Vědomí o nevědomí (CHILL)

Mnohdy jsou pro mě pátky jiné, protože je trávím v krásném prostředí Českého Švýcarska jako na dovolené. Ty dny jsou pro mě osvobozením alespoň od jednoho dne školy, a to mi stačí k tomu, aby si mé oči, má mysl a mé tělo odpočinuly dostatečně, ne jako při běžném krátkém víkendu. 

Vše to začíná už ve středu, kdy večer po náročném tréninku ulehnu do postele ke knížce nebo k notebooku, a už se nemohu dočkat nadcházejícího dne, ve kterém mě a mou rodinu čeká krásná dlouhá cesta plná míst, na kterých můžu oči nechat. Zrovna takový čtvrtek jsem prožil včera, a věřte, že jsem si to doopravdy užil. Stihl jsem si dočíst poslední stránky Modlitby za Owena Meanyho od Johna Irvniga, a tak jsem se rozhodl, že si po cestě koupím jiný šálek kávy nesoucí název Marťan.

Není to zrovna levná kniha, protože je úplně nová, ale i přesto jsem si nemyslel, že doopravdy dám skoro čtyři sta korun za román od někoho, koho ani neznám. K tomu všemu je to jen pouhých tři sta stránek, což mi přijde hrozně málo, vzhledem k tomu, že většina z knih, co čtu, mají přes sedm set stran plných kvalitního příběhu, postav a nevím čeho ještě. Vím ale, že Marťan je velice hodnocená kniha, a protože miluji sci-fi příběhy, kort vesmírné cesty stavěné na realistických faktech, musel jsem si ji koupit ještě před tím, než se podívám na stejně tak dobře hodnocený film v podání Matta Damona, jednoho z mých nejoblíbenějších herců.

A tak jsem tedy ten čtvrtek strávil v naprostém klidu u výborného aromatického čaje a knihy, která mi stále více kouzlí úsměv na tváři. Četl jsem hluboko do noci a jedinou přestávkou pro moje oči byly občasné pohledy na čistou noc plnou zářivých hvězd, které jsou v těchto místech a v tomto ročním období tak typické. Zároveň jsem byl i vděčný, že je tu tolik sněhu, protože jsem ani nemohl litovat jediné chvíle, co nejsem venku. Sníh mě fyzicky neláká a mráz už vůbec ne. Rád se ale na to všechno dívám z tepla našeho domova s horkým čajem a s vědomím, že druhý den nemusím vstávat do školy ani nikam jinam. Věděl jsem, že ta noc je jen moje a mohu si jí užívat tak dlouho, dokud bude slunce na opačné straně zeměkoule.

Takovéto chvíle jsou pro mě osvobozující, a nejlepší je, když je můžete prožívat každý den. Někdy je i skvělé pustit si do uší perfektní příhodnou hudbu při tom kochání se pohledem na noční oblohu a přemýšlení nad krásami života, které my lidé občas ani nedokážeme vnímat, kvůli zaslepení z rutinních dnů nepřinášejících nic, než jen práci a nepohodlné okamžiky s lidmi, které bychom z našich životů klidně vypustily, ale víme, že to nejde jinak než tak, že zmizíme my z života jim. Klasická lidská neústupnost, jejímž jediným rozřešením je ústup toho rozumnějšího.

Teď je pátek a uvědomil jsem si, že mé myšlenky na pokračování v psaní mého příběhu byly naprosto zbytečné vzhledem k tomu, že je předčily myšlenky tázající se sebe samého: „Proč bych měl při každé možnosti odpočinku pracovat na knize, když nemám chuť psát?“. Tak jsem si řekl, že nebudu psát a budu jen číst knihu, nad kterou slintám při každém pohledu, při usrkávání nekonečně horkého čaje vedle okna s nádhernými lesy a křišťálově bílým sněhem. Nejraději mám ale večery, protože si při nich rozsvítím lampičku – mnohem příjemnější světlo než to denní pro mé oči – a opět si čtení zpestřuji pohledy na perfektní tajemnou oblohu odkazující kamsi do neznáma, do vesmírných chladných prázdnot, ve kterých se někde nachází ta rudá planeta, o které s chutí čtu. Vždy mě takové tajemnosti zajímali a vždy mě zajímat budou. Je to pro mě únik od reality do lepšího světa. Vím, že toho svět moc neví, a to mě uklidňuje, protože právě proto, že toho tolik neví, se chová tak, jak se chová. Každý den mám pocit, že je se mnou něco víc než jen mé Já. Uklidňuji se tím, že je se mnou něco, co před nevěřícími a vlastně běžnými lidmi dnešního světa mohu nazvat „Vědomím o nevědomí“.

