Kavárna dnes, kavárna dřív

Poslední dobou sedávám na překrásném místě, kde servírují výbornou kávu a kde je až nepřirozený klid, který člověku navozuje myšlenku: Ti lidé nemohou mít žádné příjmy. A já sedím odříznutý od veškerých oken, schovaný v nejtemnějším rohu místnosti vyhýbaje se tak bolesti očí a přemýšlím, proč tomu tak je, proč sem ti lidé nechodí a odsuzují tento osobní a milý podnik k záhubě.

V mém městě je mnoho kaváren hrajících o zákazníky všemi možnými způsoby. Jedna útočí na vrstvu lidí, kteří si alespoň chtějí hrát na to, že mají nějaké peníze a chtějí být viděni. Druhá kavárna zasahuje skupinu lidí spíše ženského pohlaví a kavárna, ve které sedím já, je kavárnou tvůrčí a je uzpůsobena lidem, jež hledají klidnější zázemí než je jejich vlastní domov, aby tam mohli chodit dělat věci, které jinde nemohou. Aby tam mohli pracovat a tvořit, co je napadne.

Když jsem se nedávno začetl do knihy Vítězný oblouk od E.M.Remarquea, zaujala mne pasáž, ve které spolu hovořil doktor Ravic a slečna z nevěstince. Ta slečna mu povídá, že si jednou chce založit vlastní kavárnu v Provence a – teď to přijde - že si tím pádem najme nějakou kapelu a vzadu vystaví bar. Toto je přímím důkazem toho, čím byly kavárny kdysi. Nebyla to jen místa, kde se podávala káva – jako nějaké kávové podniky -, byla to místa, kde hrála živá hudba, kde se lidé chodili bavit a věděli, že se jim tam dostane všeho a že tam mohou strávit tolik času, kolik chtějí, bez toho aniž by je popoháněl nějaký ustaraný číšník v restauraci. Reamarque  věděl, o čem psal. Žil v době, kdy byly kavárny velice oblíbené a kdy byly tím, čím by měly být i dnes, a Paříž – jako kavárenské město – moc dobře znal.

A tak mě mrzí, když pak koukám na to potem a krví vybudované místo, kde jediné zvuky narušující jinak bezchybný klid, jsou kroky několika málo lidí, jež si prohlíží citáty a obrazy visící na zdi jako v nějakém muzeu a dají si před odchodem jednu limču. A tím chci samozřejmě říci, že to není jen kavárnami samotnými, ale také lidmi, kteří zapomněli na to co je hezké a kouzelné. V dnešní době mají tato dvě slova mnohokrát jiný význam, než měla kdysi. Dnešní doba není dobrá v žádných ohledech i přesto, že dlouho nebyla žádná světová válka. Konflikty se sice dějí pořád, ale říkejte si, co chcete, když je svět dlouho bez války, nemá disciplínu a zleniví. Lidé možná zůstanou stejní, ale změní své způsoby a přednosti. Přijde mi, že si mnoha věcí neváží a nectí je, zkrátka jsou nevzdělaní a nevychovaní krutostí doby.

A teď sedím opět u psacího stroje a nadávám. Pouštím se do věcí, které by mi nejspíš měli být ukradené, ale to je vlastně celé téma mého blogu – psát tu o věcech, které by mi měli být ukradené, uvažování nad těmi nejjemnějšími věcmi, detaily světa.

Jediné místo, kde se dostanu někam jinam a ve většinu případů právě tam, kam chci, jsou knihy. Knihy lidí, kteří jsou už mrtví, anebo příliš staří na to, aby mohli nadávat, ale i lidí, jež to mají v hlavě srovnané nebo mají stejný názor na věc jako já. Alespoň ty kavárny, alespoň ty by mohly zůstat stejné, když už nic jiného. Mohly by být tím místem, kde si lidé chodí dělat běžné i neběžné věci, aby tam chodili klábosit, hledat svou spřízněnou duši, anebo plánovat vyloupení banky. Zkrátka aby kavárny byly tím místem pro všechny a zároveň místem vyhrazeným lidem, jež touží po načerpání kulturního ducha do sebe samých. Aby lidé přišli na toto místo a první co slyšely, byly snažné hlasy Edith Piaf z reproduktorů nebo nějaké živé kapely, a dýchala na ně tak příjemnost sama a doba starých let.

I já sám jsem do oné kavárny vrazil své úsilí, lépe řečeno své vize, a spolu s majitelkou jsme zrealizovali celý nápad na „tvůrčí kavárnu“. Mrzí mě pak, když lidé nechodí. Noa co, že je léto? Kdo řekl, že kavárna není místem pro léto? Já si vždycky myslel, že Kadaň je kulturní město, ale hloupí lidé jsou všude. Umění je hledáním sebe samého a každý kdo netvoří, kdo se nevěnuje nějaké tvůrčí činnosti a nedělá nic, čím by rozvíjel sám sebe, pro mě marní sám sebou a svým životem.

Mějte se hezky.

S.V.T

Read More

Přírodní inspirace

Celý předchozí týden jsem strávil v Českém Švýcarsku v blízkosti našich přírodních krás, jako jsou Labské pískovce, Pravčická brána a celé Hřensko. Jelikož jsem si čerstvě oblíbil zdolávání nejrůznějších turistických stezek a prošlapávání nově zakoupených bot, musel jsem toho využít a naplánovat si trasu i v těchto místech.

Očekával jsem dobrodružství kvůli neudržovaným stezkám, ale hned první trasa mne vyvedla z omylu a ukázala mi to, o čem se mě už mnozí pokoušeli přesvědčit. A sice fakt, že Česká republika má jedny z nejvíce udržovaných a nejlepších turistických stezek v celé Evropě. Uznal jsem, že je tomu vskutku tak, a dokonce i přisvědčil, že náš národ se rozhodně dá nazývat turistickým. Říkám to ale ještě jako nezkušený turista, který má vše před sebou.

