Psací stroj nebo počítač?

Toto je otázka, nad kterou přemýšlí mnoho z nás. Je pravda, že práce s textem na počítači je v mnoha ohledech jednodušší a hlavně svižnější. Své chyby zde můžeme opravovat tím, že jednoduše smažeme chybná písmena a napíšeme nová. Na psacím stroji to ale tak jednoduché není, protože přepisování něčeho, co už je vtištěné na papír, nemusí vypadat hezky a už vůbec to není pohodlné. Nicméně i psací stroj má své výhody, a my si tu o všech povíme.

  

Já osobně psací stroj vlastním a jsem za to rád, i když si nejméně jednou denně pokládám otázku, na čem vlastně budu své příběhy psát. Je jasné, že články, které zveřejňuji zde na svých stránkách, jsou psané na počítači, protože z psacího stroje bych je asi těžko odeslal někam na internet. Je sice možné, že bych si nejdříve vše napsal na stroji a pak to přepsal do počítače, ale proč to, když už to všechno v počítači mohu mít? Na tuto otázku lze odpovědět tím, že na stroji je psaní pohodlnější především pro mysl. Každého z nás ten zvuk klepajících kláves jaksi „vzrušuje“ a dává nám inspiraci pro naše psaní. Je tomu tak. Psací stroj má své kouzlo, a proto Vám zde píšu tento článek, u kterého se snad konečně rozhodnu i já.

Počítač

Počítač je samozřejmostí, bez které bychom se prostě neobešli. Pro někoho je pohodlnější psát na stolním počítači, a někdo mám zase rád notebook.  Myslím si, že pro psaní textu je mnohem lepší notebook, protože je kompaktní, a tak nejste omezeni jednou místností, kde psát.

Mně psaní na notebooku nevadí. Je sice pravda, že jsem na něm až příliš ukecaný, ale baví mě, když na něm mohu psát rychle a celá práce jde svižným tempem k cíli. Co se týče psaní nějakých příběhů, je to také skvělé, protože úryvky, které se mi nepovedly, mohu jednoduše přepsat nebo vymazat. Je tu ale jedna velká nevýhoda, a tou je, že mě brzy začnou bolet oči a s nimi i celá hlava. Pak tedy večer hltám kafe, abych danou práci dopsal alespoň s malým soustředěním.

Další věc, co oceňuji na notebooku je fakt, že si z něho mohu pustit muziku, která mě u psaní dokáže navnadit na tu správnou vlnu, a vyhledat informace na internetu. Právě to hledání informací je pro mě největším pomocníkem při psaní, protože si někdy něčím nejsem jistý – a kdo ne – a potřebuji okamžitou pomoc, abych nemusel od psaní odcházet na delší dobu. Když odejdu na delší dobu, už se mi do toho znovu nechce, a někdy dokonce celý článek přepíšu.

Obrovskou výhodou je samozřejmě i ukládání dokumentů kamkoli chcete, aniž byste museli skladovat štosy papírů někde v šuplíku a čelit tak riziku, že je někdo z domácnosti vyhodí jako nepotřebné. Já takový problém mít můžu, protože ještě nežiji sám a mám doma mamku, co velice ráda uklízí všechno, co se jí postaví do cesty. Také můžete v mnoha příbězích zjistit, že se některé strojopisy nevratně zničily vodou nebo rozletěli do stran kvůli větru. Zkrátka, co si budeme povídat. Papíry jsou mnohem víc v ohrožení než uložená data na pevném disku.

Tak kdybych měl počítač shrnout, určitě ho vychválím i navzdory pár nevýhodám, které jsou ve srovnání s jeho výhodami zanedbatelné.

Psací stroj

Psací stroj je pro lidi předmětem mnoha tváří. Pro někoho je to rachotina k výsměchu, pro někoho je to předmět patřící do muzea, pro někoho dekorace do bytu a někdo ho bere jako nenahraditelného tvůrce textových dokumentů. U poslední možnosti se to pak dělí na lidi staré, kteří psací stroj vždycky používali a vždycky budou, a pak lidi, co si psaní na něm vychutnávají z nostalgie a útěku od moderního světa plného digitálních věcí.

