Omlouvám se

Tak, teď pár informací o tom, proč nepíši. Není to proto, že jsem se na vás vykašlal. Spíš nemám vůbec čas. Pustil jsem se totiž do projektu, který zahlcuje většinu mého dne, a rozhodně to není nic snadného. Projekt je to takový, že jsem začal psát svoji první doopravdickou knihu.  Nejsem na to sám, ale pomáhá mi pár lidí, kteří opravují případné chyby v pravopise.
  Nebudu vám zatím říkat o čem kniha bude. Nechci prozrazovat nic co se toho týče. Jen mi přišlo správné se ozvat, a říct vám proč nepíši. Opravdu mi věřte, že kdyby to šlo, kdyby šlo vymyslet nějaké rozumné téma na článek do mého blogu a zároveň psát román, tak ode mne máte příspěvky každý den. Ono to ale nejde, bohužel.

Knihu píši na psacím stroji co jsem nedávno dostal, a musím říct, že je to tisíckrát příjemnější než na počítači. Nebolí mě z toho oči a napíši toho mnohem víc. Navíc to kouzlo toho je dokonalé. Jediné co před sebou mám tak stroj, papíry a voňavý čajík s kávou.
  Napsal jsem už docela dost stránek, a baví mě můj příběh. Vžil jsem se do něj natolik, že jím žiji. Myslím na mé postavy neustále, a přemýšlím jak se bude jejich příběh odvíjet. Je to dle mého názoru pěkný román, a bude vám povědomý z mé tvorby. Nebudu nic víc prozrazovat, jen řeknu, že některé z mých povídek byli tak složité příběhem, že se na povídky nehodily. A právě tento fakt mě dohnal k tomuto činu.

Samozřejmě budu moc rád za vaši podporu, a kdyby jste chtěli, mohl bych vám některé z mých polotovarů sem ofotit, a vy by jste na vyvíjení děje mohli také mít svoji zásluhu. Je to ale jen na vás.
  Mimochodem jsem přemýšlel, že je toho na mě hodně. A aby jste nepřicházeli o mé články, připojím sem ještě jednoho administrátora. Není to ale úplně jisté.
  Asi jsem to už zmiňoval, ale jsem na dovolené a s připojením je to tu děs. Je to další důvod, proč teď články nevycházejí tak často.

Jsem stále s vámi, a myslím na vás. S blogováním jsem rozhodně nepřestal a nikdy nepřestanu. Já se nevzdám. Mým snem je být spisovatel a strojní inženýr zároveň, a mě se to podaří.

Tak to by bylo asi všechno, a přeji vám hezké odpočinkové dny milí čtenáři!

Read More

Káva (CHILL)

Ahoj, tak dneska to bylo stejně tak děsné, jako včera. Byl to pěkně namáhavý den plný písemek a nudného učení, a jediné co je na něm pozitivního, tak že jím pro mě začínají prázdniny - na naší škole se moc ředitelského volna nevyužívá, tak jsme rádi za každý den co do školy nemusíme. Jeli jsme s rodinou k příbuzným do Severních Čech, kde to úplně miluji. Ve vesnici Chřibská je zkrátka klid a mohu tu uvolnit všechny mé myšlenky. Je tu to správné ticho jak na čtení, tak na psaní.

Ze školy jsem dnes odešel v pět hodin odpoledne, a hned po ní si mě vyzvedli rodiče s tím, že už jedeme. Ani jsem si nestihl oddechnout a naobědvat se. A k tomu všemu jsem celý den nejedl. Nejedl jsem kvůli dvou hloupostem. Tou první je, že jsem ráno tak trochu zaspal, a tím pádem jsem se nestihl nasnídat. A za druhé jsem hned poté jsem zjistil, že svačina, kterou mi mamka připravila, se mi nevejde do tašky kvůli učebnicím - dnes jsem jich musel mít o něco více kvůli konzultačním hodinám.
  Potěšující ale bylo, že mi můj milovaný tatínek vyzvedl psací stroj z Prahy, a proto teď mohu psát tak, jako lidé dříve, a díky té autentičnosti mít i lépe uvolněné oči a mysl. Jen mě mrzí, že jsme jaksi nedomyslely inkoustovou pásku, a ta dopisuje.

Severní Čechy jsou nádherné místo, je tu nádherná příroda. Každý den chodím na menší procházky, a přemýšlím nad spoustou věcí. Teď budu přemýšlet nad tím co dále psát, a věřím že na něco skvělého určitě přijdu.

Když už jsem dostal ten psací stroj tak mě napadlo, že bych si mohl s někým z vás (kdo by chtěl) psát i klasické dopisy. Myslím, že by to bylo perfektní, protože je to něco nevídaného a zároveň je to něco, čeho si pak člověk mnohem více váží. Mohli bychom společně opět prožívat ten pocit, kdy se těšíme na to až nám od dotyčného něco přijde, a na to co napíše.
  Tak kdo by chtěl, napište mi na moji emailovou adresu.

Read More

Dobrou noc

Položte hlavu do svých měkkých polštářů, a zavřete oči. Myslete na to, že každý den skrývá mnoho nových věcí. Že to nejste vy, kdo spravuje váš osud. Karty jsou rozdané, a hraje se podle nich.

  Chybí vám láska nebo cokoliv jiného? Další den vám to může přinést. Ani netušíte, kolik spojitostí se stane každý okamžik našeho života. Zítra můžete potkat chlapce či dívku, kteří se později třeba stanou vaší spřízněnou duší, a zaplní tu druhou část vašeho já. Tu část, nad kterou teď přemýšlíte se zavřenýma očima, než usnete. Nebojte se ty oči ráno otevřít, každý den je nový začátek! A pamatujte, že nic se neděje jen tak. Vše má svůj vyšší účel. A pokud jste přišli o něco, co vás činilo šťastnými, znamená to, že přijde ještě něco lepšího. Existuje totiž někdo, kdo miluje každého člověka. Někdo, kdo nás rád vidí šťastnými, a stará se o nás. Vždy nám dává druhou šanci, jen my si vybereme tu horší.

  Spěte sladce, a myslete optimisticky.

To jen tak narychlo, pro pozitivní spánek mí milí čtenáři:-)

Read More

Mé představy a cíle pro skvělý život!

Tak mě čím dál častěji napadá, jak přesnou představu mám o mém budoucím bytě. Já bych totiž raději bydlel v bytě, než v domku, ale je to každého věc, a kdyby mi někdo nabídl i hezký domek, tak samozřejmě neodmítnu. Nicméně zpět k mé představě.

Já miluji fialovou barvu, a všechny jí podobné. Ono je to možná spjaté s moji povahou romantika, a vůbec mi to nevadí. Já si myslím, že tyto barvy jsou pro každou domácnost příjemné. Co se pak týče večera, svíčky jím dodají to správné kouzlo.
  V bytě chci mít žluté světlo, je nejpříjemnější pro mysl, dle mého. Sám mám teď u sebe v pokoji úsporné žárovky, které vrhají modré světlo a nedá se u toho skoro ani číst.
  Nábytek bych samozřejmě ladil do černého a lesklého, maximálně bych ho zkombinoval s bílou, ale to vše. To jsou takové elegantní barvy, a jsou dokonalé.
   Předem už vím, že bych se více než na televizi díval do knížek (samozřejmě je také četl). Moc rád bych dbal také na přítelkyni, ale žádná zatím není!
  Ach já se tak těším až budu mít svůj život. Určitě ale chci bydlet v nějakém větším městě, někde kde to "žije". Já mám rád modernu, takže proto. Třeba Praha by byla super, no tam už budu studovat.

Už si jen představuji jak si se svoji přítelkyní (budoucí) lehnu na pohovku, zapálím svíčky, a budu jí vískat ve vlasech. U toho si budeme krásně povídat, nebo jí budu předčítat z knížky. Někdy, když budu psát, si představuji jak bude sedět vedle mě opřená hlavou o rameno, a radit mi, jak celý příběh či článek vylepšit.
A aby to nebyla nuda, tak samozřejmě budeme chodit na večeře, a večer si pouštět krásné filmy.
  Já už jen čekám, kdy mi nějakou dívku Bůh cvrnkne do života. nějakou tu podle mých představ. Jsem dva měsíce bez holky a chybí mi to, nejsem ten typ co by vydržel příliš dlouho bez lásky.

Mohl bych se utlouct večerními procházkami, a povídáním při koukání na hvězdy. A to samé pociťuji také při myšlence na povídání doma, u svíček při pohledu na nějakou moderní průhlednou stěnu, s výhledem na ty dokonalé hvězdy. K tomu cítit aromatickou vůni nějakého dobrého čaje, nemluvě o vůni partnerky.
  Co může být lepšího, než takové klidné večery, v krásném prostředí a s úžasnou dívkou. Proto studuji obor, který není pro mě až tak zábavný, a úplně odbočuje od literární tvorby.... Já studuji obor strojírenství, a to jen proto, že peníze jsou za to slušné, a práci máte vždycky a všude. Je to sice těžké, ale nic co by se se snahou nedalo zvládnout. K tomu všemu mám v plánu jít dále na ČVUT do Prahy, a to už to pak o penězích bude úplně jiné. A kdo ví, třeba se prosadím i jako dobrý spisovatel, ale nebudu naivní.