Taková turistika je to, co ke svému psaní opravdu potřebuji. Je pravda, že seděním na zadku a přemýšlením nad nějakým nápadem toho moc nenapíšeme. Člověk potřebuje něco prožít, aby o tom mohl vyprávět nebo psát, nebo aby si mohl vymýšlet nové a další příběhy. Pro mě je to inspirace, protože ve svých článcích obvykle něco popisuji nebo nad něčím uvažuji. Pokouším se, aby to, co vidím a co si myslím, bylo promítáno na papír a na Vaše obrazovky tak, abyste si to dokázali co nejlépe představit. Snažím se, aby se Vám v hlavě objevovaly přesně takové představy, jako mně. Někdy se u svého psaní naštvu, někdy se dojmu a nechám se unést do toho „mého světa“, ve kterém neexistuje nic, co by nemělo svou atmosféru, krásu a kouzlo, ale vždy jsem pak spokojený, že nic, co mi tu myšlenku vyvolalo, není ponecháno s pár slovy a je to popsáno do nejjemnějšího detailu. Občas k takovým věcem stačí napsat jeden citát, který by vystihl naše emoce s nimi spojené, pár vět, které by je dokázaly popsat, ale mě to nestačí, já se do těch „věcí“ snažím vdechnout život. Kreslím tu svůj svět se vším, co k němu patří.

Když se pak procházím naší překrásnou přírodou, vítr, o němž by si kdokoli jiný mohl myslet špatné věci vzhledem k rozcuchaným vlasům nebo rozevlátým cípům mikiny, do mé hlavy sune neuvěřitelné množství nápadů, o kterých bych mohl psát. Plně si uvědomuji, že má slova a mé myšlenky nejsou pastvou pro všechny oči. Někomu se líbí články o kosmetice, někomu recenze knih, někdo zase nedá na cestopisy a internetové deníky, ale existují lidé, kteří hledají něco víc, nový pohled na svět a optimistické myšlenky, motivaci ke svým činům, a pro takové jsem tu já, se zcela odlišnými a někdy možná i nesmyslnými články, ze kterých nejde vyčíst zaměření mých stránek.

Věděl jsem, že léto pro mě bude, co se týče článků a nápadů, velice přínosné. A když jsem se tak procházel podél skal, prolézal průrvy a chodil po lesních stezkách při poslechu práskání větví pod nohama, vše se mi potvrdilo. Léto zkrátka je a vždycky bude mým nejoblíbenějším ročním obdobím.

Abych se ale vrátil zpět ke chvále naší přírody, nikdy jsem ani nedoufal, že by se dokázala vyrovnat mým zážitkům ze Slovenské Terchové, jejíž příroda mi dokázala učarovat natolik, že jsem veškeré mé zážitky u moře zhodnotil jako o něco horší. Česko to ale v tomto ohledu dokázalo a díky přírodě na něj mohu být i pyšný.

Vám všem, kteří hledáte inspiraci, a prostor pro vyčištění myšlenek určitě doporučuji někam vyrazit. Určitě si nejdříve naplánujte trasu skrze výbornou a nad mé očekávání praktickou a propracovanou aplikaci od Seznamu: „Mapy.cz“, kterou už jsem mnohokrát vyzkoušel a získala si mě už jenom díky možnosti offline navigace.

U takových procházek a túr přírodou si člověk vždy uvolní myšlení pro kreativnější a hezčí myšlenky. Nasbírání optimismu se vždy hodí, ještě když je za ním tak jednoduchá cesta. Toto je jedinečná příležitost.

Pro tento článek by to už bylo všechno a já doufám, že se Vám líbil. Opět budu rád za každý komentář, sdílení a odběr, a zvu Vás, abyste tu ještě chvíli pobyli a přečetli si i něco dalšího. Přeji Vám krásný den a krásný letní čas.
Váš,

Samuel Tongel

Read More

Do čistoty letního svitu

Osvobození
Vždy to tak bývá, že nejtěžší částí školního roku je právě jeho konec, ve kterém si někteří učitelé uvědomí, že vlastně nestihly dobrat všechno tak, jak plánovali, a někteří žáci, že jejich známky kolísají na hraně nebezpečí.

Nebudu zde skrývat, že jsem byl jedním z těch žáků, a tak jsem neměl čas dělat naprosto nic, než jen učení. A abych se jen nevymlouval, já opravdu nechtěl psát a ani jsem nevěděl, co psát, i když jsem kolikrát mohl. Snažil jsem se do sebe lít kávu a nutil se k počítači. Psal jsem hlouposti, které jsem nakonec mazal, a následně se u mě začaly projevovat značné bolesti hlavy a očí, které vedly k mé věčné nespokojenosti a pokažené náladě. Všichni to známe, lidé co píší, jsou vždy extrémně zlí a náladoví, když se jim nedaří najít sebemenší nápad na hloupý článek, natož pak povídku či román.

Já poslední dobou žil v domnění, že se mi nedaří vůbec nic, a protože nejsem typ člověka, který má na každém rohu přátelé, byl jsem na všechno sám. Chybělo mi jakékoli uspokojení, které by mě alespoň trochu nakoplo. Neustále jsem sebou házel do postele, chytal se za hlavu a přemýšlel nad tím, co všechno má ještě smysl a co ne. Naštěstí jsem si ponechal ten rozumný názor, že až bude po škole, neskonale se mi uleví, a já budu opět plný života. Z části je tomu opravdu tak, a když teď píšu tento článek, vypadá to, že ho i zveřejním.

Včera večer - před tím, než jsem ulehl ke spánku - jsem pročítal pár článků na internetu týkajících se tvůrčího psaní a uvědomil si jednu (pro mě) velice důležitou věc: Jakákoli pravidla týkající se psaní jsou mým největším nepřítelem. Neustále jsem se potřeboval ujišťovat o tom, co dělám špatně, že mi to teď tak nejde a nebaví, a nakonec jsem zjistil, že to není vůbec v nedodržování pravidel a nějaké osnovy, ale v tom, že zkrátka nechci psát, a to je důležité rozeznávat.
                Četl jsem spousty pravidel ohledně toho, jak by se měly články psát tak, aby lidi bavily. Bylo tam toho opravdu hodně, a pro mě úplně k ničemu. Nesplňoval jsem spoustu věcí, ale Vás to evidentně stejně baví, tak proč se tím řídit. Vše, co píšu, píšu pro Vás a pro mou zábavu. Koneckonců, takhle se člověk nejlépe naučí - od Vás, ne od nějakých lidí s komplexy kvůli jejich nepopularitě, kteří musí nutně rozdávat pravidla a dávat najevo, že tomu rozumí nejlépe. Nějaká pravidla by se určitě dodržet měla, ale tato pravidla jsou tak zřejmá, že pokud nejsou dodržena, autor je kvůli nim kritizován.