Já jsem samozřejmě ten druhý zmíněný a psací stroj jsem si pořídil především proto, že jsem to bral, jako budoucí spisovatel, za povinnost. Zkrátka jsem chtěl takovou krásnou věc vlastnit a získat zkušenost ze psaní na něm. Nestál mě skoro nic a kupodivu jsem i v obyčejném papírnictví sehnal pásky. Je vidět, že se na ně úplně nezapomnělo a alespoň pásky se dají sehnat nové, když ne samotný stroj.

Určitě se ptáte, jestli vlastním elektrický nebo klasický. Elektrický psací stroj je dle mého něčím, co bych si nikdy nekoupil už jenom proto, že vůbec není starý a nevyzařuje z něj takové kouzlo jako z klasického psacího stroje. Takže já vlastním klasický stroj značky Olympia, který jste mohli vidět v článku: http://stwrites.blogspot.cz/2015/10/omlouvam-se.html

Abych se ale dostal k výhodám a nevýhodám. Asi tušíte, že chudák psací stroj se s počítačem vůbec nemůže rovnat, protože nemá ani zdaleka tolik funkcí. Co se ale týče cítění s textem, jednoznačně vyhrává stroj. Je prostě pravda, že při psaní na stroji vás bušení paliček uklidňuje, a při každém stisku jako kdybyste cítili to, co píšete. Hrozně těžce se to popisuje, ale na psacím stroji máte fyzický kontakt s textem, který je zkrátka bezkonkurenční.

Další skvělou věcí je to, že se nemusíte zaměřovat na otravnou automatickou korekturu, kterou trpí počítače. Když píšete na stroji, tak se soustředíte jenom na myšlenky a píšete bez ohledu na to, jestli je slovo chybně nebo ne. Myslím si, že toto je jednou z hlavních výhod. Já osobně některé své příběhy píšu na stroji, protože se chci soustředit jen na děj, a uklidňuji se tím, že své chyby opravím při přepisování do počítače. Toto je ideální kombinace psaní z mého hlediska. Sice je zdlouhavá, ale na stroji alespoň vím, kam děj směřuje, a příběh dopíši. Na počítači se mi kolikrát stane, že povídku ani nedopíšu, protože po deseti stránkách zjistím, že to nebere konce. Zkrátka ukecanost, o které jsem se zmiňoval.

Co se týče bolesti očí, ta se strojem nikdy nepřijde. Ideální je si rozsvítit lampičku a psát jen při tlumeném světle, které vás nebije do očí, srkat horký čaj a užívat si zvuků, které psaní vydává. V tomto je psací stroj také bezkonkurenční.

Ačkoli tu tolik psací stroj vychvaluji, nakonec na něm píši jen dopisy a rychlé dokumenty do školy. Věřím ale, že stejně jako gramofony se i psací stroje brzy dostanou do módy.

Read More

Slohová práce: Vzdor (POLOTOVAR)

Toto je slohová práce, kterou jsem psal s mou kamarádkou. Rozhodl jsem se, že ji, již dokončenou, na konci ustřihnu a napíšu nový konec s Vaší pomocí. Možná to bude na pokračování, možná to skončí druhým dílem, kdo ví. Je to jen na Vás, jaké pokračování zvolíte.

***

V pokoji bylo teplo a poklizeno, závěsy zatažené a obě stolní lampy svítily -  její i ta jeho u prázdného křesla naproti. Na servírovacím stolku za ní stály dvě vysoké sklenice, whisky a soda. V chladící nádobě byly čerstvé kostky ledu. Marry se netrpělivě procházela po místnosti. Čekala na manžela, až přijede z práce domů. Nalila si skleničku whisky a sedla si do manželova křesla. Po dalších vypitých skleničkách usnula. Probudilo ji až světlo prostupující záclonou, které ji osvítilo obličej, a auto jedoucí po příjezdové cestě. Hřbetem ruky si otřela rozmazanou rtěnku ze rtů a sešla po schodech dolů, aby manžela přivítala. Ani se na ni nepodíval, jen mávl rukou na pozdrav a prošel kolem ní do další místnosti. Už delší dobu pozorovala manželovo podivné chování. Domů se vracel pozdě večer, neřekl své ženě jediné vlídné slovo. Před spaním se k ní netulil jako dřív a chodil po domě jako tělo bez duše. Zapomněl snad jak je jeho žena krásná? 

