čtvrtek 13. října 2016

Varování pod deštníkem



„Oh, nebe, pomoz nám,
vždyť oni neslyší
a oni se blíží,
žárliví a nemocní svou záští.

V ruce svíraje ostří ženou se námi,
rozbíjíme se o jejich hlavy,
tečeme přes jejich oči,
hladíme jejich ruce
a jejich krev  
jen se nám směje.

Je teplá
my chladní,
je v bezpečí a dlouho živá,
my jen sebevrahové s touhou pomoci,
my deštěm nazývání
atentátníci.“

Naléhali a prosili, snažili se a křičeli,
aby ti dva je slyšeli.
Vždyť jde o jejich „bude“,
jde o nezkaženou krásu,
jde o naplnění jejich důležité
a nevděčné
práce,
práce,
pro kterou jsou tolik nenáviděny,
ty kapky bezbarvé a citlivé.

Buší 
s potřebou vyjádřit se a naplnit svůj cíl jediný,
- úkol vždy jejich smrtí končící –
svůj vzkaz touží vysloviti.

Rychleji a rychleji nesou se k zemi,
rozbíjí se a prohýbají,
jsou větrem popoháněné,
pláčou
a naléhají,
zase jen řvou a klepou,
vytrvalé 
a silnější,
chtivé pomoci dvěma na osud čekajícím
a nevidoucím
... 
zvedají se a kráčejí pryč.






sobota 8. října 2016

Bláznivé je světlo mládí

Pomalu plápolám v prostředí pro mě nepřátelském. Zanedbané a vystrašené hladem temnoty třepotám se chladem mého temného okolí. Já, světélko mládí, dříve jako žárem nesnesitelným, samo jsem bylo vládcem svým, až mnozí kvůli mně nespali.
Bylo jsem světlem nadějným, světlem plným vzrušení a mladých, nikdy nekončících krás, pro které mnozí zbíhali, platili a trestat se nechali. Bylo jsem tím obdivovaným a jediným oblíbeným, obklopeným společností a vlhkostí všech možných radovánek, těl roztoužených a hlav vyprázdněných.  
Bylo jsem nových věcí počátkem, vždyť u mě se rodily věčné lidské bolesti, u mě se rodila zlomená srdce, u mě se masově sekaly hlavy panenství, u mě se masově mučilo zdraví pod náporem mnoha kouřů štiplavých a látek prolhaných.
Já, světélko mládí, já bylo vším. Avšak nyní se ke svému konci chýlím, v bolestech nezměrných, osamělé a plné temnoty, protože…

…z dáli ohně, pomalým a dunivým tempem, žene se budoucnost nejistá.
…ta, která může zabít, zničit a zpustošit vše současné ve věci minulé.
…lidé padají, brečí, plazí se a tají pod věkem svým vlastním.
…pouta se kroutí, živí oheň věčný.
…láska se láme v neštěstí, do nekonečna a požehnaně s radostí z bolesti.
…BOLEST! SMUTEK! KONEC! PLÁČ!
…plač - plač nad svým neštěstím, nad svým časem promarněným.
…vzhůru ke konci vznešenému, s pláčem vzhůru k té bolesti nesnesitelné!
…trp za svoji nezodpovědnost!
…trp za svoje užívání v náručí mládí!
…trp za svou sobeckost vůči mně, tvé BUDOUCNOSTI!
…poslední minuty milování s minulostí ke tvému věčnému utrpení.
…TRP! TRP! TRP!!
…cítím, jak se svíjíš.
…slyším, jak pláčeš.
…slyším, jak v myšlenkách na minulost štěstím skáčeš.
…slyším šepot těch slov milostných.
…slyším tvé myšlenky litující.
…slyším poslední výdechy prohnilé smrtí.
…ještě chvíli – ještě – ještě – ještě – chvíli a…
…už žádná budoucnost, umírám s tebou.
…umírám s tvou nadějí.
…umírám já - tvá budoucnost zkažená…

… s krásným pocitem, že už tě mám za sebou, osobo hloupá, osobo příšerná. Nasávám do svých nozder kouř z toho tvého pohaslého štěstí, jež bylo po celou dobu za zády minulosti, skrývaje se tak rozzuřené mně. Udýchaná, po dlouhém honu za tebou, teď přemítám nad příjemností okamžiku tvé smrti, která je pro mě jedinečnou možností sednout si, odpočinout a vychutnávat si své vítězství. Mě nejde porazit. Mě nejde obelstít, mrtvolo vychladlá. Mrtvá jsi už od svého mladého rozhodnutí nic nedělání, osobo naivní a pošetilá. Ahhhh, šťastný je dnes den.

