Duševní soupeř (SEN, Má povídka) by Samuel Tongel

Šel úzkou cestu domů. Do prostředí jemu nejlépe známým. Prudké slunce toho nejlepšího léta zdobilo dokonale modrou oblohu, skrze kterou jako by šlo vidět do jiného světa, do nebe.  Žádný den ještě nebyl tak nepřirozeně a děsivě tichý, jako tento.  Lidé a jejich hlasy šli slyšet pouze z extrémní blízkosti, jinak nešlo slyšet naprosto nic, žádný zvuk, žádný hlas.

  Pokračoval směrem k zahradě svého domova, kde zahlédl celou svou rodinu – otce, matku, prarodiče a veškeré příbuzné –, jako by se mělo stát něco důležitého a rozhodujícího v jeho životě. Když na onu zahradu sebevědomým krokem vkročil, všichni se na něho dívali neznámým pohledem, laskavým a úsměvem na tváři zdobeným.

   „Co se děje?“ optal se chlapec všech přítomných.

  „Pozor je tu had!“ odvětila jeho matka, a zadívala se na něj starostlivým a vystrašeným pohledem.

  Ten had byl vyprovokovaný neznámo čím a hleděl přímo na chlapce. Kroutil se a plazil ze strany na stranu. Když však kolem prošla matka a málem na něj šlápla podpatkem její boty, had se vymrštil a plazil se obrovskou rychlostí k němu. Chlapec naprosto nevěděl co se děje a celý vystrašený poskakoval, aby se tak hadovi vyhnul. Nakonec se rozhodl pro rychlý únik dovnitř domu.

V tu chvíli se chlapec ze svého snu probudil kopavými pohyby a celý zpocený. Byl vyděšený, co se mu děje nechápal. Vše mu najednou přišlo tak velké a těžké, včetně jeho samého. Avšak jeho únava byla natolik velká, že se mu podařilo bezstarostně znovu usnout.

Had za ním pokračoval do domu. Nebylo zábrany, která by ho zpomalila. Snad to ani nebyl pravý had, zdálo se mu. Had ho ale nejen honil, také intenzivně útočil svými jehlovitými zuby. Chlapec naštěstí utíkal dostatečně rychle, a tak se všem uštknutím vyhnul. Ale ani jednou se nepokusil bránit.

  Když však vstoupil do obývacího pokoje, byli tam úplně všichni. Chlapec nechápal, kde se tam vzali, ale prosil a volal o pomoc. Všichni na něj pouze hleděli s úsměvem a nepokoušeli se pomáhat, jako by to snad byl pouze chlapcův soupeř a nikoho jiného. Spíš na něj koukali jako na blázna.

  Chlapec  vběhl do poslední místnosti, která mu zbývala. Byl už bez naděje na záchranu, a tak pouze sebezáchovou bezvýznamně zkusil do hada kopnout, ale marně. A krom toho kopu se chlapec i napříč příležitostem nepokusil ani jednou hada zbavit, pouze jen utíkal.

  Chlapec v poslední chvíli vyskočil na pohovku a uvědomil si, že je v pasti, zahnán do kouta. Had ho dohonil a nepřirozeně se zatočil do písmene „s“. Rychlým výstřelem po chlapci vyskočil a uštknul jej.

Had je symbol hříchu. A chlapce dohnal, protože mu nevzdoroval.

Read More

Kouzelné setkání (TRUE STORY)

Unaveně ale odhodlaně pokračuji v mé cestě domů. Mám rozepnutý kabát, který s mou šálou vlaje za mnou díky lehkému, docela teplému podzimního větru. Ulice je zaplněná různorodým barevným listím a vzduch s barvou nebes začíná řídnout vlivem blížící se zimy. Poměrně brzy odpoledne slunce zapadá a tma vítězí jakožto silnější soupeř nad světlem. Večer se stává delší a důležitější než samotný den.

  S vědomím, že mám před sebou dlouhou cestu autobusem uvolňuji své myšlenky příjemnějšími věcmi, a do uší tak vkládám písně mého života. Bez očekávání něčeho nevšedního mířím k obvykle velké frontě lidí, kterou plní především bezohlední mladí lidé bez špetky vychování, protože předbíhají bez jediných výčitek svědomí, bez jediného pohledu na lidi, které tím chováním poškodili.