Budu to mít ještě hodně těžké, těžší než jsem měl doteď. Ale za to mám přesné představy o budoucnosti, a věřím si. Mám cíle, kterých chci dosáhnout, a dosáhnu! Bude mi to za to stát.
  Je lepší na sobě v mládí dřít, a zbytek života si užívat. Než si užívat mládí, a zbytek života se trápit, a nejen sebe, ale i svoji rodinu.

Read More

Jaderná energie a pohodlí

Je skvělé přijít domů, do vyhřívaného bytu, a rozsvítit si. Sednout si, a uvařit pomocí rychlovarné konvice výborný čaj, u kterého čtu mé oblíbené knížky. Elektřina je úžasná věc, a uhlí je málo. To znamená, že žádné uhelné elektrárny brzy nebudou. A čím si budete svítit pak ? Zapálíte si louče předpokládám.

Spoustu lidí je proti atomovým elektrárnám, že prý jsou nebezpečné pro prostředí a znečišťují ho. No nemyslím si že více než uhelné elektrárny, právě naopak. Žádné jedovaté výpary se při běžném provozu do nebes nevypouští, a nenarušují tak ozonovou vrstvu jedovatými látkami. Uhelné elektrárny ale ano, a to denně.

Atomová elektrárna narušuje prostředí jen v katastrofických případech, rovnajících se explozi elektrárny Chernobyl. To se nestává pravidelně, a při dnešní technice bych se toho tolik neobával. Kdežto uhelné elektrárny v běžných případech vypouštějí do prostředí spoustu nečistot, a ohrožují nás daleko více.
  K tomu všemu uhlí dochází, atak už nebude čím plnit kotle. Čím budeme vyrábět elektřinu potom, když ne uranem, plutoniem,...? Odpověď by byla: "Větrné elektrárny, vodní elektrárny, sluneční panely hňupe." Bylo by ale naivní si myslet, že by jsme tímto způsobem vyrobily dostatek elektřiny pro sedm miliard lidí. A já doma nehodlám žít jako ve středověku.

Bůh nám dal poznat jadernou energii k dobrým účelům. Jako první jsme jí využily roku 1945 na sežehnutí zemského povrchu zbraněmi, to je ale špatný účel. Ten dobrý jsou Jaderné elektrárny. Nebojme se jich, a vložme důvěru do techniky. Zanedlouho bude vyvinuta i termonukleární elektrárna, a věděli jste, že při termonukleární explozi se vyzařuje pouze záření rovnající se z detektoru kouře ? Je to neškodné.
  Tyto energie nám zkrátka mohou v mnohém pomoci, a není zapotřebí stavět po světě tolik elektráren. Já si myslím, že s těmito energiemi bude svět nakonec čistější.

Nic víc bych k tomuto tématu asi neřekl. Je to jednoduché. Podporuješ Jadernou energii ? Budeš svítit. Nepodporuješ ? Nesviť si.
  To vzkaz všem zelenáčům světa: Když nechcete mít s technikou tolik společného, žijte tedy v lese, v zimě a ve tmě. Tam si objímejte své stromy a nepleťte se nám do našeho pohodlí.
 

Read More

Emoce

Emoce jsou důležitou součástí každého z nás a nikdo bychom je neměli zadržovat. Projev citů nás mnohdy posune dál, a dokáže vyřešit nebo ujasnit mnoho věcí. Začnu city, které jsou pro nás nejpohodlnější:

Radost má mnoho podob, protože se můžeme radovat například z dárku, z úspěchu, ze života, z cizí radosti a tak dále. Já osobně zažívám radost docela často, protože až na pár výjimek mám nejlepší život jaký si mohu přát. Především díky mé rodině, která mi dává všechno.
  Má maminka je skvělá osobnost, díky které máme doma pořád více než čisto. Je povoláním sestřička, a tak to u nás doma vypadá tak, že máme daný jasný systém. Má to sice své nevýhody u kterých to pak končí ostrými hádkami z obou stran, ale více výhod. Oba jsme totiž poněkud výbušní. Nebyla ale doba, kdy by jsme se neusmířily, a nakonec si i nepomáhali.
  Chce to hodně sebezapření když se jdu za ní omluvit, ale výsledek je pak sladší než med. Pokaždé se mé slzy protlačují ven, nevím jestli z toho vzteku nebo z toho, že mi je líto co se stalo. Nejspíš obojí. Poté ale nastává ta harmonie lásky, kdy se obejmeme a večer strávíme naprosto klidný. Svou matku mám moc rád, když se hádám s někým jiným, tak ona je ta, kdo se mě zastává zuby nehty. Ona je ta co se za mě přimlouvá u všech, co se mi snaží způsobit "potíže". Vždy mě třeba překvapí i nějakým skvělým kusem oblečení, či výborným jídlem. Jsem rád za to, jaká je.
  Můj táta je taktéž výbušný, ale hádáme se jen kvůli tomu, že se hádám s někým jiným. Jinak si rozumíme moc. Někdy se mi ale zdá, že nepochopí situaci přesně tak, jaká doopravdy je, a z malého komára se stane velbloud. Konflikty s ním ale nikdy nekončí jinak, než že se on omlouvá mě a dává mi obrovský proslov o tom, proč co a jak bylo. Pak se omluvím i já jemu, a zbytek dne je skvělý.
  Mí bratři jsou ti, kvůli kterým vzniká většina hádek. Jsou mladší než-li já, a jsou to dvojčata. To je pak jasné, že strany nejsou úplně vyrovnané, a v konfliktech u rodičů vyhrávají oni. Já jsem pak ten "špatnej". Jenže to už nemám za potřebí se jimi zabývat. Když jim někdo ubližuje, nebo jim nadává, tak se jich samozřejmě zastanu. Tím to ale končí, jsou mi ukradení. Nebyli by ale, kdyby se ke mě chovali lépe, a trochu jako k rodině.
  Celkově je moje rodina moc fajn a myslím si, že jsem i dobře vychovaný.
  Další druh radostí je pak z dárků a věcí, které dostáváme. Každý člověk rád dostává nové věci. To máme vryté od malička.
  Radost z úspěchu je mimořádná věc. Schválně si řekněte jaký to je pocit se s něčím chlubit. Nejednou jsem se radoval z mého výtvoru, či úspěchu ve škole, nebo ve společnosti. Miluji ten pocit kdy můžu za svými rodiči přijít, a povědět jim, co jsem dnes dokázal. Sledovat jejich mimiku a poslouchat co říkají stojí za to. Není to ale jen u rodičů. Své úspěchy slavím i s přáteli, kterých ale bohužel není mnoho. Nemám mnoho přátel, kteří by byli podobní jako já, a se kterými bych si rozuměl. Vyrůstám v malém městě a je to docela handicap.
  Radost ze života je nejčastějším pocitem u mě. Já si totiž dokážu udělat chvíle, kdy si i v ten nejnáročnější den řeknu, že je naprosto dokonalý, a těším se na něco, aniž bych věděl na co. Já se pokaždé na něco těším, pokaždé si najdu něco pěkného, co mě teprve čeká. Myslím si, že toto by měl mít každý člověk. Každý by se měl na něco těšit.  Říká se, že když člověk tento pocit zažívá, tak čas neutíká. Já si ale myslím, že to není vždy úplně tak. Já když se na něco těším a odpočítávám dny, tak je až neuvěřitelné jak rychle to uteče. Někdy mi přijde, že dokážu ovládat rychlost času, a třeba to tak je.

Dalším pocitem je láska. Pro mě je to tak silný pocit, až nevím jak ho ovládat, a co si o něm myslet.       Počáteční pocit když se do někoho zamiluji je přesně to, o čem mluvím. Je to sice pěkné, že jsem si našel někoho u koho jsem si řekl "Wau, ta je perfektní!", ale zároveň je to k trápení hodné. Není totiž nikdy jisté, že tu holku budu mít, a tak to pak bolí když odmítne. Raději bych proto tuhle část přeskočil. Jsou ale lidi, kteří ji přeskakují nezdravě často, a mají jen holky co se jim líbí, nikoli holky do kterých by se zamilovali. A pak to dopadá tak, že o ně při odmítnutí nebojují dále a jdou hledat další. A to není pěkná vlastnost. Ve shrnutí jsem teda ale rád, že pocit zamilovanosti stále prožívám.
  Ve fázi vztahu a lásky je to pak nejkrásnější. Když někoho milujeme, a víme že je po našem po boku, že je jen náš. To je tak krásný pocit, pro který by jsme udělaly cokoliv. Je to veliké štěstí najít si někoho úžasného a nakonec ho mít. Mě se to stalo několikrát. To co přišlo pak, je ale tou nejhorší fází.
  Bylo naivní si myslet, že to vydrží napořád, když je tak moc krásná a přece jen bydlí jinde. Sice jsme se vídali, ale to byli prázdniny. V pomyšlení, že by se nám do toho pletla škola nás pak zamrazilo. Nicméně ona byla ta co to pak ukončila, a i přesto že jsem věděl jak to dopadne, tak jsem si škubal vlasy a byl jsem nesnesitelně otravný. Tak otravný, že není šance ji získat zpátky. To je chyba, ze které jsem se doufám poučil. Vždy je naškodu být horlivý.

