Čaj s myšlenkou (povídka)

Všichni opustili třídu a zanechali za sebou nevídané ticho, které dodalo celé místnosti atmosféru opuštěnosti a smutku. Chlapec v modrém svetru s výraznými znaky obnošení byl jediný, kdo tam zůstal. Jeho židle byla jako jediná stále připravena k posezení, a vedle ní ležela otevřená taška, ze které čouhalo mnoho papírů popsaných různými útržky z jeho hlavy.

  Chlapec věděl, že má ještě dost času na své myšlenky. Dříve by normálně školu opustil s ostatními a vydal se na nádraží čekat v prázdné frontě a v zimě, která je pro únor tak typická. Nyní už ale ví, že je to naprostá hloupost, když má k dispozici prázdnou tichou budovu zející teplem.

  Jediné co šel ven ze třídy udělat, byl čaj. Hned vedle dveří stál automat, který chlapec zbožňoval právě kvůli tomu, že to byla jediná věc, která mu dokázala ve všedních dnech dodat energii téměř zadarmo.  Vytáhl si ze zadní kapsy ošoupanou peněženku a uchopil mezi prsty poslední desetikorunu, která mu zbyla z peněz utržených o vánocích pod stromečkem. Vhodil jí dovnitř, zvolil si o dva stupně víc cukru a stiskl požadovanou objednávku na citronový čaj. V tichu, které po ukončení vyučování protkalo školu, zněl celý proces tak neobvykle hezky, že chlapec na chvíli zavřel oči a zaposlouchal se do všech mechanismů, které automat vydal. Do vyšoupnutí kelímku, do zabzučení automatu, do nalévání čaje a následného pípnutí, které oznamovalo dokončení.

  Vzal si kelímek s horkým čajem a odebral se zpět do třídy ke svému místu, aby se mohl posadit na topení a zadívat se tam, kde mu zrovna zůstane zrak. Byl to pro něho nejlepší způsob jak se odreagovat a odloučit od okolního světa za účelem uvolnění myšlenek k přemýšlení. Pak mohl myslet na věci týkající se něčeho, co lidé nevidí pouhým okem, ale srdcem a duší. A to „něco“ byl svět, který ho naplňoval optimismem a našeptával mu, že vše v jeho životě nad čím si dělá takové starosti, je ve skutečnosti pomíjivé.

  Když se chlapec chystal uskutečnit tento denní rituál, jeho zrak ulpěl na úplně jiném místě, než bylo zvykem. Jeho oči se při sedání na topení zastavili u okna, ze kterého měl výhled na křižovatku u pravého křídla školy. V tom okamžiku se u něj začala vyvíjet spousta myšlenek, které si chtěl ihned zaznamenat. Vytáhl ze své tašky blok s pevnou elegantní vazbou a těžkou kovovou propisku, kterou dostal v den jeho narozenin.

Křižovatka

Je to k zamyšlení, proč mi tak obyčejný pohled z okna na rušnou ulici přišel zvláštní. Snad se to ale dá vysvětlit tím, že já byl ten, kdo v klidu stál, pomalu dýchal a hleděl s horkým čajem v ruce z okna na lidi, kteří se pohybovali pro mě nepřirozenou rychlostí. Jejich rychlé pohyby byly sami o sobě důkazem toho, že i rychle dýchají a jsou ve stresu.

  Vlastně mi ani na mysl nepřišlo, že by to byl jejich problém a mohli si za to sami. Spíš jsem to dával za vinu době, ve které všichni žijeme. Jsme obklopeni dopravními prostředky, které nám diktují pravidlo být všude včas. Ať už kvůli tomu, abychom stihly autobus, vlak či letadlo, nebo tomu, abychom včas dorazili na místo určení.

  Přemýšlel jsem nad tím, jaké byly dřívější doby, kdy auta, nebo jiné technické dopravní prostředky, nebyly zvykem. Lidé si zřejmě nemohli časy určovat na minuty, a myslím, že byli i mnohem více svobodní, protože bylo jen na nich, jak rychle kam dorazí. Bylo to o jejich těle, o jejich nohou, ne o tom, jaké měli auto. Dnes je pro nás fakt, že někdo má auto, důvodem k tomu, abychom po něm požadovali být všude přesně načas. Možná, že jsou auta velkou výhodou díky vzdálenostem, které můžeme denně ujíždět za prací, školou a rodinou, ale také nevýhodou.

  Tvrdím to, protože, když se teď dívám z okna na tu křižovatku, vidím rychle chodící lidi a ještě rychleji jedoucí auta, která se zastavují jen na přechodech, protože musí. Když se ale zadívám hlouběji na všechny pohyby, které se tam vyskytují, je to doopravdy tak nepřirozeně rychlé, až je to k pláči. Proč všichni tak spěchají? Proč se nezastaví, nepopovídají si spolu? Proč má každý svoji cestu bez sebemenšího zájmu o druhé? Téměř každý má v uších zastrčená sluchátka a všímá si jen svého světa. Uniká od reality, která je kolem něj. Nemyslím si, že je to úplně špatně, ale je to smutné, protože vzhledem k tomu, že každý je v tom svém, ten reálný svět je nakonec prázdný.

  V dnešní době nám mnoho věcí umožňuje utíkat od reálného žití, a právě proto vše vypadá tak, jak vypadá. Každý žije v originálním a odlišném světě od druhých. Málokdo dnes žije ve stejné realitě jako jeho přátelé, kolegové, nadřízení a podřízení. Ve skutečnosti je země jen nutným prostředkem k tomu, abychom mohli žít tam, kde chceme my. Už pro nás ale neznamená nic víc. Není pro nás světem, kde bychom se cítili doma psychicky.

  Jen pro ty, kteří ještě chtějí číst, chodí se procházet a přemýšlí nad krásou, která nás obklopuje v přírodě, je země tím, co bývala. Pro ty, kteří dokážou milovat i bez umělých prostředků dodávajících člověku dobrou náladu.