S.V.T

pátek 9. září 2016

Whisky


Samé nadávky a křik. To si ani v tomhle podniku od těch dobytků neodpočinu? Položil jsem sklenici s whisky na stůl a seskočil z barové židle. Trochu jsem se přitom zamotal. Hlava mě zabolela, že jsem skoro zapomněl, co jdu dělat. Mít v tu chvíli trochu uvědomění, asi nikam nejdu.
     "Hej, vy! Tohle se nedá poslouchat, chce se mi zvracet. Nechte tu ženu na pokoji, ihned přestaňte a..." Oba se na mě nechápavě podívali, setkali se očima a zamířili ke mně, než jsem stihl cokoliv doříct - mluvil jsem hodně táhle. Jediné, co jsem naposledy zahlédl, byly její vyděšené oči a pomalu se otevírající rty. Pokoušela se někoho zastavit.
     
     "Vůbec nebrali ohled na to, že jsem už něco vypil, hulváti. Zřídili mě jak psa."
     "A dál?"
     "Co víc mám říkat? Co dál?! Nic víc si už nepamatuji, doktore."
     "A to k vám jen přišli? Nic neřekli?" zeptal se.
     "No, ne, ale co to s tím má co společného?"
     "Přece vás poslechli. Vy jste přišel k úrazu, ale oni? Oni se ponížili vlastním jednáním. Co ta žena?"
     "Nevím, jak to mám vědět? Proboha, doktore..."
     "Sedí v čekárně..."