A teď ty city, které bych ze svého života vykopal:

Smutek a vztek můžeme hodit do jednoho. Ono to spolu docela vlastně souvisí. Vždy se buď s někým pohádáme a ze vzteku uděláme něco, čeho pak litujeme a jsme smutní. Nebo jsme naopak smutní z nějaké věci a dáváme to za vinu sobě nebo jiným v podobě naštvanosti. Jsou ale samozřejmě chvíle, kdy jsme jen smutní, nebo jen naštvaní. To ale nezažívám úplně tak často.
  Já osobně když se s někým na kom mi záleží pohádám, tak zažívám dva druhy pocitů. A to teda ty, že jsem smutný z toho, že jsem něco mezi námi pokazil, nebo lituji sebe a jsem smutný, protože daná osoba něco udělala mně. U lidí na kterých mi nijak nezáleží, jsem jen naštvaný nebo se lituji.
  Myslím si, že by jsme si své názory nahlas prosazovat měli, nikoli ale příliš horlivě, jak už jsem řekl. Vše jde s klidem, a jde to lépe. A ti lidé co mají potřebu se s vámi hádat, jsou hloupí. A proto buďte také v klidu, hlavně z důvodu, že nad hlupákem nevyhrajete.

Kdyby nebyl hněv a hlavně smutek, nebylo by za co bojovat. A to je pravda. Jednoduše řečeno kdyby nebyl smutek, lidé by spolu moc ve vztazích nevydrželi a chovali se zle, protože by neměli co ztratit. Nic špatného by je nečekalo, a ničeho by si nevážily.

Omlouvám se za chyby, je to sepsané na rychlo. Pokud se vám článek líbil tak dejte like, nebo sdílejte:-)

Read More

Dnešní den a podzim (CHILL)

Ranní vstávání mi působí docela potíže, no komu ale ne. I přesto, že jsem se dnes mohl prospat o hodinu déle, probudil jsem se do tmy. Ranní tmy, která patří do podzimních a zimních časů mezi hlavní symboly. Já osobně mám tmu velice rád. Zvláštní ale je, že jen večer. Jsem asi divný, ale opravdu na mě večerní tma působí pohodově a romanticky, možná proto, že jediné co přichází po ní, je další tma.

Dnešní ráno bylo něčím zvláštní. Provázel mě stejný pocit jako by bylo volno, a já nemusel do školy. Opak je ale pravdou. Nicméně cesta autobusem byla ještě kouzelnější, než ranní pocit. Obloha byla nádherně světle modrá a svítilo docela prudké sluníčko, které osvětlovalo poslední travnatá místa a chránilo je před před začínajícím mrazem. Dávalo jim poslední chvíle života. Já opět seděl zády k řidiči a poslouchal hudbu, která mě začínala motivovat do školy. Ta pak utekla ohromně rychle. Tak rychle, že si ani nepamatuji její průběh. Ach, celý den byl dnes tak krásný. Celý den svítilo to samé slunce, aniž by měnilo svoji prudkost, a zdálo se, že ani polohu.
 Ano začíná ten krásný podzim, kdy je svět barevnější, než kdy jindy. A přece to bylo jen pár barev, vyznačujících se pro uschlé listy. Pro listy, které nás obklopují celé ty dny, a při svém padání s větrem hladí po tváři. Není ani zima ani teplo, je tak akorát. Krásná doba pro zamilované páry a fantazii všech, co píšou. Začínáme znovu pociťovat tu večerní radost z domova, kdy jsme v bezpečí a teple, schovaní před všemi vlivy venku. Vedle sebe mít dobrý čaj, a kolem sebe uklidňující hudbu, to je pak ten pravý pocit -  nejlépe s rodinou, nebo přáteli. Někdo je ale rád sám, a tak svůj čas tráví s něčím jiným, a nejlépe u umění.

Dnes když jsem se šel se svou výjimečnou kamarádkou projít kolem řeky a lesa, spatřily jsme divoké prase. Bylo malé, ale ne tak malé aby to bylo mládě. Jediné co dělalo, tak že se válelo na zemi, a rochnilo se svým rypáčkem v zemi. Nás si ani nevšimlo. Bylo nádherné, jako všechna zvířata. Mělo v sobě tu dokonalost všeho živého.
 Když k tomu všemu připojím myšlenku že je pátek, a že mě za chvíli čeká opožděná narozeninová oslava mě a mých bratří, tak mám tu nejlepší náladu co mohu mít. Jsem rád že mohu napsat něco dalšího, nad čím vypíšu své pocity z dnešního dne.

Dnes jsem spatřil svou první kritiku na mé články, a bylo moc příjemné ji číst, protože jsem se konečně dočkal oněch důležitých rad, které mě posouvají stále dál a dál. Proto bych chtěl i vás povzbudit, aby jste se připojily k diskuzi o tomto blogu a vypisovali do komentářů své názory.
 Protože mi přijde jako málo se vyjadřovat písemně, tak nejspíš začnu natáčet i menší videa na různá témata. Dnes mám prostě nádhernou náladu, a děkuji za to dnešnímu dni. Podzim není barevný jen v listech, ale i v citech a myšlenkách které fouká něžný vítr do našich hlav.
A co vy ? Máte rádi podzim ?

Read More

Bude o nás postaráno (Má povídka)

Bílá zem a bílé nebe. Obrazy vytvořené přirozeností přírody na nepřírodních objektech, především skle. Svíravý pocit mrazu, a nepříjemně pichlavý vzduch zaplňující skrze dutiny naše vlhké plíce. Každý je v zimě rád ve svém teplém bytě, autě nebo zkrátka v čemkoli uzavřeném, trochu vyhřívaném. A jednadvacetiletý John zrovna v jednom vyhřívaném starém autě jel daleko, daleko nevěděl kam. Spoustu peněz měl v kapse a termosku s čajem (možná už studeným) vedle na sedadle. Jel vstříc životnímu dobrodružství do místa, jež ho jako první praští do očí svou originalitou, atmosférou, a ani ne tak krásou.
 Cestou necestou, beze směru a řádu. Hned za městem, neznámo kterým, se nebe začalo bělat a propouštět malé bělounké víly, jejichž jediným úkolem bylo se na sebe lepit a zářit svou jednotnou barvou, do mnohobarevného prostředí. Na předním skle Johnova auta byl jejich osud odkázán do podoby vody, kterou prořezávaly stěrače svým černým pogumováním.
 Samotu, po které John toužil, tvořil tlumený hlas rádia v pozadí jinak dokonalého ticha, jež bylo doplňováno cvakavými zvuky kontrolek blinkru, a staré sedačky v stříbřité barvě, které měli vždy po jedné trhlině. Ačkoli byla cesta všelijaká, pokaždé byla osamělá.

 
John jel sám a nerušeně úzkou, docela udržovanou cestičkou lemující malebné domky oné neznámé vesnice. Bylo šero a každou minutou větší a větší tma. Každou minutou byl měkký sníh zahalenější v temnotě rychle plynoucího času. Na druhé straně cestičky, u řady mladých stromků stál muž, vztahující ruku směrem do silnice jen za jedním jediným cílem; A sice za svezením domů, do tepla, které každý v tomto ročním období sháníme tak urputně. Byl oblečený elegantně ale tak lehce, musel být celý promrzlý.

  "Dobrý den, kam to bude ?" Zeptal se s úsměvem John. Chudák chlapík ať se snažil jak chtěl, jeho věta vyzněla tak vtipně a roztomile při drmolení, jež mu způsobila zima. Jeho sametový hlas a sympatická tvář staršího muže oblečeného v béžovém saku a černých kalhotách nemohla být nijak zdolána, atak ho byl John ochotný odvést kamkoli si jen umane. Stejně nevěděl kam mířit.

 
Ten muž byl, jak John zjistil později po cestě, zajímavý svým příběhem, který toho dne zažil. Žil v jednom velikém městě, a seznámil se pomocí jedné internetové stránky se ženou, která mu učinila - i když ne schválně a svoji vinou - poněkud velké nepříjemnosti. Sjednali si schůzku s tím, že on měl přijít za ní na návštěvu. Toho dne byla obloha modrá zdá se snad po celém světě. Slunce svítilo, i když nijak neeliminovalo ten chlad a mráz projíždějící lidem do morku kostí. On ale počítajíc s návštěvou v pěkném domku, navlékl na sebe pouze tmavě šedý svetřík, a ono sako s kalhoty. Samozřejmě měl také ty důležité části oblečení jako spodky, ponožky a triko (doufáme). U zrcadla strávil snad třicet minut, kde se snažil sčesat si své neposedné černé vlasy do strany tak, aby nebyli k hlavě připláclé. Ve skutečnosti nebyl vůbec tak bohatý, jaký působil. Bydlel ve skromném bytě skládajícího se ze dvou pokojů. V jednom pokoji byla ložnice. Místo kde trávil nejposvátnější chvíli svého dne, spánek. Druhá místnost byl jen obývací pokoj.

  Ten muž si zásadně nevařil. John zjistil, že práci měl, jak se dalo čekat. Už mu ale neřekl kde. Jakoby to byla naprosto nedůležitá součást jeho příběhu začínajícího popisem toho skromného bytu. Ani se nepředstavil, nepověděl své jméno. Byl to prostě „muž“.