  Jsem ještě příliš mladý, abych pochopil, proč je dnes vše tak odlišné a rychlé, než tomu bylo dřív. Jakoby nám snad něco naznačovalo, že bychom měli zpomalit. Možná, že se tak i rychleji řítíme do záhuby.

Chlapec dopil poslední zbytky svého čaje, uklidil blok s propiskou do tašky, zapnul jí a vydal se do šaten. Pomalu si nazul boty, promnul si oči a došel s rozvážnými kroky ke vstupním dveřím. Uchopil kliku, ale pak, po chvilce zamyšlení, sáhl jednou rukou do kapsy, vytáhl sluchátka a zastrčil si je do uší. Pustil si svou oblíbenou hudbu a vydal se do rušné ulice.

Read More

PLAGIÁTORSKÉ RÁNO

Mé dnešní ráno proběhl podobně jako jiná rána kdykoli předtím. Nyní bychom v něm však mohli zaznamenat nepatrný rozdíl, týkající se mé vydatné snídaně, kterou tvořil výborný čokoládový moučník a zázvorový čaj.

Ten rozdíl spočívá v tom, že dnes jsem mou snídani neudržel v ústech příliš dlouho. Nebylo to kvůli tomu, že by mi snad ten moučník nechutnal – zmínil jsem, že byl výborný - , ale v tom, že jsem při pročítání příspěvků nejmenované blogerské komunity na facebooku spatřil nehezkou stížnost týkající se plagiátorství. Konkrétně se to týkalo toho, že majitelka blogu http://mybrunettehead.blogspot.cz/ zkopírovala článek z blogu http://denyii.blogspot.cz/ a snažila se ho vydávat za svůj. Alespoň, že si pachatelka dala tu práci s tím, aby článek přeložila do svého jazyka. Aby si ale mohla říkat překladatelka, musel by to být doopravdy cizí jazyk. To, že přeloží článek z češtiny do slovenštiny a nezmění na něm ani čárku, neznamená, že na něm odvedla tolik práce, aby jej mohla prezentovat částečně za svůj.

Takže toto byl důvod nad mou zkaženou chutí. Stále nechápu, jak někdo může mít žaludek na to udělat něco takového. Možná mi někteří z Vás řeknou, že jsem až moc krutý, abych jí dělal takovou zlou reklamu na její stránky, ale my bohužel nevíme, co všechno je a není její. Navíc se v komentářích příspěvku přihlásili i ostatní poškození, takže to zřejmě není první ani poslední krádež naší paní spisovatelky. Toto je varování, aby se to nestalo i Vám.

Teď bych už odešel od konkrétního případu a přešel k obecnému plagiátorství. Všichni jistě víme, že cokoli dáme na internet, je veřejné. Také všichni víme, že ve většině případů s takovou krádeží nic nenaděláme. Je totiž úplně něco jiného, když zkopírujeme fotografie a grafická díla, protože pak se jedná o zásah do duševní tvorby autora. Když zkopírujete text, tak už záleží na jeho obsahu, což je ještě složitější, než se zdá. Chci tím říct jenom to, že pokud zjistíme, že nám takto někdo uškodil, tak s tím bohužel nic tak úplně nenaděláme. Maximálně se můžeme pomstít tím, že sepíšeme článek obsahující kritiku chování pachatelky a jejího blogu, nebo můžeme napsat zprávu a domluvit se.

Prosím, pokud chcete doopravdy blogovat a psát, pište ze svojí hlavy. A pokud nemáte dostatek fantazie a kopírování článků cizích autorů Vás netrápí, pak se o to, stát se spisovatelem či blogerem, ani nepokoušejte. Zkrátka pokud Vás po takovém činu netrápí svědomí, tak nemáte city. A spisovatel bez citu nikdy nebude dobrý spisovatel.

Je mi líto, že jsem musel napsat tento ostrý článek, ale fakt, že to ta osoba udělala, jde zkrátka proti proudu spisovatelství. Snad to může zkusit později na jiném blogu, ale teď se jí to nepovedlo a my bychom si všichni měli dát vědět o osobách, které toto dělají. PLAGIÁTORSTVÍ je hnus.

Já osobně bych se při zkopírování cizího článku cítil velice provinile a neměl bych žádnou radost z jeho návštěvnosti, komentářů a sdílení. Každý pohled na něj by bylo pokárání pro mou duši. Psát z vlastní hlavy příběhy a myšlenky, které nás přes den napadají, je přece ten pravý důvod, proč začít psát. Fantazie a tvořivost, kterou jsme byli obdarováni, je přece něco, čeho bychom měli využívat. Každý člověk má svou představivost, a pokud chce psát, může ji vepsat na papír za pomocí tužky. Když jsou myšlenky dobré, lidé je chválí, a to je pak ten nejlepší pocit. Není přece mnohem krásnější, když Vás někdo chválí za výtvor, který je a vždycky byl součástí Vaší duše?

Mějte se pěkně.

Read More

Jak na váš blog dostat facebookové tlačítko „To se mi líbí.“ ?

Nad tímto problémem jsem strávil docela dlouhou dobu, protože jsem nenašel návod, ve kterém by se to „funkčně“ vyskytovalo. Pokaždé, když jsem něco našel, to nefungovalo z nějakého prapodivného důvodu. A pak jsem zjistil, že si na to stejně musí každý přijít sám. Každý máme úplně jinou šablonu, a tak je třeba trochu číst, co se nám v HTML kódu píše. Přesto se tu ale pokusím malý návod napsat s nadějí, že Vám to snad pomůže.

Nemyslím si, že je úplně zapotřebí přidávat obrázkový návod. Přece jenom jsme pisálkové, a tak bychom měli umět dané postupy popsat dokonale. Pokusím se o to. POKUSÍM! Upozorňuji, že tento postup mám ozkoušený jen co se týče serveru Blogger.com, takže Vám nezaručuji, že to bude také fungovat na Wordpressu a jiných. Myslím si ale, že je to všechno na jedno brdo. Zkrátka se stačí jen dostat do HTML kódu úprav a najít pasáž, ve které budeme měnit.

