Osvobození
Vždy to tak bývá, že nejtěžší částí školního roku je právě jeho konec, ve kterém si někteří učitelé uvědomí, že vlastně nestihly dobrat všechno tak, jak plánovali, a někteří žáci, že jejich známky kolísají na hraně nebezpečí.
Nebudu zde skrývat, že jsem byl jedním z těch žáků, a tak jsem neměl čas dělat naprosto nic, než jen učení. A abych se jen nevymlouval, já opravdu nechtěl psát a ani jsem nevěděl, co psát, i když jsem kolikrát mohl. Snažil jsem se do sebe lít kávu a nutil se k počítači. Psal jsem hlouposti, které jsem nakonec mazal, a následně se u mě začaly projevovat značné bolesti hlavy a očí, které vedly k mé věčné nespokojenosti a pokažené náladě. Všichni to známe, lidé co píší, jsou vždy extrémně zlí a náladoví, když se jim nedaří najít sebemenší nápad na hloupý článek, natož pak povídku či román.
Já poslední dobou žil v domnění, že se mi nedaří vůbec nic, a protože nejsem typ člověka, který má na každém rohu přátelé, byl jsem na všechno sám. Chybělo mi jakékoli uspokojení, které by mě alespoň trochu nakoplo. Neustále jsem sebou házel do postele, chytal se za hlavu a přemýšlel nad tím, co všechno má ještě smysl a co ne. Naštěstí jsem si ponechal ten rozumný názor, že až bude po škole, neskonale se mi uleví, a já budu opět plný života. Z části je tomu opravdu tak, a když teď píšu tento článek, vypadá to, že ho i zveřejním.
Včera večer - před tím, než jsem ulehl ke spánku - jsem pročítal pár článků na internetu týkajících se tvůrčího psaní a uvědomil si jednu (pro mě) velice důležitou věc: Jakákoli pravidla týkající se psaní jsou mým největším nepřítelem. Neustále jsem se potřeboval ujišťovat o tom, co dělám špatně, že mi to teď tak nejde a nebaví, a nakonec jsem zjistil, že to není vůbec v nedodržování pravidel a nějaké osnovy, ale v tom, že zkrátka nechci psát, a to je důležité rozeznávat.
Četl jsem spousty pravidel ohledně toho, jak by se měly články psát tak, aby lidi bavily. Bylo tam toho opravdu hodně, a pro mě úplně k ničemu. Nesplňoval jsem spoustu věcí, ale Vás to evidentně stejně baví, tak proč se tím řídit. Vše, co píšu, píšu pro Vás a pro mou zábavu. Koneckonců, takhle se člověk nejlépe naučí - od Vás, ne od nějakých lidí s komplexy kvůli jejich nepopularitě, kteří musí nutně rozdávat pravidla a dávat najevo, že tomu rozumí nejlépe. Nějaká pravidla by se určitě dodržet měla, ale tato pravidla jsou tak zřejmá, že pokud nejsou dodržena, autor je kvůli nim kritizován.
Vždy to tak bývá, že nejtěžší částí školního roku je právě jeho konec, ve kterém si někteří učitelé uvědomí, že vlastně nestihly dobrat všechno tak, jak plánovali, a někteří žáci, že jejich známky kolísají na hraně nebezpečí.
Nebudu zde skrývat, že jsem byl jedním z těch žáků, a tak jsem neměl čas dělat naprosto nic, než jen učení. A abych se jen nevymlouval, já opravdu nechtěl psát a ani jsem nevěděl, co psát, i když jsem kolikrát mohl. Snažil jsem se do sebe lít kávu a nutil se k počítači. Psal jsem hlouposti, které jsem nakonec mazal, a následně se u mě začaly projevovat značné bolesti hlavy a očí, které vedly k mé věčné nespokojenosti a pokažené náladě. Všichni to známe, lidé co píší, jsou vždy extrémně zlí a náladoví, když se jim nedaří najít sebemenší nápad na hloupý článek, natož pak povídku či román.
Já poslední dobou žil v domnění, že se mi nedaří vůbec nic, a protože nejsem typ člověka, který má na každém rohu přátelé, byl jsem na všechno sám. Chybělo mi jakékoli uspokojení, které by mě alespoň trochu nakoplo. Neustále jsem sebou házel do postele, chytal se za hlavu a přemýšlel nad tím, co všechno má ještě smysl a co ne. Naštěstí jsem si ponechal ten rozumný názor, že až bude po škole, neskonale se mi uleví, a já budu opět plný života. Z části je tomu opravdu tak, a když teď píšu tento článek, vypadá to, že ho i zveřejním.
