Nový rok, Nový život

Já silvestr neslavím tak okatě a příliš, jako to jiní dokážou, aby snad uspokojili své touhy po skoro legálním ničení majetku ostatních lidí naprosto nesmyslnými vietnamskými a nehezkými „petardami“. Když jsem byl mladší, petardy tak oblíbené nebyly. Myslím si, že snad i lidé byli mnohem rozumnější a ohleduplnější. Dnešní primitivové však vyhledávají dělbuchy, které už svým hlukem a sílou připomínají spíš granát nebo dynamit. Mám pocit, že je ty po penězích lačnící asijské továrny plní trinitrotoluenem.

Vím, že málokdo (především v České republice) čte nějaké knihy a snaží se soustředit na obtížnou, vyčerpávající a mozek přetěžující práci spisovatele, ale snad i normálnímu člověku by mělo dojít, že ne všichni jsou nadržení po házení těch trhavin pod okna nebo do popelnic. Kdyby bylo na mně, nechal bych to zakázat a za prodej těchto předmětů bych trestal pokutou ve výši peněz za ublížení na zdraví.

Nemám naprosto nic proti NOVOROČNÍMU slavení barevnými a pohledu příjemnými rachejtlemi, které ani zdaleka nedělají takový rámus. Myslím si, že to k silvestru neodmyslitelně patří, ale proboha k čemu jsou tedy trhaviny, které udělají jen setinový záblesk a ránu jako z kanónu? Je to na pohled příjemné? Je to uším příjemné? Není to ničemu prospěšné, než jen k tomu, že hloupí obyvatelé České republiky chtějí vybít svou potřebu ničit, jako nějací neandrtálci. Nechci se nikoho dotknout a pochopím, když si otec dětí, které takové věci lákají, pár petard zahodí, aby jim udělal radost, tím to ale končí. Však se stačí jen podívat z okna a hned se dovíme, kdo to hází. Jsou to pubertální vejrostci s kapucemi hozenými přes hlavu, aby byli „cool“. Česká republika je mi k smíchu jak svou politikou, tak primitivností.

Pro mě Česká republika nikdy domovem nebude, bohužel. Jediné, čeho si na naší zemi vážím, je především to, co jsme dokázali mnohem dřív. Mám na mysli vynalezení lodního šroubu, o které se postaral Josef Ressel, nebo nádherné Dvořákovy skladby, či snad bravurní literaturu, o kterou se postaralo mnoho našich výjimečných spisovatelů. Co jsme ale dokázali dnes? Komunismus nás odrovnal a my se pořád nedokážeme vzpamatovat. K smrti rád bych tu zůstal, ale mé nutkání po poznání něčeho mnohem lepšího mi to nedovolí.

Když se vrátím zpět k silvestru, je to pro mě den, kdy se mi dostane dobrého jídla, pití a skvělé přítomnosti lidí, které mám nadevše rád. Je to podle chuti, kdo jak silvestr slavíme. Někdo ho slaví s přáteli, někdo s rodinou, někdo si prostě rád zajde do baru, ale pokaždé jsme bez omračující rány alkoholu nespokojení. Všichni doufáme v lepší Nový rok, přitom nevěříme tomu, že by lepším mohl být. Dáváme si předsevzetí, které nám dodají pocit sebeovládání a radosti z toho, že jsme udělali radost třeba i své rodině nebo přítelkyni. Tento pocit ale trvá jen malou chvíli a rok je pak stejný, ne-li ještě horší, než ten předchozí. Je mi smutno za mnoho lidí, kteří žijí svůj nespokojený život kvůli tomu, že si buď řekli, že budou dělat to, co je baví (což v dnešní době už tak úplně nefunguje), nebo si v mládí chtěli užívat i za tu cenu, že v dospělosti se budou trápit pro peníze v práci, která je nebaví, od rána do večera. Do všeho stačí jen trocha uvědomění a rozumu a hned by se všem žilo mnohem lépe.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Já radši budu v mém mládí dřít jako mezek a učit se školu, která mě posílá k zemi každým týdnem, než se flákat a chodit po klubech v partičkách, co až v nelegální opilosti a neschopnosti si cokoliv druhý den pamatovat přemýšlí o svém životě. Kdokoli se nade mnou může vytahovat s motorkou (kterou v dospělosti prodá, protože nemá peníze) a holkou, co vystřídala více kluků než žiletek na oholení svého ještě nevyvinutého přirození, ale já raději budu žít jako vzdělaný člověk s chytrou a nádhernou holkou, co svůj život promýšlela hluboko dopředu jako já. Je to velký poklad někoho takového potkat a mně se to stalo. Nebyl bych ale jiný, než ti, o kterých mluvím, kdybych se nad nimi v dospělosti vytahoval. Já jim raději pomůžu zpět na nohy, aby si to, co si neoddřeli v mládí, oddřeli ještě ve čtyřiceti.