Začněme tedy prvním krokem.

1. krok

Ze všeho nejdřív si najedeme na facebookové stránky podpory. Přesněji to bude přímo tato adresa: https://developers.facebook.com/docs/plugins/like-button

Na této adrese, jak můžete zjistit, jsme přímo v sekci tlačítka „To se mi líbí.“, kde máme jakýsi formulář k doplnění. Je tam šest kolonek, z toho dvě jsou zaškrtávací.

První kolonka nese název URL to Like, do které, jak asi tušíte, byste měli vložit adresu svého blogu s tím, že nesmíte zapomenout, aby vypadala přesně takto: http://WWW.vašestránky.blogspot.cz. Nesmíte zapomenout na to „WWW, aby to byla platná adresa. Možná si ťukáte na čelo, že je to samozřejmé, ale divili byste se, kolikrát jsem svou adresu jen bezhlavě zkopíroval (což Vám zajistí, aby adresa nebyla celá), a pak jsem mlátil hlavou o stůl, proč mi to pořád nefunguje. Takže bacha!

Druhá kolonka nese název Width, která slouží jen pro grafické úpravy tlačítka týkající se rozměrů a písma. Není to nijak potřebná kolonka, pokud nejste hračičky. Pokud to chcete jiným písmem, stačí do té kolonky napsat jen např. „Ariel“ a písmo se změní.

Třetí kolonka Layout je pro zadání typu tlačítka. Nicméně to už uvidíte na obrázku pod sebou, na kterém se po každém kliknutí bude měnit vzhled. Nejvíce ale doporučuji, protože to vypadá nejlépe, zadat „box_count“.

Čtvrtá kolonka slouží pro to, abyste si vybrali, jestli chcete mít na tlačítku napsáno „To se mi líbí.“ nebo „Doporučit.“. Je to jen další nepotřebná akcička pro hračičky.

Pátou kolonku Show friends face zaškrtněte, pokud máte potřebu vidět i obličeje lidí, kteří Vám to označili jako „To se mi líbí.“. Je to jednoduché.

V Šesté kolonce Include share button jde jen o to, jestli chcete mít u tlačítka „To se mi líbí.“ i tlačítko „Sdílet.“.

Až vyplníte formulář, klikněte na tlačítko Get Code, které Vám za chvíli vygeneruje tabulku se dvěma kódy. Nejdříve si zkopírujeme tabulku s kódem číslo 1.

Najedeme si do správy našeho blogu na Blogger.com. Tam klikneme na kolonku "rozvržení", poté na "přidat gadget" a přidáme si "HTML/Java script". Až na něj klikneme, zobrazí se nám tabulka, ve které bude název a obsah. No a jediné co uděláme je to, že vložíme kód z tabulky číslo 1 do obsahu a potvrdíme kliknutím na tlačítko "uložit".

Teď si zkopírujeme tabulku s druhým kódem na stránkách podpory facebooku a přejdeme k druhému kroku.

2. krok

Nastává druhá fáze našeho příběhu, ve kterém se přihlásíme k našemu účtu ve službě Blogger.com a klikneme na blog, který chceme spravovat.

Poté najedeme na  kolonku Šablona, ve které nebudeme klikat na „Personalizovat“ , ale na „Upravit HTML“. Po stisknutí nám vyjede hrozně děsivá tabulka, ve které je plno kódů a příkazů. A to je právě naše klíčová a náročnější část.

Klikneme do té tabulky a na klávesnici stiskneme Ctrl-F, díky čemuž nám vyjede vyhledávací okénko, do kterého zadáme následující příkaz: <data:post.body/>

Po stisknutí klávesy Enter nám to příkaz najde a označí žlutou barvou.  Klikneme vedle něj a stiskneme Enter, abychom se dostali na další řádek. A právě do tohohle řádku bychom měli vložit kód, který jsme si zkopírovali ze stránek facebookové podpory, označený číslem 2.

Až kód vložíme, klikneme v horním rohu na „Uložit šablonu“. Až se nám to uloží, klikneme ještě jednou a počkáme, až se to uloží po druhé. Pak si už najedeme na naše stránky a na příspěvek, který chceme. Měli bychom dole vidět tlačítko „To se mi líbí.“ Pokud tomu tak není, vložený kód z úpravy HTML odstraníme a přesuneme se do třetí fáze.

3. krok

Sem jste se dostali, pokud se něco pokazilo a tlačítko „To se mi líbí.“ u příspěvku nenalezneme.

Ještě v minulém kroku jste měli kód z úpravy HTML vymazat. Teď ho zkrátka jenom vložíme jinam. Když pojedeme trochu níž pod žlutě označeným vyhledaným příkazem „<data:post.body/>“ všimneme si, že jsou zde příkazy pro tlačítka, která se nacházejí pod naším článkem. Většinou jsou to tlačítka pro sdílení jako: <div class='post-share-buttons'>. Pokud takovéto příkazy najdeme, máme vyhráno, protože nám stačí, abychom náš kód vložily někam nad ně nebo pod ně.

Pokud se podaří, opět klikneme na „Uložit šablonu“ dvakrát.

Budu moc rád, když se mi svěříte, jak se Vám to povedlo. Vím, že je to poněkud složitější postup, ale rozhodně se to hodí, protože si tím získáte mnohem víc sledovatelů. Pokud Vám to stále nefunguje, zkuste mě kontaktovat emailem nebo na facebookových stránkách.

S pozdravem,

Samuel Tongel

Read More

Motivační filmy pro spisovatele (2)

Pro velký úspěch jsem se rozhodl napsat druhý díl, ve kterém Vám doporučím dalších pár filmů se spisovatelskou tématikou, aby si Vaše tvůrčí hlavičky odpočinuly a načerpaly novou chuť ke psaní, kterým děláte radost nám čtenářům a ostatním blogerům.