Teď už se opět schyluje k večeru a moc se na něj těším, protože si zase udělám pořádně silné kafe bez mléka, což mě donutí nechodit spát, a užiju si každou volnou minutu, která se mi tady, pryč od civilizace, nabízí. Člověk by si měl užívat každý den alespoň na pět minut. Sám moc dobře vím, že ne vždycky to jde, ale po většinu času toho dosáhnout jde minimálně tím, že budeme rozdávat úsměv jen tak na potkání a sledovat – ve většině případů – opětovné úsměvy lidí, které ani neznáme, ale víme, že mají zrovna takový život, ne-li třeba složitější nebo lepší než mi. Ať si každý říká, co chce, ale bez jedné věci člověk nikdy nebude spokojený a naplněný. Nikdy nebudeme spokojení bez lásky, pokory a vyrovnaného milého chování, které je, ačkoli to tak nevypadá, nejpřirozenějším chováním člověka.

Doufám, že jsem Vás úvahou moc neuspal a že jste si alespoň na konci posledního pracovního dne odpočinuli, odreagovali a dostali chuť na kávu a na stejný okamžik, který mám v plánu prožít já. Buďte sami sebou, buďte lidmi.

Read More

REVENANT: Zmrtvýchvstání (RECENZE)

Jak už jste asi zjistili, zašel jsem si zhlédnout naprostou novinku v žánru dobrodružných a westernu, kterou mnoho lidí hodnotí velice kladně, a patří tak mezi nejlepší filmy v naší databázi. Největšími konkurenty pro tento film může být MARŤAN a také OSM HROZNÝCH od Quentina Tarantina, jehož filmy miluji pro jejich originální humor a nepřekonatelnou atmosféru, která vám přijde drsná, a zároveň drastická.

Tuto recenzi jsem nechtěl psát ihned po zhlédnutí, protože jsem byl samozřejmě nadšený a plný emocí, což by naprosto vylučovalo být k filmu jakkoli kritický. Nechal jsem v sobě veškeré pocity uzrát a nyní už vím, že film byl doopravdy tak dobrý, nicméně určitě ne jeden z nejlepších, které jsem viděl – myslím, že to je ale jen o vkusu.

Celý dojem z filmu mi utvrdil fakt, že je inspirovaný skutečným příběhem. Z mnoha pasáží mi běhal mráz po zádech a říkal jsem si, že dříve museli být chlapi opravdu hodně drsný, aby přežili takové situace, takové bolesti. Celý příběh se odehrává na Americkém západě v Jižní Dakotě roku 1823 při „utlačování Indiánů“, mohu-li to tak říct. Myslím, že každý westernový film by se měl tímto snímkem inspirovat, protože ta doba není jen o kovbojích a nereálných přestřelkách, že? V každém takovém filmu by měla být vidět ta drsná brutální doba, ta nenávist mezi kulturami a opravdové utrpení, jaké se doopravdy dělo.

Do filmu jsem se vžil natolik, že jsem se v žádném případě nemohl v klidu udržet na sedačce. Celé tělo šlo s mými myšlenkami, při napínavých scénách jsem se svíjel v nedočkavosti a mé ruce vystřelovali do vzduchu, jako by chtěli protivníka uhodit do obličeje, aby naše hlavní postava GLASS mohla vyhrát.

Při sledování jsem mnohokrát zabloudil myšlenkami k tomu, že kdyby někdo dnešní filmy pustil někomu z počátků celé filmové éry, asi by to strachy nepřežil. Vezměme si fakt, že dříve lidé utíkali v kině před jedoucím vlakem – a to bylo vše černobílé -, tak jak by to asi dopadlo dnes, kdyby po nich v takovém westernu stříleli indiáni ve špičkové kvalitě z luku nebo na ně vyběhl obří medvěd s nepříčetným obličejem. Myslím, že by to mnoho úspěchů mít nemohlo. Uvědomil jsem si, že vše chce přesně tolik času, kolik mělo. Od amatérských starých filmů k profesionálním a špičkovým, od prvního automobilu na páru k elektrickému nebo dieslovému motoru v dravých konstrukcích a barvách, jaké známe dnes.

