Pero Parker (RECENZE)

Úvod

Pohodlné psaní na počítači, nostalgické psaní na psacím stroji, anebo také psaní inkoustovým perem vlastní rukou. To jsou různé metody slučující se do jedné společné věci, jakou my všichni pisálci máme. Ať už si každý říká, co chce, psaní není jen o uchopení nějaké prachobyčejné tužky a kusu ušmudlaného papíru. Pro každého, kdo psaní miluje, to musí být jakýsi rituál s uspořádáním, čistá, prestižní a dokonalá činnost.

Kdo mě alespoň trochu čte, tak ví, že já už zkoušel psát snad všemi možnými způsoby a žádný pro mě není prioritním, i když by jím mohl být po článku „PSACÍ STROJ NEBO POČÍTAČ“ právě počítač. Hodnotil jsem tu skvělé funkce nového Wordu a zabýval se, co by mohlo být tím nejvíce praktickým a optimálním prostředkem pro pisálky. Nedokonalá odpověď je důkazem toho, že každý to vnímá úplně jinak, a pokud chci něco napsat, vždy si najdu způsob bez ohledu na to, jaký.

Ze všeho nejméně jsem se zabýval právě psaním rukou, a to se má v tomto článku změnit. Řekl jsem si, že když mám doma psací stroj, počítač, kvalitní papír, desky, obálky a vše se psaním spjaté, nemělo by mi chybět i nějaké pořádné inkoustové pero. Proto jsem se začal brodit stránkami parkerpen.cz, na kterých jsem si následně objednal krásné elegantní pero a doopravdy sytý a příjemný černý inkoust v bombičkách.

Parker

To je pro mě pojem či název, který jsem měl vždy spojený právě s pery. Nemohl jsem si za to já, mohla za to jedna z mých učitelek, ještě když jsem chodil před lety na základní školu. V té době jsem byl tak v šesté třídě.  Zkrátka jsem se na tu chvíli stal součástí kolektivu, který musel poslouchat učitelčino vzývání daného výrobku a který byl svědkem jedné velké chlouby. Ten den jsem se dozvěděl něco, co mě začalo alespoň trochu zajímat, ale ne tolik, abych si to přál nebo se na to někde podíval.

Slyšel jsem, že jsou pera tak kvalitní, že je výrobce testuje shazováním z letadla. V tu dobu mi to ještě jako nesmysl nepřišlo, ale nyní…kdo ví, co je na tom pravdy. Možná, že tomu tak skutečně je, ale v tom případě nechápu záměr.

Každopádně Parker je jeden z výrobců luxusních psacích potřeb, a to je asi to nejdůležitější. Když jsem se totiž rozhodl nyní nějaké kvalitní pero koupit, tato firma byla tím prvním a také posledním, co mě napadlo. Objednávka byla u nich.

Očekávání a realita….?

Dobře, přiznám se, že jsem očekával o něco větší a robustnější výrobek. Chtěl jsem si ho potěžkat, radovat se z kovového zpracování a precizně napsaného loga na hrotu pera.

Pero sice přišlo v hezké krabičce, ve které bylo spokojeně uloženo, jenže když jsem ho uchopil a zvedl, myslel jsem, že je to nějaká replika. Byl to ale jen šok. Pero je lehké a kvalitně zpracované, nemá žádné nedostatky, co se týče poškrábaného nebo nezahlazeného kovu a hrot je dostatečně pevný a při psaní se neohýbá.

Co se týče bombiček, ty ničím tak úplně nezaujali. Zato ale jejich obsah, ten mě okouzlil. Když jsem totiž bombičku propíchl a dal ji do zásobníku, ihned jsem se pokusil něco napsat a zkusil jsem, co pero umí a čím je tak neskutečně výjimečné. Řeknu Vám, tak plynulé psaní, tak krásné linie a tak výrazně černý inkoust jsem nikdy předtím neviděl.

Shrnutí

Celkově jsem tedy naprosto spokojený. Můj deník dostal nový nádech a já dostal novou chuť a inspiraci ke psaní. Baví mě to s ním, baví mě si zapisovat jakoukoli myšlenku, která se tu pak v o něco rozvinutější formě objeví.

Pokud se Vám tato krátká a zvláštní recenze na pero líbila, určitě mě potěší komentář a fakt, že tu chvíli pobudete, uděláte si kávu a zkusíte si přečíst i nějaké mé další články. Kdo ví, třeba mě začnete i odebírat. A pro ty co už odebírají, moc si toho vážím. Nezapomeňte, že to Vy jste mou múzou.

