neděle 8. ledna 2017

Cigar

Otevřel krabičku se svými doutníky a navázal s nimi oční kontakt. Čekal, který z nich ho dnes bude chtít, který na něho mrkne. A byl to právě ten z kraje, který tak neomaleně vystupoval z řady. Možná ho ti ostatní vytlačili, napadlo starce. Položil krabičku na stůl a ten vyvolený důkladně prohmatal na každém místě, aby zjistil jeho kvalitu. Byla to intimní záležitost a stařík to věděl - byl na to připravený (své doutníky nikdy nekouřil mimo domov). Byl to rituál, který měl přísná pravidla. A pokaždé, když si chtěl stařec užít tento nádherný moment, zatáhl záclony všech oken v obývací místnosti, aby vytvořil přítmí. Bylo to důležité, protože denní světlo ono soukromí znemožňovalo. Nejlepší bylo celý rituál dělat večer, ale občas dostal starý pan Anderson chuť i přes den, a svou chuť si na stará kolena nikdy neodpíral. Když byla místnost zahalena v umělé tmě, pan Anderson vybral zvlášť dobré kousky dubového a bukového dřeva a nanesl je ke krbu. 

Nikdy nenechal celý oheň jednomu druhu. To by bylo příliš velké břímě, říkal si. Rozložil je pravidelně přes sebe a vychutnal si každý zvuk prasknutí a tlumeného nárazu. Poté vzal ze spodní přehrádky u krbu pár starých novin a natrhal je na malé kousky – ale ne tak malé, aby si navzájem nerozuměly. Na závěr vytáhl jednu z dlouhých sirek a dílo podpálil. Místnost se rozzářila zlatým světlem, které bylo příjemné očím i tělu. Pro starce to bylo důležité světlo, protože harmonizovalo jeho mysl a dodávalo mu potřebné štěstí – jedině tak své doutníky kouřil. Usadil se zpět do svého křesla, otevřel láhev s kvalitní Whisky a nalil ji do nižší široké sklenice. Dostal ji jako součást sady a používal jen tuto jedinou (bylo jich tam víc).

Když už měl vše připravené, mohl se svému vyvolenému naplno věnovat. Zastřihl jej a jednou stranou strčil do pusy, tu druhou pak zapaloval sirkou a pomáhal jí natahováním do plic. Rituál dokončen, duch pohody vyvolán. Téměř uchopitelný kouř se vznášel do vzduchu, v pozadí hrály nejlepší skladby od Chopina a praskající krb s blikajícím zlatem šlehal do starcových zamyšlených a šťastných očí. Ale kdo jen mohl tušit, že tato všední krása nevšedního člověka září, a zároveň hasne společně s ním? Pan Anderson plnil a vyprazdňoval své plíce, nevědomky sám sebe očisťoval od životodárného paliva, naposledy a s největší účinností. Pokoj, jaký prožíval, byl obzvlášť nádherný, ale také poslední. A proto, když se doutník dostával ke svému konci, zdrsnělé prsty pana Andersona povolily a dopustily se chyby, kterou by sám stařec nikdy nedovolil. Jenže ten už nebyl středem užívání rituálu, ale rituálu samotného, který si ten zlatavý plamen krbu tolik vychutnával.


čtvrtek 13. října 2016

Varování pod deštníkem



„Oh, nebe, pomoz nám,
vždyť oni neslyší
a oni se blíží,
žárliví a nemocní svou záští.

V ruce svíraje ostří ženou se námi,
rozbíjíme se o jejich hlavy,
tečeme přes jejich oči,
hladíme jejich ruce
a jejich krev  
jen se nám směje.

Je teplá
my chladní,
je v bezpečí a dlouho živá,
my jen sebevrahové s touhou pomoci,
my deštěm nazývání
atentátníci.“

Naléhali a prosili, snažili se a křičeli,
aby ti dva je slyšeli.
Vždyť jde o jejich „bude“,
jde o nezkaženou krásu,
jde o naplnění jejich důležité
a nevděčné
práce,
práce,
pro kterou jsou tolik nenáviděny,
ty kapky bezbarvé a citlivé.