  A ten muž se s tou ženou seznámil přes seznamku, které ani nerozuměl. On, který na počítačích neumí a nevyzná se ani na té nejjednodušší stránce byl do tohoto prostředí odkázán svým synovcem. Ano, kdo by neporadil opuštěnému staršímu člověku, ze kterého přitom vyzařoval takový šarm. A protože té seznamce nerozuměl, seznámil se s ženou, u které ani neznal vzhled. O fotce na jejím profilu nic nevěděl. Nevěděl, že tam nějaká je. A už vůbec netušil, jak by se k ní dostal. Dá se říct, že jel za stejným neznámem (i když trochu známějším), jako John.

„No a kam máte vůbec namířeno vy? Johne.“ Jeho hlas už prohřál, a tak zněl tak, jaký byl. Plynulý a sametový.

„Teď jedu tam kam vy, pane.“

„A potom až mě odvezete?“ Muž se na něj podíval pohledem, kterým dával najevo, aby si s ním John nezahrával.

„Potom nevím, nemám cíl, neměl jsem cíl, a myslím, že ani nebudu mít cíl.“ Odpověděl John po chvíli, když spatřil pánův pohled. „Jak to bylo dál s tou ženou?“

 
Když už byl muž nachystaný, upravený a načesaný, vydal se směrem na vlakové nádraží, bez obav zklamání. Ta cesta trvala v jeho hlavě snad jen minutu. Bylo to tím, že se netěšil tak moc, jak by se očekávalo. Zkrátka byl svůj, takový jaký je.
  Když ale dorazil na místo určení a vystoupil, uvědomil si, že ve vlaku nechal peněženku. Než stihl včas zareagovat, vlak byl pryč. Toto zjištění v něm vyvolalo jistý nepříjemný pocit píchání zevnitř břicha, a zjevně mu pokazilo den. Nemělo už cenu se tím zabývat a zachraňovat to, co už být zachráněno nemohlo. A tak se vydal za svým cílem.
  Dům byl obrovský, vše nasvědčovalo tomu, že tam rozhodně nebydlí jen jedna rodina. Muž se na dům díval se značným respektem k tomu, co ho čeká dále. Při jeho štěstí bylo na zvonku tučně napsáno přesně to jméno, které na seznamce. A tak se už celý nervózní nemusel zabývat hledáním zvonků. Jedno zazvonění bez odpovědi, druhé zazvonění bez odpovědi a jako bez známek života. Třetí zazvonění si už vyžádalo reakci, a z okna vykoukla silnější žena s širokým úsměvem. Nebyla to ona. Nebyla, a vykoukla s větou tázající se, zdali muž zvoní na ženu, kterou si ona myslí. „Ach ano, zvoním na tu.“ A ona při této odpovědi trochu znervózněla a zvážněla. Muž věděl, že další vlak mu jede až v noci a byl by to jeho konec. Po tom co se dozvěděl, že žena kterou shání, musela odjet pryč kvůli náhlé smrti bližního svého, se skoro až zhroutil. Jak je možné že mu nedala vědět? Že ho nechala jet daleko za ní, a pak mu uštědřila tvrdou ránu v podobě dlouhého čekání? Copak jí to nepřijde blbé? Tyto zbytečné otázky nakonec chlapíka donutily k zoufalému smíchu, spějícího do pláče nad neštěstím jaké se mu přihodilo. To je ale naprosto zbytečné. Zbytečné, když před ním stojí věci obklopující jednu otázku života a smrti, a sice: „Jak se dostanu domů?“
  Po pár minutách v jeho lehkém šatu zkřehl natolik, že chodil přikrčený, s rukama obepnutýma tělo. Přešlapoval z místa na místo a uklidňoval se, že to do příjezdu příštího vlaku vydrží. V tom ale přišlo něco, co mu ten statečný plán zpřelámalo jako suché dříví. Uvědomil si, že prostě nemá tu zatracenou peněženku! Svíravý mráz mu působil vystřelující bolest na jeho prstech, uších a z nosu mu tekla nekonečná masa nudlí. Nudlí, kvůli kterým musel své ruce odtahovat jednu po druhé od těla, aby se jich alespoň na deset vteřin zbavil. Stěrače, jimiž se staly jeho ruce, však nedokázaly vydávat tolik energie, aby produkovaly alespoň malé množství tepla.
  Jak hodiny ubíhaly, tak ubýval na síle. Nakonec už skoro nemohl ani chodit, a když začalo sněžit, začali se ty bělounké víly lepit i na něj. Protože byl stále teplejší než okolní prostředí, kapky na něm tály, a celého ho zmáčely. To už stál u té řady mladých stromků a zoufale natahoval ruku nejdříve k nebi, jakoby prosil Boha o léto. Pak mu ale došlo, že může stopovat. A pocit štěstí, který ho v tu chvíli naplnil, se vyrovnal i tomu nejteplejšímu topení.
  Temnota začala nabírat na síle a podél cesty nebylo jediné osvětlení. Mráz už byl tak silný, že začal bodat do očí, které pak slzely. A to způsobovalo rychlé mrkání za účelem toho, zabránit vnějším krutým vlivům počasí zmrazit i to, co by člověku způsobilo potíže na těle.

  Skrze zamlžené oči najednou viděl něco, u čeho si myslel, že je to jen sen nebo iluze, kterou způsobovala bolest po celém těle. Měl pocit, že za chvíli umře, že umrzne v místě, na které jel z důvodu čiré lásky. Žádná iluze ani sen to ale nebyla. Malé stařičké auto, které možná nebylo starší než on sám, se přibližovalo směrem k jeho ruce. Pak následovala diskuze, kdy z jedné strany se mluvilo plynule a z druhé se drmolilo. Nakonec to ale skončilo tak, že se ocitl v Johnově autě.

 
John byl příběhem fascinovaný a dojatý. Muž ale bydlel příliš daleko, a tak se rozhodl, že ho sveze alespoň do nejbližšího města a posadí na vlak.
  Při zjištění, jak moc se muž těší domů, že nejedl celý den a nemá peníze, donutilo Johna k rozhodnutí. Rozhodnutí, že mužovi koupí cigarety. Přesně ty, které kouří. Dále mu pak koupil pár piv a dobré jídlo. Koupil mu také noviny a nakonec lístek na vlak. John počkal, dokud si muž nenasedne dovnitř - což trvalo dlouho, protože jeho děkování nebralo konce - a vlak se nerozjede.

  Při své cestě – opět neznámo kam – si představoval zasyčení piva, vůni toho jídla, teplo vlaku a čtivé noviny. Docela mu to záviděl, věděl, že muž už jede k sobě domů. Do tepla, a do postele, která na konec jeho tělo schová do sebe, a bude ho hřát po celou dobu, co v ní zůstane.

Read More

Večerní chvíle

Příjemný večerní vánek a hvězdy, u nichž se mi podlamují kolena a točí hlava vzhledem k jejich množství a velikosti celého vesmíru. Toho tajemného nádherného prostoru. Prostoru, který stanovil náš čas. Náš rok, měsíc, den. Pouliční osvětlení či jen samotný měsíc je to jediné co je se mnou při té samotě, na kterou jsem se odkázal. Jediné co mi ukazuje na cestu, určuje směr, i náladu. Řeka teče tak pomalu že o ní nevím, a lesy jsou pokryté tmou, jenž odhaluje vesmír jaký je.
  Před námi úplně nahý, a přesto nezměrně sebevědomější než mi sami. Tak malá je naše zem, že kdyby snad vesmír měl oči, viděl by nás jako tu nejmenší hvězdu, nebo třeba neviděl nic. Ach jeho nekonečnost. Kde začala ? Do jakého prostoru se rozpíná ? Co je to nic před masou černého vakua ?
  Otázky nad kterými přemýšlím mají pozadí. Hudbu linoucí se ze špuntových sluchátek zastrčených hluboko do mých uší tak, abych slyšel i mé myšlenky a dal jim prostor se rozvinout. Je to tak uklidňující hudba. Pomalé basy a poklidný zpěv, to mé uši nebolí. A co uši nebolí, to mysl neruší.
  Neslyším jak dýchám, neslyším jak našlapuji. Soundtrack mého života a obraz myšlenek je to jediné co slyším. To nejlepší kino ve kterém jsem byl. Až začnu chytat nápad, přestanu vnímat i kroky, a mé tělo se bude vznášet a plout po proudu času, nevnímaje dobu jeho trvání. Svět se zpomalil a já zdolávám cestu stále jen v té jedné sekundě. Nebo se čas zastavil, a neplyne vůbec. Na konci cesty se jen přesune o hodinu, ale já jí neprožil, tak dlouho jsem nešel.
 