Spisovatel vždy dosáhne svého, ani neví jak! Váš S.V.T


úterý 6. září 2016

První a poslední

Procházím ulicí vzdorujíc slabému dešti, jenž padá bolestivou rychlostí, jako by pospíchal dolů k zemi, aby se o ní mohl sebevražedně roztříštit, aby mohl vydat ten dokonalý tón klepnutí, který obvykle s romantickou náladou poslouchám za zdmi svého domova. Nepospíchám, pomalu si vychutnávám každičký krok a snažím se utišit svou zraněnou duši. Na obzoru poblikává blesky protrhaná obloha, avšak není slyšet, svou bolest si ohleduplně nechává pro sebe, aby tak zanechala noční klid a náladu pokoje.
            Vzdaluji se a v mysli se pouštím do další výpravy ubírající se směrem minulosti. Opět si přemítám příběh počátku milostných dní, které vytvořily, přetvořily a pár věcí ve mně zabily, jako vždy za účelem nejlepším, s láskou ke mně nezměrnou.
Byly to dny, kdy byla příroda promočená skrz na skrz a poprvé se mohla zase ohřát na slunečním svitu. Zima umírala a sem tam se ještě ukázala jako silná bojovnice, aby postrašila každičký kvítek, který svou barevnou hlavičku za sluncem otočil. Už však měla prohráno a lidé se smiřovali s jejím odchodem radostnými oslavami a prvními dobrovolnými procházkami přírodou. Vždyť i období lásky mělo brzy nastat a ani já jsem nezůstával pozadu.
Potkal jsem totiž dívku zlatavou, celou křehkou a krásnou. Nebyla příliš namalovaná, ale nebyla ani obyčejná. Její přirozenost jako slunce krásou hlavy otáčela, avšak nestala se tím hlavním, to spíš její neovladatelný úsměv, její radost, kterou nedokázala zakrýt neutrální tváří, aby nabrala na vážnosti a sebejistotě. Prostě se smála, celá se radovala a povídala jednu větu za druhou, aniž bychom se kdy předtím o čemkoliv bavili. Dělala, jako by mne znala, a dělala to až překvapivě dobře. Byla jen společenská, možná na první pohled nadšená tím, kdo jsem, stejně jako jsem byl nadšený já z ní. Jedna věc však byla jistá; moc se mi líbila, byla úžasná a celého si mne získala.
Šli jsme podél řeky, zahaleni v ještě docela teplém oblečení a hledali místo k usednutí - oba jsme věděli, že není vhodné období na to se příliš procházet, když nic okolo nás nevypadá příliš vábně. Zkrátka si sedneme, budeme sledovat tekoucí řeku a budeme se seznamovat, tak jako každý pár, jen v klidu a tichu láskyplného okamžiku, uvažovali jsme. Jenže my dva nebyli jako ostatní, my byli zcela odlišní od standardů dnešní doby a vyjímali jsme se jak svým chováním, tak i stylem života - možná proto nás k sobě táhla ta neviditelná a neovladatelná magnetická síla lásky.
Já na srdce nikdy nedával. Všichni mu přičítali tolika lidských citů, stalo se symbolem lásky a centrem veškerého dění lidského rozhodování a psychické bolesti. Ale pro mě to je jen spleť tobogánů plných divokých řek čisté krve, jen uzavřenou schránkou tvořící podmínku života. A ta bolest na hrudi, to stahování hrudních svalů a nepříjemný šumivý pocit v břichu je nakonec přiřknut zcela neuváženě tomu sobeckému objektu, který se schovává pod levou plící a neustále si hledí své důležité práce, objektu, který na to stahování hrudníku možná nadává, který se vzteká z lidského neštěstí, jež každou chvíli pomine ještě rychleji než štěstí.
Pozoroval jsem její nejisté obličejové grimasy a obdivoval je. Chtěl jsem je líbat, jeden sval po druhém, chtěl jsem zuby zatahat za její rty, podchytit si její hlavu zezadu, dotýkat se jí a masírovat její úzký krk svými něžnými a mladými prsty stejně jako masíruji tenké papíry nesoucí můj vnitřní svět uvědomění, barev a lásky. Její tělo se rýsovalo pod bílou halenkou, kterou měla zastrčenou do přilnavých kalhot modré barvy. Bílá a modrá, barvy mého dne, počátku smrti všech lásek pozdějších, barvy, jež jsem miloval, barvy navozující myšlenky, nad kterými jsem bez napjatých svalů a vlhkých očí nemohl spát. A tak po složení každého detailu její osobnosti jsem začal milovat den za dnem a noc za nocí.

Po mnoha souvětích a úsměvech jsme došli k zjištění - když večer halil se do své oranžové a pomalu potemňoval vše mimo něj postavené - že už nastal čas opět jít do životů svých. Statečně jsem se na své nohy postavil a dívku padající zachytil. Její obětí bylo cílem dosaženým, jemným a voňavým pohlazením, díky němuž jsem věděl, že koncem tohoto dne se vzhledem k začátku z lásky velkému neporaním. „Mohu si to dovolit? Ani ji neznám,“ řekl jsem si. „Je krásná a milá, jiná jako já, miluji ji, ale co to znamená? Snad ne jen další hrudní srdci nepříjemné sevření?“
Když jsem k ní shlédl, došlo k očnímu kontaktu, který nezanechal ani jednoho z nás klidným. Zima večera a březnových dnů rozklepala naše ústa. Její oči sjely z mých a polibek vlhký, plný lásky a touhy zpečetil osud můj i její. Vítr větve stromů roztančil, jejich listím zašustil a bouři pocitů začínajícího jara do hlav našich vlil. A pak, když jsme každý domů šli, nastalo vyřčení slov zbytečných a děsivých:
„Nechci, aby tě měl někdo jiný. Chci, abys byl jen můj, abych jen já věděla barvu očí a chuť rtů tvých, jen já jediná. Neodcházej ode mě, jen svou tělesnou schránku nech odejít, ty však zůstaň, buď se mnou, můj milý, můj pocite štěstí“.
Ach jak moc si protiřečí. Jen ona jediná chce znát barvu očí a chuť rtů mých, vzápětí však poví: „Nech svou tělesnou schránku jít.“ Kdo ji pak ohlídá? Snad ne já? Dívko překrásná, nebuď bláhová, nebuď zbrklá, nebuď hnedka má.