Zmíním tu opět to, co v prvním článku. Každý z nás se občas dostane do fáze, ve které nedokáže dopsat jediný článek. Takovéto období tvůrčího bloku nutně neznamená konec spisovatelské kariéry. Musíme se jen umět vypořádat s naší hlavou, abychom ji alespoň uměle dodali potřebu psát cokoli a o čemkoli.

A tu chuť a motivaci si můžeme dodat motivačními články, knihami, procházením se či jenom večerním koukáním na hvězdy a popíjením čaje při relaxační hudbě, kdy přemýšlíme nad vším možným. To je právě to důležité. Musíme hodně přemýšlet nad vším, co nám proletí hlavou nebo nad tím, co kdy kdo řekl, a následně to zkusit napsat mnohem lépe a hlouběji. Je to veliká pomoc, jak si učarovat motivaci ke psaní, ale tou nejodpočinkovější a nejpohodlnější je samozřejmě koukání na nějaká motivační videa a hlavně filmy s příjemným příběhem. A právě filmům se zde budu opět věnovat.

Velký Gatsby

Řekl jsem si, že bych možná mohl začít jedním z mých nejvíce oblíbených filmů, kterému samozřejmě předcházela jedna z mých nejoblíbenějších knih od Francise Scotta Fitzgeralda Velký Gatsby.

Velký Gatsby je jedním z mála filmů, ve kterém je film naprosto stejný jako kniha - když vynecháme pasáže s hudbou a zmodernizované večírky. Je to první věc, za kterou bych ho chtěl vychválit. Tou druhou je pak to, že režisér filmu dokázal příběh ve filmu udělat takový, jaký jsem si ho představoval v knize, jestli mě tedy alespoň trochu chápete. Zkrátka se má fantazie přenesla do filmové podoby přesně taková, jaká byla. Je to ten nejvíce romantický příběh, který jsem kdy četl a viděl.

Nemůžu Vám toho moc říci, ale důležitým faktem je, že celý příběh vypráví budoucí spisovatel Nick Carraway. Zkrátka celý příběh o onom tajemném muži s obrovským srdcem a nevídanou povahou píše od začátku až dokonce. Nejdříve jej píše na papír a poté se psacím strojem, takže uspokojíte své chuťové buňky téměř stoprocentně.

Ačkoli vím, že většina z Vás film na sto procent viděla, stejně ho sem z povinnosti musím vložit a doporučit Vám ho. Vy, kteří jste ho ještě neviděli, si ho MUSÍTE pustit co nejdřív. A pokud je to možné, pak si nejdřív přečtěte knihu.

Stuck in Love

Tento film už tak slavné hodnocení na ČSFD nemá. Nicméně pro nás pisálky je stejně důležitým jako Gatsby, protože se v něm odehrává, myslím si, příjemný příběh rodinky, která, ačkoli je disfunkční, má velké spisovatelské vlohy.

Film je především o lásce, kde každý z členů rodiny prožívá romantické chvíle. Otec dvou dětí je rozvedený spisovatel, který k této činnosti vede i je. A abych byl u tohoto popisu přesný, docela se jim to i vede. Jeho dcera vydává svou první knihu a syn nakonec bude hovořit i se samotným Stephenem Kingem, který jeho knihu ohodnotí jako výbornou.

Takže už ze samotného názvu toto romantické drama doporučuji těm, kteří mají takovéto příběhy rádi. Psaní je tady vidět hodně, za což film hodně chválím, a rozhodně si z něho odnesete nějakou tu motivaci.

Svět podle Garpa

Tento film na rozdíl od knihy rozhodně není tak úplně skvělý. Nicméně hodnocení má skoro stejné jako předchozí film a musím ho doporučit, protože je samozřejmě naprosto celý o spisovateli jménem T.S. Garp, jehož iniciály na začátku jména nic neznamenají. Prostě je to T.S Garp s velkou chutí stát se spisovatelem.

Nevím, jaké žánry bych měl filmu přidělit, ale nejspíš stejné jako knize. Je to romantické drama se střípky komedie. Garpovo maminka se jmenuje Jenny Fieldsová, a Garpa trochu dráždí, že se stala mnohem známější, než byl on. Její kniha se stala pojmem a utvořila skupinu agresivních feministek (alespoň mně se zdály agresivní).

Nicméně i tak se Garpovi podaří napsat pár slušných románů a povídek, díky kterým si mnoho lidí získal, ale také poštval proti sobě – jak už to tak u nás spisovatelů bývá. A právě tím, že si proti sobě mnoho lidí poštval a stal se neoblíbeným, měl mnoho problémů, které naštěstí ustál. Nicméně jeho život skončil tragicky, velice smutně…

Tento film hodně doporučuji. Pokud ale patříte mezi lepší čtenáře, co si troufají i na složitější knihy, pak doporučuji stejnojmennou knihu od Johna Irvinga, která je o mnoho lepší.

Dveře v podlaze

Dveře v podlaze je hodně zvláštní film. Je udělán podle předlohy Johna Irvinga se stejným názvem, a právě proto je možná tak zvláštní. Nicméně já patřím mezi ty, kteří to oceňují, a kterým se to líbí. Zkrátka neopovrhnu, když mladý kluk podvede svého dočasného zaměstnavatele s jeho ženou – je to divné, ale vzrušující.

Každopádně ten „dočasný zaměstnavatel“ je známý spisovatel, který se jen rozhodl nabídnout brigádu mladíku toužícímu po spisovatelské kariéře. Tento mladík pak ale skoro rozvrátí úplně celou rodinu. Byla to chyba, vzít si ho k sobě domů.

Sunset Boulevard

Tento film je, jak můžete zjistit podle obrázku, hodně starý, ale dobrý. Hodnocení naprosto odpovídá kvalitě filmu, tudíž je velké. Musím ho doporučit, protože se v něm opět hodně píše, i když 

v rolích scénáristů.

