Osvobození
Vždy to tak
bývá, že nejtěžší částí školního roku je právě jeho konec, ve kterém si někteří
učitelé uvědomí, že vlastně nestihly dobrat všechno tak, jak plánovali, a
někteří žáci, že jejich známky kolísají na hraně nebezpečí.
Nebudu zde skrývat, že jsem byl jedním z těch žáků, a tak jsem
neměl čas dělat naprosto nic, než jen učení. A abych se jen nevymlouval, já
opravdu nechtěl psát a ani jsem nevěděl, co psát, i když jsem kolikrát mohl.
Snažil jsem se do sebe lít kávu a nutil se k počítači. Psal jsem
hlouposti, které jsem nakonec mazal, a následně se u mě začaly projevovat
značné bolesti hlavy a očí, které vedly k mé věčné nespokojenosti a
pokažené náladě. Všichni to známe, lidé co píší, jsou vždy extrémně zlí a náladoví,
když se jim nedaří najít sebemenší nápad na hloupý článek, natož pak povídku či
román.
Já poslední dobou žil v domnění, že se mi nedaří vůbec nic, a protože
nejsem typ člověka, který má na každém rohu přátelé, byl jsem na všechno sám. Chybělo
mi jakékoli uspokojení, které by mě alespoň trochu nakoplo. Neustále jsem sebou
házel do postele, chytal se za hlavu a přemýšlel nad tím, co všechno má ještě
smysl a co ne. Naštěstí jsem si ponechal ten rozumný názor, že až bude po
škole, neskonale se mi uleví, a já budu opět plný života. Z části je tomu
opravdu tak, a když teď píšu tento článek, vypadá to, že ho i zveřejním.
Včera večer - před tím, než jsem ulehl ke spánku - jsem pročítal pár
článků na internetu týkajících se tvůrčího psaní a uvědomil si jednu (pro mě)
velice důležitou věc: Jakákoli pravidla týkající se psaní jsou mým největším
nepřítelem. Neustále jsem se potřeboval ujišťovat o tom, co dělám špatně, že mi
to teď tak nejde a nebaví, a nakonec jsem zjistil, že to není vůbec v nedodržování
pravidel a nějaké osnovy, ale v tom, že zkrátka nechci psát, a to je
důležité rozeznávat.
Četl jsem spousty pravidel ohledně toho, jak by se měly články psát
tak, aby lidi bavily. Bylo tam toho opravdu hodně, a pro mě úplně k ničemu.
Nesplňoval jsem spoustu věcí, ale Vás to evidentně stejně baví, tak proč se tím
řídit. Vše, co píšu, píšu pro Vás a pro mou zábavu. Koneckonců, takhle se
člověk nejlépe naučí - od Vás, ne od nějakých lidí s komplexy kvůli jejich
nepopularitě, kteří musí nutně rozdávat pravidla a dávat najevo, že tomu rozumí
nejlépe. Nějaká pravidla by se určitě dodržet měla, ale tato pravidla jsou tak
zřejmá, že pokud nejsou dodržena, autor je kvůli nim kritizován.
Léto
Asi se mnou
budete souhlasit, když řeknu, že pro většinu lidí, kteří ještě studují, jsou
letní prázdniny zdrojem největších a nejprožívanějších zážitků. Já osobně mám
od každých letních prázdnin obrovské očekávání, a musím říct, že jsem vždy
spokojený a rád na ně vzpomínám. Většinou za to vděčím romantickým chvílím s děvčaty
a zajímavým okamžikům s lidmi, se kterými se setkám na nějaké letní
brigádě.
Přibližně v tuto dobu jsem
už začínal se svou první prožívanou knihou Samota
od Natalia Gruesa. Vlastně to není až tak úspěšná kniha a neznám nikoho,
kdo by ji kromě mě četl, ale já na ni mám naprosto odlišný názor od recenzí. Troufám
si říct, že jsem při jejím čtení prožíval úplně nové situace a cítění, a že
patří k mým nejoblíbenějším knihám, které Vám s jistotou a bez studu
doporučím jako předehru k létu nebo jako letní knihu.
Je rozdělená na několik povídek,
ale jedna z nich se v ní objevuje několikrát, a právě ta na mě tolik
zapůsobila. Je o chlapci, který cestoval po různých místech a hotelech, ve
kterých se seznamoval se zajímavými lidmi a ženami. Už jako kluk s uhry se
dokázal přiblížit k tělu opravdovým a krásným ženám, což mě neskutečně
vzrušovalo – o to v knize ale vůbec nešlo, tím nejdůležitějším tam byly
věty a rozum, které mohl chlapec pochytávat od všech, se kterými se setkal.
Každý z těch lidí, kteří se v knize objevují, si něčím prošli a
chlapci něco dali, a tak byl vychováván světem.
Já, jako mladý kluk, tuto knihu
zbožňuji, protože za takové dobrodružství bych byl nesmírně rád a docela po něm
toužím. Aby ale nedošlo k omylu, kniha je pro milovníky romantiky a
zajímavých situací a citů, jak je to u mě zvykem. Žádná naivní kniha pro mladé,
ale kniha s rozumem pro dospělé. Právě po této knize se ve mně probudila
vášeň do čtení, do knih, a poté i do psaní.
Na závěr,
než se s Vámi rozloučím, bych se chtěl omluvit za dlouhou pauzu, kterou
jsem teď měl, a chtěl bych Vás utěšit, že jsem zpět a že rozhodně nehodlám
skončit. Mám toho docela dost v plánu, a vzhledem k tomu, že jsou tu
prázdniny, bude opravdu o čem psát. Také mám v plánu jednu věc: Rozhodl
jsem se, že bych svůj nejkrásnější příběh minulých prázdnin napsal jako
povídku, kterou zde zveřejním. Hodně jsem při něm prožil, a nezaslouží si,
abych Vám ho vyprávěl jen zkráceně. Nejspíš v něm použiji jiná jména a
budu ho psát z první osoby, čímž bude vše autentičtější.
Toto by bylo pro tento článek
asi všechno a brzy tu budu zase. Dejte mi vědět, jestli se Vám nápad se
sepsáním mého zážitku zamlouvá a jestli ho opravdu chcete. Budu rád za každý
komentář a odběr v pravém pruhu. Samozřejmě Vás také zvu k tomu,
abyste tu chvíli pobyli, udělali si kávu a přečetli si i něco dalšího.
Mějte se krásně!!!!