Po stopách minulosti jdu dál a vidím před sebou konec všech dnů. To čtyřměsíční utrpení zvané láska. Důvod jejího konce neznám, pouze o něm vím. A nyní, i po letech s jinými dívkami strávených, jsem sám. Smrt lásky první, lásky pravé a nádherné, zavraždila všechny ty malé a bezcenné. A může za to ona, samotná dívka s jednáním horlivým, která jedním dnem, hladová po něžnostech a lásce stvořila bestii, nesmrtelnou a silnou. Jsem sám, ona je sama, jsme sami a co je hlavní, milujeme se, bez sebe a nešťastní. Začátek krátký a konec nekonečný, pravidla spravedlnosti zde svou roli nemají.

- Samuel Van Tongel



sobota 27. srpna 2016

Konec časů letních ("próza v poezii")


        Konec časů letních
I.
Pozoruji smích a tanec
Tu radost všude okolo
Tu radost, jež doznívá láskou
Pozoruji klidné stromoví,
lístečky ve slabém vánku se třepotající,
 tak neohrožené a silné,
smějí se mu do tváře.

Slunce pomalu a s klidem ohřívá vše,
co v cestě mu stojí.
Střechy domů, auta, silnice, chodníky,
vodu, pokožku, krev.
A zpovzdálí hudba je znít,
křik dud
a tupých plechových ran.

Den právě začíná,
letní a ničím nerušný,
doprovázený vůní grilovaného masa,
jako jediného naříkajícího nad utrpením přicházejícím,
nad peklem pod ním.

II.
Nebe se každým dnem otevírá do té prázdnoty ztemnělé.
Slunce už se neloučí,
 jen prchá zbaběle,
prchá,
přitom vládlo celým dnem
Bylo králem neohroženým,
králem,
jenž se směje bez tváře.
Svět se třese pod ledovým zvukem polnic posledních,
polnic letních prázdnin,
a já slyším křik a pláč, 
křik dětí venku na hřišti.

„Ach,
kde jsi Slunce,
kde jsi,
kde je Tvá veselá a rozpálená tvář,
Tvá poklice štěstí a volna,
kotoučová zář,
ty číslice a vystoupaná rtuť.

Vždyť ten křik se nedá snést,
 ledový zvuk polnic též,
stromy ztrácí šaty své,
rudnou studem,
 já vidím je a ony mě.

Jejich děti umírají,
poníženi a zahanbeni,
rodiče svých dětí.
Jejich listy nesou se k zemi
a teplo,
to jde s nimi.
 Dospělým rudnou oči.
V záplavě vlastních starostí unikají vědění,
unikají touze vidění.
Jen krátce před sebe hledí,
otupělí příchodem období hrůz a depresí,
honba za časem
a práce bez sluneční tváře.“

III.
Prchám i já,
s bolestí srdcervoucí,
s melodií konce v uších,
prchám domů
zlomený,
stírám déšť z očí svých,
až na cestu nevidím.

 „Och,
 tmavé nebe!
Nálado zrůdná!
Začátku pomíjivý!
Konci útrpný!

Jsem už doma
v bezpečí.
Doma,
kde vládnu já,
doma,
kde světlo místnost prosvítí,
atmosféru ozvučí,
s přípravou na budoucí dny mne smíří

A ty?
 Ty na dveře mi příště neklepej
do okna mi nevolej
umři!
umři se dny krásnými,

lásko!“

-S.V.Tongel


pátek 26. srpna 2016

Kavárna dnes, kavárna dřív


Poslední dobou sedávám na překrásném místě, kde servírují výbornou kávu a kde je až nepřirozený klid, který člověku navozuje myšlenku: Ti lidé nemohou mít žádné příjmy. A já sedím odříznutý od veškerých oken, schovaný v nejtemnějším rohu místnosti vyhýbaje se tak bolesti očí a přemýšlím, proč tomu tak je, proč sem ti lidé nechodí a odsuzují tento osobní a milý podnik k záhubě.