  Rick byl zámožný muž, pocházel z dobrých rodinných poměrů. Na penězích mu vždy záleželo, ale nikdy se nechoval jako snob. Nechoval se jako by mu patřil celý svět a on si mohl dělat, co chce. Marry a Rickovi patřil velký dům, který obývali jen sami dva. K domu patřila velká zahrada, kterou obklopovaly stromy, v létě ověšeny sladkým ovocem. Trochu níž, u země, rostly nádherné barevné květiny, které – jakmile rozkvetly – provoněly celou zahradu svou omamnou vůní.
  Rick svoji ženu miloval, ale poslední dobou neznal nic jiného než práci, na kterou pořad myslel. Energie, kterou dříve oplýval, z něj vyprchala. Marry manželovi chtěla navrhnout, jestli si neudělají dovolenou a nepodívají se na nejrůznější místa, která svět nabízí. Sama toužila po cestování a v tom krásném domě si připadala jako vězeň. Měla pocit, že jejich vztah oživí, když spolu budou čelit vzrušujícím dobrodružstvím napříč světem.

  „Miláčku, co bys řekl, kdybychom si zajeli někam daleko od práce, aby sis odpočinul. Však se na mě ani nepodíváš. Sotva mě pozdravíš. Nemluvě o našem láskyplném dobrodružství pod peřinou.“ Marry v duchu doufala, že její milovaný manžel vtip v podobě ironie pochopí, ale namísto toho jí opět probodl svým ustaraným obličejem, jako by snad měl jejich nádherný život pod přikrývkou velkého množství bankovek každou chvíli skončit tragédií tak typickou pro život bohatých lidí.

  Marry se srdcem roztrhaným na kusy, kvůli manželově ignoraci a rychlému odchodu do spárů pracovny, stihla zakřičet pár zoufalých vět do hořejšího patra. „Tak mi sakra řekni, co se děje!“, „Ani si nedokážeš, ty sobče, představit, jakou bolest prožívám při každém tvém pohledu na mě!“ Poslední co Marry uslyšela a co jí dorazilo, bylo třísknutí dveřmi od toho proklatého doupěte, ve kterém se odehrávají každodenní nekonečné a ostré rozhovory se zákazníky a různými lidmi, o kterých ani neměla ponětí. Se slzami v očích dospěla k rozhodnutí pro rychlý útěk ze spárů už ne tak dokonalého domova jaký znala dřív, na samém počátku nového života s osobou pod jménem Rick Daniel Fletcher.

  Když Marry Ricka poznala, byl pro ni záhadnou postavu oblékanou do překrásných oděvů a skrytou před veškerými lidmi v sále. Stál tak sám a popíjel u baru ve snaze neopít se a odejít z večírku jako jediný střízlivý. Vlastně si o něm na počátku nemyslela vůbec nic dobrého a měla na něj zlost, protože jeho obličej vyzařoval mimikou typickou pro namyšleného člověka opovrhujícího všemi bez saka.

  První setkání proběhlo ve stylu poučování, kdy se Marry pod vlivem několika málo skleniček whisky rozhodla přijít k popíjejícímu Rickovi, aby mu mohla dát pár rad ohledně jeho nezdvořilého dívání se lidi. Bohužel vše nevyšlo podle jejího plánu, protože Rick sledoval její zviklané pohyby a zvednutý ukazováček pěkně dlouho na to, aby si uvědomil, o co tu vlastně jde – přeci to nebyl jediný incident tohoto typu, který se mu stal.

  Ještě než stihla cokoliv říct, Rick se k ní nahnul, chytil ji za ruku a podíval se jí do očí, aby jí mohl říct slova naprosto netypická pro takovou situaci. „Slečno, dovolte, abych vás doprovodil domů. Vypadáte tak, že tu do novoročních oslav nevydržíte.“

  Marry to chvíli šrotovalo v hlavě, ale než stihla říct obranná slova, Rick ji opět upštil a vyprovodil ven, kde na ni dolehl pocit vyvolávající zvracení.