Gillis je neznámý a nepříliš kvalitní scénárista, který se náhodou při útěku před dluhy dostane do spárů vily, kterou vlastní hvězda němých filmů Norma Desmondová. Němé filmy se už ale netočí a ona upadla do zapomnění, což mělo za následek i její psychické selhání, s jakým se seznámíte při napjatém sledování filmu.

Bohužel film není nadabovaný česky, a tak se musíte smířit s titulky. Myslím si, že tento film rozhodně stojí za zhlédnutí už jenom z důvodu, že je klasikou.

Skvělí chlapi

Povedené drama s výbornou hereckou sestavou, které vás zkrátka naláká na psaní, i kdybyste nechtěli.

Film vypráví příběh usedlého profesora, který kdysi napsal výbornou knihu, ale nyní má problém jakkoli zakončit tu druhou. Tisíce stránek neustále pokračujícího příběhu, který našemu profesorovi začíná lézt na nervy. Nicméně ani další víkend se mu knihu nepodaří dopsat, protože lhářský student James profesorovi způsobí totální životní zvrat. Opustí ho manželka, začne mít problémy s těhotnou milenkou, nemluvě o mrtvém psu, kterého taktéž zabil James, aby profesora zachránil před neústupným kousáním.

Film je ale naprosto příjemný a dostanete si při něm do té správné nálady na psaní. Jde tu hodně vidět psaní na stroji, ale po konečné nehodě s nekonečným strojopisem nakonec profesor přejde k počítači, kde jsou jeho dokumenty v bezpečí.

Pozor na Harryho

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů od Woodyho Allena, který si tu zaslouží být.

Harry Block je spisovatel ve středním věku, který píše výhradně ze svých zkušeností, čímž rozčiluje mnoho lidí kolem sebe. Harry trpí zábranami, je neurotizován, trpí posedlostí sexem, bere prášky a spí s prostitutkami. Jeho největšími problémy jsou ale vztahy s bývalou ženou a bývalou přítelkyní Fay, která si bere jeho nejlepšího přítele Larryho.

Tento příběh je především komedie a člověk si u něj odpočine. Rozhodně film doporučuji.

Osudové setkání

Toto drama vypráví o tajemném starci Williamu Forresterovi, který v minulosti obdržel literární cenu, ale nyní se jen skrývá ve svém bytě v Bronxu, z něhož má výhled na malé basketbalové hřiště, kde hrají černošští mladíci. Jeden z nich je mimořádně nadaný a literárně talentovaný Jamal, který ve starci najde oporu a rozvíjí u něj svůj talent ke psaní. William Forrester na oplátku u chlapce nachází dávno ztracenou radost ze života.

Mně osobně se tento film velice líbil a rozhodně mám v plánu ho vidět ještě mnohokrát. A jestli splnil svůj účel naplnit mě motivací ke psaní? Myslím, že určitě ano.

Doufám, že se Vám tento článek líbil a rozhodně nebude poslední. Snad načerpáte svou motivaci ke psaní, abyste mohli pokračovat v tom, co chcete nejvíc.

Read More

Psací stroj nebo počítač?

Toto je otázka, nad kterou přemýšlí mnoho z nás. Je pravda, že práce s textem na počítači je v mnoha ohledech jednodušší a hlavně svižnější. Své chyby zde můžeme opravovat tím, že jednoduše smažeme chybná písmena a napíšeme nová. Na psacím stroji to ale tak jednoduché není, protože přepisování něčeho, co už je vtištěné na papír, nemusí vypadat hezky a už vůbec to není pohodlné. Nicméně i psací stroj má své výhody, a my si tu o všech povíme.

  

Já osobně psací stroj vlastním a jsem za to rád, i když si nejméně jednou denně pokládám otázku, na čem vlastně budu své příběhy psát. Je jasné, že články, které zveřejňuji zde na svých stránkách, jsou psané na počítači, protože z psacího stroje bych je asi těžko odeslal někam na internet. Je sice možné, že bych si nejdříve vše napsal na stroji a pak to přepsal do počítače, ale proč to, když už to všechno v počítači mohu mít? Na tuto otázku lze odpovědět tím, že na stroji je psaní pohodlnější především pro mysl. Každého z nás ten zvuk klepajících kláves jaksi „vzrušuje“ a dává nám inspiraci pro naše psaní. Je tomu tak. Psací stroj má své kouzlo, a proto Vám zde píšu tento článek, u kterého se snad konečně rozhodnu i já.

Počítač

Počítač je samozřejmostí, bez které bychom se prostě neobešli. Pro někoho je pohodlnější psát na stolním počítači, a někdo mám zase rád notebook.  Myslím si, že pro psaní textu je mnohem lepší notebook, protože je kompaktní, a tak nejste omezeni jednou místností, kde psát.

Mně psaní na notebooku nevadí. Je sice pravda, že jsem na něm až příliš ukecaný, ale baví mě, když na něm mohu psát rychle a celá práce jde svižným tempem k cíli. Co se týče psaní nějakých příběhů, je to také skvělé, protože úryvky, které se mi nepovedly, mohu jednoduše přepsat nebo vymazat. Je tu ale jedna velká nevýhoda, a tou je, že mě brzy začnou bolet oči a s nimi i celá hlava. Pak tedy večer hltám kafe, abych danou práci dopsal alespoň s malým soustředěním.

Další věc, co oceňuji na notebooku je fakt, že si z něho mohu pustit muziku, která mě u psaní dokáže navnadit na tu správnou vlnu, a vyhledat informace na internetu. Právě to hledání informací je pro mě největším pomocníkem při psaní, protože si někdy něčím nejsem jistý – a kdo ne – a potřebuji okamžitou pomoc, abych nemusel od psaní odcházet na delší dobu. Když odejdu na delší dobu, už se mi do toho znovu nechce, a někdy dokonce celý článek přepíšu.

