti šel říct, že sraz se přesouvá na dnešní večer a všichni chceme, abys tam dorazil,“ prohlásil Strnad.

„To je super, ale já dneska nemůžu,“ odvětil stařec a vydal se z ničeho nic do obývacího pokoje štrachat ve skřínce s cennostmi. Když se vrátil, nacpal Strnadovi do ruky láhev slivovice. „Tady máš, ať je tam alespoň něco ze mě, když ne já.“

„Dobře, ale proč nemůžeš. Myslel jsem, že by byla zase sranda,“ odvětil zklamaně Strnad.

„Říkal jsem ti, že pracuju. Potřebuju něco dopsat do večera, a vážně nemám náladu myslet ještě na to, že mám jít na nějaký sraz, kde budu dvě hodiny poslouchat německé dechovky. Víš, jak jsem na to vysazený,“ pronesl stařec a šel ke dveřím, aby je otevřel. „Uvidíme se tam příště.“

Strnad vyšel ze dveří a zeptal se Starce, jestli s ním nechce zajít na oběd, když už je tolik hodin.

„Ne, dneska si nemůžu dovolit chodit někam na oběd. Musím to zkrátka dopsat.“

„A nemám ti aspoň něco donést? No tak dědku, na starý kolena musíš dávat bacha na nějakej režim taky,“ pronesl vyzývavě Strnad.

„Ne děkuju, o sebe se postarám,“ ukončil konverzaci stařec a zavřel dveře.

Zasedl zpět ke stroji, chvíli pobafal dýmku a dopil zbytek rumu ve sklenici, aby si mohl nalít novou dávku. Teď, když už udělal vše, co chtěl,  pokračoval v intenzivním a neúnavném psaní.

Stále přicházel na nové věci, ale věděl, že je nemůže všechny napsat do jednoho příběhu, aby mu také něco zbylo na ostatní, které chce napsat. Zároveň si ale uvědomoval, že mu chlapec dodal dostatek inspirace a jentak mu nápady na psaní nedojdou.

Naposledy se stařec dostal do kontaktu s dětmi ve svých šestnácti letech, a od té doby má kolem sebe jen dospělé, se kterými není žádná jednoduchá řeč a u kterých musí pracovat mozek, aby se rozvedla nějaká alespoň smysluplná konverzace a nikdo si o něm nemyslel nic špatného. S chlapcem to bylo jiné, protože mohli mluvit o naprostých hloupostech. On jako spisovatel s bujnou fantazií a chlapec jako někdo s milým pohledem na svět.

Oba byli ten večer svobodní, ale jen jeden z nich si to uvědomoval. Jen pro jednoho z nich to byl únik do svobody od jinak starostného a složitého života.

Když odbyla pátá hodina odpoledne, stařík vytahoval poslední list ze psacího stroje a omylem sáhl na inkoustovou pásku, která zapříčinila, že nechal otisk svého prstu na spodu papíru. Stařec ho po sobě ještě jednou přečetl a na spod napsal „ – konec – „. Listy srovnal, aby bylo vše popořadě a oddechl si.

Byl rád, že se mu to podařilo dopsat včas. Ještě má hodinu na to se připravit a štos papírů založit do papírových desek. Těšil se na chlapcovu reakci, ale věděl, že děti jsou tvrdými a upřímnými kritiky. Hodně těžko nesl kritiku, ale nezbývalo mu nic jiného než se s ní tentokrát bez jakéhokoli poprasku smířit. Přece jenom chlapcovo reakce nebyla tím jediným, na co se tolik těšil. Těšil si i na něho samotného.

Když vyšel na ulici, opět ho zalil pocit blaženosti při dokonalém teple a barvě měnícím nebi, které celé situaci dodávalo kouzlo, jako by to všechno bylo z nějaké doopravdové pohádky. Sebevědomě se vydal směrem k místu, kde se s chlapcem setkal. Bylo to u kvetoucí Sakuri, která zářila svou čistou růžovou barvou do všech stran.