Léto

 Asi se mnou budete souhlasit, když řeknu, že pro většinu lidí, kteří ještě studují, jsou letní prázdniny zdrojem největších a nejprožívanějších zážitků. Já osobně mám od každých letních prázdnin obrovské očekávání, a musím říct, že jsem vždy spokojený a rád na ně vzpomínám. Většinou za to vděčím romantickým chvílím s děvčaty a zajímavým okamžikům s lidmi, se kterými se setkám na nějaké letní brigádě.

              
Přibližně v tuto dobu jsem už začínal se svou první prožívanou knihou Samota od Natalia Gruesa. Vlastně to není až tak úspěšná kniha a neznám nikoho, kdo by ji kromě mě četl, ale já na ni mám naprosto odlišný názor od recenzí. Troufám si říct, že jsem při jejím čtení prožíval úplně nové situace a cítění, a že patří k mým nejoblíbenějším knihám, které Vám s jistotou a bez studu doporučím jako předehru k létu nebo jako letní knihu.

                Je rozdělená na několik povídek, ale jedna z nich se v ní objevuje několikrát, a právě ta na mě tolik zapůsobila. Je o chlapci, který cestoval po různých místech a hotelech, ve kterých se seznamoval se zajímavými lidmi a ženami. Už jako kluk s uhry se dokázal přiblížit k tělu opravdovým a krásným ženám, což mě neskutečně vzrušovalo – o to v knize ale vůbec nešlo, tím nejdůležitějším tam byly věty a rozum, které mohl chlapec pochytávat od všech, se kterými se setkal. Každý z těch lidí, kteří se v knize objevují, si něčím prošli a chlapci něco dali, a tak byl vychováván světem.

                Já, jako mladý kluk, tuto knihu zbožňuji, protože za takové dobrodružství bych byl nesmírně rád a docela po něm toužím. Aby ale nedošlo k omylu, kniha je pro milovníky romantiky a zajímavých situací a citů, jak je to u mě zvykem. Žádná naivní kniha pro mladé, ale kniha s rozumem pro dospělé. Právě po této knize se ve mně probudila vášeň do čtení, do knih, a poté i do psaní.

Na závěr, než se s Vámi rozloučím, bych se chtěl omluvit za dlouhou pauzu, kterou jsem teď měl, a chtěl bych Vás utěšit, že jsem zpět a že rozhodně nehodlám skončit. Mám toho docela dost v plánu, a vzhledem k tomu, že jsou tu prázdniny, bude opravdu o čem psát. Také mám v plánu jednu věc: Rozhodl jsem se, že bych svůj nejkrásnější příběh minulých prázdnin napsal jako povídku, kterou zde zveřejním. Hodně jsem při něm prožil, a nezaslouží si, abych Vám ho vyprávěl jen zkráceně. Nejspíš v něm použiji jiná jména a budu ho psát z první osoby, čímž bude vše autentičtější.

              
Toto by bylo pro tento článek asi všechno a brzy tu budu zase. Dejte mi vědět, jestli se Vám nápad se sepsáním mého zážitku zamlouvá a jestli ho opravdu chcete. Budu rád za každý komentář a odběr v pravém pruhu. Samozřejmě Vás také zvu k tomu, abyste tu chvíli pobyli, udělali si kávu a přečetli si i něco dalšího.

Mějte se krásně!!!!

Read More

Pero Parker (RECENZE)

Úvod

Pohodlné psaní na počítači, nostalgické psaní na psacím stroji, anebo také psaní inkoustovým perem vlastní rukou. To jsou různé metody slučující se do jedné společné věci, jakou my všichni pisálci máme. Ať už si každý říká, co chce, psaní není jen o uchopení nějaké prachobyčejné tužky a kusu ušmudlaného papíru. Pro každého, kdo psaní miluje, to musí být jakýsi rituál s uspořádáním, čistá, prestižní a dokonalá činnost.

Kdo mě alespoň trochu čte, tak ví, že já už zkoušel psát snad všemi možnými způsoby a žádný pro mě není prioritním, i když by jím mohl být po článku „PSACÍ STROJ NEBO POČÍTAČ“ právě počítač. Hodnotil jsem tu skvělé funkce nového Wordu a zabýval se, co by mohlo být tím nejvíce praktickým a optimálním prostředkem pro pisálky. Nedokonalá odpověď je důkazem toho, že každý to vnímá úplně jinak, a pokud chci něco napsat, vždy si najdu způsob bez ohledu na to, jaký.

Ze všeho nejméně jsem se zabýval právě psaním rukou, a to se má v tomto článku změnit. Řekl jsem si, že když mám doma psací stroj, počítač, kvalitní papír, desky, obálky a vše se psaním spjaté, nemělo by mi chybět i nějaké pořádné inkoustové pero. Proto jsem se začal brodit stránkami parkerpen.cz, na kterých jsem si následně objednal krásné elegantní pero a doopravdy sytý a příjemný černý inkoust v bombičkách.

Parker

To je pro mě pojem či název, který jsem měl vždy spojený právě s pery. Nemohl jsem si za to já, mohla za to jedna z mých učitelek, ještě když jsem chodil před lety na základní školu. V té době jsem byl tak v šesté třídě.  Zkrátka jsem se na tu chvíli stal součástí kolektivu, který musel poslouchat učitelčino vzývání daného výrobku a který byl svědkem jedné velké chlouby. Ten den jsem se dozvěděl něco, co mě začalo alespoň trochu zajímat, ale ne tolik, abych si to přál nebo se na to někde podíval.

Slyšel jsem, že jsou pera tak kvalitní, že je výrobce testuje shazováním z letadla. V tu dobu mi to ještě jako nesmysl nepřišlo, ale nyní…kdo ví, co je na tom pravdy. Možná, že tomu tak skutečně je, ale v tom případě nechápu záměr.