Buší 
s potřebou vyjádřit se a naplnit svůj cíl jediný,
- úkol vždy jejich smrtí končící –
svůj vzkaz touží vysloviti.

Rychleji a rychleji nesou se k zemi,
rozbíjí se a prohýbají,
jsou větrem popoháněné,
pláčou
a naléhají,
zase jen řvou a klepou,
vytrvalé 
a silnější,
chtivé pomoci dvěma na osud čekajícím
a nevidoucím
... 
zvedají se a kráčejí pryč.






sobota 8. října 2016

Bláznivé je světlo mládí

Pomalu plápolám v prostředí pro mě nepřátelském. Zanedbané a vystrašené hladem temnoty třepotám se chladem mého temného okolí. Já, světélko mládí, dříve jako žárem nesnesitelným, samo jsem bylo vládcem svým, až mnozí kvůli mně nespali.
Bylo jsem světlem nadějným, světlem plným vzrušení a mladých, nikdy nekončících krás, pro které mnozí zbíhali, platili a trestat se nechali. Bylo jsem tím obdivovaným a jediným oblíbeným, obklopeným společností a vlhkostí všech možných radovánek, těl roztoužených a hlav vyprázdněných.  
Bylo jsem nových věcí počátkem, vždyť u mě se rodily věčné lidské bolesti, u mě se rodila zlomená srdce, u mě se masově sekaly hlavy panenství, u mě se masově mučilo zdraví pod náporem mnoha kouřů štiplavých a látek prolhaných.
Já, světélko mládí, já bylo vším. Avšak nyní se ke svému konci chýlím, v bolestech nezměrných, osamělé a plné temnoty, protože…

…z dáli ohně, pomalým a dunivým tempem, žene se budoucnost nejistá.
…ta, která může zabít, zničit a zpustošit vše současné ve věci minulé.
…lidé padají, brečí, plazí se a tají pod věkem svým vlastním.
…pouta se kroutí, živí oheň věčný.
…láska se láme v neštěstí, do nekonečna a požehnaně s radostí z bolesti.
…BOLEST! SMUTEK! KONEC! PLÁČ!
…plač - plač nad svým neštěstím, nad svým časem promarněným.
…vzhůru ke konci vznešenému, s pláčem vzhůru k té bolesti nesnesitelné!
…trp za svoji nezodpovědnost!
…trp za svoje užívání v náručí mládí!
…trp za svou sobeckost vůči mně, tvé BUDOUCNOSTI!
…poslední minuty milování s minulostí ke tvému věčnému utrpení.
…TRP! TRP! TRP!!
…cítím, jak se svíjíš.
…slyším, jak pláčeš.
…slyším, jak v myšlenkách na minulost štěstím skáčeš.
…slyším šepot těch slov milostných.
…slyším tvé myšlenky litující.
…slyším poslední výdechy prohnilé smrtí.
…ještě chvíli – ještě – ještě – ještě – chvíli a…
…už žádná budoucnost, umírám s tebou.
…umírám s tvou nadějí.
…umírám já - tvá budoucnost zkažená…

… s krásným pocitem, že už tě mám za sebou, osobo hloupá, osobo příšerná. Nasávám do svých nozder kouř z toho tvého pohaslého štěstí, jež bylo po celou dobu za zády minulosti, skrývaje se tak rozzuřené mně. Udýchaná, po dlouhém honu za tebou, teď přemítám nad příjemností okamžiku tvé smrti, která je pro mě jedinečnou možností sednout si, odpočinout a vychutnávat si své vítězství. Mě nejde porazit. Mě nejde obelstít, mrtvolo vychladlá. Mrtvá jsi už od svého mladého rozhodnutí nic nedělání, osobo naivní a pošetilá. Ahhhh, šťastný je dnes den.