Já doufám, že svého silvestra prožijete s těmi správnými lidmi a v trochu kulturním duchu. Přeji Vám vše nejlepší do Nového roku a Nový krásný život s lepší budoucností.

Šťastný Nový rok Vám přeje, Samuel Tongel.

Read More

Vánoce a silvestrovské setkání

Je tomu velice nedávno, kdy jsem se alespoň trochu začal dostávat do vánoční atmosféry, která vzhledem k teplotám dosahujícím až deseti stupňů celsia – a tím pádem znemožňujícím jakéhokoli sněžení – nemohla za žádných okolností přijít. Ani purpura na kamnech či hořící františek nedokázali utvořit to správné vánoční cítění.

Asi před necelými dvěma týdny jsem se seznámil s dívkou, u které jsem byl překvapený jejím vzdorem k osobnímu setkání a zároveň jejím talentem vztahujícím se k umění. Mým snem je žít s dívkou, která by dokázala procítit každý okamžik tvořivosti stejně jako já, a ona mi zahrála tak perfektně na piano, až se mi z toho zalily oči slzami. Její vlasy jsou živé a černé jako noční obloha, pod kterou se mi podlamují nohy. Její rty jsou smyslné a lákající k polibku, nemluvě o očích, které jsou těmi pravými a bouřlivými okny do duše. Tím ale rozhodně nechci říct, že by snad bylo snadné její duši odhadnout takovou, jaká je.

Ve skutečnosti je hodně složitá, ale tím pádem zajímavá. Vlastně je docela stejná jako já. Je jiná, ale ne proto, že by to jen tvrdila, ale proto, že doopravdy je. Myslím, že nebude těžké mít jí rád, jako spíš donutit jí k tomu, aby mi věřila ve všem, co povím. Její zážitky a zkušenosti s chlapci nebyly příliš světlé a myslím, že právě to neprožití s opravdovým klukem, který se chová, jak by měl, je jejím největším handicapem, základní součástí tvořící skládanku nedůvěřivosti, která se musí rozebírat kus po kusu.

Její slova mě často zraňují, obzvlášť když mi říká, že mě má moc ráda a pak se mi snaží rozmluvit to, abych jí poznal, protože – údajně – ví, že se zamilovat nedokáže. Já ale znám holky a troufám si tvrdit, že i přesto že to říká, doufá v mou trpělivost a v to, abych o ni nepřestával bojovat. Můj názor je, že to chlapy mají tu povinnost dívčí srdce dobývat a ne dívky srdce chlapců. Nechápu dnešní dobu, když si dívka s chlapcem pěkně píšou, povídají a rozumí si spolu, a pak při sebemenším náznaku toho, že o tu holku se bude muset bojovat, to chlapci vzdají – to prostě není chování budoucího chlapa. O dívku se musí bojovat celý život. Jejich povaha vždy taková byla a vždy bude. Já o ni bojovat budu, a to tím nejněžnějším způsobem.

Měl jsem takovou radost, když jsme se konečně domluvily na setkání, které se má odehrát na silvestra, a já doufám, že to stále platí. Nerad bych přišel o tak vzrušující událost, kdy se jí budu moct podívat do očí, usmát se a povídat si s ní naživo, vidět jak se tváří. Myslím, že by to pro mě bylo největším zklamáním, jelikož jsem si to vzhledem k mým skromným přáním k vánočním dárkům jako dárek vzal. Vlastně to byl nejšťastnější okamžik za posledních pár měsíců.

Tím se dostáváme k celým Vánocům, které u mě byly doopravdy skromné. Já vlastně všechno až na spřízněnou duši mám. Mám psací stroj, papíry, počítač, mobilní telefon, skvělou a zdravou rodinu a perfektní školu. Mám život, o kterém se dá říct, že ho doopravdy žiji, a to hned dvojím způsobem ve světě fikce a ve světě reálném. Nebudu se tu chlubit, co jsem dostal za dárky, jen Vám povím, že to hlavní, na čem mi záleží, je atmosféra a zdravá rodina. Dovolím si ale přát srdce zmiňované osoby. Snad se mi podaří si tento životní dáreček vybojovat.

Omlouvám se za opožděný článek, ale přišlo mi zbytečné psát před Vánoci, když se ještě nic neudálo. S blogováním jsem nepřestal a s radostí Vám oznamuji, že jsem dopsal první kapitolu knihy, kterou právě píši. Jsem amatérský spisovatel, ale zapálený, a to je hlavní. Přeji Vám příjemné svátky a krásný Nový rok, přátelé a milí čtenáři.