Každopádně Parker je jeden z výrobců luxusních psacích potřeb, a to je asi to nejdůležitější. Když jsem se totiž rozhodl nyní nějaké kvalitní pero koupit, tato firma byla tím prvním a také posledním, co mě napadlo. Objednávka byla u nich.

Očekávání a realita….?

Dobře, přiznám se, že jsem očekával o něco větší a robustnější výrobek. Chtěl jsem si ho potěžkat, radovat se z kovového zpracování a precizně napsaného loga na hrotu pera.

Pero sice přišlo v hezké krabičce, ve které bylo spokojeně uloženo, jenže když jsem ho uchopil a zvedl, myslel jsem, že je to nějaká replika. Byl to ale jen šok. Pero je lehké a kvalitně zpracované, nemá žádné nedostatky, co se týče poškrábaného nebo nezahlazeného kovu a hrot je dostatečně pevný a při psaní se neohýbá.

Co se týče bombiček, ty ničím tak úplně nezaujali. Zato ale jejich obsah, ten mě okouzlil. Když jsem totiž bombičku propíchl a dal ji do zásobníku, ihned jsem se pokusil něco napsat a zkusil jsem, co pero umí a čím je tak neskutečně výjimečné. Řeknu Vám, tak plynulé psaní, tak krásné linie a tak výrazně černý inkoust jsem nikdy předtím neviděl.

Shrnutí

Celkově jsem tedy naprosto spokojený. Můj deník dostal nový nádech a já dostal novou chuť a inspiraci ke psaní. Baví mě to s ním, baví mě si zapisovat jakoukoli myšlenku, která se tu pak v o něco rozvinutější formě objeví.

Pokud se Vám tato krátká a zvláštní recenze na pero líbila, určitě mě potěší komentář a fakt, že tu chvíli pobudete, uděláte si kávu a zkusíte si přečíst i nějaké mé další články. Kdo ví, třeba mě začnete i odebírat. A pro ty co už odebírají, moc si toho vážím. Nezapomeňte, že to Vy jste mou múzou.

Read More

Kopance do hýždí

Neptej se, prosím

Přijdu domů, hodím na zem tašku a po celou dobu se tvářím jako kakabus. Nic se mi nelíbí, nikoho nemám rád, natož sám sebe, a pak taky nejsem spokojený s výsledky, jakých jsem toho dne dosáhl. K dovršení všeho se vydám k mému notebooku ani nemyslíc na to, že bych si udělal kávu, protože slovo „dělat“ je pro mě momentálně tím nejhorším slovesem. Počítač se zapne a do obličeje mě praští bouře nepříjemných vln a záření, které tlačí z mých baterek to poslední, co v nich ještě zbylo.

„Ahoj, tak co, jak bylo ve škole?“ zeptá se mě mamka každý den stejným únavným hlasem neočekávajíc nic zvláštního. Otázka bez emocí, jen aby se neřeklo, aby příchod domů nebyl jen prachobyčejným dějem, kterého si nikdo nevšimne.

Pohlédnu na ni svými děsivě rudými, s každou minutou slábnoucími očky. Snažím se jí pohledem naznačit, že vše je takové, jaké to bylo včera a kdykoli předtím, a jaké to vždycky bude. Jenže oba jsme unavení. Já nedokážu svým pohledem naznačit, co chci a ona nedokáže zjistit, co svým pohledem mám na mysli. Vzdychnu, odfrknu si a odvětím tedy, že „nic, nic se opět nestalo, maminko.“.

Myslím na ni, vím, že ona doufá, že se jí nezeptám, aby nemusela stejně namáhavě jako já odpovídat „vše dobré“. Mám jí rád, neudělal jsem to, jen jsem se usmál. Usmáli jsme se oba.

Odpolední spánek

…ne, je to ztráta času. Den se mi směje do mé neustále němé tváře a kope můj zadek blíž a blíž k posteli. Na vše mám málo času, a spánek? Ne, to je minimálně další hodina, další modřina na mých hýždích. Přes den se SNAŽÍM žít, přes noc spím. Takhle to chci mít, jsem mladý a mým cílem je si svých zatím – trochu – bezstarostných dní užít.

Mí rodiče odpoledního spánku využívají hojně a ano, je chápu. Každý den, každé odpoledne si pospí alespoň jednu hodinu. U nich je to ale tak, že oni to započítávají – nebo se snaží – do svého spánkového dluhu. Já o sobě mohu říct, že každý den naspím osm hodin, což je naprosto optimální. Oni vstávají o hodinu dříve a chodí spát v tu samou hodinu, co já, ale tu si vynahradí právě to odpoledne, takže se vlastně nic nemění.

Den je něco, co každý z nás měří a kouskuje nejčastěji, aniž by si to uvědomoval. 24 hodin je zkrátka hodně málo pro práci, spánek a volný čas. Vím, už jdu moc do hloubky…přejdeme dál.

…a co bude dál? Lék

Mou únavovou hypnózu náhle přeruší stupňovité křičení konvice, a já v mžiku zalévám aromatickou kávu a sleduji, jak se víří a uvolňuje v hrnku. Dvě vrchovaté lžíce granulí, jedna lžíce cukru, to je kombinace tvořící mé denní štěstí. Ano, hned jakmile se napiji, pociťuji úlevu, mé oči získávají živou barvu a má hlava zdravé a optimistické myšlení a nápady.

To se vlastně stalo. Přiznám se, pořádnou kávu jsem si po dlouhé době dal až dnes a výsledkem je tento článek, který píšu jako jiný člověk. Začíná víkend a mám v plánu si tento den trochu protáhnout a zpestřit všemi možnými prostředky, které já miluji. PSANÍ, KÁVA, KNIHA…a třeba i film.

Jak jste na tom vy?

Na závěr by mě doopravdy zajímalo, jestli jsem jediný, komu káva nepřináší jen energii, ale také skvělou náladu, a co je Vaším „lékem/léky“ pro každý den. Odpovědi piště do komentářů a já, jako vždy, na ně odpovím co nejlépe a co nejdříve.

Anketa, kterou jste mohli sledovat (případně v ní hlasovat) dole v rohu dopadla tak, že nejoblíbenějšími články jsou úvahové, což mě vlastně potěšilo, protože mě baví, jak jste si mohli všimnout, nejvíc. Zítra se můžete těšit na další!