  „To bude v pořádku, jen ať to jde hezky ven. Víte svoji adresu? Můžete chodit?“

  „B....Jak se...opovažujete. Jak se...opovažujete mě chytat za ruku!“

   Rick se plácl rukou do čela, protože pomyšlení, že teprve teď odpověděla na něco co se dělo před deseti minutami v sále, bylo šílené. Raději tomu nechtěl moc věřit a svým něžným hlasem řekl: „Tak pojďte, jdeme.“ Rick se rozhodl, že ji raději odvede k sobě domů. Nechtěl ani přemýšlet o tom, jak hrozné by bylo čekat na každou odpověď deset minut, nemluvě o tom, že dívka nemá vůbec žádné vědomí o okolním světě. Trvalo by to zkrátka moc dlouho.

 

  Když se Marry druhý den ráno probudila v obrovské ložnici na vodní posteli obklopená závoji jako pro princeznu, zamrazilo ji tolik, že upadla do bezvědomí. Když se probudila po druhé, a v dokonalé ložnici vedle ní seděl překrásný chlap, o kterém vůbec nevěděla, kdo je, upadla do dalšího bezvědomí. Na potřetí jí už záhadný muž nedovolil omdlít znovu a posadil ji, aby do ní mohl nalít sklenici vody.

  „Minule večer jste toho moc nedokázala, mladá dámo. Když už jsem tedy vše musel dokázat za vás, povíte mi vaše jméno?“

  Marry se prohlédla a uvědomila si, že je vykoupaná a v pyžamu. Pak si vzpomněla na slova, která před chvílí slyšela, a ovládl jí pocit studu. Uvědomila si, že sama se nevykoupala ani nedostala do nového oblečení, což znamená, že tu někdo viděl mnohem víc, než by měl.

  „Nebojte, nedíval jsem se. Zvládl jsem to i tak.“

  „Jmenuji se Marry. Kdo jste proboha vy? A k-k-kde to jsem?“

  „Jste u mě doma. Vy si vážně nic nepamatujete co? Je mi to jasný. Opila jste se, pozvracela a ztratila rovnováhu, a tak jsem vás bezvládnou odvedl ke mně domů, kde se teď o vás starám. Mimochodem, jmenuji se Rick. Rick Daniel Fletcher.“

Read More

Vědomí o nevědomí (CHILL)

Mnohdy jsou pro mě pátky jiné, protože je trávím v krásném prostředí Českého Švýcarska jako na dovolené. Ty dny jsou pro mě osvobozením alespoň od jednoho dne školy, a to mi stačí k tomu, aby si mé oči, má mysl a mé tělo odpočinuly dostatečně, ne jako při běžném krátkém víkendu. 

Vše to začíná už ve středu, kdy večer po náročném tréninku ulehnu do postele ke knížce nebo k notebooku, a už se nemohu dočkat nadcházejícího dne, ve kterém mě a mou rodinu čeká krásná dlouhá cesta plná míst, na kterých můžu oči nechat. Zrovna takový čtvrtek jsem prožil včera, a věřte, že jsem si to doopravdy užil. Stihl jsem si dočíst poslední stránky Modlitby za Owena Meanyho od Johna Irvniga, a tak jsem se rozhodl, že si po cestě koupím jiný šálek kávy nesoucí název Marťan.

Není to zrovna levná kniha, protože je úplně nová, ale i přesto jsem si nemyslel, že doopravdy dám skoro čtyři sta korun za román od někoho, koho ani neznám. K tomu všemu je to jen pouhých tři sta stránek, což mi přijde hrozně málo, vzhledem k tomu, že většina z knih, co čtu, mají přes sedm set stran plných kvalitního příběhu, postav a nevím čeho ještě. Vím ale, že Marťan je velice hodnocená kniha, a protože miluji sci-fi příběhy, kort vesmírné cesty stavěné na realistických faktech, musel jsem si ji koupit ještě před tím, než se podívám na stejně tak dobře hodnocený film v podání Matta Damona, jednoho z mých nejoblíbenějších herců.

A tak jsem tedy ten čtvrtek strávil v naprostém klidu u výborného aromatického čaje a knihy, která mi stále více kouzlí úsměv na tváři. Četl jsem hluboko do noci a jedinou přestávkou pro moje oči byly občasné pohledy na čistou noc plnou zářivých hvězd, které jsou v těchto místech a v tomto ročním období tak typické. Zároveň jsem byl i vděčný, že je tu tolik sněhu, protože jsem ani nemohl litovat jediné chvíle, co nejsem venku. Sníh mě fyzicky neláká a mráz už vůbec ne. Rád se ale na to všechno dívám z tepla našeho domova s horkým čajem a s vědomím, že druhý den nemusím vstávat do školy ani nikam jinam. Věděl jsem, že ta noc je jen moje a mohu si jí užívat tak dlouho, dokud bude slunce na opačné straně zeměkoule.