V mém městě je mnoho kaváren hrajících o zákazníky všemi možnými způsoby. Jedna útočí na vrstvu lidí, kteří si alespoň chtějí hrát na to, že mají nějaké peníze a chtějí být viděni. Druhá kavárna zasahuje skupinu lidí spíše ženského pohlaví a kavárna, ve které sedím já, je kavárnou tvůrčí a je uzpůsobena lidem, jež hledají klidnější zázemí než je jejich vlastní domov, aby tam mohli chodit dělat věci, které jinde nemohou. Aby tam mohli pracovat a tvořit, co je napadne.

Když jsem se nedávno začetl do knihy Vítězný oblouk od E.M.Remarquea, zaujala mne pasáž, ve které spolu hovořil doktor Ravic a slečna z nevěstince. Ta slečna mu povídá, že si jednou chce založit vlastní kavárnu v Provence a – teď to přijde - že si tím pádem najme nějakou kapelu a vzadu vystaví bar. Toto je přímím důkazem toho, čím byly kavárny kdysi. Nebyla to jen místa, kde se podávala káva – jako nějaké kávové podniky -, byla to místa, kde hrála živá hudba, kde se lidé chodili bavit a věděli, že se jim tam dostane všeho a že tam mohou strávit tolik času, kolik chtějí, bez toho aniž by je popoháněl nějaký ustaraný číšník v restauraci. Reamarque  věděl, o čem psal. Žil v době, kdy byly kavárny velice oblíbené a kdy byly tím, čím by měly být i dnes, a Paříž – jako kavárenské město – moc dobře znal.

A tak mě mrzí, když pak koukám na to potem a krví vybudované místo, kde jediné zvuky narušující jinak bezchybný klid, jsou kroky několika málo lidí, jež si prohlíží citáty a obrazy visící na zdi jako v nějakém muzeu a dají si před odchodem jednu limču. A tím chci samozřejmě říci, že to není jen kavárnami samotnými, ale také lidmi, kteří zapomněli na to co je hezké a kouzelné. V dnešní době mají tato dvě slova mnohokrát jiný význam, než měla kdysi. Dnešní doba není dobrá v žádných ohledech i přesto, že dlouho nebyla žádná světová válka. Konflikty se sice dějí pořád, ale říkejte si, co chcete, když je svět dlouho bez války, nemá disciplínu a zleniví. Lidé možná zůstanou stejní, ale změní své způsoby a přednosti. Přijde mi, že si mnoha věcí neváží a nectí je, zkrátka jsou nevzdělaní a nevychovaní krutostí doby.

A teď sedím opět u psacího stroje a nadávám. Pouštím se do věcí, které by mi nejspíš měli být ukradené, ale to je vlastně celé téma mého blogu – psát tu o věcech, které by mi měli být ukradené, uvažování nad těmi nejjemnějšími věcmi, detaily světa.

Jediné místo, kde se dostanu někam jinam a ve většinu případů právě tam, kam chci, jsou knihy. Knihy lidí, kteří jsou už mrtví, anebo příliš staří na to, aby mohli nadávat, ale i lidí, jež to mají v hlavě srovnané nebo mají stejný názor na věc jako já. Alespoň ty kavárny, alespoň ty by mohly zůstat stejné, když už nic jiného. Mohly by být tím místem, kde si lidé chodí dělat běžné i neběžné věci, aby tam chodili klábosit, hledat svou spřízněnou duši, anebo plánovat vyloupení banky. Zkrátka aby kavárny byly tím místem pro všechny a zároveň místem vyhrazeným lidem, jež touží po načerpání kulturního ducha do sebe samých. Aby lidé přišli na toto místo a první co slyšely, byly snažné hlasy Edith Piaf z reproduktorů nebo nějaké živé kapely, a dýchala na ně tak příjemnost sama a doba starých let.

I já sám jsem do oné kavárny vrazil své úsilí, lépe řečeno své vize, a spolu s majitelkou jsme zrealizovali celý nápad na „tvůrčí kavárnu“. Mrzí mě pak, když lidé nechodí. Noa co, že je léto? Kdo řekl, že kavárna není místem pro léto? Já si vždycky myslel, že Kadaň je kulturní město, ale hloupí lidé jsou všude. Umění je hledáním sebe samého a každý kdo netvoří, kdo se nevěnuje nějaké tvůrčí činnosti a nedělá nic, čím by rozvíjel sám sebe, pro mě marní sám sebou a svým životem.