  Avšak jedna nevšední věc by přece jen byla, v podobě překrásné dívky s pohledem na mě upřeným. Její opatrné pokukování vyvolává v mém nitru milé úsměvy a ani já nedokážu odtrhnout oči od dokonalé osoby, jíž je ona sama. Má výrazné černé vlasy, které zbožňuji a její oči jsou kouzelně zelené. Kolem nosu se jí třpytí světlé a malé uskupení pih, které působí jako večerní hvězdy na obloze. Ale nevypadá, že by snad ve frontě byla zařazená také. Vypadá spíš, jako by jen někoho očekávala a já doufám, že tomu tak není a že pojede tím samým autobusem, jako já, abych mohl ještě chvíli blažit mé oči pohledem na ní.

  Fronta reguluje svůj počet vzhledem k časnému příjezdu autobusu a já s radostí sleduji, jak dívka postupuje s ní, vedle dvou starších lidí, nejspíš dědečka a babičky. Neváhám ani chvíli nad tím zdali si mám přisednout tak nápadně zrovna k ní a udělám to.

  „Mohu si přisednout?“ Zeptal jsem se rádoby sebevědomím a vyrovnaným hlasem, který však vyzněl stydlivě a opatrně.

  „Jo, klidně.“ Odvětí dívka s úsměvem přesně takovým, jakým na mě útočila již venku.

  Mé srdce buší tak hluboce a tvrdě až mám pocit, jako by mi někdo dělal srdeční masáž. A jak cesta utíká, tisknu k jejímu stehnu to své, abych se jí alespoň nenápadně mohl dotýkat. Cítím však, jak urputně reaguje o něco silnějším přitlačením její celé nohy na mou a pod mým trikem se tvoří slabé kapky potu.

  Má odvaha však není dostatečně velká na to, abych jí oslovil. Vytáhnu z kapsy nepříliš hezký mobil a najdu si na něm profil mého facebooku. Opatrně ho k ní natočím a periferním viděním sleduji, jak se nesměle podívá. Jen doufám, že si snad všimla jména a že mi večer přijde zpráva, nebo žádost o přátelství.

  A nastal čas, kdy musím vystoupit. Nechce se mi, ale nakonec bez jakéhokoli rozloučení opouštím autobus. Dívka ho opouští se mnou a pár kroků před ní se otočím a usměji, jenže se nedívá a povídá si se svými prarodiči.

Od dívky jsem nikdy zprávu nedostal, ani sebemenší náznak její reálné existence. Možná to byl jen sen. Já ale věřím, že byla pravá a že moje nedostatečná odvaha na to ji oslovit zabila veškeré šance na seznámení. Už nikdy jsem neměl příležitost ji znovu vidět. Každý den doufám v setkání s ní.

Read More

Spása romantiky a elegance duše (Má povídka) by Samuel Tongel

Gentlemanství je umění mezi muži okouzlit dívku, ohroženým druhem se vyznačující. Muž zahalený v elegantním nádechu stylu života, oblečený jako černá spása romantiky a elegance se přibližuje k dívce, s níž se má setkat. Sníží se a vezme její ruku šetrně za konečky prstů tak, aby si ji mohl přitisknout na své rty. Toto gesto pak sejmulo dívce všechny panovačné pocity do úplného dna, kdy se cítila naprosto oddána budoucím okamžikům, které jí spása elegance a romantiky přinese.

  Restaurace tak tichá, oplývající jemnou hladivou hudbou šimrající stěny našich uší, sleduje lehké a vyrovnané pohyby obou postav přibližujících se ke stolu na rohu místnosti. Svíce tak čerstvá, že na ní byla sotva malá uskupení kapek vosku  -  rozpáleného jako srdce naší spásy a dívky netrpělivé a nervózní z děje nikdy nezažitého  -  seděla pohodlně uprostřed naaranžovaného stolu z tmavého dřeva, který pokrývaly jen slabé paprsky světla.

  Spása elegance a romantiky odebírá dívčinu bílou bundu s huňatým kožíškem na okraji kapuci a ladným pohybem ruky odsouvá židli, aby se mohla usadit pohodlně a věnovat tak plnou pozornost veškerému dění. Dívka je okouzlena, naprosto omráčena z chování toho neznámého muže a je dojatá k slzám štěstí a slzám ze síly nádherné chvíle životní.

  Když se však usadila i spása a sejmula ze sebe její překrásný, elegantní a temný kabát, zvážněla ve svém výraze a zadívala se na dívku pohledem prozíravým ale zároveň příjemným, pohledem jakým by si každá dívka přála, aby se na ni muž díval. Ten pohled vyvolával pocit nejistoty a uvědomění o nadřazenosti postavy tak vychované, tak romantické, a zároveň pocit zájmu o ni, láskyplnosti k jejímu vzhledu a charakteru, kterým ho tak zaujala.