Včera večer - před tím, než jsem ulehl ke spánku - jsem pročítal pár článků na internetu týkajících se tvůrčího psaní a uvědomil si jednu (pro mě) velice důležitou věc: Jakákoli pravidla týkající se psaní jsou mým největším nepřítelem. Neustále jsem se potřeboval ujišťovat o tom, co dělám špatně, že mi to teď tak nejde a nebaví, a nakonec jsem zjistil, že to není vůbec v nedodržování pravidel a nějaké osnovy, ale v tom, že zkrátka nechci psát, a to je důležité rozeznávat.
Četl jsem spousty pravidel ohledně toho, jak by se měly články psát tak, aby lidi bavily. Bylo tam toho opravdu hodně, a pro mě úplně k ničemu. Nesplňoval jsem spoustu věcí, ale Vás to evidentně stejně baví, tak proč se tím řídit. Vše, co píšu, píšu pro Vás a pro mou zábavu. Koneckonců, takhle se člověk nejlépe naučí - od Vás, ne od nějakých lidí s komplexy kvůli jejich nepopularitě, kteří musí nutně rozdávat pravidla a dávat najevo, že tomu rozumí nejlépe. Nějaká pravidla by se určitě dodržet měla, ale tato pravidla jsou tak zřejmá, že pokud nejsou dodržena, autor je kvůli nim kritizován.
Léto
Přibližně v tuto dobu jsem už začínal se svou první prožívanou knihou Samota od Natalia Gruesa. Vlastně to není až tak úspěšná kniha a neznám nikoho, kdo by ji kromě mě četl, ale já na ni mám naprosto odlišný názor od recenzí. Troufám si říct, že jsem při jejím čtení prožíval úplně nové situace a cítění, a že patří k mým nejoblíbenějším knihám, které Vám s jistotou a bez studu doporučím jako předehru k létu nebo jako letní knihu.
Je rozdělená na několik povídek,
ale jedna z nich se v ní objevuje několikrát, a právě ta na mě tolik
zapůsobila. Je o chlapci, který cestoval po různých místech a hotelech, ve
kterých se seznamoval se zajímavými lidmi a ženami. Už jako kluk s uhry se
dokázal přiblížit k tělu opravdovým a krásným ženám, což mě neskutečně
vzrušovalo – o to v knize ale vůbec nešlo, tím nejdůležitějším tam byly
věty a rozum, které mohl chlapec pochytávat od všech, se kterými se setkal.
Každý z těch lidí, kteří se v knize objevují, si něčím prošli a
chlapci něco dali, a tak byl vychováván světem.
Já, jako mladý kluk, tuto knihu
zbožňuji, protože za takové dobrodružství bych byl nesmírně rád a docela po něm
toužím. Aby ale nedošlo k omylu, kniha je pro milovníky romantiky a
zajímavých situací a citů, jak je to u mě zvykem. Žádná naivní kniha pro mladé,
ale kniha s rozumem pro dospělé. Právě po této knize se ve mně probudila
vášeň do čtení, do knih, a poté i do psaní.
Na závěr,
než se s Vámi rozloučím, bych se chtěl omluvit za dlouhou pauzu, kterou
jsem teď měl, a chtěl bych Vás utěšit, že jsem zpět a že rozhodně nehodlám
skončit. Mám toho docela dost v plánu, a vzhledem k tomu, že jsou tu
prázdniny, bude opravdu o čem psát. Také mám v plánu jednu věc: Rozhodl
jsem se, že bych svůj nejkrásnější příběh minulých prázdnin napsal jako
povídku, kterou zde zveřejním. Hodně jsem při něm prožil, a nezaslouží si,
abych Vám ho vyprávěl jen zkráceně. Nejspíš v něm použiji jiná jména a
budu ho psát z první osoby, čímž bude vše autentičtější.
Toto by bylo pro tento článek asi všechno a brzy tu budu zase. Dejte mi vědět, jestli se Vám nápad se sepsáním mého zážitku zamlouvá a jestli ho opravdu chcete. Budu rád za každý komentář a odběr v pravém pruhu. Samozřejmě Vás také zvu k tomu, abyste tu chvíli pobyli, udělali si kávu a přečetli si i něco dalšího.
Mějte se krásně!!!!