S.V.T

pátek 9. září 2016

Whisky


Samé nadávky a křik. To si ani v tomhle podniku od těch dobytků neodpočinu? Položil jsem sklenici s whisky na stůl a seskočil z barové židle. Trochu jsem se přitom zamotal. Hlava mě zabolela, že jsem skoro zapomněl, co jdu dělat. Mít v tu chvíli trochu uvědomění, asi nikam nejdu.
     "Hej, vy! Tohle se nedá poslouchat, chce se mi zvracet. Nechte tu ženu na pokoji, ihned přestaňte a..." Oba se na mě nechápavě podívali, setkali se očima a zamířili ke mně, než jsem stihl cokoliv doříct - mluvil jsem hodně táhle. Jediné, co jsem naposledy zahlédl, byly její vyděšené oči a pomalu se otevírající rty. Pokoušela se někoho zastavit.
     
     "Vůbec nebrali ohled na to, že jsem už něco vypil, hulváti. Zřídili mě jak psa."
     "A dál?"
     "Co víc mám říkat? Co dál?! Nic víc si už nepamatuji, doktore."
     "A to k vám jen přišli? Nic neřekli?" zeptal se.
     "No, ne, ale co to s tím má co společného?"
     "Přece vás poslechli. Vy jste přišel k úrazu, ale oni? Oni se ponížili vlastním jednáním. Co ta žena?"
     "Nevím, jak to mám vědět? Proboha, doktore..."
     "Sedí v čekárně..."


Spisovatel vždy dosáhne svého, ani neví jak! Váš S.V.T


úterý 6. září 2016

První a poslední

Procházím ulicí vzdorujíc slabému dešti, jenž padá bolestivou rychlostí, jako by pospíchal dolů k zemi, aby se o ní mohl sebevražedně roztříštit, aby mohl vydat ten dokonalý tón klepnutí, který obvykle s romantickou náladou poslouchám za zdmi svého domova. Nepospíchám, pomalu si vychutnávám každičký krok a snažím se utišit svou zraněnou duši. Na obzoru poblikává blesky protrhaná obloha, avšak není slyšet, svou bolest si ohleduplně nechává pro sebe, aby tak zanechala noční klid a náladu pokoje.
            Vzdaluji se a v mysli se pouštím do další výpravy ubírající se směrem minulosti. Opět si přemítám příběh počátku milostných dní, které vytvořily, přetvořily a pár věcí ve mně zabily, jako vždy za účelem nejlepším, s láskou ke mně nezměrnou.
Byly to dny, kdy byla příroda promočená skrz na skrz a poprvé se mohla zase ohřát na slunečním svitu. Zima umírala a sem tam se ještě ukázala jako silná bojovnice, aby postrašila každičký kvítek, který svou barevnou hlavičku za sluncem otočil. Už však měla prohráno a lidé se smiřovali s jejím odchodem radostnými oslavami a prvními dobrovolnými procházkami přírodou. Vždyť i období lásky mělo brzy nastat a ani já jsem nezůstával pozadu.
Potkal jsem totiž dívku zlatavou, celou křehkou a krásnou. Nebyla příliš namalovaná, ale nebyla ani obyčejná. Její přirozenost jako slunce krásou hlavy otáčela, avšak nestala se tím hlavním, to spíš její neovladatelný úsměv, její radost, kterou nedokázala zakrýt neutrální tváří, aby nabrala na vážnosti a sebejistotě. Prostě se smála, celá se radovala a povídala jednu větu za druhou, aniž bychom se kdy předtím o čemkoliv bavili. Dělala, jako by mne znala, a dělala to až překvapivě dobře. Byla jen společenská, možná na první pohled nadšená tím, kdo jsem, stejně jako jsem byl nadšený já z ní. Jedna věc však byla jistá; moc se mi líbila, byla úžasná a celého si mne získala.
Šli jsme podél řeky, zahaleni v ještě docela teplém oblečení a hledali místo k usednutí - oba jsme věděli, že není vhodné období na to se příliš procházet, když nic okolo nás nevypadá příliš vábně. Zkrátka si sedneme, budeme sledovat tekoucí řeku a budeme se seznamovat, tak jako každý pár, jen v klidu a tichu láskyplného okamžiku, uvažovali jsme. Jenže my dva nebyli jako ostatní, my byli zcela odlišní od standardů dnešní doby a vyjímali jsme se jak svým chováním, tak i stylem života - možná proto nás k sobě táhla ta neviditelná a neovladatelná magnetická síla lásky.
Já na srdce nikdy nedával. Všichni mu přičítali tolika lidských citů, stalo se symbolem lásky a centrem veškerého dění lidského rozhodování a psychické bolesti. Ale pro mě to je jen spleť tobogánů plných divokých řek čisté krve, jen uzavřenou schránkou tvořící podmínku života. A ta bolest na hrudi, to stahování hrudních svalů a nepříjemný šumivý pocit v břichu je nakonec přiřknut zcela neuváženě tomu sobeckému objektu, který se schovává pod levou plící a neustále si hledí své důležité práce, objektu, který na to stahování hrudníku možná nadává, který se vzteká z lidského neštěstí, jež každou chvíli pomine ještě rychleji než štěstí.
Pozoroval jsem její nejisté obličejové grimasy a obdivoval je. Chtěl jsem je líbat, jeden sval po druhém, chtěl jsem zuby zatahat za její rty, podchytit si její hlavu zezadu, dotýkat se jí a masírovat její úzký krk svými něžnými a mladými prsty stejně jako masíruji tenké papíry nesoucí můj vnitřní svět uvědomění, barev a lásky. Její tělo se rýsovalo pod bílou halenkou, kterou měla zastrčenou do přilnavých kalhot modré barvy. Bílá a modrá, barvy mého dne, počátku smrti všech lásek pozdějších, barvy, jež jsem miloval, barvy navozující myšlenky, nad kterými jsem bez napjatých svalů a vlhkých očí nemohl spát. A tak po složení každého detailu její osobnosti jsem začal milovat den za dnem a noc za nocí.