Obrovskou výhodou je samozřejmě i ukládání dokumentů kamkoli chcete, aniž byste museli skladovat štosy papírů někde v šuplíku a čelit tak riziku, že je někdo z domácnosti vyhodí jako nepotřebné. Já takový problém mít můžu, protože ještě nežiji sám a mám doma mamku, co velice ráda uklízí všechno, co se jí postaví do cesty. Také můžete v mnoha příbězích zjistit, že se některé strojopisy nevratně zničily vodou nebo rozletěli do stran kvůli větru. Zkrátka, co si budeme povídat. Papíry jsou mnohem víc v ohrožení než uložená data na pevném disku.

Tak kdybych měl počítač shrnout, určitě ho vychválím i navzdory pár nevýhodám, které jsou ve srovnání s jeho výhodami zanedbatelné.

Psací stroj

Psací stroj je pro lidi předmětem mnoha tváří. Pro někoho je to rachotina k výsměchu, pro někoho je to předmět patřící do muzea, pro někoho dekorace do bytu a někdo ho bere jako nenahraditelného tvůrce textových dokumentů. U poslední možnosti se to pak dělí na lidi staré, kteří psací stroj vždycky používali a vždycky budou, a pak lidi, co si psaní na něm vychutnávají z nostalgie a útěku od moderního světa plného digitálních věcí.

Já jsem samozřejmě ten druhý zmíněný a psací stroj jsem si pořídil především proto, že jsem to bral, jako budoucí spisovatel, za povinnost. Zkrátka jsem chtěl takovou krásnou věc vlastnit a získat zkušenost ze psaní na něm. Nestál mě skoro nic a kupodivu jsem i v obyčejném papírnictví sehnal pásky. Je vidět, že se na ně úplně nezapomnělo a alespoň pásky se dají sehnat nové, když ne samotný stroj.

Určitě se ptáte, jestli vlastním elektrický nebo klasický. Elektrický psací stroj je dle mého něčím, co bych si nikdy nekoupil už jenom proto, že vůbec není starý a nevyzařuje z něj takové kouzlo jako z klasického psacího stroje. Takže já vlastním klasický stroj značky Olympia, který jste mohli vidět v článku: http://stwrites.blogspot.cz/2015/10/omlouvam-se.html

Abych se ale dostal k výhodám a nevýhodám. Asi tušíte, že chudák psací stroj se s počítačem vůbec nemůže rovnat, protože nemá ani zdaleka tolik funkcí. Co se ale týče cítění s textem, jednoznačně vyhrává stroj. Je prostě pravda, že při psaní na stroji vás bušení paliček uklidňuje, a při každém stisku jako kdybyste cítili to, co píšete. Hrozně těžce se to popisuje, ale na psacím stroji máte fyzický kontakt s textem, který je zkrátka bezkonkurenční.

Další skvělou věcí je to, že se nemusíte zaměřovat na otravnou automatickou korekturu, kterou trpí počítače. Když píšete na stroji, tak se soustředíte jenom na myšlenky a píšete bez ohledu na to, jestli je slovo chybně nebo ne. Myslím si, že toto je jednou z hlavních výhod. Já osobně některé své příběhy píšu na stroji, protože se chci soustředit jen na děj, a uklidňuji se tím, že své chyby opravím při přepisování do počítače. Toto je ideální kombinace psaní z mého hlediska. Sice je zdlouhavá, ale na stroji alespoň vím, kam děj směřuje, a příběh dopíši. Na počítači se mi kolikrát stane, že povídku ani nedopíšu, protože po deseti stránkách zjistím, že to nebere konce. Zkrátka ukecanost, o které jsem se zmiňoval.

Co se týče bolesti očí, ta se strojem nikdy nepřijde. Ideální je si rozsvítit lampičku a psát jen při tlumeném světle, které vás nebije do očí, srkat horký čaj a užívat si zvuků, které psaní vydává. V tomto je psací stroj také bezkonkurenční.

Ačkoli tu tolik psací stroj vychvaluji, nakonec na něm píši jen dopisy a rychlé dokumenty do školy. Věřím ale, že stejně jako gramofony se i psací stroje brzy dostanou do módy.

Read More

Slohová práce: Vzdor (POLOTOVAR)

Toto je slohová práce, kterou jsem psal s mou kamarádkou. Rozhodl jsem se, že ji, již dokončenou, na konci ustřihnu a napíšu nový konec s Vaší pomocí. Možná to bude na pokračování, možná to skončí druhým dílem, kdo ví. Je to jen na Vás, jaké pokračování zvolíte.

***

V pokoji bylo teplo a poklizeno, závěsy zatažené a obě stolní lampy svítily -  její i ta jeho u prázdného křesla naproti. Na servírovacím stolku za ní stály dvě vysoké sklenice, whisky a soda. V chladící nádobě byly čerstvé kostky ledu. Marry se netrpělivě procházela po místnosti. Čekala na manžela, až přijede z práce domů. Nalila si skleničku whisky a sedla si do manželova křesla. Po dalších vypitých skleničkách usnula. Probudilo ji až světlo prostupující záclonou, které ji osvítilo obličej, a auto jedoucí po příjezdové cestě. Hřbetem ruky si otřela rozmazanou rtěnku ze rtů a sešla po schodech dolů, aby manžela přivítala. Ani se na ni nepodíval, jen mávl rukou na pozdrav a prošel kolem ní do další místnosti. Už delší dobu pozorovala manželovo podivné chování. Domů se vracel pozdě večer, neřekl své ženě jediné vlídné slovo. Před spaním se k ní netulil jako dřív a chodil po domě jako tělo bez duše. Zapomněl snad jak je jeho žena krásná? 