Read More

Svět podle Garpa (RECENZE)

John Irving, jako vždy, nezklamal a naplnil mě novými postavami, novým příběhem a řekl bych i novým životem. On je typ spisovatele, který nepíše jen tak ledajaké příběhy; jeho romány jsou lahůdkou pro všechny, co se chtějí do někoho zamilovat a nechtějí být sami, naopak v přítomnosti dalšího fiktivního života, jež nám tento kouzelník přichystal.

  

  Abych se dostal zpět k tématu, knihu jsem si zamiloval o krapet víc, než již recenzovaná Pravidla moštárny, která mají, jak jinak, stejného tvůrce -, i když to nemohu tak jistě určit vzhledem k tomu, že si to říkám u každé knihy v mé knihovně. Asi mám štěstí na vybíravost, ale vše, co přečtu, se navzájem přebíjí ve své kvalitě. Ačkoli se mi do nich pokaždé moc nechce, protože si říkám „Nic nemůže být lepšího než to, co jsem právě přečetl,“ nakonec vše dobře dopadne a jsem stejně nadšený, jako jsem byl u předešlé tvorby.

  

  Ve světě podle Grapa je nejdůležitější a nejvíce sympatická postava T.S.Garp, jehož počáteční iniciály na začátku jména nic neznamenají. Zkrátka je to Garp, kterého si zamilujete a už se ho nepustíte. Tento román není v žádném případě na krátkou chvíli a já ho četl asi dva měsíce nebo víc. Není to jednoduché, protože se v každé kapitole stane spoustu věcí a někdy také nic, a vy nevíte, na co se máte připravit. Při čtení mnou ale vždy procházela romantická i vzrušující atmosféra vyvolávající chuť po sexu nebo zkrátka po něžném doteku dívky, políbení či psaní. Pokud že máte problémy se psaním, jedině doporučuji. Tímto bych se také chtěl dostat ke shrnutí celého příběhu, protože Vám o něm nemohu říct skoro nic, vzhledem k tomu, že vše je vesměs spoiler.

  

  Garp je spisovatel, jehož příběh budete číst od mládí jeho matky, po jeho smrt, a já mám doopravdy pocit, jako by byl za mnou život, který jsem zbožňoval. Možná jsem až moc citlivý, nebo mám představivost v gigantických rozměrech a můj život stojí za prd, ale budu hodně dlouho oplakávat, že to všechno skončilo. Kniha mi byla podporou při každém dni a naplňovala mě vším, co jsem potřeboval. Říkám si, že Irving nikdy nesmí přestat psát, jinak přestanu psát taky. Nepoznal jsem (skrze knihy) žádného spisovatele, který by mi sedl víc, jako on, a doopravdy mu chci vyzpívat chválu za jeho díla. Samozřejmě jsem si nyní půjčil další jeho tvorbu, která nese název Modlitba za Owena Meanyho, a jsem si naprosto jistý, že bude zrovna tak dobrá. Nicméně mezitím, co Vás spousta spisovatelů provede životem svých postav, Irving Vám zajistí, abyste ho prožily.

  Na závěr bych chtěl také zmínit větu, která se mě v posledních stránkách, co jsem dočítal knihu, dotkla:

„Představovat si něco je lepší, než si to pamatovat.“ T.S.Garp

Read More

Pád do nevědomí (epilepsie)

Dříve jsem hodně přemýšlel nad tím, jaké to je, nic si nepamatovat. Byl jsem ještě dost malý, a tak jsem žasl nad příběhy, kdy se někdo opil a nic si nepamatoval. Nedovedl jsem si to představit, protože jsem ztrátu paměti znal jen ve spojení s mým nejmladším věkem, kdy jsem poprvé spatřil světlo světa. Nebylo pro mou mysl ale přípustné, že by snad šlo ztratit vzpomínku na okamžik, který jsem prožil před pár hodinami. Bylo to pro mě hodně deprimující, celá ta představa mě nějakým způsobem utlačovala a dávala mi nutkání zkusit to taky.

V tu dobu mi bylo něco kolem třinácti let a byl jsem ve věku, kdy mé tělo nevědělo, kam růst. Každým týdnem jsem byl větší, a cítil jsem, že ve sportu mi to přestává jít s takovou lehkostí, jakou jsem prožíval dřív. Bylo to zvláštní, protože jsem měl tréninky Juda třikrát do týdne a tělo mě bolelo téměř každý den, nemohl jsem přeci tak rychle ztrácet kondičku. Jenže realita mluvila jinak, byl jsem těžší a konečně na mě začaly působit gravitační zákony. Už jsem nebyl to dítě, pohybující se bez zábran jako na povrchu měsíce. V tu dobu to bylo jako se pohybovat v tekutém písku, protože každým tréninkem jsem se propadal víc do mých budoucích problémů se zdravím.