Takovéto chvíle jsou pro mě osvobozující, a nejlepší je, když je můžete prožívat každý den. Někdy je i skvělé pustit si do uší perfektní příhodnou hudbu při tom kochání se pohledem na noční oblohu a přemýšlení nad krásami života, které my lidé občas ani nedokážeme vnímat, kvůli zaslepení z rutinních dnů nepřinášejících nic, než jen práci a nepohodlné okamžiky s lidmi, které bychom z našich životů klidně vypustily, ale víme, že to nejde jinak než tak, že zmizíme my z života jim. Klasická lidská neústupnost, jejímž jediným rozřešením je ústup toho rozumnějšího.

Teď je pátek a uvědomil jsem si, že mé myšlenky na pokračování v psaní mého příběhu byly naprosto zbytečné vzhledem k tomu, že je předčily myšlenky tázající se sebe samého: „Proč bych měl při každé možnosti odpočinku pracovat na knize, když nemám chuť psát?“. Tak jsem si řekl, že nebudu psát a budu jen číst knihu, nad kterou slintám při každém pohledu, při usrkávání nekonečně horkého čaje vedle okna s nádhernými lesy a křišťálově bílým sněhem. Nejraději mám ale večery, protože si při nich rozsvítím lampičku – mnohem příjemnější světlo než to denní pro mé oči – a opět si čtení zpestřuji pohledy na perfektní tajemnou oblohu odkazující kamsi do neznáma, do vesmírných chladných prázdnot, ve kterých se někde nachází ta rudá planeta, o které s chutí čtu. Vždy mě takové tajemnosti zajímali a vždy mě zajímat budou. Je to pro mě únik od reality do lepšího světa. Vím, že toho svět moc neví, a to mě uklidňuje, protože právě proto, že toho tolik neví, se chová tak, jak se chová. Každý den mám pocit, že je se mnou něco víc než jen mé Já. Uklidňuji se tím, že je se mnou něco, co před nevěřícími a vlastně běžnými lidmi dnešního světa mohu nazvat „Vědomím o nevědomí“.

Teď už se opět schyluje k večeru a moc se na něj těším, protože si zase udělám pořádně silné kafe bez mléka, což mě donutí nechodit spát, a užiju si každou volnou minutu, která se mi tady, pryč od civilizace, nabízí. Člověk by si měl užívat každý den alespoň na pět minut. Sám moc dobře vím, že ne vždycky to jde, ale po většinu času toho dosáhnout jde minimálně tím, že budeme rozdávat úsměv jen tak na potkání a sledovat – ve většině případů – opětovné úsměvy lidí, které ani neznáme, ale víme, že mají zrovna takový život, ne-li třeba složitější nebo lepší než mi. Ať si každý říká, co chce, ale bez jedné věci člověk nikdy nebude spokojený a naplněný. Nikdy nebudeme spokojení bez lásky, pokory a vyrovnaného milého chování, které je, ačkoli to tak nevypadá, nejpřirozenějším chováním člověka.

Doufám, že jsem Vás úvahou moc neuspal a že jste si alespoň na konci posledního pracovního dne odpočinuli, odreagovali a dostali chuť na kávu a na stejný okamžik, který mám v plánu prožít já. Buďte sami sebou, buďte lidmi.

Read More

REVENANT: Zmrtvýchvstání (RECENZE)

Jak už jste asi zjistili, zašel jsem si zhlédnout naprostou novinku v žánru dobrodružných a westernu, kterou mnoho lidí hodnotí velice kladně, a patří tak mezi nejlepší filmy v naší databázi. Největšími konkurenty pro tento film může být MARŤAN a také OSM HROZNÝCH od Quentina Tarantina, jehož filmy miluji pro jejich originální humor a nepřekonatelnou atmosféru, která vám přijde drsná, a zároveň drastická.