Když tam stařec dorazil, chlapec tam ještě nebyl. Nervózně se podíval na své hodinky a zalil ho strach, že k setkání nedojde a že se něco stalo. Netrvalo dlouho a uviděl malinkou postavičku nabalenou hromadou oblečení a s plešatou hlavičkou. Stařík se při tomto pohledu pro sebe usmál a pomalu vytahoval z pod bundy desky s povídkou.

Když chlapeček přišel ke starci, slušně ho pozdravil a opět se na něj podíval svýma velikýma očima. Celý jeho pozdrav probíhal tak smutně a smířeně, až to staříkovi nedalo a hned na chlapce vytasil.

„Podívej. Napsal jsem ti tu pohádku, co jsi chtěl,“ pronesl nezvykle hodným hlasem stařec.

Chlapeček si vzal desky do ruky a  s překvapeným výrazem ve tváři se zeptal starce „A kde jsou obrázky? Tohle já neumím.“

Starcovi ztuhl úsměv na tváři. „Ale vždyť jsi říkal, že číst umíš. To snad přece…“ stařec zůstal jen překvapeně hledět.

„To umím, ale ne tohle,“ argumentoval statečně chlapec.

„Ale to, že se umíš dívat na obrázky a poskládáš si z nich děj, neznamená, že umíš číst. Panenko skákavá,“ stařec se podrbal na obličeji „takže ty číst neumíš. No nic, já tě to naučím.“

Chlapeček jen smutně a zahanbeně, že ve skutečnosti neumí to, co si myslel, že umí, sklopil tvář směrem k zemi. Stařec ho ale pohladil a pronesl „Neboj se. Za chvíli to budeš umět. Naučím tě doopravdy číst.“

„Něco málo přečtu, ale je to hodně pomalé a nebaví mě to. Jsem teprve v první třídě…“ pronesl chlapeček smutně.

Najednou to stařec všechno pochopil a odpadl z něho ten velký strach o to, jak se k chlapečkovi doma chovají. Najednou pochopil, že čte stále dokola jedinou knihu proto, že zatím číst neumí, a tak si jen prohlíží obrázky. Proč ho to nenapadlo hned.       

„Mám nápad. Můžeme si zajít koupit něco k jídlu a k pití, sedneme si někde, kde je klid a kde bude světlo, a já ti přečtu, co jsem pro tebe napsal,“ pronesl nadšeně stařík.

„Dobře, ale já nemám peníze a oběd jsem už měl,“ odvětil chlapeček.

„O peníze se nestarej, ale večeřet snad budeš ne?“

„A co je to večeře?“ zeptal se chlapeček.

Stařec si na chvíli myslel, že si z něj chlapec dělá srandu, ale pak spatřil jeho smutný a udivený výraz ve tváři. „No,“ polkl „to je jídlo, které se jí večer, aby lidé nechodili po nocích do lednic a aby je nebolelo břicho.“

„Vždycky mám večer takový hlad,“ pronesl se vzdychem chlapec. „Bříško mi pak dělá zvláštní zvuky, jako když prdí,“ zasmál se.

„Jo, to dělá i mě, ale já u toho prdím doopravdy,“ a oba se začali smát. Stařec sledoval, jak se chlapečkovi začínají smíchy tvořit slzy u očí, a usmál se.

„Jste jediný kamarád, kterého mám, víte,“ chlapeček si odkašlal „večer tu totiž nikdo až na vás není a přes den ven chodit nemůžu, protože to mám zakázané a musím se starat o kytky, když je maminka pryč se strejdama.“

„A jak se o ně staráš?“ zeptal se udiveně stařec. „přece mi neříkej, že je to taková kytka kterou nestačí jednou zalít.“

„Ne to ne. Musím kontrolovat, jestli se nevypíná světlo. Občas nám trochu zlobí žárovky. A taky musím maminku volat, kdyby někdo klepal,“ odpověděl chlapec.

„Aha,“ pronesl stařec.

Když došli do restaurace, stařec chlapečkovi koupil smažený sýr a hranolky na jeho přání a sobě jen vegetariánské nudle. Oba si koupili sodovku a vydali se za město na cyklostezku, kde je malé posezení a lampa pro případ, že by četli do zapadnutí slunce.

