Někdy se vyskytnou nevinné příležitosti, jimiž se dá zabít jinak promarněný letní čas nasáklý nudou, a promění se ve fantastické zážitky, na které rádi zavzpomínáme i spoustu let poté. A jedna taková příležitost se mi zrovna toto léto, ještě docela nedávno, naskytla v podání skromné prosby od mé podnikatelské tety - tento popis je vlastně jen chabým načrtnutím celého počátku událostí, ale chabým jen proto, že nepokládám za nutné (spíš za zbytečné), abych vás zatěžoval podrobnostmi.
Pojďme se ponořit do samotného příběhu:
Jak už to tak bývá, prosba začíná otázkou a tato byla vcelku prostá; něco ve smyslu "nechceš jet s námi?" - nepamatuji se přesně - a přesto byla klíčová a udělala mi velkou radost, protože se týkala mého vysvobození ze spárů nudy a stereotypu letošních letních prázdnin. Týkala se cesty na Moravu, za skvělým vínem, skvělými lidmi a krásou v podobě vyrovnanosti a pohody. Tu otázku vypustila z úst má teta a byla to ona, jejíž prosbu jsem přijal s pocitem, že snad prosím já.
Má teta vlastní obchod s oblečením v nejhezčí oblastí Kadaně (tedy v jejím centru - náměstí) hned naproti vyhlášené restauraci Bílý beránek. Nemůže si stěžovat ani na špatné místo, ani na lidi, ale přesto si, jako každý člověk, stěžovat dovede. Tentokrát to však nedělala, mluvila pouze o STYL-KABO - Veletrhy Brno -, kde se bude chtít s největší snaživostí pokoušet poskládat seznam věcí, jež budou klíčové pro její tržby následující podzimní a zimní měsíce. A já měl být jedním ze tří lidí, kteří jí budou při tomto veletrhu V BRNĚ doprovázet.
Nemohl jsem odmítnout. Ne v situaci, ve které jsem se ocital (v to roční období, v to nicnedělání). Neměl jsem co ztratit, a tak jsem se vydal vstříc neznámému i přesto, kolikrát jsem byl varovaný, že to nebude jen o užívání.
Nebudu vás tu unavovat zbytečnými slovy o dlouhé cestě z Kadaně, tedy severních Čech, na Moravu, ačkoli zmínit se o rychle jedoucím řidiči kamionu, který se po mé straně spolujezdce (a samozřejmě tedy po tetině autě) svezl, je tak trochu povinností blogera, který se snaží zaujmout. Ano, vylekal jsem se dost, srdce se na moment zastavilo a lupnutí uraženého zrcátka vjelo do mých uší jako smrt, ale přežil jsem, a až na delší a smutnou domluvu s Maďarem (řidičem kamionu) vše dopadlo dobře - i co se pojistného týče.
Po cestě se pak odehrála jen jedna velká srážka autobusu od Student agency, kamionu s prasaty, jež se podle všudypřítomného smradu strachy pokálela, a osobního vozidla. Pro informaci se nikomu z lidí ani prasat - snad - nic nestalo, tedy pokud opomeneme fakt, že se všichni - kromě prasat - museli se svými zavazadly odebrat pryč z autobusu a dálnice na menší travnatý ostrůvek s jedním malým místem, kam slunce žhavě nezářilo svými paprsky.
A konečně, po cca šesti hodinách cesty autem, jsme dorazili na místo určení, kde nás už za tmavé, nikoli však noční, oblohy vítala atmosféra Moravy a místní hudba, nemluvě o děvčatech v krojích (patřili k našemu hotelu), jež k nám nosili tácy s chlebem, solí a bílým vínem z vlastního vinohradu. Dokonalá atmosféra živého večera, kde se spousta lidí bavila při hudbě a tanci, jedli klobásy, sýry, smáli se vlastní opilosti a opilosti svých přátel a usínali na stolech s poloprázdnými, či snad poloplnými sklenicemi červeného.
Ach, kdybyste jen tušili, jak moc jsem se chtěl bavit s těmi neznámými lidmi a s těmi krásnými děvčaty, které jako by byly nepoznamenané městem, nezkažené moderní dobou, ale přesto na pohled vzdělané, chytré a tak moc hodné. Měl chuť jsem se s nimi vybavovat do noci, do rána a milovat se nimi, abych si jich co nejvíc užil. Chtěl jsem si některou vzít a žít už jenom tady a tímto životem. Všechny tyto myšlenky mi pluly v hlavě a já se přesto neměl k tomu, abych se aspoň dokopal mezi ně jít.
Večer jsem však netrávil sám, byl jsem s lidmi, se kterými jsem přijel, na opačné straně od oné zábavy a hudby, kde bylo slyšet jen hlasitých cikád a klidného povídání několika málo lidí, kteří jedli a popíjeli v jedné menší restauraci spojené s hotelem (nikoli v tom našem). Tam jsme se zastavili, smáli se a byli šťastní tak, jako i ostatní z tohoto kraje, z tohoto jiného světa. Při usrkávání hutné zelňačky a pozorování lidí okolo jsem přemýšlel nad tím, proč jsem tolik prahl po bydlení v zahraničí, když i v Čechách je na některých místech tak moc krásně. A nejlepší na tom je, že to nebyly jen myšlenky někoho, kdo tam nežije celý život, ale I myšlenky těch, kteří tam celý život žijí.
Následující dny se nesly v tom stejném skvělém duchu, ačkoli byl veletrh zcela jiný a odlišný od kouzla a kultury kraje, kde se odehrával. Bylo tam vidět modelek, modelů, krásně oblečených a snaživých lidí, kteří se snažili prodat své produkty obchodníkům, a já z toho neměl ten špatný pocit, jaký mám vždy ve velkoměstech - že tam nepatřím, že jsem někdo jiný, maloměšťák. Byl jsem zkrátka u lidí, kteří mají peníze, jsou těmi pravými velkoměstskými lidmi, kteří jsou natolik moudří, že uznávají onu pravou hodnotu maloměstského života jako toho nejpohodovějšího (omlouvám se všem velkoměšťákům).
Vždy, když den veletrhu skončil, odebral jsem se svými myšlenkami a atmosférou zpět na místo, kam jsme přijeli poprvé. Ještě předtím, než jsem se tam však dostavil i fyzicky, jsme se zastavili na místě zvaném Kaplička, kde se údajně točil film Bobule, a tam jsem si vychutnal jedno z nejlepších jídel a jedno z nejlepších vín ve svém životě. Víno bylo skvělé, kvalitní bílé, a s kombinací naprosto dokonalého kozího sýra potřeného brusinkovým džemem jsem dosahoval opakovaného orgasmu.
Byl to dokonalý výlet za jiným světem, který mi zcela zpřeházel pohled na můj budoucí život. No uvidíme, jak daleko to zajde. Třeba si jednou jednu z těch fajnových holek vezmu, a když ne, tak si vezmu aspoň ten sýr a další láhev skvělého místního vína!