Po mnoha souvětích a úsměvech jsme došli k zjištění - když večer halil se do své oranžové a pomalu potemňoval vše mimo něj postavené - že už nastal čas opět jít do životů svých. Statečně jsem se na své nohy postavil a dívku padající zachytil. Její obětí bylo cílem dosaženým, jemným a voňavým pohlazením, díky němuž jsem věděl, že koncem tohoto dne se vzhledem k začátku z lásky velkému neporaním. „Mohu si to dovolit? Ani ji neznám,“ řekl jsem si. „Je krásná a milá, jiná jako já, miluji ji, ale co to znamená? Snad ne jen další hrudní srdci nepříjemné sevření?“
Když jsem k ní shlédl, došlo k očnímu kontaktu, který nezanechal ani jednoho z nás klidným. Zima večera a březnových dnů rozklepala naše ústa. Její oči sjely z mých a polibek vlhký, plný lásky a touhy zpečetil osud můj i její. Vítr větve stromů roztančil, jejich listím zašustil a bouři pocitů začínajícího jara do hlav našich vlil. A pak, když jsme každý domů šli, nastalo vyřčení slov zbytečných a děsivých:
„Nechci, aby tě měl někdo jiný. Chci, abys byl jen můj, abych jen já věděla barvu očí a chuť rtů tvých, jen já jediná. Neodcházej ode mě, jen svou tělesnou schránku nech odejít, ty však zůstaň, buď se mnou, můj milý, můj pocite štěstí“.
Ach jak moc si protiřečí. Jen ona jediná chce znát barvu očí a chuť rtů mých, vzápětí však poví: „Nech svou tělesnou schránku jít.“ Kdo ji pak ohlídá? Snad ne já? Dívko překrásná, nebuď bláhová, nebuď zbrklá, nebuď hnedka má.

Po stopách minulosti jdu dál a vidím před sebou konec všech dnů. To čtyřměsíční utrpení zvané láska. Důvod jejího konce neznám, pouze o něm vím. A nyní, i po letech s jinými dívkami strávených, jsem sám. Smrt lásky první, lásky pravé a nádherné, zavraždila všechny ty malé a bezcenné. A může za to ona, samotná dívka s jednáním horlivým, která jedním dnem, hladová po něžnostech a lásce stvořila bestii, nesmrtelnou a silnou. Jsem sám, ona je sama, jsme sami a co je hlavní, milujeme se, bez sebe a nešťastní. Začátek krátký a konec nekonečný, pravidla spravedlnosti zde svou roli nemají.

