Otevřel krabičku se svými doutníky a navázal s nimi oční
kontakt. Čekal, který z nich ho dnes bude chtít, který na něho mrkne. A
byl to právě ten z kraje, který tak neomaleně vystupoval z řady. Možná ho ti ostatní vytlačili, napadlo
starce. Položil krabičku na stůl a ten vyvolený důkladně prohmatal na
každém místě, aby zjistil jeho kvalitu. Byla to intimní záležitost a stařík to věděl - byl na to připravený (své doutníky nikdy nekouřil mimo domov). Byl
to rituál, který měl přísná pravidla. A pokaždé, když si chtěl stařec užít
tento nádherný moment, zatáhl záclony všech oken v obývací místnosti, aby
vytvořil přítmí. Bylo to důležité, protože denní světlo ono soukromí znemožňovalo.
Nejlepší bylo celý rituál dělat večer, ale občas dostal starý pan Anderson chuť
i přes den, a svou chuť si na stará kolena nikdy neodpíral. Když byla místnost zahalena v umělé tmě, pan Anderson
vybral zvlášť dobré kousky dubového a bukového dřeva a nanesl je ke krbu.
Nikdy nenechal celý oheň
jednomu druhu. To by bylo příliš velké břímě, říkal si. Rozložil je pravidelně
přes sebe a vychutnal si každý zvuk prasknutí a tlumeného nárazu. Poté vzal ze
spodní přehrádky u krbu pár starých novin a natrhal je na malé kousky – ale ne
tak malé, aby si navzájem nerozuměly. Na závěr vytáhl jednu z dlouhých sirek
a dílo podpálil. Místnost se rozzářila zlatým světlem, které bylo příjemné očím
i tělu. Pro starce to bylo důležité světlo, protože harmonizovalo jeho mysl a
dodávalo mu potřebné štěstí – jedině tak své doutníky kouřil. Usadil se zpět do
svého křesla, otevřel láhev s kvalitní Whisky a nalil ji do nižší široké
sklenice. Dostal ji jako součást sady a používal jen tuto jedinou (bylo jich
tam víc).