Já Vám děkuji za trpělivost se mnou a s mým nevyzpytatelným přidáváním příspěvků a přeji Vám krásný víkend/krásné dny. 

Read More

O květech a krvi

„Abych si dokázal v tyto krásné jarní dny užít přírody a kvetoucího světa naplno, musím odjet někam na vesnici, protože ať se jdu projít v okolí města jakkoli daleko, stále narážím na věci, které mi celý dojem kazí. Mluvím tu především o jakési podobě vězení, které se tváří jako svobodná země. Celkem se dá říct, že své životy žijeme ku prospěchu výše postavených lidí, kteří si mastí kapsy penězi a ego mocí.“

Když se venku rozzáří slunce a do pokoje pronikne nepřeberné množství sympatického žlutého světla doprovázeného zpěvem ptáku a šuměním prvního teplého větru, mám i navzdory mému vyčerpání z celého dne tu největší chuť se projít někam do přírody a do sluchátek si pustit relaxační hudbu. „To je totiž to, co já potřebuji k dokonalému načerpání inspirace ke psaní a uvolnění myšlenek v zájmu něčeho většího, brzy vtištěného na prázdnou stránku papíru.“

„Jaro je na takové okamžiky jako dělané, ale k čemu to je, když není kam se pro takové toulky klidem vydat.“ Pokaždé doufaje, že tomu dnes bude jinak, si zapínám knoflíky na mém vycházkovém saku, obouvám boty a strkám sluchátka do uší natěšených, že se konečně budou moci soustředit pouze na jednu jednoduchou melodii.

Vyjdu ze vchodu a můj obličej pohladí příjemný teplý vzduch protkaný sytou až oranžovou barvou večerního slunce pomalu klesajícího za vrcholky zalesněných stromů. Jediné okolí celý dojem kazí. Jedoucí auta, pospíchající lidé, rušivá vůně parfémů, betonové chodníky, nehezké panelové domy, smrad z cigaret, odpadky, rozlité víno, rozbité sklo, pohozené filtry od cigaret, civilizace. A já pokaždé rychlým krokem utíkám a přecházím hráz, stupeň oddělující neživé od živého, svobodné od nesvobodného.

Stezka, po které vždy s nadějí kráčím, se táhne podél řeky Ohře a je lemována listnatými stromy a keři, jejichž větve jsou před lámáním neohrabanou lidskou rukou chráněny trny, které mile rády oždibují kůži, a zdá se i pijí krev, která z ran vytéká. „Já pro vše co na stezce kvete, mám to největší pochopení a někdy takovým keřům a rostlinám závidím, protože kdybych i já měl trny, každý by si ze mne nemohl trhat vše, co by si umanul.“

My lidé si svou bezmocnost vůči vnějším vlivům kompenzujeme vynalézavostí jak ubližovat všemu, co nám přijde do cesty ke svému prospěchu. Dobýváme, ničíme, zabíjíme a zavlažujeme zemi krví naší a živočichů, kteří s námi nechtějí mít nic společného. S naším neuvědoměním nám ani na mysl nepřijde, že bychom si  sami vázali oprátku kolem krku. Všichni - jen ne my - ví , že celá tahle éra lidstva již brzy skončí velice špatně.

Abych se ale vrátil zpět k mým toulkám klidem, ani příroda, kterou jsem zmiňoval, ani kamenitá cesta praskající pod nohami nedokáží mou duši přenést do světa, o kterém sním. Řeka Ohře je totiž plná nejrůznějších lidských ostud a její smrad silně narušuje jeden z mých nejdůležitějších smyslů, kterým se – jak asi víte -, dá cítit jaro. A protože kvůli tomu jaro necítím, dívám se okolo sebe, abych ho alespoň viděl. Spatřím pár stromů, které kvetou nádhernými bílými květy, fialové okvětní lístky vykukující z trávy, zlaté zvonečky shlížející k zemi, ale také králíka či slepýše přejeté terénními cyklistickými koly.

Když se jdu projít dál, stále nacházím tabule s vyznačenou cestou, lavičky, stoly, rozdělaná ohniště a smrad hořícího plastu, nebo jen odpadky pohozené vedle od cesty. Zvláštní, že vše kromě stezky je tolik znečištěno. Proč je ta cesta tak upravená a bez známky použití, když příroda okolo ní nese rány a modřiny od lidského zacházení?

Bez dlouhého rozmyšlení odbočím z cesty doufaje, že snad narazím na nenarušenou přírodu, ticho a to, po čem toužím. Kličkuji stromy, pod nohama mi šustí listí a tráva, když v tom narazím na divoké prase, jehož pravá zadní noha je od krve a už na pohled velmi bolavá. Připlížím se blíž a vidím, že kanec na té noze nestojí a pokulhává. Jeho kopyto bylo probodnuto odporným tmavě zeleným střepem - nejspíš od flašky z piva. Rána hnisala. Neodvážil jsem se pomoci, protože kanec byl agresivní a ublížený. Nedalo mi to, byl jsem naštvaný i já, a mé srdce krvácelo z pohledu, který se mi na to ubohé zvíře naskytl. Ani v tom nejvzdálenějším místě od cesty se nevyhnu lidské krutosti a bezohlednosti, a když už vkročím na palouček, který se tváří býti tím klidem, o kterém sním, do nebe se z něj táhnou obří železné věže elektrického vedení.

Jdu zpět domů, zklamaný a plný nepříjemných pocitů. Opět svlékám mé jarní sako, zouvám boty, umývám si ruce a jdu snít. Snít o zemi, jež se vyskytuje jen v knihách mezi řádky tvořenými obyčejnými, ale silnými písmeny a slovy, a však vtištěnými na papír pocházející z některého ze stromů, který v tomto ročním období mohl kvést.

Read More

Nevinnosti (POVÍDKA K.1. Č.2.)

II.

Celou noc se chodbami panelového domu rozhléhaly zvuky psacího stroje, který neúnavně vyťukával první dětský příběh. Stařík jej psal zalitý city a dojmy ze setkání s chlapcem, což se silně odráželo na celém ději. Chtěl chlapečkovi umožnit prožít nádherný okamžik alespoň při čtení příběhu, a to nebyl snadný úkol, protože nikdy žádnou pohádku nepsal. Když už jí ale měl psát poprvé, musela stát za to.