- Samuel Van Tongel



sobota 27. srpna 2016

Konec časů letních ("próza v poezii")


        Konec časů letních
I.
Pozoruji smích a tanec
Tu radost všude okolo
Tu radost, jež doznívá láskou
Pozoruji klidné stromoví,
lístečky ve slabém vánku se třepotající,
 tak neohrožené a silné,
smějí se mu do tváře.

Slunce pomalu a s klidem ohřívá vše,
co v cestě mu stojí.
Střechy domů, auta, silnice, chodníky,
vodu, pokožku, krev.
A zpovzdálí hudba je znít,
křik dud
a tupých plechových ran.

Den právě začíná,
letní a ničím nerušný,
doprovázený vůní grilovaného masa,
jako jediného naříkajícího nad utrpením přicházejícím,
nad peklem pod ním.

II.
Nebe se každým dnem otevírá do té prázdnoty ztemnělé.
Slunce už se neloučí,
 jen prchá zbaběle,
prchá,
přitom vládlo celým dnem
Bylo králem neohroženým,
králem,
jenž se směje bez tváře.
Svět se třese pod ledovým zvukem polnic posledních,
polnic letních prázdnin,
a já slyším křik a pláč, 
křik dětí venku na hřišti.

„Ach,
kde jsi Slunce,
kde jsi,
kde je Tvá veselá a rozpálená tvář,
Tvá poklice štěstí a volna,
kotoučová zář,
ty číslice a vystoupaná rtuť.

Vždyť ten křik se nedá snést,
 ledový zvuk polnic též,
stromy ztrácí šaty své,
rudnou studem,
 já vidím je a ony mě.

Jejich děti umírají,
poníženi a zahanbeni,
rodiče svých dětí.
Jejich listy nesou se k zemi
a teplo,
to jde s nimi.
 Dospělým rudnou oči.
V záplavě vlastních starostí unikají vědění,
unikají touze vidění.
Jen krátce před sebe hledí,
otupělí příchodem období hrůz a depresí,
honba za časem
a práce bez sluneční tváře.“

III.
Prchám i já,
s bolestí srdcervoucí,
s melodií konce v uších,
prchám domů
zlomený,
stírám déšť z očí svých,
až na cestu nevidím.

 „Och,
 tmavé nebe!
Nálado zrůdná!
Začátku pomíjivý!
Konci útrpný!

Jsem už doma
v bezpečí.
Doma,
kde vládnu já,
doma,
kde světlo místnost prosvítí,
atmosféru ozvučí,
s přípravou na budoucí dny mne smíří

A ty?
 Ty na dveře mi příště neklepej
do okna mi nevolej
umři!
umři se dny krásnými,

lásko!“

-S.V.Tongel


pátek 26. srpna 2016

Kavárna dnes, kavárna dřív


Poslední dobou sedávám na překrásném místě, kde servírují výbornou kávu a kde je až nepřirozený klid, který člověku navozuje myšlenku: Ti lidé nemohou mít žádné příjmy. A já sedím odříznutý od veškerých oken, schovaný v nejtemnějším rohu místnosti vyhýbaje se tak bolesti očí a přemýšlím, proč tomu tak je, proč sem ti lidé nechodí a odsuzují tento osobní a milý podnik k záhubě.

V mém městě je mnoho kaváren hrajících o zákazníky všemi možnými způsoby. Jedna útočí na vrstvu lidí, kteří si alespoň chtějí hrát na to, že mají nějaké peníze a chtějí být viděni. Druhá kavárna zasahuje skupinu lidí spíše ženského pohlaví a kavárna, ve které sedím já, je kavárnou tvůrčí a je uzpůsobena lidem, jež hledají klidnější zázemí než je jejich vlastní domov, aby tam mohli chodit dělat věci, které jinde nemohou. Aby tam mohli pracovat a tvořit, co je napadne.