Nebylo to ale jen tímto, také jsem prožíval více kamarádských dobrodružství a rebelií, jako jít proti přikázání rodičů. Občas jsem o víkendech přespával u mých přátel, a ponocoval jsem hraním her, nebo díváním se na filmy. Asi si říkáte, že to není nic závažného, ale věřte nebo ne, s růstem to způsobovalo velké problémy mému mozku.

Ta noc byla perfektní. Byla to noc, kdy jsem zažíval mnoho nových pocitů. Byl jsem doopravdy malý a styděl jsem se jít vykoupat, nebo spát jen v trenýrkách či volném pyžamu, jak by to mělo být. Já spal v úzkých kalhotách, které mému tělu nedaly příliš odpočinku. Byla to velká spousta náhod, protože můj kamarád neměl normální monitor od počítače, ale jen starou televizi, která vydává snad ty nejhorší vlny. Když jsem se ráno probudil, cítil jsem se doopravdy hodně zničený, a je pravda, že už z té doby mám jen střípky vzpomínek v hlavě. Hned po ránu jsem šel bez jediného odpočinutí znovu na počítač k tomu ďábelskému monitoru, a pak už si nic nepamatuji.

Celé to bylo jako z filmu, protože si pamatuji jen pár úlomků. První z nich byl, když jsem ležel na zemi a záchranář mi podkládal hlavu něčím měkkým. Druhý záblesk byl v sanitce, kde mě uklidňovala nějaká paní. Třetí střípek byl, když jsem koukal na nějaký strop, na kterém se míhala světélka (určitě to byl strop od nemocnice, když mě vezli na jednotku intenzivní péče). Opravdu to, co jsem si nejvíc ze všeho nepřál, bylo skončit v nemocnici, ať už z jakéhokoli důvodu. A zrovna v tom období jsem tam skončil. Nedokážu ani popsat ten „hnusný“ pocit, když ani nevím, co se stalo, nic si nepamatuji a jediné co vím je to, že jsem v nemocnici. Koukal jsem celý rozrušený a každou chvíli se u mě chystal spustit pláč. A když vytryskly první slzy, můj otec mě pohladil po tváři a klidným tónem, který mě rozrušil ještě víc, mi řekl: „Neboj se, bude to dobrý. Měl jsi epileptický záchvat.“ Ale já nevěděl ani co je to epileptický záchvat, takže jsem propadl panice a šíleným depresím. Nakonec jsem začal zažívat situace, kdy jsem zapomněl, co jsem dělal před pár minutami.

V nemocnici jsem strávil celkem tři dny a období hrůzy začalo. Od té doby jsem dostal celkem ještě další tři záchvaty. Dvakrát jsem ho dostal ve škole, což mi vůbec nenahrálo k dobrému vztahu se spolužáky, a jednou u mého dalšího kamaráda doma. U toho kamaráda to ale byla moje vina, protože jsem si udělal opravdu nevhodnou srandičku. Když jsme hráli hry, udělal jsem nečekaný pád ze židle a začal se na zemi klepat. Můj kamarád okamžitě vyběhl a začal plašit. Hodně jsem se smál, ale asi o pět minut později jsem ho dostal doopravdy.

Samozřejmě jsem chodil také na vyšetření na neurologii, a musím říct, že mi doopravdy pomohli. Díky práškům, které mi předepsali, záchvaty nedostávám. Je zvláštní, že nejsem označován za epileptika, protože když polykám prášky, mám výsledky zdravého člověka, což by byla u epileptika hloupost. Stále s tím ještě bojuji, ale brzy prášky vysadíme úplně, což je moc dobrá zpráva.

Kdybych měl popsat pocit, který jsem po záchvatech prožíval, neudělal bych to. Nedokázal jsem usnout a propadal jsem sebelítosti. Bylo pro mě utrpení, když jsem musel po záchvatu ležet v posteli a spát. Nejvíce by mi pomohlo, kdybych směl dělat normální věci, jako vždycky, což je logické, protože by mi to pomohlo zapomenout na to, že mi něco je. To je podle mě hodně důležitá myšlenka. Člověk trpící jakoukoli nemocí by se měl především věnovat věcem, které dělal normálně, protože pokud bude žít pouze v prostředí a s životním plánem určeným jen k nemoci, tak se bude utápět ve velkých psychických problémech, které moc dobře znám.

Read More