Nový život Wallyho Kennetha (Má povídka)

  Wally Kenneth byl vždycky ten typ chlapce, který se učí sám jen to, co chce. Když byl ještě malý, odmítal školu se slovy „Proč bych se měl učit něco co nechci a nikdy nevyužiji ? Akorát si plácám místo v mozku!“. Jeho rodiče to spíše pobavilo a Wallyho do školy samozřejmě dotlačily.  Ten se ale opravdu učil jen to, co chtěl, a předmětům jako matematika, fyzika a chemie se vyhýbal velikým obloukem a procházel se čtyřkami. No co, hlavně že procházel. Student to byl ale velmi dobrý, co se toho co ho bavilo týče. Chodil každý den do knihovny studovat literaturu a umění. Četl samé složité knihy a po dětských příbězích ani nesáhl. Ve svých jedenácti letech začal číst Lakomce, Romea a Julii nebo třeba Hamleta. Neskutečně ho to bavilo a četl v jednom kuse dokud se mu z toho všeho nezačala točit hlava. Nakonec si unavil oči natolik, že musel nosit brýle.

  Zajímal se o jazyk, a ve svých patnácti letech začal chodit na kurzy tvůrčího psaní, protože jeho chuť psát byla nepřekonatelná. Jeho učitelé ještě od začátku jejich kariéry neviděli zapálenějšího studenta, a proto mu jeho přístup k předmětům co ho nebaví odpouštěli. Dokonce ho doporučovali na vyšší vzdělání a nakonec si tedy školu odbyl tím, co chtěl. Na vysoké škole ho to ale bavilo, tam už se učil především to, co ho zajímalo a nikdo ho do ničeho nenutil.

  Život v Anglii byl pro Wallyho životním štěstím, byl jeden z těch, co vděčili bohu za to, komu a kde se narodili. Anglickou literaturu miloval a byl silným vlastencem. Přece jen ale měl sen, začít nový život někde za oceánem.  Na mysli měl přímo Ameriku.

  Ve svých jednadvaceti letech jeho zápal v psaní knih zesílil, chodil i na kurzy psaní na stroji a byl v tom moc dobrý. Tak dobrý, že ho učitel kurzu přihlásil na soutěž, která se konala v Leedsu na místní  univerzitě. Ve sportovní hale to zkrátka páchlo sportem, ačkoli ten den se sportem nic společného mít neměla. Hala byla naplněná řadami stolů, na nichž byly jeden vedle druhého psací stroje a stohy papírů. Když Wally se svým učitelem, panem Lucasem Biordem, dorazili na místo určení a vešli do haly, první co je zaujalo a utvořilo jim úsměv na tváři bylo vyťukávání do těch kovově šedých a mědnatě zelených věciček typických pro dvacátá léta dvacátého století. Nejméně sto lidí najednou psalo a soutěžilo mezi s sebou. Wallymu se zdála jako celá věčnost než přišel na řadu, ale to druhé místo a výhra v podobě psacího stroje mu za to nakonec stála. A tak Wally odstartoval svoji karieru.

  Jeho otec ani matka nebyli chudými lidmi. Wally odmalička vyrůstal v malé, ale krásné vilce v Bradfordu. Jejich vilka byla v bílém se zelenými okenicemi a menší  krásně upravenou zahrádkou obklopující výstavní fontánku. Klid tam byl takový, že by se dal krájet a byl jako stvořený pro spisovatele. Jenže Wally nechtěl psát tady  a požádal své rodiče o finanční podporu, dokud nebude schopný uživit se ze svého někde v Americe.  Kennethovi na něj byli hrdí a tak neodmítli, naopak mu velice přáli, aby se proslavil způsobem jakým vždycky chtěl. Byl tu ale ještě jeden problém a sice ten, že nechtěl jet sám. Netrvalo mu ale moc dlouho aby do svého budoucího životní příběhu zapojil člověka, s nímž se scházel pravidelně každý víkend na kafi nebo na obědech. Byl to jeho bratranec Percy Duckens. Hoch, který věnoval deset let svého života pouze sportu a školu tím pádem zanedbával. On byl ten typ kluka co miloval holky, sport a hodně zábavy. Byl ale rozumný a tak si s Wallym měli co říct. Oba to byli romantici tělem i duší a Wally si nedokázal představit své večerní procházky a konverzace s někým jiným. Byla mezi nimi taková rodinná láska, jakou by jim jiní mohli závidět.