Abych se ale vrátil zpět k filmu, měl bych zhodnotit příběh, který byl špičkový, ale myslím, že určitě ne nový. Je to příběh o zradě, lži a manipulaci, ve kterém hlavní postava Hugh Glass (Leonardo Dicaprio), zkušený lovec a trapper, je se svým synem na lovu v lese. V tom je celý jejich tábor napaden Indiány, a oni se tak musí dostat pryč na řeku. Ale Indiáni jsou všude a při hledání nové cesty si všichni musí projít peklem a nástrahami, které jim osud přichystal. Když jde Hugh lovit do lesa, setká se tam s medvíďaty, což mu způsobí velké problémy s jejich matkou, která ho naprosto zdecimuje. V tom nejhorším zůstane Hugh sám i se smutkem ze zabití jeho syna, které způsobí největší parchant celého příběhu Fitzgerald. Hugh se tak vydá na obtížnou cestu za pomstou i napříč jeho velkým zraněním.

Po zhlédnutí vím, že hodnocení, jaké film má na ČSFD, si určitě zaslouží, a dávám ho tak do svého seznamu oblíbených filmů. Dovolím si ale podotknout, že tento film má být pro Leonarda Dicapria rozhodující, co se týče jeho úspěchů v herectví. Uvidíme, zda dostane toho slibovaného Oscara.Chtěl bych také vychválit záběry na přírodu, ze kterých budete jistě i Vy unešeni. Také chci připomenout, že pokud do kina nechcete jít a nechcete ani čekat na to, až film vyjde na DVD, určitě si nejdřív přečtěte stejnojmennou knihu, podle které bylo vše nakonec natočeno. Doufám, že se Vám má recenze líbila a že se zde budete rádi vracet.

Read More

Skrytá pravda

Každá lidská mysl má zákoutí plná slov, o kterých smí vědět jen určitá vrstva lidí nebo vůbec nikdo. Člověk si říká, že kdyby takové zákoutí neexistovalo a všichni by o každém věděli všechno, protože nikdo nic netají, bylo by na světě lépe. Jenže je to otázka názorů, protože některé věci v našem životě mohou být s utajováním jiná než s pravdou.

  

Vezměme si příklad třeba z člověka, který do své práce chodí nerad, protože si o firmě myslí zlé věci a o zaměstnavateli třeba totéž. Kdyby tento člověk neměl schopnost zatajování a chybělo by mu ono zákoutí v mysli, jistě by mu práce příliš dlouho nevydržela. V lepším případě by dostal jen nějakou podmínku. Ovšem se zákoutím, do kterého si nastrká veškeré zlé myšlenky, nemůže sobě ani nikomu kolem sebe nijak uškodit.

  

Naopak v situaci, kdy chceme někoho o něco požádat nebo si potřebujeme s daným člověkem něco vyříkat, vzhledem k tomu, že on škodí nám, je zapotřebí takovéto myšlenky ze zákoutí vytahovat a řešit věc narovinu. Musíme jen rozpoznat, kdy je správné něco tajit a kdy ne, to je vše, co je nejdůležitější vědět.

  

Ale já Vám v tomto článku vůbec nechci říkat o věcech, které víte a nevíte. Chci jen upozornit na velice potřebnou věc většiny lidí a především pisálků. Jedná se tu o deník, který je pro mě a pro mnoho lidí velice důležitou úschovnou myšlenek. Ještě donedávna jsem ho neměl a nemohu říct, kam s ním dospěji, ale už teď musím říct, že je mi velkým pomocníkem k vymýšlení nových článků a příběhů, protože z myšlenek, které skládám dny, týdny a měsíce, nakonec vznikne celek, který publikuji zde nebo v časopisu, do kterého píšu.