Nikdo takhle večer na cyklostezce není, což by ani tak nevadilo, ale stařec nechtěl, aby potkali nějaké pochybné lidi, kteří by narušili chlapcovu bezstarostnost nad tím, co je venku. Zřejmě je to pro něj jediné místo, kde se cítí v bezpečí a v klidu, pomyslel si stařec.

Četl dlouho, až dokud pohádka nebyl přečtená. Chlapec se ho ptal na mnoho věcí, protože něčemu vůbec nerozuměl. Stařík to ale dával za vinu sobě kvůli tomu, že je to jeho první kniha pro děti. I přesto byl ale chlapec tím nejvíce pozorným posluchačem, kterého kdy měl.

   „Jste skvělej. Budete tu zase zítra?“ zeptal se chlapec starce, když se loučili, a nepouštěl ho ze svého objetí.

„Asi ano. Ale tentokrát nestihnu nic napsat, protože se musím vyspat. Jestli chceš, můžu ti přečíst nějakou jinou pohádku,“ nabídl chlapci a ten souhlasil.

    Když se oba rozloučili, starcovo cesta domů byla opět plná obav ohledně chlapce. Tentokrát už došel k podezření, že je chlapeček zanedbaný a po chvíli rozmyšlení se rozhodl, že se do celé situace zamotá mnohem víc, než plánoval.

Read More

Nevinnosti (POVÍDKA K.1. Č.1.)

KAPITOLA I. JARO 

Část I.

Studený vítr ochlazoval jinak teplý večer při svitu zapadajícího slunce, jehož barva se měnila při každém mraku, který se na překrásném oranžovo-modrém nebi ocitl. Na stromech rašily první jarní pupeny a tráva se začala poprvé po dlouhé době zelenat a hemžit barvami jiných rostlin. Začal vylézat hmyz, jenž byl přilákán prvními jarními květinami, a děti zase začaly jezdit na svých kolech, bruslích a bavily se s lehkostí jejich jarních mikin a tepláků. Bylo jaro ve své plné síle a na světě začalo být živo.

  Ten večer nebyl venku nikdo až na starého muže, který hledal inspiraci pro svou novou knihu. Jeho mysl byla čistá, nová a živá, ale oblečení, jenž měl na sobě, bylo vybledlé stářím a poukazovalo na jeho skutečný věk. Měl na sobě béžovou baretku, starou ale kvalitní koženou bundu, šedé manšestrové kalhoty a černé děravé rukavice. I přesto, že hlavním důvodem, proč se šel projít ven, byl čerstvý vzduch a vůně vybarveného jara, zapálil si s chutí doutník, který si hodlal vychutnávat po celou jeho cestu. Byl to jakýsi rituál.

  Stařík se snažil odnaučit kouřit, ale na stará kolena by byl okamžitý zákaz doutníků velmi těžký. Rozhodl se proto, že si bude dávat jen jeden denně. Nicméně pokaždé ten doutník kouřil tak dlouho, jak jen to bylo možné. Někdy i několik hodin. Mnohokrát se chválil za svou chytrost, protože věděl, že nekouří tolik jako dřív, šetří peníze, a stejně se mu dostává nikotinu tolik, jako by jich kouřil deset denně.

  Přes děravé rukavice bylo obtížné škrtnout zapalovačem dostatečně na to, aby vylítla jiskra. A vzhledem k tomu, že byl muž náladový, bylo to příčinou jeho podrážděnosti, která mu zkazila celou nádhernou procházku při nádherném dni. Nikdy ho ale ani nenapadlo to dávat za vinu doutníkům. Vždy nadával na zapalovač nebo na zimu, která už pomalu umírala.