Mám myšlenku, mám nápad, a mé boky se vrtí do plynulosti vět. Ta nezastavitelná múza co mě chytla nad tím býlím bělounkým voňavým papírem nemá konce. Mé ruce vůbec nejsou lehké jako mé myšlenky, a má propiska statečně zdolává odpor, kterého se jí dostává.
  Každá věta má svůj řádek, každé slovo své místo. A mezi řádky je myšlenka, která ještě před chvílí byla jen v mé hlavě. Každá věta je promyšlená, každá procítěná. U každé musí srdce tepat s rozvážností a vnímat pocity. Při vtipné větě se smát, při pěkné se usmívat, při silné se dojímat, a při bolestivé a smutné plakat. Žít svůj život a nepouštět do něj nikoho, dokud tvorba nebude hotová. Jedině tak lze dosáhnout obdivuhodného výsledku.
  Musím číst stále dokola co jsem napsal. Číst jako čtenář. Mazat to a přepisovat. Chce to čas a umění utvořit si chvíle na čerpání myšlenek, chvíle na odreagování od složitého dne, pak až psát. Mé chvíle jsou večerní procházky. Tolik atmosféry, vší různé atmosféry! Romantika, tajemnost, dojetí a dobrý pocit ze sebe samotného.
 
Každým textem být k pokroku blíže. Psát a psát, hlavně nepřestávat. Kritika je běžná, chvála už méně. Nastane ale doba, kdy se to otočí. Bez snahy toho nelze dosáhnout. Každý si malujeme svou budoucnost tak silnou, jak tlačíme na tužku. Tak pěknou, jak nad ní přemýšlíme. A tak barevnou, jak vybarvujeme. Jen málokdo namaluje jen hlavu a zbytek mu domalují jiní lidé. My jsme ti před kterými je plátno života! A pokaždé budeme jen MY jedinými autory.


Ahoj, pokud se vám text líbil, zanechte "like", komentář, a sdílejte prosím. Váš Samuel:-)

Read More

Káva (CHILL)

Nejsem žádný odborník na kávu takže tu ode mě nečekejte podrobné popisování různých druhů a jejich výhody. Pokud také píšete, rádi čtete, nebo máte jiný důvod, určitě je káva také vaším nejlepším přítelem. Upřímně já bych toho ve všední dny moc nenapsal ani nepřečetl, nebýt té úžasné nahnědlé aromatické tekutiny. Ani spánek mi tolik nepomůže a vzhledem k tomu, kolik toho ve dne mám, je to obrovská ztráta času. I přesto že nyní nemám moc nápadů na povídku nebo nějaké téma, budu sem dávat pravidelně každý den nějaký příspěvek. Pokud vy neopustíte mě, neopustím ani já vás. Je to jednoduché. Spíše v těchto článcích "Káva (CHILL)" budu improvizovat a psát všechno možné.
  Momentálně čtu knihu Svět podle Garpa od Johna Irvinga a opravdu mě zaujala. To právě ona mě dotlačila ke psaní i když jsem naprostý amatér. A tím se dostáváme k další věci. Snažím se sem dávat co možná nejčastěji různé články a vymýšlet program, nicméně nejsem někdo kdo by měl horu zkušeností, a je mi pouhých sedmnáct let. Proto bych ocenil, aby jste mi spíše pomáhali a podporovaly mě. Pokud je tu čtenář pro kterého je čeština lehká jako facka a ve psaní je zkušený, byl bych moc rád aby si své názory nenechával pro sebe a napomínal mě. Jak jinak mám ty zkušenosti získávat když ne takhle ? Samozřejmě se každý den "samoučím" na internetu a čtu. Opravdu teď trávím většinu dne jen co se týče tohohle, a není to vůbec lehké v kombinaci se školou, kterou dělám. No tak to k tomu vše a rád bych přešel zpět ke Světu podle Garpa.  Když bych jí měl porovnat s mojí předchozí zkušeností s tímto autorem a sice s Pravidly moštárny, bylo by těžké odsoudit jednu jako horší, a druhou jako lepší. Irving má talent v gigantických rozměrech a já mám k němu takovou úctu, že všechny jeho knihy jsou pro mě dokonalé.
  Kdyby někoho zajímalo, kterou knihou jsem začal, tak to byla myslím Samota od Natalia Gruesa. Opravdu první pořádná kniha, kterou jsme četl. Další pak byla o něco delší Mapa času od Felixe J. Palmy a tu jsem si zrovna tak zamiloval. Buď mám štěstí na výběr knih, nebo jsem zkrátka tak hodný že všechny knihy hodnotím spíše pozitivně (až tedy na ty svoje).
  Dále by mě pak zajímal váš názor na tento blog. Mám ho založený od 17.10. 2015. To znamená že je celkem úplně nový a já bych chtěl už začít trochu s tím, abych vás nějakým způsobem zapojil. Je vás docela dost a byl bych rád za vaše hodnocení (i mě samého a mého stylu psaní). Až se má sledovanost rozjede ještě více, určitě bych chtěl pořádat také soutěže o super ceny, které se ke psaní hodí. Ať už jsou to stylové propisky, desky, knihy, nebo snad i psací stroj ? No nechte se překvapit. Zajímali by mě i vaše zájmy, jaká témata by jste ještě k blogu připojily, a která případně chcete vyškrtnout.
  Pokud bude někdo hodně aktivní tzn., pravidelné komentování, kontaktování mě o nápadech, opravování chyb,...připojím ho jako dalšího administrátora.
  Jsme moc rád, že už za tak krátkou dobu jako jsou čtyři dny stoupá sledovanost každým dnem o desítky, a beru to jako velký úspěch.  Vůbec jsem s tímhle nepočítal a rozhodně to chce trpělivost. Děkuji vám tedy za vaši účast a trpělivost se mnou, těším se na vaše zprávy a komentáře.
S úctou, váš Samuel.

Read More

Lidské srdce a povaha

  Nedávno jsem byl na jednom "semináři", a jedno z témat mě docela zaujalo. Pojednávalo o lidském srdci ne jako o orgánu, ale tedy jako o části lidské povahy. Nebudu zde zmiňovat jaký seminář to byl a kdo ho vedl, protože si myslím, že je to úplně zbytečné.
  Lidské srdce je doopravdy celé naruby. Možná hodně dříve nebylo, ale nyní je. Myslím to tak, že naše pocity (a nejen ty) fungují tak, jak by neměli. Většinou to, co je pro nás dobré a nějakým způsobem nás to uspokojuje, je pro okolí a obecně špatné. Dám příklad: Muž, který je ve svém manželství nespokojený jak po psychické, tak po fyzické (sexuální) stránce, má nutkání být nevěrný, a pokusit se najít si své chybějící části u někoho jiného. Pro něj samého je to velice dobré, když někoho takového najde a uspokojí své touhy. Nicméně pro společnost a samotnou manželku je to naprosto nemorální, a špatná věc!
  Naopak pro nás špatné věci jsou pro společnost, nebo náš život většinou dobré. Když chodíme do školy nebo do práce, je to pro nás špatné, protože musíme brzo vstávat a dělat něco, co nás zkrátka nebaví. Jenže pro naší budoucnost a náš život je to opět dobré, protože budeme chytří, nebo v příkladu práce budeme dostávat výplatu, že ? Takto funguje lidské srdce. Dobré je pro nás špatné, a špatné je pro nás dobré. Ne všichni to takhle postavené mají, ale myslím si, že většina z vás ano.
  Dále pak u žen a mladých dívek. Když se o ně muž zajímá hodně, a neustále se jich dožaduje, přestane je to bavit. Naopak se dívky a ženy více zajímají o muže, kteří jim dávají najevo menší zájem. No ne ? Vše to vlastně funguje naopak, co je to tedy pak za dobu ? Jsme mi lidé dnes dobří ? Nemyslím si. Každý z nás je lhář, a špatný člověk. Někdo více a někdo méně. Zkrátka ale každý.
  Vůbec si nedůvěřujeme. Může za to facebook, který nám říká úplně vše. Když pak někdo není "online" nebo si facebook zruší, podezříváme ho že dělá něco, co by neměl. Akorát mu pak způsobujeme potíže. Máme pocit že nás podvádí, nebo nás s někým pomlouvá. Nebo že třeba nepřijde na domluvenou schůzku či rande. Je to vtipné, jak si navzájem nevěříme. Dříve nic takového nebylo. Lidé si posílali dopisy, a spoléhali na druhého.
  To vše jde ale změnit. Můžeme změnit naše pocity a chování. Můžeme změnit svůj život, a náš pohled na svět. Každý člověk dostal nějakou svoji povahu, která má své vady. A na nás je ty vady eliminovat, zlepšovat se, a za něco v životě bojovat. Nikdo není dokonalý, pokud se takovým nevypracuje.
  Nic se neděje jen tak, a svět má svůj řád. Pokud se s nějakou osobou rozejdeme, nebo rozvedeme, nebo se od ní zkrátka odloučíme, nechce to nad tím truchlit dva měsíce. Pokud se v našem životě něco rapidně změní, dostaneme výpověď nebo cokoliv jiného, nemůže sedět na zadku, a smutnit. Nemůžeme dávat najevo jak nás to mrzí a spoléhat na to, že se to vrátí zpět. Nic se nevrátí zpět, a pokud ano, nikdy to nebude jako dřív. Důležité je udělat okamžitý krok dopředu, a staré věci co se v našem životě pokazily, hodit za hlavu. Jedině tak se budeme zlepšovat, a zocelovat. Jedině tak dosáhneme něčeho lepšího, a zapomeneme na to staré. Chce se to pořád překonávat, a čerpat sílu ze všeho dobrého, co jen můžeme.
  Buďte silní, a přemýšlejte o sobě a o svých hodnotách.

