Procházím
ulicí vzdorujíc slabému dešti, jenž padá bolestivou rychlostí,
jako by pospíchal dolů k zemi, aby se o ní mohl sebevražedně roztříštit,
aby mohl vydat ten dokonalý tón klepnutí, který obvykle s romantickou
náladou poslouchám za zdmi svého domova. Nepospíchám, pomalu si vychutnávám
každičký krok a snažím se utišit svou zraněnou duši. Na obzoru poblikává blesky
protrhaná obloha, avšak není slyšet, svou bolest si ohleduplně nechává pro sebe,
aby tak zanechala noční klid a náladu pokoje.
Vzdaluji
se a v mysli se pouštím do další výpravy ubírající se směrem minulosti.
Opět si přemítám příběh počátku milostných dní, které vytvořily, přetvořily a
pár věcí ve mně zabily, jako vždy za účelem nejlepším, s láskou ke mně
nezměrnou.
Byly to dny, kdy byla příroda promočená skrz na skrz a poprvé se mohla
zase ohřát na slunečním svitu. Zima umírala a sem tam se ještě ukázala jako
silná bojovnice, aby postrašila každičký kvítek, který svou barevnou hlavičku
za sluncem otočil. Už však měla prohráno a lidé se smiřovali s jejím
odchodem radostnými oslavami a prvními dobrovolnými procházkami přírodou. Vždyť
i období lásky mělo brzy nastat a ani já jsem nezůstával pozadu.
Potkal jsem totiž dívku zlatavou, celou křehkou a krásnou. Nebyla
příliš namalovaná, ale nebyla ani obyčejná. Její přirozenost jako slunce krásou
hlavy otáčela, avšak nestala se tím hlavním, to spíš její neovladatelný úsměv,
její radost, kterou nedokázala zakrýt neutrální tváří, aby nabrala na vážnosti
a sebejistotě. Prostě se smála, celá se radovala a povídala jednu větu za
druhou, aniž bychom se kdy předtím o čemkoliv bavili. Dělala, jako by mne znala,
a dělala to až překvapivě dobře. Byla jen společenská, možná na první
pohled nadšená tím, kdo jsem, stejně jako jsem byl nadšený já z ní. Jedna věc
však byla jistá; moc se mi líbila, byla úžasná a celého si mne získala.
Šli jsme podél řeky, zahaleni v ještě docela teplém oblečení a
hledali místo k usednutí - oba jsme věděli, že není vhodné období na to se
příliš procházet, když nic okolo nás nevypadá příliš vábně. Zkrátka si sedneme,
budeme sledovat tekoucí řeku a budeme se seznamovat, tak jako každý pár, jen
v klidu a tichu láskyplného okamžiku, uvažovali jsme. Jenže my dva nebyli jako ostatní, my byli zcela odlišní od standardů dnešní doby a vyjímali jsme se
jak svým chováním, tak i stylem života - možná proto nás k sobě táhla ta
neviditelná a neovladatelná magnetická síla lásky.
Já na srdce nikdy nedával. Všichni mu přičítali tolika lidských citů,
stalo se symbolem lásky a centrem veškerého dění lidského rozhodování a
psychické bolesti. Ale pro mě to je jen spleť tobogánů plných divokých řek
čisté krve, jen uzavřenou schránkou tvořící podmínku života. A ta bolest na
hrudi, to stahování hrudních svalů a nepříjemný šumivý pocit v břichu je
nakonec přiřknut zcela neuváženě tomu sobeckému objektu, který se schovává pod
levou plící a neustále si hledí své důležité práce, objektu, který na to
stahování hrudníku možná nadává, který se vzteká z lidského neštěstí, jež
každou chvíli pomine ještě rychleji než štěstí.
Pozoroval jsem její nejisté obličejové grimasy a obdivoval je. Chtěl
jsem je líbat, jeden sval po druhém, chtěl jsem zuby zatahat za její rty,
podchytit si její hlavu zezadu, dotýkat se jí a masírovat její úzký krk svými
něžnými a mladými prsty stejně jako masíruji tenké papíry nesoucí můj vnitřní
svět uvědomění, barev a lásky. Její tělo se rýsovalo pod bílou halenkou, kterou
měla zastrčenou do přilnavých kalhot modré barvy. Bílá a modrá, barvy mého dne,
počátku smrti všech lásek pozdějších, barvy, jež jsem miloval, barvy navozující
myšlenky, nad kterými jsem bez napjatých svalů a vlhkých očí nemohl spát. A tak
po složení každého detailu její osobnosti jsem začal milovat den za dnem a noc
za nocí.
Po mnoha souvětích a úsměvech jsme došli k zjištění
- když večer halil se do své oranžové a pomalu potemňoval vše mimo něj postavené
- že už nastal čas opět jít do životů svých. Statečně jsem se na své nohy
postavil a dívku padající zachytil. Její obětí bylo cílem dosaženým, jemným a
voňavým pohlazením, díky němuž jsem věděl, že koncem tohoto dne se vzhledem
k začátku z lásky velkému neporaním. „Mohu si to dovolit? Ani ji neznám,“ řekl jsem si. „Je krásná a milá, jiná jako já, miluji ji, ale co to
znamená? Snad ne jen další hrudní srdci nepříjemné sevření?“
Když jsem k ní shlédl, došlo
k očnímu kontaktu, který nezanechal ani jednoho z nás klidným. Zima večera
a březnových dnů rozklepala naše ústa. Její oči sjely z mých a polibek
vlhký, plný lásky a touhy zpečetil osud můj i její. Vítr větve stromů
roztančil, jejich listím zašustil a bouři pocitů začínajícího jara do hlav našich
vlil. A pak, když jsme každý domů šli, nastalo vyřčení slov zbytečných a
děsivých:
„Nechci, aby tě měl někdo jiný.
Chci, abys byl jen můj, abych jen já věděla barvu očí a chuť rtů tvých, jen já
jediná. Neodcházej ode mě, jen svou tělesnou schránku nech odejít, ty však
zůstaň, buď se mnou, můj milý, můj pocite štěstí“.
Ach jak moc si protiřečí. Jen ona
jediná chce znát barvu očí a chuť rtů mých, vzápětí však poví: „Nech svou
tělesnou schránku jít.“ Kdo ji pak ohlídá? Snad ne já? Dívko překrásná, nebuď
bláhová, nebuď zbrklá, nebuď hnedka má.
Po stopách minulosti jdu
dál a vidím před sebou konec všech dnů. To čtyřměsíční utrpení zvané láska. Důvod
jejího konce neznám, pouze o něm vím. A nyní, i po letech s jinými dívkami
strávených, jsem sám. Smrt lásky první, lásky pravé a nádherné, zavraždila
všechny ty malé a bezcenné. A může za to ona, samotná dívka s jednáním
horlivým, která jedním dnem, hladová po něžnostech a lásce stvořila bestii,
nesmrtelnou a silnou. Jsem sám, ona je sama, jsme sami a co je hlavní, milujeme
se, bez sebe a nešťastní. Začátek krátký a konec nekonečný, pravidla
spravedlnosti zde svou roli nemají.
- Samuel Van Tongel