  Když se mu podařilo doutník zapálit, naplnil ho pocit obrovského štěstí. Tentokrát neudělal malinký nádech, aby mu doutník vydržel, ale pořádně si natáhl, až přivřel oči a pocítil nepřirozené teplo v plicích. Dlouho kouř ve svém těle držel a vychutnával si každé vteřiny vstřebávání nikotinu. Díval se na oblohu, a když mu z ničeho nic začaly slzet oči, okamžitě obrovskou rychlostí vyfoukl všechen kouř z těla a rozkašlal se.

  Když si promnul oči, utřel slzy a zklidnil kašlání, všiml si před sebou malého chlapce, který na něj se zvědavostí upíral velké tmavé oči. Měl na hlavě jen malé strniště vlasů a na sobě až příliš teplé – i když potrhané – oblečení pro tak teplý večer. Stařec z počátku nevěděl, co říct a koukal na něj se stejnou zvědavostí. Pak ze sebe ale vyrazil pár nečekaně prudkých slov, které donutily chlapečka zamrkat.

  „Co tak vejráš? Přijde ti to nějak zajímavý? Nebo snad ke všemu vtipný?“ Zachrlal stařec a znovu začal kašlat.

  Chlapeček neodpověděl a jen se pořád díval. Vytáhl jednu ručičku z kapsy u bundy a nastavil ji směrem k muži.

  „Co to tam máš?“ Stařík přišel blíž a spatřil, že mu chlapeček nabízí inhalátor. Pomyslel si, že to asi kvůli tomu, jak ho viděl kašlat. „Ne, to já nechci. Já kašlal, protože jsem blbej a moc jsem si natáhl,“ zasmál se „ale to ještě nechápeš.“

  Chlapeček se z inhalátoru nadechl, a protože to také přehnal, začal kašlat a dusit se.

  „No přesně o tomhle mluvím!“ Stařec se začal smát, ale pak si uvědomil, že by mu měl pomoct. Rozběhl se k němu, začal ho plácat po zádech, a pak mu přiložil inhalátor k ústům. Chlapeček si natáhl a pomalu se vydýchal. „Tak už asi víš, jaké to je.“

  Kluk poděkoval a zastrčil si inhalátor zpět do kapsy. Bylo to poprvé, co stařec slyšel jeho nádherný hlas. Byl nevinně dětský, ale zároveň uvědomělý, vznešený a vyvinutý.

  „A kam máš namířeno?“ otázal se stařec a podíval se na něj se zvědavostí, co odpoví. „Už bude za chvíli tma, doprovodím tě domů.“ Přál si, aby svolil. Chtěl s ním strávit ještě víc času.

  „Já ale nejdu domů, pane. Zrovna teď jsem vyšel ven, abych si mohl hrát.“ Odvětil nechápavě chlapeček a podíval se starcovi do očí s vyděšeným výrazem.

  Když stařec spatřil jeho výraz, okamžitě jej zalil pocit lítosti. Chlapec vypadal, jako by měl strach, že mu někdo chce zakázat jeho oblíbené hračky a činnosti. Skoro to vypadalo, že se rozpláče. „No, já vlastně taky,“ oznámil stařec s udivením v hlase. „Píšu totiž jeden příběh, ale ještě nevím, jaký bude.“

  „Ale jak to tedy můžete psát, když ještě nevíte, jaký bude?“

  Stařec se na něj nechápavě podíval a pro sebe se zasmál. „Vlastně jsem to ještě psát nezačal, ale chtěl bych začít co nejdřív. Peníze mi docházej, víš?“

  „Vy dostáváte peníze za psaní příběhů? Jste spisovatel?“ Otázal se chlapec a radostně se zasmál.

  „Ano, jsem,“ odpověděl stařík hrdě. „Ale nepíšu pohádky. Já píšu příběhy pro dospělé lidi.“ Pronesl poněkud ztrápeně.

  Po vzájemné dohodě se oba rozhodli, že se spolu půjdou projít. Stařec byl štěstím bez sebe, protože poslední část konverzace vedl celý rozklepaný zimou. Pocítil další chuť na doutník, ale věděl, že i kdyby to dovolil sám sobě, tak kvůli chlapci nemůže.