  Rick byl zámožný muž, pocházel z dobrých rodinných poměrů. Na penězích mu vždy záleželo, ale nikdy se nechoval jako snob. Nechoval se jako by mu patřil celý svět a on si mohl dělat, co chce. Marry a Rickovi patřil velký dům, který obývali jen sami dva. K domu patřila velká zahrada, kterou obklopovaly stromy, v létě ověšeny sladkým ovocem. Trochu níž, u země, rostly nádherné barevné květiny, které – jakmile rozkvetly – provoněly celou zahradu svou omamnou vůní.
  Rick svoji ženu miloval, ale poslední dobou neznal nic jiného než práci, na kterou pořad myslel. Energie, kterou dříve oplýval, z něj vyprchala. Marry manželovi chtěla navrhnout, jestli si neudělají dovolenou a nepodívají se na nejrůznější místa, která svět nabízí. Sama toužila po cestování a v tom krásném domě si připadala jako vězeň. Měla pocit, že jejich vztah oživí, když spolu budou čelit vzrušujícím dobrodružstvím napříč světem.

  „Miláčku, co bys řekl, kdybychom si zajeli někam daleko od práce, aby sis odpočinul. Však se na mě ani nepodíváš. Sotva mě pozdravíš. Nemluvě o našem láskyplném dobrodružství pod peřinou.“ Marry v duchu doufala, že její milovaný manžel vtip v podobě ironie pochopí, ale namísto toho jí opět probodl svým ustaraným obličejem, jako by snad měl jejich nádherný život pod přikrývkou velkého množství bankovek každou chvíli skončit tragédií tak typickou pro život bohatých lidí.

  Marry se srdcem roztrhaným na kusy, kvůli manželově ignoraci a rychlému odchodu do spárů pracovny, stihla zakřičet pár zoufalých vět do hořejšího patra. „Tak mi sakra řekni, co se děje!“, „Ani si nedokážeš, ty sobče, představit, jakou bolest prožívám při každém tvém pohledu na mě!“ Poslední co Marry uslyšela a co jí dorazilo, bylo třísknutí dveřmi od toho proklatého doupěte, ve kterém se odehrávají každodenní nekonečné a ostré rozhovory se zákazníky a různými lidmi, o kterých ani neměla ponětí. Se slzami v očích dospěla k rozhodnutí pro rychlý útěk ze spárů už ne tak dokonalého domova jaký znala dřív, na samém počátku nového života s osobou pod jménem Rick Daniel Fletcher.

  Když Marry Ricka poznala, byl pro ni záhadnou postavu oblékanou do překrásných oděvů a skrytou před veškerými lidmi v sále. Stál tak sám a popíjel u baru ve snaze neopít se a odejít z večírku jako jediný střízlivý. Vlastně si o něm na počátku nemyslela vůbec nic dobrého a měla na něj zlost, protože jeho obličej vyzařoval mimikou typickou pro namyšleného člověka opovrhujícího všemi bez saka.

  První setkání proběhlo ve stylu poučování, kdy se Marry pod vlivem několika málo skleniček whisky rozhodla přijít k popíjejícímu Rickovi, aby mu mohla dát pár rad ohledně jeho nezdvořilého dívání se lidi. Bohužel vše nevyšlo podle jejího plánu, protože Rick sledoval její zviklané pohyby a zvednutý ukazováček pěkně dlouho na to, aby si uvědomil, o co tu vlastně jde – přeci to nebyl jediný incident tohoto typu, který se mu stal.

  Ještě než stihla cokoliv říct, Rick se k ní nahnul, chytil ji za ruku a podíval se jí do očí, aby jí mohl říct slova naprosto netypická pro takovou situaci. „Slečno, dovolte, abych vás doprovodil domů. Vypadáte tak, že tu do novoročních oslav nevydržíte.“

  Marry to chvíli šrotovalo v hlavě, ale než stihla říct obranná slova, Rick ji opět upštil a vyprovodil ven, kde na ni dolehl pocit vyvolávající zvracení.

  „To bude v pořádku, jen ať to jde hezky ven. Víte svoji adresu? Můžete chodit?“

  „B....Jak se...opovažujete. Jak se...opovažujete mě chytat za ruku!“

   Rick se plácl rukou do čela, protože pomyšlení, že teprve teď odpověděla na něco co se dělo před deseti minutami v sále, bylo šílené. Raději tomu nechtěl moc věřit a svým něžným hlasem řekl: „Tak pojďte, jdeme.“ Rick se rozhodl, že ji raději odvede k sobě domů. Nechtěl ani přemýšlet o tom, jak hrozné by bylo čekat na každou odpověď deset minut, nemluvě o tom, že dívka nemá vůbec žádné vědomí o okolním světě. Trvalo by to zkrátka moc dlouho.

 

  Když se Marry druhý den ráno probudila v obrovské ložnici na vodní posteli obklopená závoji jako pro princeznu, zamrazilo ji tolik, že upadla do bezvědomí. Když se probudila po druhé, a v dokonalé ložnici vedle ní seděl překrásný chlap, o kterém vůbec nevěděla, kdo je, upadla do dalšího bezvědomí. Na potřetí jí už záhadný muž nedovolil omdlít znovu a posadil ji, aby do ní mohl nalít sklenici vody.

  „Minule večer jste toho moc nedokázala, mladá dámo. Když už jsem tedy vše musel dokázat za vás, povíte mi vaše jméno?“

  Marry se prohlédla a uvědomila si, že je vykoupaná a v pyžamu. Pak si vzpomněla na slova, která před chvílí slyšela, a ovládl jí pocit studu. Uvědomila si, že sama se nevykoupala ani nedostala do nového oblečení, což znamená, že tu někdo viděl mnohem víc, než by měl.