Mějte se hezky.
S.V.T


úterý 12. července 2016

Přírodní inspirace

Celý předchozí týden jsem strávil v Českém Švýcarsku v blízkosti našich přírodních krás, jako jsou Labské pískovce, Pravčická brána a celé Hřensko. Jelikož jsem si čerstvě oblíbil zdolávání nejrůznějších turistických stezek a prošlapávání nově zakoupených bot, musel jsem toho využít a naplánovat si trasu i v těchto místech.

Očekával jsem dobrodružství kvůli neudržovaným stezkám, ale hned první trasa mne vyvedla z omylu a ukázala mi to, o čem se mě už mnozí pokoušeli přesvědčit. A sice fakt, že Česká republika má jedny z nejvíce udržovaných a nejlepších turistických stezek v celé Evropě. Uznal jsem, že je tomu vskutku tak, a dokonce i přisvědčil, že náš národ se rozhodně dá nazývat turistickým. Říkám to ale ještě jako nezkušený turista, který má vše před sebou.

Taková turistika je to, co ke svému psaní opravdu potřebuji. Je pravda, že seděním na zadku a přemýšlením nad nějakým nápadem toho moc nenapíšeme. Člověk potřebuje něco prožít, aby o tom mohl vyprávět nebo psát, nebo aby si mohl vymýšlet nové a další příběhy. Pro mě je to inspirace, protože ve svých článcích obvykle něco popisuji nebo nad něčím uvažuji. Pokouším se, aby to, co vidím a co si myslím, bylo promítáno na papír a na Vaše obrazovky tak, abyste si to dokázali co nejlépe představit. Snažím se, aby se Vám v hlavě objevovaly přesně takové představy, jako mně. Někdy se u svého psaní naštvu, někdy se dojmu a nechám se unést do toho „mého světa“, ve kterém neexistuje nic, co by nemělo svou atmosféru, krásu a kouzlo, ale vždy jsem pak spokojený, že nic, co mi tu myšlenku vyvolalo, není ponecháno s pár slovy a je to popsáno do nejjemnějšího detailu. Občas k takovým věcem stačí napsat jeden citát, který by vystihl naše emoce s nimi spojené, pár vět, které by je dokázaly popsat, ale mě to nestačí, já se do těch „věcí“ snažím vdechnout život. Kreslím tu svůj svět se vším, co k němu patří.

Když se pak procházím naší překrásnou přírodou, vítr, o němž by si kdokoli jiný mohl myslet špatné věci vzhledem k rozcuchaným vlasům nebo rozevlátým cípům mikiny, do mé hlavy sune neuvěřitelné množství nápadů, o kterých bych mohl psát. Plně si uvědomuji, že má slova a mé myšlenky nejsou pastvou pro všechny oči. Někomu se líbí články o kosmetice, někomu recenze knih, někdo zase nedá na cestopisy a internetové deníky, ale existují lidé, kteří hledají něco víc, nový pohled na svět a optimistické myšlenky, motivaci ke svým činům, a pro takové jsem tu já, se zcela odlišnými a někdy možná i nesmyslnými články, ze kterých nejde vyčíst zaměření mých stránek.

Věděl jsem, že léto pro mě bude, co se týče článků a nápadů, velice přínosné. A když jsem se tak procházel podél skal, prolézal průrvy a chodil po lesních stezkách při poslechu práskání větví pod nohama, vše se mi potvrdilo. Léto zkrátka je a vždycky bude mým nejoblíbenějším ročním obdobím.

Abych se ale vrátil zpět ke chvále naší přírody, nikdy jsem ani nedoufal, že by se dokázala vyrovnat mým zážitkům ze Slovenské Terchové, jejíž příroda mi dokázala učarovat natolik, že jsem veškeré mé zážitky u moře zhodnotil jako o něco horší. Česko to ale v tomto ohledu dokázalo a díky přírodě na něj mohu být i pyšný.

Vám všem, kteří hledáte inspiraci, a prostor pro vyčištění myšlenek určitě doporučuji někam vyrazit. Určitě si nejdříve naplánujte trasu skrze výbornou a nad mé očekávání praktickou a propracovanou aplikaci od Seznamu: „Mapy.cz“, kterou už jsem mnohokrát vyzkoušel a získala si mě už jenom díky možnosti offline navigace.