Read More

Psací stroj

  Poslední dobou si začínám všímat kouzla, které mají psací stroje. Jejich cvakání kláves a cinkání na konci řádku. Přece jenom mám radši když mám před sebou papír, a upřímně když píšu na počítači, tak se mé oči mnohem rychleji unaví. Jenže psát ručně je pracné, někdy mám pak pocit, že mi upadne ruka. Alternativou toho je pak psací stroj, a já si jej začal shánět.
  Má matka pracuje na zubním oddělení jako sestra a její šéfová jako na potvoru jeden psací stroj měla. Tak jsem jí o něj požádal a pověděl jsem jí o vší té velké chuti ke psaní. Naprosto se mnou souhlasila a byla moc ráda, že mi může pomoct (spíš si ale myslím, že byla ráda za to, že se ho zbaví).
  Doba plynula a já už měl zato, že na to zapomněla. Byl jsme s tím smířený a ani mi to moc nevadilo. Psal jsem si tedy na počítači a nakonec to i šlo skvěle a bylo to rychlé. Na papír jsem si psal jen poznámky, a nakonec jsem byl i tak spokojený se systémem psaní, který jsem si ustanovil.
  Když jsem ale dnes šel na kávu s mým otcem do jedné místní kavárny v Kadani, přerušil naší debatu nečekaný telefonát. Volala zubařka, že nám veze ten psací stroj. Byl jsem vcelku zaskočen z toho jak rychle to bylo. Zvedly jsme se, a nakonec jsme šli pro něj. V duchu jsem se modlil aby to byl malý klasický psací stroj. Když jsem ho ale vytahoval z kufru auta, vylekal mě obrovský pekelný stroj. Rozměry klávesnice byli normální, nicméně hlava do níž se zasouvají papíry byla dlouhá snad celý metr. Obrovskou masu kovu jsem pak pracně vytáhl po schodech našeho panelového domu a dá se říci, že mě s ním matka okamžitě vykmitla. Tak jsem se tedy ihned bez protestů otočil, a po cestě
jsem ještě slyšel matčino naříkání, že je to za trest. Musel jsem se jen smát a ve skutečnosti jsem pocítil úlevu.
  V hledání stroje jsem nepřestal a ještě dnes jsem si našel jeden malý a krásný, který jen čeká na to až na něm bude zase někdo vyťukávat. Chci si to alespoň zkusit pro ten pocit. Pro někoho kdo píše romány to má zkrátka své ještě větší kouzlo a co jsem tak slyšel, většina spisovatelů v Americe stejně píše tímto starým způsobem.Těším se na své první stránky strojopisu.
  Dnešek byl pro mě doopravdy přínosným, protože mi otec navíc sdělil svůj nápad na knihu a já ho ocenil na jedničku. Nebude to vůbec jednoduché napsat, ale když se chce, tak se nakonec podaří.
  Pro některé z nás jsou psací stroje stále kouzelné, a ani si nemyslím, že by se někdy vytratily ze světa. Vždy bude někdo kdo bude preferovat tento způsob a já tomu jen fandím.

Read More

Nový život Wallyho Kennetha (Má povídka)

  Wally Kenneth byl vždycky ten typ chlapce, který se učí sám jen to, co chce. Když byl ještě malý, odmítal školu se slovy „Proč bych se měl učit něco co nechci a nikdy nevyužiji ? Akorát si plácám místo v mozku!“. Jeho rodiče to spíše pobavilo a Wallyho do školy samozřejmě dotlačily.  Ten se ale opravdu učil jen to, co chtěl, a předmětům jako matematika, fyzika a chemie se vyhýbal velikým obloukem a procházel se čtyřkami. No co, hlavně že procházel. Student to byl ale velmi dobrý, co se toho co ho bavilo týče. Chodil každý den do knihovny studovat literaturu a umění. Četl samé složité knihy a po dětských příbězích ani nesáhl. Ve svých jedenácti letech začal číst Lakomce, Romea a Julii nebo třeba Hamleta. Neskutečně ho to bavilo a četl v jednom kuse dokud se mu z toho všeho nezačala točit hlava. Nakonec si unavil oči natolik, že musel nosit brýle.

  Zajímal se o jazyk, a ve svých patnácti letech začal chodit na kurzy tvůrčího psaní, protože jeho chuť psát byla nepřekonatelná. Jeho učitelé ještě od začátku jejich kariéry neviděli zapálenějšího studenta, a proto mu jeho přístup k předmětům co ho nebaví odpouštěli. Dokonce ho doporučovali na vyšší vzdělání a nakonec si tedy školu odbyl tím, co chtěl. Na vysoké škole ho to ale bavilo, tam už se učil především to, co ho zajímalo a nikdo ho do ničeho nenutil.

  Život v Anglii byl pro Wallyho životním štěstím, byl jeden z těch, co vděčili bohu za to, komu a kde se narodili. Anglickou literaturu miloval a byl silným vlastencem. Přece jen ale měl sen, začít nový život někde za oceánem.  Na mysli měl přímo Ameriku.

  Ve svých jednadvaceti letech jeho zápal v psaní knih zesílil, chodil i na kurzy psaní na stroji a byl v tom moc dobrý. Tak dobrý, že ho učitel kurzu přihlásil na soutěž, která se konala v Leedsu na místní  univerzitě. Ve sportovní hale to zkrátka páchlo sportem, ačkoli ten den se sportem nic společného mít neměla. Hala byla naplněná řadami stolů, na nichž byly jeden vedle druhého psací stroje a stohy papírů. Když Wally se svým učitelem, panem Lucasem Biordem, dorazili na místo určení a vešli do haly, první co je zaujalo a utvořilo jim úsměv na tváři bylo vyťukávání do těch kovově šedých a mědnatě zelených věciček typických pro dvacátá léta dvacátého století. Nejméně sto lidí najednou psalo a soutěžilo mezi s sebou. Wallymu se zdála jako celá věčnost než přišel na řadu, ale to druhé místo a výhra v podobě psacího stroje mu za to nakonec stála. A tak Wally odstartoval svoji karieru.

  Jeho otec ani matka nebyli chudými lidmi. Wally odmalička vyrůstal v malé, ale krásné vilce v Bradfordu. Jejich vilka byla v bílém se zelenými okenicemi a menší  krásně upravenou zahrádkou obklopující výstavní fontánku. Klid tam byl takový, že by se dal krájet a byl jako stvořený pro spisovatele. Jenže Wally nechtěl psát tady  a požádal své rodiče o finanční podporu, dokud nebude schopný uživit se ze svého někde v Americe.  Kennethovi na něj byli hrdí a tak neodmítli, naopak mu velice přáli, aby se proslavil způsobem jakým vždycky chtěl. Byl tu ale ještě jeden problém a sice ten, že nechtěl jet sám. Netrvalo mu ale moc dlouho aby do svého budoucího životní příběhu zapojil člověka, s nímž se scházel pravidelně každý víkend na kafi nebo na obědech. Byl to jeho bratranec Percy Duckens. Hoch, který věnoval deset let svého života pouze sportu a školu tím pádem zanedbával. On byl ten typ kluka co miloval holky, sport a hodně zábavy. Byl ale rozumný a tak si s Wallym měli co říct. Oba to byli romantici tělem i duší a Wally si nedokázal představit své večerní procházky a konverzace s někým jiným. Byla mezi nimi taková rodinná láska, jakou by jim jiní mohli závidět.

  Percy neměl tolik štěstí na bohatou rodinu, nicméně lásky se mu dostávalo dost. Wally si s tím nedělal starosti, peněz od svých rodičů bude dostávat dost a tak nebyl problém uživit oba dva a klidně i další dvě doplňující jejich druhou půlku srdce. Na to je ale ještě brzy.

  Když bylo Wallymu čtyřiadvacet let a Percymu jednadvacet, nasedli na luxusní parník jménem „Newlife travels“ a mířilo si to přímo do Bostonu ve státě Massachusetts. Když dorazily, cítily se jako znovuzrození, jako v novém světě. Bylo tam tolik života a průmyslu. Wally s Percym ale byli rádi za to, že jejich konečná zastávka nebyla zde. Město to bylo krásné a prosperující, oni ale chtěli ještě více přírody. Spíše to tedy chtěl Wally, Percy táhl spíše po té zábavě a vysokých budovách plných nových lidí.

  Jejich konečnou zastávkou byl stát Oregon a přístavní město jménem Depoe bay. Krásné pláže, lesy, skály a čistý vzduch. Žádné extrémní vedro a žádná obrovská zima. Koupili si zde menší domek s výhledem na oceán a lesy. Byl ještě celý takový nezařízený (jak se dalo čekat), dřevěný a voňavý s teráskou, které stačily jen menší úpravy a posekaný trávník do dokonalosti. Netrvalo ale vůbec dlouho (asi jen rok) a byli tu zabydlení naplno. Barák byl jako z pohádky a také zahrada, na které už toho ročního období začali kvést první barevné a voňavé rostlinky, spěla do své budoucí povinnosti stát se tvůrcem spisovatelovi fantazie.