  Percy neměl tolik štěstí na bohatou rodinu, nicméně lásky se mu dostávalo dost. Wally si s tím nedělal starosti, peněz od svých rodičů bude dostávat dost a tak nebyl problém uživit oba dva a klidně i další dvě doplňující jejich druhou půlku srdce. Na to je ale ještě brzy.

  Když bylo Wallymu čtyřiadvacet let a Percymu jednadvacet, nasedli na luxusní parník jménem „Newlife travels“ a mířilo si to přímo do Bostonu ve státě Massachusetts. Když dorazily, cítily se jako znovuzrození, jako v novém světě. Bylo tam tolik života a průmyslu. Wally s Percym ale byli rádi za to, že jejich konečná zastávka nebyla zde. Město to bylo krásné a prosperující, oni ale chtěli ještě více přírody. Spíše to tedy chtěl Wally, Percy táhl spíše po té zábavě a vysokých budovách plných nových lidí.

  Jejich konečnou zastávkou byl stát Oregon a přístavní město jménem Depoe bay. Krásné pláže, lesy, skály a čistý vzduch. Žádné extrémní vedro a žádná obrovská zima. Koupili si zde menší domek s výhledem na oceán a lesy. Byl ještě celý takový nezařízený (jak se dalo čekat), dřevěný a voňavý s teráskou, které stačily jen menší úpravy a posekaný trávník do dokonalosti. Netrvalo ale vůbec dlouho (asi jen rok) a byli tu zabydlení naplno. Barák byl jako z pohádky a také zahrada, na které už toho ročního období začali kvést první barevné a voňavé rostlinky, spěla do své budoucí povinnosti stát se tvůrcem spisovatelovi fantazie.

  Wally nezahálel a začal se psaním, bylo to vlastně poprvé, kdy začal psát na svém novém stroji. Zasunul do něj papír, očistil každičkou paličku a klávesu, pohladil kovovou konstrukci a začal psát. Bylo toho tolik co chtěl napsat, že ani nemusel přemýšlet nad tím, co bude psát a jak začne. Prostě psal a cítil že píše dobře, protože si vyléval svoje názory a skládal je do plynulých a čistých vět svého příběhu.

  Depoe bay je známe nejmenším přístavem světa a město je to plné barev, krásně čisté vody a zajímavých skalních útvarů. Wallyho procházky s Percym zůstaly a nabyli zde nového rozměru. I večer toto přístavní městečko bylo živé a plné míru.

  Percy se zde seznámil už s pár lidmi a našel si útočiště v jednom z místních barů, ve kterém pracovala překrásná barmanka jménem Suzy. Suzy byla ale zadaná s majitelem tohoto baru „U bobra“. Byl to celkem správný chlapík, jmenoval se Bob. Percy si s ním rozuměl více než s kýmkoli jiným kromě Wallyho v jeho dřívějším životě v Anglii. Byl za to moc rád, chodil do baru často, a býval tam hodně dlouho do noci. Jeho zalíbení v barmance ale neustávalo a naopak sílilo. Suzy, ale bohužel i Bob si toho všímaly. Spíše měli jen podezření, kvůli kterému ale nebylo třeba dělat povyk a tak byl Bob na Percyho stále příjemný.  Nicméně Suzy v Percym také našla zalíbení. Hnědovlasý a udělaný kluk s modrýma očima na ní zkrátka zapůsobil natolik, že se s ním začala scházet i v soukromý a čím více toho Wally napsal, tím častěji se milovali. Všechno působilo jako by to bylo na váze, protože čím více byl Wally zamilovaný do svého příběhu a čím urputněji psal, tím více byl Percy zamilovaný do Suzy a tím urputněji se spolu chtěli scházet.