  V zápětí však muž luskl prsty a jeho oči i ústa se usmála na levou stranu k číšníkovi, který v mžiku přinesl číše kvalitního vína s vychlazenou lahví vloženou do nádoby s ledem. A konečně pronesl sametovým hlasem slova, objednávající francouzsky jídlo své a jídlo dívky oblíbené, která zněla jako překrásná kouzla působící rychleji, než únava vleze do spánku. Následně, když číšník odešel splnit si své povinnosti v práci, spása vzala ruku dívky a uchopila jí jemně palcem za hřbet a zbytkem prstů za dlaň. Druhou rukou ji pak pohladila po tváři a dívala se na ni silným vzrušeným pohledem vyjadřujícím nesmírnou radost. Jakoby nikdy nic takového předtím nezažila. Dívka se lehce pousmála a své oči nedokázala odtrhnout od mužových.  Nakonec se pak setkali v explozi citů vedoucí k vášnivému polibku, který byl doplněn o mužovo přidržení si zezadu dívčinu hlavu.

  Jeho hlas zněl tak pohodlně a věty z jeho úst vycházely plynuleji než tekoucí proud vody z kohoutku. Bylo to jedno slovo za druhým, jedno silnější a láskyplnější než to předtím. A pokaždé to byla zrovna ta věta a to slovo, které dívka chtěla slyšet tak moc. O to víc jí pak bušilo srdce plné vášně a její slzy štěstí tekly rozvážně, ale přece.

  Nakonec pak jejich vášně přetékají a rozhodnutí odejít ke spáse domů strávit večer ještě o něco příjemněji se jim stane osudným. Spása si v restauraci nechala její temný kabát a při tom vzrušení z dívky a lásky k ní si to neuvědomovala. Když pak spása – neboli náš muž – s dívkou vyšli na ulici, zahalila je temnota. Spása ji bez svého temného kabátu neudržela v rovnováze a rozplynula se jako minulost ve vzpomínkách. Dívkou projel mrazivý pocit a zamotání hlavy, až se nakonec probudila do tmy svého nudného pokoje. Avšak nechtěla se smířit s osudem denní rutiny bez muže, se kterým se ve spánku setkala. Byl to ale jen sen, který nepřežil tok času.

Read More

Média

A tak jakoby velikost písma ozářila tu obsáhlou krajinu světa, na níž se díváme tak zběhle, tak okoukaným pohledem, který nás nemotivuje k ničemu dalšímu. A právě proto se možná odhodláváme k absurdním činům, jež vedou k zničení našich životů co už bez tak za nic nestojí.

  A protože slova uvolňují to nezměrné množství lidské fantazie neznající mezí, jsme nuceni věřit fikcím, které jsou pravdou a naopak pravdě, která se nakonec zdá být fikcí. A nikdo z nás nevnímá to ponížení z obalamutění naší mysli cizím člověkem přes média. Tak nesmyslná tato pravda je při pomyšlení s jakou vervou lidé obhajují své sebevědomí při zapření jejich méněcenné pravdy ve společnosti lidí.

  Média jsou součástí každodenního života každého z nás a zároveň denní příjem lží. Lží, kterými krmí naše hladové myšlení po vědomí jako zvěř na porážku. Lež je základním stavebním prvkem společnosti a světa bez chaosu, který do ní paradoxně byl přiveden lží na počátku rozeznání pravdy od lži, dobra od zla.

Read More

Domov

Domov je právě to místo, kde námi prochází pocit bezpečí a jsme uvědomění o soukromí, které nám dané místo poskytuje. A tak to tedy není jen dům a byt, do kterého se nastěhujeme, ale místo na které jsme zvyklý a do kterého se vracíme s pocitem, který ani nevnímáme. Spíš je to jen úleva, že si tam budeme moci odpočinout a počítáme se vším dobrým.

   Samozřejmě v něm také nesmí chybět lidé, které milujeme a kteří milují nás, a také předměty ke kterým se rádi vracíme a starají se o naší zábavu. Domov je uzpůsobení daného místa podle našich požadavků.

   Místo naplněné teplem, které zahřívá naše srdce i po dobu noci a večerů, kdy jsme zahaleni do temnoty. To teplo nám dodává onen pocit bezpečí snad ještě více jak světlo, jímž rozzáříme naprosto zbytečně vždy každou místnost, kterou procházíme. Když jsme doma, v noci nám stačí pouhá jedna svíčka, příjemné teplo domova a pocit milování, který nám přináší osoby spící vedle v pokojích.