A jak hodiny ubíhaly a slunce začalo probouzet ulice celého předměstí, stráně a lesy zářící barvami, příběh se chýlil ke konci. Neúnavné starcovo paže si však ani na moment neodpočinuly a jeho myšlení bylo stále soustředěno na úplně jiný svět a jiný život.

Přesto, že si to stařec neuvědomoval, jeho největší překážkou při psaní byla myšlenka na celé setkání, protože jej vždy přesunula do fáze úplně jiných citů, než jaké člověk potřebuje k vymýšlení a psaní pohádky s kladným a příjemným dějem. Vlastně spíš dostal nápad na další propracované drama, které by tentokrát bylo okořeněné tragickými zvraty mnohem víc, než kdy jindy. Měl v plánu ho napsat, ale teď se musel věnovat jinému malému uměleckému dílu, i když věděl, že za něj nebude mít žádné peníze.

Stařík si psaním toho příběhu především tvořil jistotu, že se bude s chlapcem alespoň nějaký ten čas scházet. Byl fascinovaný jeho pohledem na svět, protože je jednoduchý a bez žádných sklíček starostí, které by okolní svět zbarvovali do nepříjemné podoby. Chlapec svět venku vidí jako to nejlepší, co v životě má, a to právě stařec potřebuje. Potřebuje pohled někoho, kdo se na život dívá jako na svobodný, na přírodu jako mírumilovnou a na svět jako z počátku knihy Genesis.

Když nastalo pravé poledne, stařec začal pociťovat vážné problémy s únavou. Psát od večera celou noc až do dvanácti hodin v poledne je zkrátka bez kávy a jiných prostředků dodávajících člověku povzbuzení těžká věc. Zvedl se ze židle a zanaříkal nad křupáním ztuhlého těla, které shrbeně sedělo u psacího stolu. Odebral se do kuchyně, napustil do konvice vodu a postavil na plotnu. Vždy jí nechal na co nejmenším plamenu, protože se u jeho staré plynové trouby bál, aby nevyletěla do vzduchu. Vytáhl z almary cukřenku a tureckou kávu, ve které byla hromada žmolků od mokré lžičky. Stařec si kávu dělal pokaždé velice silnou a sladil jí dvěma lžičkami cukru, což by pro někoho mohla být smrtelná kombinace. A aby toho nebylo málo, stařík si svou kávu nikdy nevypil teplou - ani ne tak kvůli podivnému a prazvláštnímu způsobu labužnictví, ale spíš kvůli soustředěnosti do psaného děje.

Ještě než se se zalitou kávou odebral zpět ke stroji, aby stihl povídku dopsat do večera, kdy se má s chlapcem setkat, vzpomněl si, že zapomněl na doutník. „Mohl bych si tentokrát dát dýmku, vydrží mi déle“ přemýšlel stařík nahlas. A tak si došel pro jeho sváteční dýmku, kterou si přivezl z Polska. Měl jí rád, byla z tmavého dřeva a uložena v jakémsi pouzdře zdobeném obrazci, které se vyskytují na starých polských krojích. Využíval jí ale jen ojediněle, protože jí chtěl šetřit. Nyní ale věděl, že je ta pravá chvíle.

Otevřel starou skřínku, která šla cítit starým zvětralým dřevem stejně jako každý kus staříkova nábytku. V té skřínce měl uložené veškeré cennosti, ale těmi největšími byly samozřejmě doutníky, dýmka, tabák a tvrdý alkohol. Sáhl po dýmce a po tabáku. Než dvířka zase zavřel, zadíval se na láhev rumu, která byla naplněná jen z půlky kvůli častým návštěvám otravných seniorů ze spolku důchodců.

Stařec se od nich vždy držel stranou a neměl zájem se s nimi bavit, připadalo mu ale jako povinnost takový klub navštěvovat, když do něj vesměs patří. Kolikrát se tam nakonec i zasmál, ale jen když se někomu z jiných seniorů něco stalo. Stařec to nikdy nepřičítal škodolibosti. Nakonec to přece bylo zpestření jinak běžné nudné zábavy okořeněné dechovkami, které se tam líbí snad jen jediné osobě, Margaret Wolfsheimové.  Byla to už hodně stará Němka, která si jako správkyně celého spolku prosazovala německé zvyky a německé dechovky, kterých tam měli všichni plné zuby, ale báli se jít to říct. „Stará Wolfsheimová, s tou si nezahrávej dědku,“ říkal vždycky starcovi starý pan Strnad. Při pohledu na jeho od protézy pokousané paže se nemusel stařec ani ptát proč.

Každý měl povinnost přinést trochu nějakého občerstvení. Stařec byl jediný, kdo tam nosil tvrdý alkohol, i když ho pili úplně všichni mnohem víc než on sám. Bohužel ani nějakým občerstvením se to nekompenzovalo, protože se tam většinou nosila naprosto nesmyslná jídla typu tvrdých oříšků, se kterými se senioři trápili. Bylo zázrakem, když tam někdo přinesl měkké chlebíčky obložené šunkou, které by byly k jídlu, protože když už se někdo snažil a takové chlebíčky přinesl, byla na nich šunka tolik vyuzená, že nešla ukousat.

I když se tam stařec s nikým nebavil, chodilo ho domů navštěvovat plno seniorů. Nebylo to ale jen kvůli jeho zásobám doutníků, ale také kvůli tomu, že všichni věděli, že je spisovatel. „A tak co si třeba napsal?“ ptali se vždycky. Stařec nikdy nepřišel na to, co jim má odpovědět. Takové otázky ho vyčerpávaly k smrti a musel je zapíjet právě tím rumem, který měl ve skříni. Pokaždé jim přinesl výtisk nějakého neznámého spisovatele a tvrdil, že je to jeho kniha, aby zjistil, jak jsou senioři u něho doma dementní. Jak mohl tušit, vždy žasli a chválili ho za knihu, jejíž slova s největší pravděpodobností ani nezná. Jen se na to pousmál a opět se napil rumu, aby si dodal odvahu je už konečně vyhodit.