  

Každý den mi do hlavy bodá takových věcí, které po cestě do školy, ve škole a kdekoli jinde za můj den spatřím. Mluvím hlavně o lidech, jak jinak. A když takové věci do té mé hlavy bodnou, mám potřebu si vybít zlost nebo zkrátka vylít myšlenky. Pokaždé, když mám možnost, si tedy vytáhnu svůj zápisník a píšu slovo za slovem, větu za větou. Takové zápisníky (deníky) je ale potřeba perfektně schovávat. Nejlépe, aby lidé vůbec nevěděli, že nějaký máte, protože pak se vyhnete neskutečným trapasům a vzpourám vůči vaší osobě. Zatím s tím ještě nemám zkušenost, a doufám, že ani mít nebudu.

Jak už jsem tedy kousek nahoře zmiňoval, deník neslouží jen jako nějaká důvěrná úschovna, ale především jako skicák na vaše nápady k psaní. Já si ani nemyslím, že je tak úplně výborné psát si, co jste každý den dělali, to vůbec. Spíš mi deník přijde jako blog, akorát trochu rozsáhlejší. Mluvím tu o tom, že svůj deník mám jen na nápady a názory, které mě napadnou, ale vůbec jako něco, kam si zapisuji každý svůj den, jako bych to někdy potřeboval.

  

Ještě donedávna jsem vše psal ihned a rozmýšlel jsem to až při psaní a po psaní. Teď jsem ale přišel na to – mluvím o psaní povídek a vymyšlených příběhů -, že je lepší si dopředu navrhnout kulisy, ve kterých se děj bude odehrávat, a rozvrhnout si postavy, ani ne tak vzhledově, ale povahově. Pak je dobré urovnat si celý děj a popsat si zkráceně i ty nejdetailnější scény. Je to jako u filmu, nejdřív si musíte vše postavit, upravit, promyslet a napsat, a pak teprve začít točit. U psaní si tedy musíte také vše rozvrhnout, popsat, postavit imaginární kulisy, udělat si zkrácený scénář nebo popis celého příběhu, a pak teprve začít psát. Tím ale neříkám, že je to nutností, protože já jsem spoustu docela i dobrých děl napsal přesně naopak. Nejdříve jsem si napsal povídku a až pak jsem si jí začal trochu promýšlet a zbarvovat, což bylo pozdě, protože mě pak nebavilo šťourat se v každém slově, když už jsem měl vše napsané.

  

Mimochodem také se chci omluvit za to, že Vám poslední dobou nepředkládám vůbec často žádné články. Musím se učit a učit a učit.

Mějte se krásně! 

Read More

Nový rok, Nový život

Já silvestr neslavím tak okatě a příliš, jako to jiní dokážou, aby snad uspokojili své touhy po skoro legálním ničení majetku ostatních lidí naprosto nesmyslnými vietnamskými a nehezkými „petardami“. Když jsem byl mladší, petardy tak oblíbené nebyly. Myslím si, že snad i lidé byli mnohem rozumnější a ohleduplnější. Dnešní primitivové však vyhledávají dělbuchy, které už svým hlukem a sílou připomínají spíš granát nebo dynamit. Mám pocit, že je ty po penězích lačnící asijské továrny plní trinitrotoluenem.

Vím, že málokdo (především v České republice) čte nějaké knihy a snaží se soustředit na obtížnou, vyčerpávající a mozek přetěžující práci spisovatele, ale snad i normálnímu člověku by mělo dojít, že ne všichni jsou nadržení po házení těch trhavin pod okna nebo do popelnic. Kdyby bylo na mně, nechal bych to zakázat a za prodej těchto předmětů bych trestal pokutou ve výši peněz za ublížení na zdraví.

Nemám naprosto nic proti NOVOROČNÍMU slavení barevnými a pohledu příjemnými rachejtlemi, které ani zdaleka nedělají takový rámus. Myslím si, že to k silvestru neodmyslitelně patří, ale proboha k čemu jsou tedy trhaviny, které udělají jen setinový záblesk a ránu jako z kanónu? Je to na pohled příjemné? Je to uším příjemné? Není to ničemu prospěšné, než jen k tomu, že hloupí obyvatelé České republiky chtějí vybít svou potřebu ničit, jako nějací neandrtálci. Nechci se nikoho dotknout a pochopím, když si otec dětí, které takové věci lákají, pár petard zahodí, aby jim udělal radost, tím to ale končí. Však se stačí jen podívat z okna a hned se dovíme, kdo to hází. Jsou to pubertální vejrostci s kapucemi hozenými přes hlavu, aby byli „cool“. Česká republika je mi k smíchu jak svou politikou, tak primitivností.