  Zároveň je domov vyjádřením nás samotných více než slovním. Tak moc ukazuje na povahu člověka, na jeho soustředěnost, sebevědomí, a také na to, co má nejraději a čemu se věnuje.

   Avšak Domov můžeme vnímat i jiným způsobem. Můžeme o něm mluvit jako o planetě zemi, místě kde žijeme a dýcháme, kde byl náš život stvořen a kde se vyvíjela dlouhá historie lidstva, nebo o státě či městě, kraji ve kterém žijeme, ve kterém jsme se narodily.

  Domov je široký pojem, který zkrátka označuje místo nám přirozené a příjemné, ve kterém jsme strávily většinu svého života, nebo v něm trávíme ten zbytek. Je to místo, které nám rozumí a ve kterém se nás zastávají, ve kterém můžeme najít pomoc. A naopak jakékoli místo daleko od našeho domova ať je sebevíc krásné, vždy nám přináší menší pocit bezpečí a soukromí, pocit že jsme tam sami a tak malí.

Read More

Pravidla moštárny (RECENZE)

Kniha Pravidla moštárny je o chlapci ze sirotčince jménem Homer Wells, který pod výchovou doktora Larche – který vlastnil a vedl celý sirotčinec – získal hromadu zkušeností a dosáhl tak skoro vysněného života.

  Ačkoli byl do svých čerstvých dospělých let nespokojený s životem v sirotčinci, vše se změnilo po příjezdu dvou mladých lidí jako on, Candy Kendallové a jejího přítele Wallyho Worhingtona. Ti mu nabídli, že může jet s nimi, a tím nakonec získal další spoustu zkušeností na plantážích v Oceanview. Také si získal srdce Candy, se kterou si později udělal dítě.

   Homer žil naprosto spokojený život, avšak po Wallyho návratu z války se odhodlal k vrácení do starých kolejí sirotčince v Saint Clouds.

  Celý příběh je pak vložený do první poloviny devatenáctého století a doby, kdy se spekulovalo o zákoně proti potratům.

Pravidla moštárny je kniha oplývající spoustou postav, s jejichž charaktery se seznámíme natolik, až se nakonec stanou neodmyslitelnou součástí našeho života. Stejně tak dobře je popsána i krajina a prostředí, ve kterém se děj odehrává, a tak není velkým problémem se do příběhu vžít.

  Já osobně jsem si knihu užíval jako svůj vlastní životní příběh. S mou duší romantika jsem dostal všeho, čeho jsem dožadoval, a nemůžu na to nic říct. Snad jen to, že okamžiky, které vám kniha naskytne, jsou buď dojemné, nebo nepřekonatelně krásné. Dokonce mi i přišlo, jakoby se určité pasáže předháněly v kráse.

  Po celou dobu čtení jsem cítil všechna roční období, dokonce i zápach jablek z moštárny. A tak se ukazuje, že tato kniha je více než jen obyčejný příběh vtištění na papíry obklopený deskami. Je to inspirace pro život a hlavní postavy jsou vzorem pro lidi.

  V ostatních kritikách na tuto knihu jsem se setkal s názorem, že postavy, které v ní vystupují, jsou nereálné. A s tímto názorem rozhodně nemůžu souhlasit, protože mně se naopak reálné zdáli. Potřebovali jíst i pít a vše, co lidé k životu potřebují. A jestli někdo narážel na jejich schopnosti jezdit autem a učit se, tak je to stejně reálné jako naše životy. Tímto jsem vlastně odsoudil naprosto zbytečné komentáře. Hloupé komentáře ukazující na nereálnost postav a jejich příběhů, které se mi naopak reálné zdály, protože splňovaly veškeré podmínky pro existenci. Na světě je tolik lidí, že každý životní příběh může být nakonec reálný.

   A co se týče reálnosti děje, byl dokonalý, tedy alespoň pro mě. Počítal jsem s koncem takovým, že nakonec Homer Wells – jakožto hlavní postava – skončí s Candy Kendallovou a jejich dítětem Angelem, a budou žít šťastně až do smrti. Jenže co by se pak stalo s Wally Worhingtonem, kdyby mu Homer jeho dívku takto přebral? Je naprosto logické, že tajily původ dítěte Angela. Bylo to od Homera a Candy rozumné. Navíc konec, kde Homer nakonec odjel zpět do sirotčince a žil tam sám, a později s novou sestrou, byl sám o sobě reálnější, než kdyby to skončilo úplným happy endem .