Tuto recenzi jsem nechtěl psát ihned po zhlédnutí, protože jsem byl samozřejmě nadšený a plný emocí, což by naprosto vylučovalo být k filmu jakkoli kritický. Nechal jsem v sobě veškeré pocity uzrát a nyní už vím, že film byl doopravdy tak dobrý, nicméně určitě ne jeden z nejlepších, které jsem viděl – myslím, že to je ale jen o vkusu.

Celý dojem z filmu mi utvrdil fakt, že je inspirovaný skutečným příběhem. Z mnoha pasáží mi běhal mráz po zádech a říkal jsem si, že dříve museli být chlapi opravdu hodně drsný, aby přežili takové situace, takové bolesti. Celý příběh se odehrává na Americkém západě v Jižní Dakotě roku 1823 při „utlačování Indiánů“, mohu-li to tak říct. Myslím, že každý westernový film by se měl tímto snímkem inspirovat, protože ta doba není jen o kovbojích a nereálných přestřelkách, že? V každém takovém filmu by měla být vidět ta drsná brutální doba, ta nenávist mezi kulturami a opravdové utrpení, jaké se doopravdy dělo.

Do filmu jsem se vžil natolik, že jsem se v žádném případě nemohl v klidu udržet na sedačce. Celé tělo šlo s mými myšlenkami, při napínavých scénách jsem se svíjel v nedočkavosti a mé ruce vystřelovali do vzduchu, jako by chtěli protivníka uhodit do obličeje, aby naše hlavní postava GLASS mohla vyhrát.

Při sledování jsem mnohokrát zabloudil myšlenkami k tomu, že kdyby někdo dnešní filmy pustil někomu z počátků celé filmové éry, asi by to strachy nepřežil. Vezměme si fakt, že dříve lidé utíkali v kině před jedoucím vlakem – a to bylo vše černobílé -, tak jak by to asi dopadlo dnes, kdyby po nich v takovém westernu stříleli indiáni ve špičkové kvalitě z luku nebo na ně vyběhl obří medvěd s nepříčetným obličejem. Myslím, že by to mnoho úspěchů mít nemohlo. Uvědomil jsem si, že vše chce přesně tolik času, kolik mělo. Od amatérských starých filmů k profesionálním a špičkovým, od prvního automobilu na páru k elektrickému nebo dieslovému motoru v dravých konstrukcích a barvách, jaké známe dnes.

Abych se ale vrátil zpět k filmu, měl bych zhodnotit příběh, který byl špičkový, ale myslím, že určitě ne nový. Je to příběh o zradě, lži a manipulaci, ve kterém hlavní postava Hugh Glass (Leonardo Dicaprio), zkušený lovec a trapper, je se svým synem na lovu v lese. V tom je celý jejich tábor napaden Indiány, a oni se tak musí dostat pryč na řeku. Ale Indiáni jsou všude a při hledání nové cesty si všichni musí projít peklem a nástrahami, které jim osud přichystal. Když jde Hugh lovit do lesa, setká se tam s medvíďaty, což mu způsobí velké problémy s jejich matkou, která ho naprosto zdecimuje. V tom nejhorším zůstane Hugh sám i se smutkem ze zabití jeho syna, které způsobí největší parchant celého příběhu Fitzgerald. Hugh se tak vydá na obtížnou cestu za pomstou i napříč jeho velkým zraněním.

Po zhlédnutí vím, že hodnocení, jaké film má na ČSFD, si určitě zaslouží, a dávám ho tak do svého seznamu oblíbených filmů. Dovolím si ale podotknout, že tento film má být pro Leonarda Dicapria rozhodující, co se týče jeho úspěchů v herectví. Uvidíme, zda dostane toho slibovaného Oscara.Chtěl bych také vychválit záběry na přírodu, ze kterých budete jistě i Vy unešeni. Také chci připomenout, že pokud do kina nechcete jít a nechcete ani čekat na to, až film vyjde na DVD, určitě si nejdřív přečtěte stejnojmennou knihu, podle které bylo vše nakonec natočeno. Doufám, že se Vám má recenze líbila a že se zde budete rádi vracet.

Read More

Skrytá pravda

Každá lidská mysl má zákoutí plná slov, o kterých smí vědět jen určitá vrstva lidí nebo vůbec nikdo. Člověk si říká, že kdyby takové zákoutí neexistovalo a všichni by o každém věděli všechno, protože nikdo nic netají, bylo by na světě lépe. Jenže je to otázka názorů, protože některé věci v našem životě mohou být s utajováním jiná než s pravdou.