  Wally nezahálel a začal se psaním, bylo to vlastně poprvé, kdy začal psát na svém novém stroji. Zasunul do něj papír, očistil každičkou paličku a klávesu, pohladil kovovou konstrukci a začal psát. Bylo toho tolik co chtěl napsat, že ani nemusel přemýšlet nad tím, co bude psát a jak začne. Prostě psal a cítil že píše dobře, protože si vyléval svoje názory a skládal je do plynulých a čistých vět svého příběhu.

  Depoe bay je známe nejmenším přístavem světa a město je to plné barev, krásně čisté vody a zajímavých skalních útvarů. Wallyho procházky s Percym zůstaly a nabyli zde nového rozměru. I večer toto přístavní městečko bylo živé a plné míru.

  Percy se zde seznámil už s pár lidmi a našel si útočiště v jednom z místních barů, ve kterém pracovala překrásná barmanka jménem Suzy. Suzy byla ale zadaná s majitelem tohoto baru „U bobra“. Byl to celkem správný chlapík, jmenoval se Bob. Percy si s ním rozuměl více než s kýmkoli jiným kromě Wallyho v jeho dřívějším životě v Anglii. Byl za to moc rád, chodil do baru často, a býval tam hodně dlouho do noci. Jeho zalíbení v barmance ale neustávalo a naopak sílilo. Suzy, ale bohužel i Bob si toho všímaly. Spíše měli jen podezření, kvůli kterému ale nebylo třeba dělat povyk a tak byl Bob na Percyho stále příjemný.  Nicméně Suzy v Percym také našla zalíbení. Hnědovlasý a udělaný kluk s modrýma očima na ní zkrátka zapůsobil natolik, že se s ním začala scházet i v soukromý a čím více toho Wally napsal, tím častěji se milovali. Všechno působilo jako by to bylo na váze, protože čím více byl Wally zamilovaný do svého příběhu a čím urputněji psal, tím více byl Percy zamilovaný do Suzy a tím urputněji se spolu chtěli scházet.

  Wally jednou strávil u psaní celý den a psal v kuse devatenáct hodin. Dohnaly ho ale následky a zkolaboval. V nemocnici si poležel jen dva dny na pozorování a Percy mu slíbil, že s ním bude trávit více času. Chodily spolu tedy častěji na procházky a párkrát zavítali i do onoho baru „U bobra“. Když Wally viděl Suzie, nemohl si pomoct a řekl jednou při procházce s Percym: „Percy ? Když jsme byli v tom baru, všiml jsi si té barmanky ? Je překrásná, já se asi zamiloval.“

„Tak ty jsi se zamiloval ? Měl by sis dát spíše bacha, je zadaná s majitelem toho baru a navíc jsi spisovatel no ne ? Měl by jsi se věnovat té své knížce nebo co to píšeš.“ Percy to řekl s takovou dynamikou, že nedokázal skrýt rozrušení, jaké v něm Wallyho slova vzbudila. „Asi nejsem jediný komu se to stalo viď ?“ Pronesl náhle Wally.

„Co tím chceš říct ? Taky se mi líbí to jo, ale nic víc. Jak už jsem řekl, je zadaná.“ Pověděl poněkud zanikajícně Percy Wallymu. Ten den byla procházka spíše tichá, a jediné co bylo slyšet, tak šumění oceánu a tření písku pod nohama. Wally cítil křivdu vůči svému povolání. „To má být spisovatel odkázán jen na svou knihu ? Na svůj příběh ? Potřebuji lásku stejně jako ostatní lidé kolem mě.“ Percy  přes skleněné vstupní dveře na zahradu slyšel jeho myšlenky, jež si vyléval nahlas do údolí. Bylo mu líto, jakým způsobem to Wallymu řekl a ten večer se mu svěřil o jeho pocitech k Suzy. Rozhodl se, že Wallyho vezme do města a poznají se tam s někým novým. Láska jim chybí oběma.

  Poznali se s dalšími moc hodnými lidmi a zjistily, že ve městě vlastně není nikdo, kdo by jim vadil. Přesto s jakými dívkami se Wally poznal, nedokázal přestat myslet na Suzy a zrovna tak Percy. Ta dívka s rudými vlnitými vlasy, blankytně modrýma očima a postavou typu krev a mléko v nich zanechala silné pocity zamilovanosti. Byla tak moc hodná a laskavá, že jí nešlo odolat v žádném směru.

  Wally si jednoho dne zjistil potají Suzyinu adresu, a poslal jí pár svých již dopsaných povídek doprovázených milostnými dopisy psanými s citem a plynulostí jakou Suzy ještě nezažila. Od této doby se Suzy přestala scházet s Percym se slovy „Měli bychom přestat, Bob na to přišel a neskončilo by to dobře.“. Percyho to natolik ranilo, že do baru chodil čím dál tím častěji a začal se tam opíjet. Někdy i tolik, že si pro něj musel chodit sám Wally. Oba se tu dobu necítily vůbec dobře a Wallyho pohled na Percyho ranil, nevěděl ale, že se se Suzy scházel. Proto nedokázal odvodit Percyho zármutek a ve psaní dopisů se Suzy pokračoval.

  Jednoho dne se Percy opět nevrátil domů a Wally začal mít o svého bratrance starost jakou nezažil. Byl tak vystrašený, jako by už něco dopředu vycítil. Když na Wallyho zaklepala policie, začal mít zase pocit, že omdlí.

  Percyho tělo nechali odvést pohřební službou rovnou z baru. Percy dostal od Boba za osahávání a slova, která pronášel ke Suzy takovou ránu do spánku, že mu přinesla více než jen spánek.  Na pohřbu byl nakonec jen Wally a místní farář, se kterým se ani neznaly.

  Od toho incidentu Wally nenapsal ani větu, svůj román nedokončil a  útápěl se ve svém smutku. Slovo procházka nemohl ani slyšet a i přesto,že věděl o zadržení Boba a jeho třináctiletém trestu-který byl nepřiměřeně vysoký, pro většinu obyvatel-  se nedokázal scházet se Suzy. Ta mu to tolikrát nabízela. Tolikrát mu říkala, že chce být s ním a neměla žádnou práci. Bydlela u svých rodičů v Pacific Palisades. Wally ale o pár dní později začal hledat někoho jiného. Seznámil se s místním farářem protestantské církve a hledal Boha. Každou neděli zavítal do toho příjemného kostelíku plného hodných lidí a s radostí tam chválil. Wally tou dobou poprvé zažíval, co to jsou opravdové dotyky srdce a začal znovu pracovat na svém románu. Smutek hodil za hlavu a dokonce si k sobě domů nastěhoval  Suzy, aby tam nebyl sám.

  Wallymu se u jejích rodičů líbilo když je jeli navštěvovat. Její tatínek byl válečný veterán a co se týče jeho psychiky, byl hodně poznamenaný první světovou válkou. Wally si rád vyslechl pánovo příběhy z války a začal se o to i trochu zajímat. Zajímal se o pomoc lidem. Paní Boldsheimová, Suzyina matka, měla Wallyho v lásce. Brala ho jako svého syna a zrovna tak to měl i pan Boldsheim.

Nakonec se ti dva (Wally a Suzy) vzaly a měli spolu tři děti. Když přišla zpráva o Pearlu Harboru a muži měli nastupovat do války, Wally nastoupit nemohl, protože se u něj po narození dětí ukázala rakovina. Poté si uvědomil že jeho omdlévání a únava nebyla způsobena přílišným psaním. Nakonec se ale rozhodl do války vložit jinak a založil organizaci, jenž vojákům nastoupeným do války rozesílala dopisy, které Wally sám doma sepisoval. Byly to motivační dopisy plné lásky a božího slova spojených do menších příběhů. Dopisy vojákům pomáhaly a povzbuzovaly je. Wally je psal dokud nezačal mít roku 1945 obrovské bolesti.  S potěšením zjistil, že nakonec zvládl psát až do konce války.

  Když jeho děti byli už v pubertě, byli to moc chytří kluci a tatínka milovali se vší úctou jakou si zaslouží. Suzy ale tušila, že na tom Wally není vůbec dobře a tak plakala.Tolik jí to datlování na psacím stroji chybělo, že nakonec zkoušela psát sama a všechny své děti přihlásila na kurzy psaní na stroji. Když už Wally jen ležel, poslední slova byla k Bohu: „Bože, vem si mě k sobě. Už jsem napsal co jsem chtěl a píšu tečku!“

  Wallyho tělo odvezli druhý den, a na pohřeb se jelo velikým průvodem. Všichni vojáci, jimž Wally pomohl, mu přišli vzdát hold písní a modlitbou za jeho duši. Nakonec se Wally zapsal do dějin Oregonu jako nejnadějnější spisovatel a všechny jeho knihy sklidily obrovskou slávu. Vydělaly nové rodině Kennethovýcch tolik peněz, že už Suzy nemusela nikdy pracovat. Po nálezu Wallyho dopisu, kde si přál aby jeho rodičům byla splacena částka jež mu půjčily, Suzy vše do poslední koruny poslala, a dokonce něco navíc. Jeho rodiče si pak mohli dovolit tu nejluxusnější péči o dožívající seniory jakou Londýn nabízí, a dožily s pocitem hrdosti za svého syna, za to nejcennější co kdy měli.

Read More

Tvořivost a klid mysli.