Stařec se šel opět posadit ke psacímu stroji. Nasypal si do dýmky tabák a pořádně ho tam namačkal, aby nikde netrčel ven. Pak přiložil speciální zapalovač, který dostal, když si ještě kupoval plynovou troubu a párkrát zabafal, aby jiskře dodal potřebný kyslík a tabák chytl. Vždy se mu to povedlo napoprvé a jeho oči se spokojeně zkroutily do půlměsíčků. Věděl to ale jen on, protože kdyby se na něho při tomto citovém projevu někdo díval, šlo by vidět jen husté srostlé obočí zakrývající horní část obličeje. Aby stařík své oči ukázal, musel se s velmi snažit o to, aby to obočí dostatečně nadzdvihl.

Nalil si trochu rumu a zadíval se na medovou barvu, kterou sklenice z tlustého skla vrhala na stůl. Párkrát s ní protočil, aby dostal tekutinu uvnitř skleničky do pohybu a přiložil rty, které už byly připravené na silnou aromatickou chuť. Když se napil, trochu si zanadával, že si do skleničky předem nehodil kostky ledu. Šel to rychle napravit a u toho bafal z dýmky.

Když se konečně dostal zpět ke stroji a přejel prsty na klávesnici, aby si vychutnal zvuk kovových paliček, které se připravují k tlučení, zazvonil nepříjemný trhavý zvonek, který vše úplně zkazil. „Ale to snad ne, teď ne!“ zanadával si stařec, protože věděl, kdo za dveřmi čeká. „Určitě to bude zase ten starej idiot“ bručel po cestě ke dveřím. Když otevřel, ani starého Strnada nepozdravil a rovnou ho pozval dál.

„Ahoj dědku!“ prohlásil nadšeně Strnad. „Jak se pořád máš?“

„Byl jsi u mě včera a ptal se na to samé,“ pronesl stařec podrážděně. „Vyrušil jsi mě, zrovna jsem chtěl pracovat.“

Strnad se podíval ke starcovi do pokoje a spatřil štos popsaných papírů a psací stroj připravený ke psaní, vedle kterého ležela doutnající dýmka. Věděl, že stařec už dlouho nic nenapsal a ani se k tomu neměl, protože všem tvrdil, že už se psaním skončil. „No ne!! Ty už zase bafáš dýmku dědku?“ vykřikl a rozesmál se.

Stařec podal Strnadovi sklenku s rumem. „Ani mě nepřekvapuje, že ses zeptal zrovna na tohle,“ odpověděl smířeně.

„A jak to, že už zase píšeš?“ napil se. „Přišel ti do hlavy nějakej nápad?“.

„Právě jsi mi ho z tý hlavy vykopal, blbče,“ zamumlal si pro sebe stařec. „Kvůli čemu jsi zase přišel? Já teď zrovna nemám čas na kamarádčovty.“

„Jen jsem ti šel říct, že sraz se přesouvá na dnešní večer a všichni chceme, abys tam dorazil,“ prohlásil Strnad.

„To je super, ale já dneska nemůžu,“ odvětil stařec a vydal se z ničeho nic do obývacího pokoje štrachat ve skřínce s cennostmi. Když se vrátil, nacpal Strnadovi do ruky láhev slivovice. „Tady máš, ať je tam alespoň něco ze mě, když ne já.“

„Dobře, ale proč nemůžeš. Myslel jsem, že by byla zase sranda,“ odvětil zklamaně Strnad.

„Říkal jsem ti, že pracuju. Potřebuju něco dopsat do večera, a vážně nemám náladu myslet ještě na to, že mám jít na nějaký sraz, kde budu dvě hodiny poslouchat německé dechovky. Víš, jak jsem na to vysazený,“ pronesl stařec a šel ke dveřím, aby je otevřel. „Uvidíme se tam příště.“

Strnad vyšel ze dveří a zeptal se Starce, jestli s ním nechce zajít na oběd, když už je tolik hodin.

„Ne, dneska si nemůžu dovolit chodit někam na oběd. Musím to zkrátka dopsat.“

„A nemám ti aspoň něco donést? No tak dědku, na starý kolena musíš dávat bacha na nějakej režim taky,“ pronesl vyzývavě Strnad.

„Ne děkuju, o sebe se postarám,“ ukončil konverzaci stařec a zavřel dveře.

Zasedl zpět ke stroji, chvíli pobafal dýmku a dopil zbytek rumu ve sklenici, aby si mohl nalít novou dávku. Teď, když už udělal vše, co chtěl,  pokračoval v intenzivním a neúnavném psaní.

Stále přicházel na nové věci, ale věděl, že je nemůže všechny napsat do jednoho příběhu, aby mu také něco zbylo na ostatní, které chce napsat. Zároveň si ale uvědomoval, že mu chlapec dodal dostatek inspirace a jentak mu nápady na psaní nedojdou.

Naposledy se stařec dostal do kontaktu s dětmi ve svých šestnácti letech, a od té doby má kolem sebe jen dospělé, se kterými není žádná jednoduchá řeč a u kterých musí pracovat mozek, aby se rozvedla nějaká alespoň smysluplná konverzace a nikdo si o něm nemyslel nic špatného. S chlapcem to bylo jiné, protože mohli mluvit o naprostých hloupostech. On jako spisovatel s bujnou fantazií a chlapec jako někdo s milým pohledem na svět.

Oba byli ten večer svobodní, ale jen jeden z nich si to uvědomoval. Jen pro jednoho z nich to byl únik do svobody od jinak starostného a složitého života.

Když odbyla pátá hodina odpoledne, stařík vytahoval poslední list ze psacího stroje a omylem sáhl na inkoustovou pásku, která zapříčinila, že nechal otisk svého prstu na spodu papíru. Stařec ho po sobě ještě jednou přečetl a na spod napsal „ – konec – „. Listy srovnal, aby bylo vše popořadě a oddechl si.