Mně se kniha tedy líbila a nemám, co bych jí vytknul. Snad jen některé pasáže byli naprosto zbytečné, a popisy postav, které tam příliš neúčinkovaly, také byli zbytečné. Ve zbytku to ale byla kouzelná kniha, a taková jaká se od umělce Johna Irvinga očekává. Není divu, že se stala jednou z nejoblíbenějších, a že na ní sám John Irving natočil film podle jím sepsaného scénáře. Tento film pak nakonec získal i oscara za scénář.

  Avšak není to kniha pro děti, nýbrž pro dospělé a starší mládež. Pokud že tyto podmínky splňujete, tak na sto procent doporučuji.

Read More

Myšlenka

Každá dobrá myšlenka je klenotem lidské mysli. Je to ta nejtřpytivější věc v lidském životě, protože z té pouhé myšlenky můžou vzniknou city nejenom naše, ale i druhých. A ta dobrá myšlenka vedoucí k dobrým citům, jenž nás naplňují optimismem a radostí čeká na zalévání, na péči. Je třeba jí rozvíjet nejen ve své hlavě a nekontrolovatelným hlasem, ale také písmem. Myšlenka, která stojí za to, by měla ležet na papíře a být obklopena bohatou společností, a sice hromadou vět. Proto je psaní tak důležitou věcí, i pro ty nejšpatnější spisovatele a znalce jazyka. Psaní nám pomáhá k úlevě toho všeho na co myslíme.
 Člověk by si měl pamatovat nejen to pěkné co prožije, ale také to pěkné co neprožije. Kdokoli na světě je výborným pisálkem, tvůrcem fantazie a příběhů. Každý z nás vidí prostředí jinýma očima, jiným pohledem a jiným mozkem, tím pádem i jinou inteligencí. A tak proč světu nesdělit svůj pohled na prostředí a na svět, své příběhy a své postavy.

Pokaždé když náš pohled věnujeme něčemu krásnému, noční obloze, denní obloze a všem přírodním jevům, projede naším tělem pocit, který nevychází z nás samých. Je to pocit upozorňující nás na velikost lidského světa, naší dimenze a zároveň na naše k pochopení nedostačující myšlení. Pocit, který nám sděluje tu pravdu, že nejsme sami, a že každá zničená část nás samých měla být zničenou, a stejně tak naopak.
 A já lituji těch, kteří nedokáží onen pocit rozeznat a zjistí, že tím pádem nerozumí ničemu. Jejich samota, jejich silný pocit opuštěnosti, který je v tom momentě porazí k zemi je k pláči hodný. A i kdybych chtěl, nedokázal bych pomoci všem, protože jak jsem již zmiňoval, není každá mysl stejná jako ta moje, jako ta vaše. A hlupák si poradit nenechá, a nedá se srozumět s ničím, co on chápe jinak. A o to víc, když má čelit onomu přiznání pravdy před cizími lidmi.

Proto já si pokaždé s sebou beru notes a tužku. Notes mám založený v náprsní kapse mého černého kabátu a tužku též. Chodím se procházet tam, kam mě táhne nálada, a vždy pak dokáži skládat věty, které jsou harmonií pro mou mysl, a zároveň úlevou pro srdce. Zažívám momenty kdy mi u psaní tečou slzy, a čím více těchto okamžiků prožívám, tím větší se ze mě stává spisovatel, ten kouzelník vět a příběhů, té fikce která vám dělá tolik dobře. A ty věty já vám vždy složím do článku, který bude i pro vaše oči, pro vaše chápání a doufám i inspirací pro změnu pohledu na vše okolo vás.

Dle mého názoru dnes nedokáží lidé rozeznat dobro od zla, a tak se i přes všechnu snahu nakonec drží strany zla za domněním, že se drží strany dobra. Avšak strana, které se držíme se rozvíjí stejně jako myšlenka a pocit, který nám probíhá hlavou a následně je vepsán do papíru za větším účelem, podělit se o sebe samého alespoň s prostorem našeho šuplíku od stolu.

Nikdo by po dobu svého života neměl být sám příliš dlouho. Vidět svět svýma jedinýma očima nestačí, je zapotřebí znát oči jiných lidí, aby jsme si pak dokázali udělat obrázek o skutečném světě. Je to skládanka iluzí, která je těžká, a někdy trvá celý život, než jí vlastně složíme dohromady.
 Myšlenka je silná věc, a celé naše myšlení může být bez myšlení někoho druhého pouhou fikcí, která není pravdivá.

Read More