Pro mě Česká republika nikdy domovem nebude, bohužel. Jediné, čeho si na naší zemi vážím, je především to, co jsme dokázali mnohem dřív. Mám na mysli vynalezení lodního šroubu, o které se postaral Josef Ressel, nebo nádherné Dvořákovy skladby, či snad bravurní literaturu, o kterou se postaralo mnoho našich výjimečných spisovatelů. Co jsme ale dokázali dnes? Komunismus nás odrovnal a my se pořád nedokážeme vzpamatovat. K smrti rád bych tu zůstal, ale mé nutkání po poznání něčeho mnohem lepšího mi to nedovolí.

Když se vrátím zpět k silvestru, je to pro mě den, kdy se mi dostane dobrého jídla, pití a skvělé přítomnosti lidí, které mám nadevše rád. Je to podle chuti, kdo jak silvestr slavíme. Někdo ho slaví s přáteli, někdo s rodinou, někdo si prostě rád zajde do baru, ale pokaždé jsme bez omračující rány alkoholu nespokojení. Všichni doufáme v lepší Nový rok, přitom nevěříme tomu, že by lepším mohl být. Dáváme si předsevzetí, které nám dodají pocit sebeovládání a radosti z toho, že jsme udělali radost třeba i své rodině nebo přítelkyni. Tento pocit ale trvá jen malou chvíli a rok je pak stejný, ne-li ještě horší, než ten předchozí. Je mi smutno za mnoho lidí, kteří žijí svůj nespokojený život kvůli tomu, že si buď řekli, že budou dělat to, co je baví (což v dnešní době už tak úplně nefunguje), nebo si v mládí chtěli užívat i za tu cenu, že v dospělosti se budou trápit pro peníze v práci, která je nebaví, od rána do večera. Do všeho stačí jen trocha uvědomění a rozumu a hned by se všem žilo mnohem lépe.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Já radši budu v mém mládí dřít jako mezek a učit se školu, která mě posílá k zemi každým týdnem, než se flákat a chodit po klubech v partičkách, co až v nelegální opilosti a neschopnosti si cokoliv druhý den pamatovat přemýšlí o svém životě. Kdokoli se nade mnou může vytahovat s motorkou (kterou v dospělosti prodá, protože nemá peníze) a holkou, co vystřídala více kluků než žiletek na oholení svého ještě nevyvinutého přirození, ale já raději budu žít jako vzdělaný člověk s chytrou a nádhernou holkou, co svůj život promýšlela hluboko dopředu jako já. Je to velký poklad někoho takového potkat a mně se to stalo. Nebyl bych ale jiný, než ti, o kterých mluvím, kdybych se nad nimi v dospělosti vytahoval. Já jim raději pomůžu zpět na nohy, aby si to, co si neoddřeli v mládí, oddřeli ještě ve čtyřiceti.

Já doufám, že svého silvestra prožijete s těmi správnými lidmi a v trochu kulturním duchu. Přeji Vám vše nejlepší do Nového roku a Nový krásný život s lepší budoucností.

Šťastný Nový rok Vám přeje, Samuel Tongel.

Read More

Vánoce a silvestrovské setkání

Je tomu velice nedávno, kdy jsem se alespoň trochu začal dostávat do vánoční atmosféry, která vzhledem k teplotám dosahujícím až deseti stupňů celsia – a tím pádem znemožňujícím jakéhokoli sněžení – nemohla za žádných okolností přijít. Ani purpura na kamnech či hořící františek nedokázali utvořit to správné vánoční cítění.

Asi před necelými dvěma týdny jsem se seznámil s dívkou, u které jsem byl překvapený jejím vzdorem k osobnímu setkání a zároveň jejím talentem vztahujícím se k umění. Mým snem je žít s dívkou, která by dokázala procítit každý okamžik tvořivosti stejně jako já, a ona mi zahrála tak perfektně na piano, až se mi z toho zalily oči slzami. Její vlasy jsou živé a černé jako noční obloha, pod kterou se mi podlamují nohy. Její rty jsou smyslné a lákající k polibku, nemluvě o očích, které jsou těmi pravými a bouřlivými okny do duše. Tím ale rozhodně nechci říct, že by snad bylo snadné její duši odhadnout takovou, jaká je.