Read More

Kopance do hýždí

Neptej se, prosím

Přijdu domů, hodím na zem tašku a po celou dobu se tvářím jako kakabus. Nic se mi nelíbí, nikoho nemám rád, natož sám sebe, a pak taky nejsem spokojený s výsledky, jakých jsem toho dne dosáhl. K dovršení všeho se vydám k mému notebooku ani nemyslíc na to, že bych si udělal kávu, protože slovo „dělat“ je pro mě momentálně tím nejhorším slovesem. Počítač se zapne a do obličeje mě praští bouře nepříjemných vln a záření, které tlačí z mých baterek to poslední, co v nich ještě zbylo.

„Ahoj, tak co, jak bylo ve škole?“ zeptá se mě mamka každý den stejným únavným hlasem neočekávajíc nic zvláštního. Otázka bez emocí, jen aby se neřeklo, aby příchod domů nebyl jen prachobyčejným dějem, kterého si nikdo nevšimne.

Pohlédnu na ni svými děsivě rudými, s každou minutou slábnoucími očky. Snažím se jí pohledem naznačit, že vše je takové, jaké to bylo včera a kdykoli předtím, a jaké to vždycky bude. Jenže oba jsme unavení. Já nedokážu svým pohledem naznačit, co chci a ona nedokáže zjistit, co svým pohledem mám na mysli. Vzdychnu, odfrknu si a odvětím tedy, že „nic, nic se opět nestalo, maminko.“.

Myslím na ni, vím, že ona doufá, že se jí nezeptám, aby nemusela stejně namáhavě jako já odpovídat „vše dobré“. Mám jí rád, neudělal jsem to, jen jsem se usmál. Usmáli jsme se oba.

Odpolední spánek

…ne, je to ztráta času. Den se mi směje do mé neustále němé tváře a kope můj zadek blíž a blíž k posteli. Na vše mám málo času, a spánek? Ne, to je minimálně další hodina, další modřina na mých hýždích. Přes den se SNAŽÍM žít, přes noc spím. Takhle to chci mít, jsem mladý a mým cílem je si svých zatím – trochu – bezstarostných dní užít.

Mí rodiče odpoledního spánku využívají hojně a ano, je chápu. Každý den, každé odpoledne si pospí alespoň jednu hodinu. U nich je to ale tak, že oni to započítávají – nebo se snaží – do svého spánkového dluhu. Já o sobě mohu říct, že každý den naspím osm hodin, což je naprosto optimální. Oni vstávají o hodinu dříve a chodí spát v tu samou hodinu, co já, ale tu si vynahradí právě to odpoledne, takže se vlastně nic nemění.

Den je něco, co každý z nás měří a kouskuje nejčastěji, aniž by si to uvědomoval. 24 hodin je zkrátka hodně málo pro práci, spánek a volný čas. Vím, už jdu moc do hloubky…přejdeme dál.

…a co bude dál? Lék

Mou únavovou hypnózu náhle přeruší stupňovité křičení konvice, a já v mžiku zalévám aromatickou kávu a sleduji, jak se víří a uvolňuje v hrnku. Dvě vrchovaté lžíce granulí, jedna lžíce cukru, to je kombinace tvořící mé denní štěstí. Ano, hned jakmile se napiji, pociťuji úlevu, mé oči získávají živou barvu a má hlava zdravé a optimistické myšlení a nápady.

To se vlastně stalo. Přiznám se, pořádnou kávu jsem si po dlouhé době dal až dnes a výsledkem je tento článek, který píšu jako jiný člověk. Začíná víkend a mám v plánu si tento den trochu protáhnout a zpestřit všemi možnými prostředky, které já miluji. PSANÍ, KÁVA, KNIHA…a třeba i film.

Jak jste na tom vy?

Na závěr by mě doopravdy zajímalo, jestli jsem jediný, komu káva nepřináší jen energii, ale také skvělou náladu, a co je Vaším „lékem/léky“ pro každý den. Odpovědi piště do komentářů a já, jako vždy, na ně odpovím co nejlépe a co nejdříve.

Anketa, kterou jste mohli sledovat (případně v ní hlasovat) dole v rohu dopadla tak, že nejoblíbenějšími články jsou úvahové, což mě vlastně potěšilo, protože mě baví, jak jste si mohli všimnout, nejvíc. Zítra se můžete těšit na další!

Já Vám děkuji za trpělivost se mnou a s mým nevyzpytatelným přidáváním příspěvků a přeji Vám krásný víkend/krásné dny. 

Read More