Nemoc štěstím pro stroje

Mí drazí čtenáři,

Jak jste si mohli všimnout, dlouhou dobu jsem nic nezveřejnil. V normálním případě by to neznamenalo, že jsem nic nenapsal, ale v tom mém ano. Chtěl bych Vás ale ujistit, že to v žádném případě nebylo z důvodu, že bych se na Vás nebo na samotné psaní vykašlal. Možná je poněkud přehnané se takto omlouvat, protože mnoho jiných blogerů zveřejňuje své články po mnohem delších intervalech, ale já jsem Vám i sám sobě slíbil, že budu zveřejňovat pravidelně. Psaní je totiž to jediné, co v životě dělám nejraději.

  I přesto je vše, co jsem teď napsal zbytečné, protože za to, že jsem nic nenapsal, mohu jen z té nejmenší části. Vlastně za to můžou okolnosti, které mou psychiku a chuť na psaní totálně rozbortily. Když jsem se totiž nedávno rozhodl zapnout notebook a pustit se do psaní další povídky a článku, který bych zveřejnil na blog, došel jsem ke zjištění, že se můj počítač rozhodl vypustit duši. Kdyby ale můj počítač nějakou duši a city měl, určitě by se rozloučil dříve, než by k tomu došlo, nebo mě nějak varoval, abych si stihl zálohovat veškeré mé dokumenty. Asi už tušíte, že se mi stalo to, co je pro každého pisálka noční můrou.

  Takže nejenom, že jsem nemohl nic napsat, ale ani jsem na to neměl náladu a veškerá má múza, radost a nápady odešli spolu s počítačem. Hodně dlouho jsem přemýšlel nad tím, jestli se po tom někdy seberu, ale to bylo samozřejmé, protože bolest, kterou jsem prožíval, byla čerstvá. Pak jsem si uvědomil, že drtivá většina mých článků, na které jsem alespoň trochu hrdý, jsou na tomto blogu. Takže jsem vlastně o nic nepřišel. Pak do mé hlavy přišel další brouk v podobě starosti "Na čem vlastně budu psát."

  Fakt, že si tento článek čtete, je důkazem toho, že se mi podařilo sehnat nějakou alternativu. Rozhodl jsem se, že nyní vše bude vznikat na psacím stroji, o kterém jsem Vám už několikrát psal. Koupil jsem si ho především z nostalgického pocitu a nikdy jsem nevěřil, že bych na něm mohl být závislý. Měl jsem jen představu, že si na něm občas zkusím napsat nějaký ten dopis pro prožití té nádhernosti počátků dvacátého století a že mi bude jinak zdobit pokoj a dodávat náladu ke psaní dalších příběhů. No nyní jsem zjistil, že psaní na něm bude nutností.

  Vlastně ani nevím, jaké to zjištění bylo. Už si to nepamatuji, ale myslím, že bylo velice příjemné. Je krásné se rozhodnout pro něco, co nás vždy lákalo – byť jsme věděli, že to není příliš výhodné -, protože nemáme na výběr. Snad mě alespoň trochu chápete.

  K napsání dalšího článku jsem se odhodlal teprve včera, když jsem odcházel z návštěvy s plným žaludkem a skvělým pocitem, jehož intenzitu posilovala noční obloha nade mnou. Hned jsem věděl, o čem budu psát, protože omluva a vysvětlení bylo nevyhnutelné. Řekl jsem si tedy, že si zaliju kávu, dám si pořádnou koupel a pustím se do renovace mé nové pracovny.

ZAŘIZOVÁNÍ NOVÉHO PROSTŘEDÍ

Když jsem vešel do svého pokoje, zadíval jsem se na stůl, na kterém ležel můj těžce nemocný notebook. Odpojil jsem ho ze zásuvky a uklidil pod stůl tak, abych na něj pokud možno neviděl. Tak se stal stůl volný jen pro jediný psací prostředek, a sice psací stroj. Lampičku jsem na něm nastavil tak, aby osvětlovala co největší část. Ze stolu jsem opatrně vytáhl nový balík papírů, rozřízl ho nožem a vysunul z něj jeden palec tlustý štos. Poté jsem si zašel pro tužku, kterou jsem si do špičky ořezal, a pro pero.  Vše jsem si na stole co nejlépe urovnal a jako poslední část rituálu jsem sejmul kryt ze psacího stroje a postavil ho vedle stolu. Oprášil jsem jeho klávesy, očistil paličky s písmeny a nastavil řádkování na jedničku, abych šetřil místem.

  Pak už bylo vše úplně jednoduché, protože stůl byl naaranžovaný tak, že jsem si připadal jako v době, kterou tolik miluji. Vrátil jsem se v čase a rozplýval se nad pocitem, že budu za malý moment psát nový článek pro Vás. Mé prsty se z ničeho nic ocitly na klávesách a já po nich opatrně přejel, aby vydaly klepavý zvuk.

  Během toho jsem zjistil, že ve skutečnosti nezáleží na tom, zdali píšu na počítači, stroji či perem, protože vždy je to úplně to samé. Pokaždé budu dělat jednu a tu samou věc, která můj život naplňuje optimismem a tou fikcí, kterou potřebuji a hledám. Slova, věty, odstavce a příběhy.