Ve skutečnosti je hodně složitá, ale tím pádem zajímavá. Vlastně je docela stejná jako já. Je jiná, ale ne proto, že by to jen tvrdila, ale proto, že doopravdy je. Myslím, že nebude těžké mít jí rád, jako spíš donutit jí k tomu, aby mi věřila ve všem, co povím. Její zážitky a zkušenosti s chlapci nebyly příliš světlé a myslím, že právě to neprožití s opravdovým klukem, který se chová, jak by měl, je jejím největším handicapem, základní součástí tvořící skládanku nedůvěřivosti, která se musí rozebírat kus po kusu.

Její slova mě často zraňují, obzvlášť když mi říká, že mě má moc ráda a pak se mi snaží rozmluvit to, abych jí poznal, protože – údajně – ví, že se zamilovat nedokáže. Já ale znám holky a troufám si tvrdit, že i přesto že to říká, doufá v mou trpělivost a v to, abych o ni nepřestával bojovat. Můj názor je, že to chlapy mají tu povinnost dívčí srdce dobývat a ne dívky srdce chlapců. Nechápu dnešní dobu, když si dívka s chlapcem pěkně píšou, povídají a rozumí si spolu, a pak při sebemenším náznaku toho, že o tu holku se bude muset bojovat, to chlapci vzdají – to prostě není chování budoucího chlapa. O dívku se musí bojovat celý život. Jejich povaha vždy taková byla a vždy bude. Já o ni bojovat budu, a to tím nejněžnějším způsobem.

Měl jsem takovou radost, když jsme se konečně domluvily na setkání, které se má odehrát na silvestra, a já doufám, že to stále platí. Nerad bych přišel o tak vzrušující událost, kdy se jí budu moct podívat do očí, usmát se a povídat si s ní naživo, vidět jak se tváří. Myslím, že by to pro mě bylo největším zklamáním, jelikož jsem si to vzhledem k mým skromným přáním k vánočním dárkům jako dárek vzal. Vlastně to byl nejšťastnější okamžik za posledních pár měsíců.

Tím se dostáváme k celým Vánocům, které u mě byly doopravdy skromné. Já vlastně všechno až na spřízněnou duši mám. Mám psací stroj, papíry, počítač, mobilní telefon, skvělou a zdravou rodinu a perfektní školu. Mám život, o kterém se dá říct, že ho doopravdy žiji, a to hned dvojím způsobem ve světě fikce a ve světě reálném. Nebudu se tu chlubit, co jsem dostal za dárky, jen Vám povím, že to hlavní, na čem mi záleží, je atmosféra a zdravá rodina. Dovolím si ale přát srdce zmiňované osoby. Snad se mi podaří si tento životní dáreček vybojovat.

Omlouvám se za opožděný článek, ale přišlo mi zbytečné psát před Vánoci, když se ještě nic neudálo. S blogováním jsem nepřestal a s radostí Vám oznamuji, že jsem dopsal první kapitolu knihy, kterou právě píši. Jsem amatérský spisovatel, ale zapálený, a to je hlavní. Přeji Vám příjemné svátky a krásný Nový rok, přátelé a milí čtenáři.

Read More

Svět podle Garpa (RECENZE)

John Irving, jako vždy, nezklamal a naplnil mě novými postavami, novým příběhem a řekl bych i novým životem. On je typ spisovatele, který nepíše jen tak ledajaké příběhy; jeho romány jsou lahůdkou pro všechny, co se chtějí do někoho zamilovat a nechtějí být sami, naopak v přítomnosti dalšího fiktivního života, jež nám tento kouzelník přichystal.