  Wally jednou strávil u psaní celý den a psal v kuse devatenáct hodin. Dohnaly ho ale následky a zkolaboval. V nemocnici si poležel jen dva dny na pozorování a Percy mu slíbil, že s ním bude trávit více času. Chodily spolu tedy častěji na procházky a párkrát zavítali i do onoho baru „U bobra“. Když Wally viděl Suzie, nemohl si pomoct a řekl jednou při procházce s Percym: „Percy ? Když jsme byli v tom baru, všiml jsi si té barmanky ? Je překrásná, já se asi zamiloval.“

„Tak ty jsi se zamiloval ? Měl by sis dát spíše bacha, je zadaná s majitelem toho baru a navíc jsi spisovatel no ne ? Měl by jsi se věnovat té své knížce nebo co to píšeš.“ Percy to řekl s takovou dynamikou, že nedokázal skrýt rozrušení, jaké v něm Wallyho slova vzbudila. „Asi nejsem jediný komu se to stalo viď ?“ Pronesl náhle Wally.

„Co tím chceš říct ? Taky se mi líbí to jo, ale nic víc. Jak už jsem řekl, je zadaná.“ Pověděl poněkud zanikajícně Percy Wallymu. Ten den byla procházka spíše tichá, a jediné co bylo slyšet, tak šumění oceánu a tření písku pod nohama. Wally cítil křivdu vůči svému povolání. „To má být spisovatel odkázán jen na svou knihu ? Na svůj příběh ? Potřebuji lásku stejně jako ostatní lidé kolem mě.“ Percy  přes skleněné vstupní dveře na zahradu slyšel jeho myšlenky, jež si vyléval nahlas do údolí. Bylo mu líto, jakým způsobem to Wallymu řekl a ten večer se mu svěřil o jeho pocitech k Suzy. Rozhodl se, že Wallyho vezme do města a poznají se tam s někým novým. Láska jim chybí oběma.

  Poznali se s dalšími moc hodnými lidmi a zjistily, že ve městě vlastně není nikdo, kdo by jim vadil. Přesto s jakými dívkami se Wally poznal, nedokázal přestat myslet na Suzy a zrovna tak Percy. Ta dívka s rudými vlnitými vlasy, blankytně modrýma očima a postavou typu krev a mléko v nich zanechala silné pocity zamilovanosti. Byla tak moc hodná a laskavá, že jí nešlo odolat v žádném směru.

  Wally si jednoho dne zjistil potají Suzyinu adresu, a poslal jí pár svých již dopsaných povídek doprovázených milostnými dopisy psanými s citem a plynulostí jakou Suzy ještě nezažila. Od této doby se Suzy přestala scházet s Percym se slovy „Měli bychom přestat, Bob na to přišel a neskončilo by to dobře.“. Percyho to natolik ranilo, že do baru chodil čím dál tím častěji a začal se tam opíjet. Někdy i tolik, že si pro něj musel chodit sám Wally. Oba se tu dobu necítily vůbec dobře a Wallyho pohled na Percyho ranil, nevěděl ale, že se se Suzy scházel. Proto nedokázal odvodit Percyho zármutek a ve psaní dopisů se Suzy pokračoval.

  Jednoho dne se Percy opět nevrátil domů a Wally začal mít o svého bratrance starost jakou nezažil. Byl tak vystrašený, jako by už něco dopředu vycítil. Když na Wallyho zaklepala policie, začal mít zase pocit, že omdlí.