  „Nebojte, nedíval jsem se. Zvládl jsem to i tak.“

  „Jmenuji se Marry. Kdo jste proboha vy? A k-k-kde to jsem?“

  „Jste u mě doma. Vy si vážně nic nepamatujete co? Je mi to jasný. Opila jste se, pozvracela a ztratila rovnováhu, a tak jsem vás bezvládnou odvedl ke mně domů, kde se teď o vás starám. Mimochodem, jmenuji se Rick. Rick Daniel Fletcher.“

Read More

Vědomí o nevědomí (CHILL)

Mnohdy jsou pro mě pátky jiné, protože je trávím v krásném prostředí Českého Švýcarska jako na dovolené. Ty dny jsou pro mě osvobozením alespoň od jednoho dne školy, a to mi stačí k tomu, aby si mé oči, má mysl a mé tělo odpočinuly dostatečně, ne jako při běžném krátkém víkendu. 

Vše to začíná už ve středu, kdy večer po náročném tréninku ulehnu do postele ke knížce nebo k notebooku, a už se nemohu dočkat nadcházejícího dne, ve kterém mě a mou rodinu čeká krásná dlouhá cesta plná míst, na kterých můžu oči nechat. Zrovna takový čtvrtek jsem prožil včera, a věřte, že jsem si to doopravdy užil. Stihl jsem si dočíst poslední stránky Modlitby za Owena Meanyho od Johna Irvniga, a tak jsem se rozhodl, že si po cestě koupím jiný šálek kávy nesoucí název Marťan.

Není to zrovna levná kniha, protože je úplně nová, ale i přesto jsem si nemyslel, že doopravdy dám skoro čtyři sta korun za román od někoho, koho ani neznám. K tomu všemu je to jen pouhých tři sta stránek, což mi přijde hrozně málo, vzhledem k tomu, že většina z knih, co čtu, mají přes sedm set stran plných kvalitního příběhu, postav a nevím čeho ještě. Vím ale, že Marťan je velice hodnocená kniha, a protože miluji sci-fi příběhy, kort vesmírné cesty stavěné na realistických faktech, musel jsem si ji koupit ještě před tím, než se podívám na stejně tak dobře hodnocený film v podání Matta Damona, jednoho z mých nejoblíbenějších herců.

A tak jsem tedy ten čtvrtek strávil v naprostém klidu u výborného aromatického čaje a knihy, která mi stále více kouzlí úsměv na tváři. Četl jsem hluboko do noci a jedinou přestávkou pro moje oči byly občasné pohledy na čistou noc plnou zářivých hvězd, které jsou v těchto místech a v tomto ročním období tak typické. Zároveň jsem byl i vděčný, že je tu tolik sněhu, protože jsem ani nemohl litovat jediné chvíle, co nejsem venku. Sníh mě fyzicky neláká a mráz už vůbec ne. Rád se ale na to všechno dívám z tepla našeho domova s horkým čajem a s vědomím, že druhý den nemusím vstávat do školy ani nikam jinam. Věděl jsem, že ta noc je jen moje a mohu si jí užívat tak dlouho, dokud bude slunce na opačné straně zeměkoule.

Takovéto chvíle jsou pro mě osvobozující, a nejlepší je, když je můžete prožívat každý den. Někdy je i skvělé pustit si do uší perfektní příhodnou hudbu při tom kochání se pohledem na noční oblohu a přemýšlení nad krásami života, které my lidé občas ani nedokážeme vnímat, kvůli zaslepení z rutinních dnů nepřinášejících nic, než jen práci a nepohodlné okamžiky s lidmi, které bychom z našich životů klidně vypustily, ale víme, že to nejde jinak než tak, že zmizíme my z života jim. Klasická lidská neústupnost, jejímž jediným rozřešením je ústup toho rozumnějšího.

Teď je pátek a uvědomil jsem si, že mé myšlenky na pokračování v psaní mého příběhu byly naprosto zbytečné vzhledem k tomu, že je předčily myšlenky tázající se sebe samého: „Proč bych měl při každé možnosti odpočinku pracovat na knize, když nemám chuť psát?“. Tak jsem si řekl, že nebudu psát a budu jen číst knihu, nad kterou slintám při každém pohledu, při usrkávání nekonečně horkého čaje vedle okna s nádhernými lesy a křišťálově bílým sněhem. Nejraději mám ale večery, protože si při nich rozsvítím lampičku – mnohem příjemnější světlo než to denní pro mé oči – a opět si čtení zpestřuji pohledy na perfektní tajemnou oblohu odkazující kamsi do neznáma, do vesmírných chladných prázdnot, ve kterých se někde nachází ta rudá planeta, o které s chutí čtu. Vždy mě takové tajemnosti zajímali a vždy mě zajímat budou. Je to pro mě únik od reality do lepšího světa. Vím, že toho svět moc neví, a to mě uklidňuje, protože právě proto, že toho tolik neví, se chová tak, jak se chová. Každý den mám pocit, že je se mnou něco víc než jen mé Já. Uklidňuji se tím, že je se mnou něco, co před nevěřícími a vlastně běžnými lidmi dnešního světa mohu nazvat „Vědomím o nevědomí“.

Teď už se opět schyluje k večeru a moc se na něj těším, protože si zase udělám pořádně silné kafe bez mléka, což mě donutí nechodit spát, a užiju si každou volnou minutu, která se mi tady, pryč od civilizace, nabízí. Člověk by si měl užívat každý den alespoň na pět minut. Sám moc dobře vím, že ne vždycky to jde, ale po většinu času toho dosáhnout jde minimálně tím, že budeme rozdávat úsměv jen tak na potkání a sledovat – ve většině případů – opětovné úsměvy lidí, které ani neznáme, ale víme, že mají zrovna takový život, ne-li třeba složitější nebo lepší než mi. Ať si každý říká, co chce, ale bez jedné věci člověk nikdy nebude spokojený a naplněný. Nikdy nebudeme spokojení bez lásky, pokory a vyrovnaného milého chování, které je, ačkoli to tak nevypadá, nejpřirozenějším chováním člověka.

Doufám, že jsem Vás úvahou moc neuspal a že jste si alespoň na konci posledního pracovního dne odpočinuli, odreagovali a dostali chuť na kávu a na stejný okamžik, který mám v plánu prožít já. Buďte sami sebou, buďte lidmi.

Read More