  Oba nevěděli, kam mají namířeno. Jen věděli, že je to spolu baví i napříč tomu, že už se v pokročilé tmě přestávají vidět. Stačily jim jen jejich hlasy.

  „Jak to, že chodíš takhle pozdě ven? Nehledají tě rodiče?“ zeptal se stařec.

  „Ne. Ven můžu chodit jenom večer,“ odpověděl chlapec ustaraně. „Jenže večer je vždycky velká zima a nejsou tu žádný děti, se kterýma bych si mohl hrát.“

  Stařec se právě dostal do stádia, kdy měl chuť kluka obejmout a už nepustit. Nechtěl si to připustit, protože ho zná sotva hodinu. Nějak ale tušil, že je v něčem dokonale jiný a že se zřejmě trápí, i když o tom neví. „To dává smysl, že tu nejsou děti, když je zima a tma,“ oznámil stařec „ale neměl bys chodit sám, protože by se ti mohlo něco stát.“

  „A co by se mi mohlo stát?“ zeptal se chlapec vystrašeně.

  „Mohl by tě někdo ukrást nebo ti ublížit. Nikdy nevíš, koho potkáš“ . V tu chvíli si stařec uvědomil, že v tom ubohém chlapečkovi mohl vyvolat pochybnosti a strach. „Ale neboj, já bych ti nic neudělal. Neublížil bych ani mouše, natož malému klukovi.“

  Chlapeček jen mlčky šel. Stařec uvažoval, co se teď asi v jeho malé hlavičce odehrává, co si asi myslí. Slyšel, jak jim pod nohami praskají kamínky, a uvědomil si, že už nejsou na chodníku.

  „Vím, že píšete jen příběhy pro dospělé lidi, ale nemohl byste mi napsat nějakou pohádku?“ zeptal se chlapec. „Doma mám jen jednu knížku a četl jsem ji tolikrát, že už ani nemusím, protože ji znám nazpaměť.“

  „Ty umíš číst?“ otázal se udiveně stařec. Najednou mu došlo, že mu chlapec může pomoct s jeho příběhem. Možná jsem moc soustředěný na dospělé lidi, pomyslel si. „Vlastně bych ti něco napsat mohl, ale nebude to hned. Ani nevím, kde bych ti to dal“.

  „Jasně, že umím. Je mi už sedm,“ odpověděl chlapec se zvýšeným hlasem.

  Tak to je dobrý, přemýšlel stařec. „Tak se sejdeme, až to napíšu, a dám ti to.“

  Chlapec se na chvíli odmlčel a po chvilce oznámil „Každý den jsem na samém místě, kde jsme se potkali ve stejnou chvíli, co jsme se potkali.“

  Když už jim oběma po nějakém čase začala být zima, šli zpět na místo, kde se setkali a rozloučili se.

  „Rád jsem vás poznal, pane,“ prohlásil unaveným hlasem chlapeček.

  „Já tebe taky kluku, tak dobrou noc,“ zasmál se stařík.

  

Stařec přemýšlel nad svými smíšenými pocity. Bylo mu chlapce líto, ale zároveň ho trápil pocit, že se nezeptal na víc věcí, protože o něm nic neví. Neví jeho jméno, ani kde bydlí. Také ho trápila starost o chlapcovo zdravý a o to, jestli se má dobře. Rozhodl se, že ještě dnes začne psát a setká se s ním hned zítra.

  Než došel domů, zapálil si další doutník, který si tentokrát vychutnával mnohem delší dobu. Byl to zvláštní večer bez světel. Mrtvý, a zároveň plný poznání. Jediné světélko, které mohl zahlédnout, bylo z jeho doutníku, jehož pálivou chuť si vychutnávaje převaloval v puse. Začal přemýšlet nad chlapcovou bezstarostností a litoval, že v něm vyvolal obavy týkající se nebezpečí venku, protože si nepřál, aby mu jí narušil. Pak si ale uvědomil, že je to vlastně dobře, protože si alespoň dá pozor a nic se mu nestane.

  Ještě kdyby se mu tak něco stalo, to by mi tak chybělo, přemýšlel stařec.

Read More