Když jsem se nedávno začetl do knihy Vítězný oblouk od E.M.Remarquea, zaujala mne pasáž, ve které spolu hovořil doktor Ravic a slečna z nevěstince. Ta slečna mu povídá, že si jednou chce založit vlastní kavárnu v Provence a – teď to přijde - že si tím pádem najme nějakou kapelu a vzadu vystaví bar. Toto je přímím důkazem toho, čím byly kavárny kdysi. Nebyla to jen místa, kde se podávala káva – jako nějaké kávové podniky -, byla to místa, kde hrála živá hudba, kde se lidé chodili bavit a věděli, že se jim tam dostane všeho a že tam mohou strávit tolik času, kolik chtějí, bez toho aniž by je popoháněl nějaký ustaraný číšník v restauraci. Reamarque  věděl, o čem psal. Žil v době, kdy byly kavárny velice oblíbené a kdy byly tím, čím by měly být i dnes, a Paříž – jako kavárenské město – moc dobře znal.

A tak mě mrzí, když pak koukám na to potem a krví vybudované místo, kde jediné zvuky narušující jinak bezchybný klid, jsou kroky několika málo lidí, jež si prohlíží citáty a obrazy visící na zdi jako v nějakém muzeu a dají si před odchodem jednu limču. A tím chci samozřejmě říci, že to není jen kavárnami samotnými, ale také lidmi, kteří zapomněli na to co je hezké a kouzelné. V dnešní době mají tato dvě slova mnohokrát jiný význam, než měla kdysi. Dnešní doba není dobrá v žádných ohledech i přesto, že dlouho nebyla žádná světová válka. Konflikty se sice dějí pořád, ale říkejte si, co chcete, když je svět dlouho bez války, nemá disciplínu a zleniví. Lidé možná zůstanou stejní, ale změní své způsoby a přednosti. Přijde mi, že si mnoha věcí neváží a nectí je, zkrátka jsou nevzdělaní a nevychovaní krutostí doby.

A teď sedím opět u psacího stroje a nadávám. Pouštím se do věcí, které by mi nejspíš měli být ukradené, ale to je vlastně celé téma mého blogu – psát tu o věcech, které by mi měli být ukradené, uvažování nad těmi nejjemnějšími věcmi, detaily světa.

Jediné místo, kde se dostanu někam jinam a ve většinu případů právě tam, kam chci, jsou knihy. Knihy lidí, kteří jsou už mrtví, anebo příliš staří na to, aby mohli nadávat, ale i lidí, jež to mají v hlavě srovnané nebo mají stejný názor na věc jako já. Alespoň ty kavárny, alespoň ty by mohly zůstat stejné, když už nic jiného. Mohly by být tím místem, kde si lidé chodí dělat běžné i neběžné věci, aby tam chodili klábosit, hledat svou spřízněnou duši, anebo plánovat vyloupení banky. Zkrátka aby kavárny byly tím místem pro všechny a zároveň místem vyhrazeným lidem, jež touží po načerpání kulturního ducha do sebe samých. Aby lidé přišli na toto místo a první co slyšely, byly snažné hlasy Edith Piaf z reproduktorů nebo nějaké živé kapely, a dýchala na ně tak příjemnost sama a doba starých let.

I já sám jsem do oné kavárny vrazil své úsilí, lépe řečeno své vize, a spolu s majitelkou jsme zrealizovali celý nápad na „tvůrčí kavárnu“. Mrzí mě pak, když lidé nechodí. Noa co, že je léto? Kdo řekl, že kavárna není místem pro léto? Já si vždycky myslel, že Kadaň je kulturní město, ale hloupí lidé jsou všude. Umění je hledáním sebe samého a každý kdo netvoří, kdo se nevěnuje nějaké tvůrčí činnosti a nedělá nic, čím by rozvíjel sám sebe, pro mě marní sám sebou a svým životem.

Mějte se hezky.
S.V.T