  

  Abych se dostal zpět k tématu, knihu jsem si zamiloval o krapet víc, než již recenzovaná Pravidla moštárny, která mají, jak jinak, stejného tvůrce -, i když to nemohu tak jistě určit vzhledem k tomu, že si to říkám u každé knihy v mé knihovně. Asi mám štěstí na vybíravost, ale vše, co přečtu, se navzájem přebíjí ve své kvalitě. Ačkoli se mi do nich pokaždé moc nechce, protože si říkám „Nic nemůže být lepšího než to, co jsem právě přečetl,“ nakonec vše dobře dopadne a jsem stejně nadšený, jako jsem byl u předešlé tvorby.

  

  Ve světě podle Grapa je nejdůležitější a nejvíce sympatická postava T.S.Garp, jehož počáteční iniciály na začátku jména nic neznamenají. Zkrátka je to Garp, kterého si zamilujete a už se ho nepustíte. Tento román není v žádném případě na krátkou chvíli a já ho četl asi dva měsíce nebo víc. Není to jednoduché, protože se v každé kapitole stane spoustu věcí a někdy také nic, a vy nevíte, na co se máte připravit. Při čtení mnou ale vždy procházela romantická i vzrušující atmosféra vyvolávající chuť po sexu nebo zkrátka po něžném doteku dívky, políbení či psaní. Pokud že máte problémy se psaním, jedině doporučuji. Tímto bych se také chtěl dostat ke shrnutí celého příběhu, protože Vám o něm nemohu říct skoro nic, vzhledem k tomu, že vše je vesměs spoiler.

  

  Garp je spisovatel, jehož příběh budete číst od mládí jeho matky, po jeho smrt, a já mám doopravdy pocit, jako by byl za mnou život, který jsem zbožňoval. Možná jsem až moc citlivý, nebo mám představivost v gigantických rozměrech a můj život stojí za prd, ale budu hodně dlouho oplakávat, že to všechno skončilo. Kniha mi byla podporou při každém dni a naplňovala mě vším, co jsem potřeboval. Říkám si, že Irving nikdy nesmí přestat psát, jinak přestanu psát taky. Nepoznal jsem (skrze knihy) žádného spisovatele, který by mi sedl víc, jako on, a doopravdy mu chci vyzpívat chválu za jeho díla. Samozřejmě jsem si nyní půjčil další jeho tvorbu, která nese název Modlitba za Owena Meanyho, a jsem si naprosto jistý, že bude zrovna tak dobrá. Nicméně mezitím, co Vás spousta spisovatelů provede životem svých postav, Irving Vám zajistí, abyste ho prožily.

  Na závěr bych chtěl také zmínit větu, která se mě v posledních stránkách, co jsem dočítal knihu, dotkla:

„Představovat si něco je lepší, než si to pamatovat.“ T.S.Garp

Read More

Pád do nevědomí (epilepsie)

Dříve jsem hodně přemýšlel nad tím, jaké to je, nic si nepamatovat. Byl jsem ještě dost malý, a tak jsem žasl nad příběhy, kdy se někdo opil a nic si nepamatoval. Nedovedl jsem si to představit, protože jsem ztrátu paměti znal jen ve spojení s mým nejmladším věkem, kdy jsem poprvé spatřil světlo světa. Nebylo pro mou mysl ale přípustné, že by snad šlo ztratit vzpomínku na okamžik, který jsem prožil před pár hodinami. Bylo to pro mě hodně deprimující, celá ta představa mě nějakým způsobem utlačovala a dávala mi nutkání zkusit to taky.

V tu dobu mi bylo něco kolem třinácti let a byl jsem ve věku, kdy mé tělo nevědělo, kam růst. Každým týdnem jsem byl větší, a cítil jsem, že ve sportu mi to přestává jít s takovou lehkostí, jakou jsem prožíval dřív. Bylo to zvláštní, protože jsem měl tréninky Juda třikrát do týdne a tělo mě bolelo téměř každý den, nemohl jsem přeci tak rychle ztrácet kondičku. Jenže realita mluvila jinak, byl jsem těžší a konečně na mě začaly působit gravitační zákony. Už jsem nebyl to dítě, pohybující se bez zábran jako na povrchu měsíce. V tu dobu to bylo jako se pohybovat v tekutém písku, protože každým tréninkem jsem se propadal víc do mých budoucích problémů se zdravím.