  

Vezměme si příklad třeba z člověka, který do své práce chodí nerad, protože si o firmě myslí zlé věci a o zaměstnavateli třeba totéž. Kdyby tento člověk neměl schopnost zatajování a chybělo by mu ono zákoutí v mysli, jistě by mu práce příliš dlouho nevydržela. V lepším případě by dostal jen nějakou podmínku. Ovšem se zákoutím, do kterého si nastrká veškeré zlé myšlenky, nemůže sobě ani nikomu kolem sebe nijak uškodit.

  

Naopak v situaci, kdy chceme někoho o něco požádat nebo si potřebujeme s daným člověkem něco vyříkat, vzhledem k tomu, že on škodí nám, je zapotřebí takovéto myšlenky ze zákoutí vytahovat a řešit věc narovinu. Musíme jen rozpoznat, kdy je správné něco tajit a kdy ne, to je vše, co je nejdůležitější vědět.

  

Ale já Vám v tomto článku vůbec nechci říkat o věcech, které víte a nevíte. Chci jen upozornit na velice potřebnou věc většiny lidí a především pisálků. Jedná se tu o deník, který je pro mě a pro mnoho lidí velice důležitou úschovnou myšlenek. Ještě donedávna jsem ho neměl a nemohu říct, kam s ním dospěji, ale už teď musím říct, že je mi velkým pomocníkem k vymýšlení nových článků a příběhů, protože z myšlenek, které skládám dny, týdny a měsíce, nakonec vznikne celek, který publikuji zde nebo v časopisu, do kterého píšu.

  

Každý den mi do hlavy bodá takových věcí, které po cestě do školy, ve škole a kdekoli jinde za můj den spatřím. Mluvím hlavně o lidech, jak jinak. A když takové věci do té mé hlavy bodnou, mám potřebu si vybít zlost nebo zkrátka vylít myšlenky. Pokaždé, když mám možnost, si tedy vytáhnu svůj zápisník a píšu slovo za slovem, větu za větou. Takové zápisníky (deníky) je ale potřeba perfektně schovávat. Nejlépe, aby lidé vůbec nevěděli, že nějaký máte, protože pak se vyhnete neskutečným trapasům a vzpourám vůči vaší osobě. Zatím s tím ještě nemám zkušenost, a doufám, že ani mít nebudu.

Jak už jsem tedy kousek nahoře zmiňoval, deník neslouží jen jako nějaká důvěrná úschovna, ale především jako skicák na vaše nápady k psaní. Já si ani nemyslím, že je tak úplně výborné psát si, co jste každý den dělali, to vůbec. Spíš mi deník přijde jako blog, akorát trochu rozsáhlejší. Mluvím tu o tom, že svůj deník mám jen na nápady a názory, které mě napadnou, ale vůbec jako něco, kam si zapisuji každý svůj den, jako bych to někdy potřeboval.

  

Ještě donedávna jsem vše psal ihned a rozmýšlel jsem to až při psaní a po psaní. Teď jsem ale přišel na to – mluvím o psaní povídek a vymyšlených příběhů -, že je lepší si dopředu navrhnout kulisy, ve kterých se děj bude odehrávat, a rozvrhnout si postavy, ani ne tak vzhledově, ale povahově. Pak je dobré urovnat si celý děj a popsat si zkráceně i ty nejdetailnější scény. Je to jako u filmu, nejdřív si musíte vše postavit, upravit, promyslet a napsat, a pak teprve začít točit. U psaní si tedy musíte také vše rozvrhnout, popsat, postavit imaginární kulisy, udělat si zkrácený scénář nebo popis celého příběhu, a pak teprve začít psát. Tím ale neříkám, že je to nutností, protože já jsem spoustu docela i dobrých děl napsal přesně naopak. Nejdříve jsem si napsal povídku a až pak jsem si jí začal trochu promýšlet a zbarvovat, což bylo pozdě, protože mě pak nebavilo šťourat se v každém slově, když už jsem měl vše napsané.

  

Mimochodem také se chci omluvit za to, že Vám poslední dobou nepředkládám vůbec často žádné články. Musím se učit a učit a učit.

Mějte se krásně! 

Read More