Byl rád, že se mu to podařilo dopsat včas. Ještě má hodinu na to se připravit a štos papírů založit do papírových desek. Těšil se na chlapcovu reakci, ale věděl, že děti jsou tvrdými a upřímnými kritiky. Hodně těžko nesl kritiku, ale nezbývalo mu nic jiného než se s ní tentokrát bez jakéhokoli poprasku smířit. Přece jenom chlapcovo reakce nebyla tím jediným, na co se tolik těšil. Těšil si i na něho samotného.

Když vyšel na ulici, opět ho zalil pocit blaženosti při dokonalém teple a barvě měnícím nebi, které celé situaci dodávalo kouzlo, jako by to všechno bylo z nějaké doopravdové pohádky. Sebevědomě se vydal směrem k místu, kde se s chlapcem setkal. Bylo to u kvetoucí Sakuri, která zářila svou čistou růžovou barvou do všech stran.

Když tam stařec dorazil, chlapec tam ještě nebyl. Nervózně se podíval na své hodinky a zalil ho strach, že k setkání nedojde a že se něco stalo. Netrvalo dlouho a uviděl malinkou postavičku nabalenou hromadou oblečení a s plešatou hlavičkou. Stařík se při tomto pohledu pro sebe usmál a pomalu vytahoval z pod bundy desky s povídkou.

Když chlapeček přišel ke starci, slušně ho pozdravil a opět se na něj podíval svýma velikýma očima. Celý jeho pozdrav probíhal tak smutně a smířeně, až to staříkovi nedalo a hned na chlapce vytasil.

„Podívej. Napsal jsem ti tu pohádku, co jsi chtěl,“ pronesl nezvykle hodným hlasem stařec.

Chlapeček si vzal desky do ruky a  s překvapeným výrazem ve tváři se zeptal starce „A kde jsou obrázky? Tohle já neumím.“

Starcovi ztuhl úsměv na tváři. „Ale vždyť jsi říkal, že číst umíš. To snad přece…“ stařec zůstal jen překvapeně hledět.

„To umím, ale ne tohle,“ argumentoval statečně chlapec.

„Ale to, že se umíš dívat na obrázky a poskládáš si z nich děj, neznamená, že umíš číst. Panenko skákavá,“ stařec se podrbal na obličeji „takže ty číst neumíš. No nic, já tě to naučím.“

Chlapeček jen smutně a zahanbeně, že ve skutečnosti neumí to, co si myslel, že umí, sklopil tvář směrem k zemi. Stařec ho ale pohladil a pronesl „Neboj se. Za chvíli to budeš umět. Naučím tě doopravdy číst.“

„Něco málo přečtu, ale je to hodně pomalé a nebaví mě to. Jsem teprve v první třídě…“ pronesl chlapeček smutně.

Najednou to stařec všechno pochopil a odpadl z něho ten velký strach o to, jak se k chlapečkovi doma chovají. Najednou pochopil, že čte stále dokola jedinou knihu proto, že zatím číst neumí, a tak si jen prohlíží obrázky. Proč ho to nenapadlo hned.       

„Mám nápad. Můžeme si zajít koupit něco k jídlu a k pití, sedneme si někde, kde je klid a kde bude světlo, a já ti přečtu, co jsem pro tebe napsal,“ pronesl nadšeně stařík.

„Dobře, ale já nemám peníze a oběd jsem už měl,“ odvětil chlapeček.

„O peníze se nestarej, ale večeřet snad budeš ne?“

„A co je to večeře?“ zeptal se chlapeček.

Stařec si na chvíli myslel, že si z něj chlapec dělá srandu, ale pak spatřil jeho smutný a udivený výraz ve tváři. „No,“ polkl „to je jídlo, které se jí večer, aby lidé nechodili po nocích do lednic a aby je nebolelo břicho.“

„Vždycky mám večer takový hlad,“ pronesl se vzdychem chlapec. „Bříško mi pak dělá zvláštní zvuky, jako když prdí,“ zasmál se.

„Jo, to dělá i mě, ale já u toho prdím doopravdy,“ a oba se začali smát. Stařec sledoval, jak se chlapečkovi začínají smíchy tvořit slzy u očí, a usmál se.

„Jste jediný kamarád, kterého mám, víte,“ chlapeček si odkašlal „večer tu totiž nikdo až na vás není a přes den ven chodit nemůžu, protože to mám zakázané a musím se starat o kytky, když je maminka pryč se strejdama.“

„A jak se o ně staráš?“ zeptal se udiveně stařec. „přece mi neříkej, že je to taková kytka kterou nestačí jednou zalít.“

„Ne to ne. Musím kontrolovat, jestli se nevypíná světlo. Občas nám trochu zlobí žárovky. A taky musím maminku volat, kdyby někdo klepal,“ odpověděl chlapec.

„Aha,“ pronesl stařec.

Když došli do restaurace, stařec chlapečkovi koupil smažený sýr a hranolky na jeho přání a sobě jen vegetariánské nudle. Oba si koupili sodovku a vydali se za město na cyklostezku, kde je malé posezení a lampa pro případ, že by četli do zapadnutí slunce.

Nikdo takhle večer na cyklostezce není, což by ani tak nevadilo, ale stařec nechtěl, aby potkali nějaké pochybné lidi, kteří by narušili chlapcovu bezstarostnost nad tím, co je venku. Zřejmě je to pro něj jediné místo, kde se cítí v bezpečí a v klidu, pomyslel si stařec.

Četl dlouho, až dokud pohádka nebyl přečtená. Chlapec se ho ptal na mnoho věcí, protože něčemu vůbec nerozuměl. Stařík to ale dával za vinu sobě kvůli tomu, že je to jeho první kniha pro děti. I přesto byl ale chlapec tím nejvíce pozorným posluchačem, kterého kdy měl.

   „Jste skvělej. Budete tu zase zítra?“ zeptal se chlapec starce, když se loučili, a nepouštěl ho ze svého objetí.

„Asi ano. Ale tentokrát nestihnu nic napsat, protože se musím vyspat. Jestli chceš, můžu ti přečíst nějakou jinou pohádku,“ nabídl chlapci a ten souhlasil.

    Když se oba rozloučili, starcovo cesta domů byla opět plná obav ohledně chlapce. Tentokrát už došel k podezření, že je chlapeček zanedbaný a po chvíli rozmyšlení se rozhodl, že se do celé situace zamotá mnohem víc, než plánoval.

Read More