Nebylo to ale jen tímto, také jsem prožíval více kamarádských dobrodružství a rebelií, jako jít proti přikázání rodičů. Občas jsem o víkendech přespával u mých přátel, a ponocoval jsem hraním her, nebo díváním se na filmy. Asi si říkáte, že to není nic závažného, ale věřte nebo ne, s růstem to způsobovalo velké problémy mému mozku.

Ta noc byla perfektní. Byla to noc, kdy jsem zažíval mnoho nových pocitů. Byl jsem doopravdy malý a styděl jsem se jít vykoupat, nebo spát jen v trenýrkách či volném pyžamu, jak by to mělo být. Já spal v úzkých kalhotách, které mému tělu nedaly příliš odpočinku. Byla to velká spousta náhod, protože můj kamarád neměl normální monitor od počítače, ale jen starou televizi, která vydává snad ty nejhorší vlny. Když jsem se ráno probudil, cítil jsem se doopravdy hodně zničený, a je pravda, že už z té doby mám jen střípky vzpomínek v hlavě. Hned po ránu jsem šel bez jediného odpočinutí znovu na počítač k tomu ďábelskému monitoru, a pak už si nic nepamatuji.

Celé to bylo jako z filmu, protože si pamatuji jen pár úlomků. První z nich byl, když jsem ležel na zemi a záchranář mi podkládal hlavu něčím měkkým. Druhý záblesk byl v sanitce, kde mě uklidňovala nějaká paní. Třetí střípek byl, když jsem koukal na nějaký strop, na kterém se míhala světélka (určitě to byl strop od nemocnice, když mě vezli na jednotku intenzivní péče). Opravdu to, co jsem si nejvíc ze všeho nepřál, bylo skončit v nemocnici, ať už z jakéhokoli důvodu. A zrovna v tom období jsem tam skončil. Nedokážu ani popsat ten „hnusný“ pocit, když ani nevím, co se stalo, nic si nepamatuji a jediné co vím je to, že jsem v nemocnici. Koukal jsem celý rozrušený a každou chvíli se u mě chystal spustit pláč. A když vytryskly první slzy, můj otec mě pohladil po tváři a klidným tónem, který mě rozrušil ještě víc, mi řekl: „Neboj se, bude to dobrý. Měl jsi epileptický záchvat.“ Ale já nevěděl ani co je to epileptický záchvat, takže jsem propadl panice a šíleným depresím. Nakonec jsem začal zažívat situace, kdy jsem zapomněl, co jsem dělal před pár minutami.

V nemocnici jsem strávil celkem tři dny a období hrůzy začalo. Od té doby jsem dostal celkem ještě další tři záchvaty. Dvakrát jsem ho dostal ve škole, což mi vůbec nenahrálo k dobrému vztahu se spolužáky, a jednou u mého dalšího kamaráda doma. U toho kamaráda to ale byla moje vina, protože jsem si udělal opravdu nevhodnou srandičku. Když jsme hráli hry, udělal jsem nečekaný pád ze židle a začal se na zemi klepat. Můj kamarád okamžitě vyběhl a začal plašit. Hodně jsem se smál, ale asi o pět minut později jsem ho dostal doopravdy.

Samozřejmě jsem chodil také na vyšetření na neurologii, a musím říct, že mi doopravdy pomohli. Díky práškům, které mi předepsali, záchvaty nedostávám. Je zvláštní, že nejsem označován za epileptika, protože když polykám prášky, mám výsledky zdravého člověka, což by byla u epileptika hloupost. Stále s tím ještě bojuji, ale brzy prášky vysadíme úplně, což je moc dobrá zpráva.

Kdybych měl popsat pocit, který jsem po záchvatech prožíval, neudělal bych to. Nedokázal jsem usnout a propadal jsem sebelítosti. Bylo pro mě utrpení, když jsem musel po záchvatu ležet v posteli a spát. Nejvíce by mi pomohlo, kdybych směl dělat normální věci, jako vždycky, což je logické, protože by mi to pomohlo zapomenout na to, že mi něco je. To je podle mě hodně důležitá myšlenka. Člověk trpící jakoukoli nemocí by se měl především věnovat věcem, které dělal normálně, protože pokud bude žít pouze v prostředí a s životním plánem určeným jen k nemoci, tak se bude utápět ve velkých psychických problémech, které moc dobře znám.

Read More