  Myslím si, že by se každý člověk měl ve svém životě věnovat alespoň jednomu typu umění. Někdo rád maluje a kreslí. Někdo rád píše. Někdo si rád lepí modely nebo rovnou modeluje. A někdo zase zpívá nebo hraje na hudební nástroj. Ať už z toho dělá cokoliv, rozvíjí to lidskou mysl a zároveň ji i dle mého názoru uklidňuje. Ano je opravdu uklidňující něco vytvořit, mít něco svého, něco ze sebe. Pokaždé když dopíši co chci, když na konci napíši tečku, mám pocit dobře odvedené práce. Mám uklidňující pocit toho, že jsem pro sebe něco udělal, a že jsem se posunul ve složitém mechanismu utvářejícím náš budoucí úspěch.
  Od malinka jsem si zkoušel psát, ale nikdy mě to nebavilo jako teď. Nedávno jsem se pustil tolik do čtení, že jsem dokázal přečíst sedm knih za měsíc a následně jsem si řekl, že bych vlastně mohl zkusit také něco napsat sám. Třeba knihy od Johna Irvinga na psaní knih rovnou naváděli. Nevím jestli to byl autorův záměr či ne, ale v Pravidlech moštárny i ve Světě podle Garpa se zkrátka hodně psalo, a psalo se tam pěkně.
  Když už jsem se tedy pustil do toho psaní-zkusil jsem si napsat pár povídek a teď i psát blog- zažívám spokojený pocit z provedené práce. Určil jsem si rutinu, kdy mimo učení a sportu mám také povinnost něco napsat, něco vytvořit a nemůžu najít nic, co by v mém životě chybělo. Jsem spokojený každý den, a každý den mám skvělou náladu.
  Co se týče hudby, spíš než zpěv preferuji obyčejné skladby a ze všeho nejvíce piano. Je to tak starý hudební nástroj a pořád nalézám nové a lepší skladby, zkrátka nevyčerpatelný zdroj hudby, jenž masíruje váš mozek a nutí vaše oči k upuštění kapky projevu emocí. Nikdy jsem na hudební nástroj nehrál, ani na to nebyli moc peníze. Ale zkoušel jsem kreslit a musím přiznat že i to mi jde, jenže nemám nápady. Tak jsem ve svém urputném hledání sebe samého skončil u psaní. Každý den si tedy sednu a pracuji na tom, co mě baví a co jsem si zvolil. Udělám si kafe a tvořím, buduji sebe a rozvíjím si své možnosti do budoucnosti.
  Každý kdo něco tvoří, něco v sekci umění, to tvoří proto, protože mu jeho budoucnost ani současnost není lhostejná.
  Každý den se mi v hlavě mihne tolik názorů a přes den se mi stane tolik věcí, že se přímo nabízelo založit si blog a vybouřit si mysl přede všemi ve stylu budování silného článku. Udělal jsem to proto, že chci tvořit svůj svět tak, aby mu rozuměly i ostatní. A protože je pro mě příliš složité vysvětlovat mé názory na životní situace slovně pořád dokola novým lidem v mém životě, napíšu je i lidem, kteří v mém životě zatím nejsou. Tvořivost je vlastnost člověka a je to dar, který bychom neměli zahazovat s dětstvím a stavěním lega. Měli bychom ho pořád zdokonalovat v celém našem životě i kdyby jen rekreačně.
  Tvořte a najděte si v životě chvíle, kdy budou vaše ruce a mysl svobodné. Protože v tomto nesvobodném světě neexistuje moc možností na záchranu naší radosti ze života.

Read More

Dnešní a dřívější móda, a můj názor.

Co byste řekli, kdyby se lidé oblékali jako dříve, jako třeba v třicátých letech dvacátého století. Má to svoje jedinečné kouzlo, když ženy nosily své slunečníky a princeznovské oblečení, a muži nosily saka a drahé obleky. Toto oblečení si samozřejmě mohli dovolit pouze bohatší lidé, ti chudí pak nosily něco jiného ale i ty do toho můžeme zahrnout.
  Zkrátka móda třicátých let je elegantní. Děti a mládež také nosily svůj specifický, dle mého názoru roztomilý styl oblečení jako kšandy, košile. Narozdíl od dnešní mládeže, kde je trendem nosit volné tepláky, mikiny a nesmyslně velké (rozšklebené) boty.
  Nicméně dnešní módu nemůžu úplně kritizovat, protože se zlepšuje a spěje znovu čím dál tím víc do elegance, samozřejmě jinak střižených oblečení. Rozhodně velký pokrok oproti osmdesátým létům dvacátého století.
  Já osobně oceňuji dívky, které se oblékají do jeansů spíše než do legín a nosí saka, kabáty, košilky a tak dále. Číší z nich taková ta podle mého ušlechtilost a postavení v osobním životě. Když vidím dívku takto se oblékající, rozhodně si povím, že je asi chytrá, rozumná a má rodiče co se o ní starají. Já se také oblékám do košil, sak a kabátů. Přece jenom se pořád snažím vypadat jako dříve, ta doba mě zkrátka fascinuje.
 Ve filmu Velký Gatsby, který rozhodně doporučuji (jako někdo kdo četl hlavně knihu), jsem žasl nad jejich stylem oblékání a účesy. Líbila se mi tam snad úplně každá žena, jen podle toho jak se stylizovala. Myslím si, že by bylo moc příjemné toto vídat i v dnešním světě. Ono se to stejně jednou znovu vrátí.
  Jaký na to máte názor ?

Read More

Můj názor na dnešní mládež a otázka "Kdo je v dnešní době normální?".

Kdo je v dnešním světě normální ? Ten co dbá na svoje vzdělání a na svoji budoucnost, je hodný, pomáhá lidem kolem sebe, je věrný, nemluví vulgárně, zajímá se o nějaký druh umění a sportuje? Nebo ten co na školu kašle, hulí nebo kouří, pije jako o závod, ubližuje lidem kolem sebe se slovy "Život je svině.", má pouze přátelství s výhodami a do vztahů se nehrne ? Odpověď je docela jednoduchá. Pro DNEŠNÍ dobu, je normálním člověkem ten druhý, jsou normální proto, že jich je většina a mluvím především o dnešní mladé generaci. Ti co se o sebe alespoň trochu starají, učí se a jsou hodní, jsou pro okolí divní a nezapadají. Z vlastní zkušenosti o tomto jevu mohu mluvit.

  Já osobně měl svou krutou stránku taky, ovšem to mi bylo asi jedenáct let. Byl jsem hloupý a většina dětí si tímto obdobím prochází, nicméně později jsem dokázal rozlišit co je špatné a co dobré. Provokovat ostatní mi přišlo hloupé, protože jsem to sám neměl rád, a už vůbec jim nějakým způsobem nadávat. Já bych se v jejich kůži cítil opravdu hrozně. V mé třídě ale byla samá taková individua. 

  V devátém ročníku na základce se už objevovalo první hulení a braní drog, ano tak brzy. S těmito lidmi já si neměl co říct a tak jsem byl uzavřený.  S tím ale přišlo podezření, že já jsem divný, a tak se začali nadávky vztahovat i na mě. Tolikrát už jsme byl outsiderem v celé třídě a docela mě to zocelilo. Nikdy jsem neměl potřebu se chovat tak jako ostatní abych zapadl, byl jsem prostě svůj. Četl jsem si, dával pozor a choval se tak abych působil jako hodný a vyrovnaný. Takový jsem ale nakonec přišel jen dospělím, nebo alespoň starším lidem. Mým vrstevníkům jsem přišel spíše namyšlený a šprt. Namyšlený asi proto, že jsem se na zmiňovaná individua koukal tak, jak si zaslouží aby na ně jiní lidé koukaly. Pro mě to jsou zkrátka ti, kterým se z mého budoucího platu budou dávat sociální dávky, protože jsou tak hloupí a kašlali na období, kde se mohli vypracovat, aby jednou měli dost peněz a byli vzdělaní. Z těchto věcí si ale nelze lámat hlavu, nikdy se nemůžete zavděčit všem.

  Když jsem začal chodit na střední školu, dobře si pamatuji mé první dojmy z vystupování na autobusovém nádraží. Konkrétně v Chomutově. Bylo tam tolik pachů a mladých lidí, že jsem chvílemi pochyboval o tom zda-li je to co vidím obyčejná mlha, nebo kouř od cigaret a jiných ohavných věcí. Kdyby jsem na nádraží musel zůstávat o hodinu déle, jistě bych se z těch všech výparů také přivedl do jiného stádia. Naštěstí naše škola je prestižní, a vlastně ani neznám nikoho, kdo by mi tam jel v drogách. Ale jsou tam jiné nevýhody. Nikdy jsem si nepotrpěl na počítačových hrách. A když jsem poslouchal své nové spolužáky, zhrozil jsem se, protože jsem si uvědomil: "Sakra vždyť já si s nimi vlastně nemám vůbec co říct! ".

  Čím jsem starší a jsou starší lidé okolo mě (rozumím si spíše s dospělými lidmi), tím mi je na světě příjemněji. Na zastávkách sice pořád vídám smrdící výpary a tupé "děti" co si o sobě myslí bůh ví jak nejsou dospělí, když to všechno dělají, ale jsou to jen okamžiky a pak stejně přejdu někam, kde už své okolí začínám chápat.

Read More