  Percyho tělo nechali odvést pohřební službou rovnou z baru. Percy dostal od Boba za osahávání a slova, která pronášel ke Suzy takovou ránu do spánku, že mu přinesla více než jen spánek.  Na pohřbu byl nakonec jen Wally a místní farář, se kterým se ani neznaly.

  Od toho incidentu Wally nenapsal ani větu, svůj román nedokončil a  útápěl se ve svém smutku. Slovo procházka nemohl ani slyšet a i přesto,že věděl o zadržení Boba a jeho třináctiletém trestu-který byl nepřiměřeně vysoký, pro většinu obyvatel-  se nedokázal scházet se Suzy. Ta mu to tolikrát nabízela. Tolikrát mu říkala, že chce být s ním a neměla žádnou práci. Bydlela u svých rodičů v Pacific Palisades. Wally ale o pár dní později začal hledat někoho jiného. Seznámil se s místním farářem protestantské církve a hledal Boha. Každou neděli zavítal do toho příjemného kostelíku plného hodných lidí a s radostí tam chválil. Wally tou dobou poprvé zažíval, co to jsou opravdové dotyky srdce a začal znovu pracovat na svém románu. Smutek hodil za hlavu a dokonce si k sobě domů nastěhoval  Suzy, aby tam nebyl sám.

  Wallymu se u jejích rodičů líbilo když je jeli navštěvovat. Její tatínek byl válečný veterán a co se týče jeho psychiky, byl hodně poznamenaný první světovou válkou. Wally si rád vyslechl pánovo příběhy z války a začal se o to i trochu zajímat. Zajímal se o pomoc lidem. Paní Boldsheimová, Suzyina matka, měla Wallyho v lásce. Brala ho jako svého syna a zrovna tak to měl i pan Boldsheim.

Nakonec se ti dva (Wally a Suzy) vzaly a měli spolu tři děti. Když přišla zpráva o Pearlu Harboru a muži měli nastupovat do války, Wally nastoupit nemohl, protože se u něj po narození dětí ukázala rakovina. Poté si uvědomil že jeho omdlévání a únava nebyla způsobena přílišným psaním. Nakonec se ale rozhodl do války vložit jinak a založil organizaci, jenž vojákům nastoupeným do války rozesílala dopisy, které Wally sám doma sepisoval. Byly to motivační dopisy plné lásky a božího slova spojených do menších příběhů. Dopisy vojákům pomáhaly a povzbuzovaly je. Wally je psal dokud nezačal mít roku 1945 obrovské bolesti.  S potěšením zjistil, že nakonec zvládl psát až do konce války.

  Když jeho děti byli už v pubertě, byli to moc chytří kluci a tatínka milovali se vší úctou jakou si zaslouží. Suzy ale tušila, že na tom Wally není vůbec dobře a tak plakala.Tolik jí to datlování na psacím stroji chybělo, že nakonec zkoušela psát sama a všechny své děti přihlásila na kurzy psaní na stroji. Když už Wally jen ležel, poslední slova byla k Bohu: „Bože, vem si mě k sobě. Už jsem napsal co jsem chtěl a píšu tečku!“

  Wallyho tělo odvezli druhý den, a na pohřeb se jelo velikým průvodem. Všichni vojáci, jimž Wally pomohl, mu přišli vzdát hold písní a modlitbou za jeho duši. Nakonec se Wally zapsal do dějin Oregonu jako nejnadějnější spisovatel a všechny jeho knihy sklidily obrovskou slávu. Vydělaly nové rodině Kennethovýcch tolik peněz, že už Suzy nemusela nikdy pracovat. Po nálezu Wallyho dopisu, kde si přál aby jeho rodičům byla splacena částka jež mu půjčily, Suzy vše do poslední koruny poslala, a dokonce něco navíc. Jeho rodiče si pak mohli dovolit tu nejluxusnější péči o dožívající seniory jakou Londýn nabízí, a dožily s pocitem hrdosti za svého syna, za to nejcennější co kdy měli.