Před námi úplně nahý, a přesto nezměrně sebevědomější než mi sami. Tak malá je naše zem, že kdyby snad vesmír měl oči, viděl by nás jako tu nejmenší hvězdu, nebo třeba neviděl nic. Ach jeho nekonečnost. Kde začala ? Do jakého prostoru se rozpíná ? Co je to nic před masou černého vakua ?
Otázky nad kterými přemýšlím mají pozadí. Hudbu linoucí se ze špuntových sluchátek zastrčených hluboko do mých uší tak, abych slyšel i mé myšlenky a dal jim prostor se rozvinout. Je to tak uklidňující hudba. Pomalé basy a poklidný zpěv, to mé uši nebolí. A co uši nebolí, to mysl neruší.
Neslyším jak dýchám, neslyším jak našlapuji. Soundtrack mého života a obraz myšlenek je to jediné co slyším. To nejlepší kino ve kterém jsem byl. Až začnu chytat nápad, přestanu vnímat i kroky, a mé tělo se bude vznášet a plout po proudu času, nevnímaje dobu jeho trvání. Svět se zpomalil a já zdolávám cestu stále jen v té jedné sekundě. Nebo se čas zastavil, a neplyne vůbec. Na konci cesty se jen přesune o hodinu, ale já jí neprožil, tak dlouho jsem nešel.
Mám myšlenku, mám nápad, a mé boky se vrtí do plynulosti vět. Ta nezastavitelná múza co mě chytla nad tím býlím bělounkým voňavým papírem nemá konce. Mé ruce vůbec nejsou lehké jako mé myšlenky, a má propiska statečně zdolává odpor, kterého se jí dostává.
Každá věta má svůj řádek, každé slovo své místo. A mezi řádky je myšlenka, která ještě před chvílí byla jen v mé hlavě. Každá věta je promyšlená, každá procítěná. U každé musí srdce tepat s rozvážností a vnímat pocity. Při vtipné větě se smát, při pěkné se usmívat, při silné se dojímat, a při bolestivé a smutné plakat. Žít svůj život a nepouštět do něj nikoho, dokud tvorba nebude hotová. Jedině tak lze dosáhnout obdivuhodného výsledku.
Musím číst stále dokola co jsem napsal. Číst jako čtenář. Mazat to a přepisovat. Chce to čas a umění utvořit si chvíle na čerpání myšlenek, chvíle na odreagování od složitého dne, pak až psát. Mé chvíle jsou večerní procházky. Tolik atmosféry, vší různé atmosféry! Romantika, tajemnost, dojetí a dobrý pocit ze sebe samotného.
Každým textem být k pokroku blíže. Psát a psát, hlavně nepřestávat. Kritika je běžná, chvála už méně. Nastane ale doba, kdy se to otočí. Bez snahy toho nelze dosáhnout. Každý si malujeme svou budoucnost tak silnou, jak tlačíme na tužku. Tak pěknou, jak nad ní přemýšlíme. A tak barevnou, jak vybarvujeme. Jen málokdo namaluje jen hlavu a zbytek mu domalují jiní lidé. My jsme ti před kterými je plátno života! A pokaždé budeme jen MY jedinými autory.
Ahoj, pokud se vám text líbil, zanechte "like", komentář, a sdílejte prosím. Váš Samuel:-)
0 komentářů:
Okomentovat