U takových procházek a túr přírodou si člověk vždy uvolní myšlení pro kreativnější a hezčí myšlenky. Nasbírání optimismu se vždy hodí, ještě když je za ním tak jednoduchá cesta. Toto je jedinečná příležitost.

Pro tento článek by to už bylo všechno a já doufám, že se Vám líbil. Opět budu rád za každý komentář, sdílení a odběr, a zvu Vás, abyste tu ještě chvíli pobyli a přečetli si i něco dalšího. Přeji Vám krásný den a krásný letní čas.
Váš,



Samuel Tongel



















úterý 28. června 2016

Do čistoty letního svitu

Osvobození
Vždy to tak bývá, že nejtěžší částí školního roku je právě jeho konec, ve kterém si někteří učitelé uvědomí, že vlastně nestihly dobrat všechno tak, jak plánovali, a někteří žáci, že jejich známky kolísají na hraně nebezpečí.

Nebudu zde skrývat, že jsem byl jedním z těch žáků, a tak jsem neměl čas dělat naprosto nic, než jen učení. A abych se jen nevymlouval, já opravdu nechtěl psát a ani jsem nevěděl, co psát, i když jsem kolikrát mohl. Snažil jsem se do sebe lít kávu a nutil se k počítači. Psal jsem hlouposti, které jsem nakonec mazal, a následně se u mě začaly projevovat značné bolesti hlavy a očí, které vedly k mé věčné nespokojenosti a pokažené náladě. Všichni to známe, lidé co píší, jsou vždy extrémně zlí a náladoví, když se jim nedaří najít sebemenší nápad na hloupý článek, natož pak povídku či román.

Já poslední dobou žil v domnění, že se mi nedaří vůbec nic, a protože nejsem typ člověka, který má na každém rohu přátelé, byl jsem na všechno sám. Chybělo mi jakékoli uspokojení, které by mě alespoň trochu nakoplo. Neustále jsem sebou házel do postele, chytal se za hlavu a přemýšlel nad tím, co všechno má ještě smysl a co ne. Naštěstí jsem si ponechal ten rozumný názor, že až bude po škole, neskonale se mi uleví, a já budu opět plný života. Z části je tomu opravdu tak, a když teď píšu tento článek, vypadá to, že ho i zveřejním.

Včera večer - před tím, než jsem ulehl ke spánku - jsem pročítal pár článků na internetu týkajících se tvůrčího psaní a uvědomil si jednu (pro mě) velice důležitou věc: Jakákoli pravidla týkající se psaní jsou mým největším nepřítelem. Neustále jsem se potřeboval ujišťovat o tom, co dělám špatně, že mi to teď tak nejde a nebaví, a nakonec jsem zjistil, že to není vůbec v nedodržování pravidel a nějaké osnovy, ale v tom, že zkrátka nechci psát, a to je důležité rozeznávat.
                Četl jsem spousty pravidel ohledně toho, jak by se měly články psát tak, aby lidi bavily. Bylo tam toho opravdu hodně, a pro mě úplně k ničemu. Nesplňoval jsem spoustu věcí, ale Vás to evidentně stejně baví, tak proč se tím řídit. Vše, co píšu, píšu pro Vás a pro mou zábavu. Koneckonců, takhle se člověk nejlépe naučí - od Vás, ne od nějakých lidí s komplexy kvůli jejich nepopularitě, kteří musí nutně rozdávat pravidla a dávat najevo, že tomu rozumí nejlépe. Nějaká pravidla by se určitě dodržet měla, ale tato pravidla jsou tak zřejmá, že pokud nejsou dodržena, autor je kvůli nim kritizován.

Léto
 Asi se mnou budete souhlasit, když řeknu, že pro většinu lidí, kteří ještě studují, jsou letní prázdniny zdrojem největších a nejprožívanějších zážitků. Já osobně mám od každých letních prázdnin obrovské očekávání, a musím říct, že jsem vždy spokojený a rád na ně vzpomínám. Většinou za to vděčím romantickým chvílím s děvčaty a zajímavým okamžikům s lidmi, se kterými se setkám na nějaké letní brigádě.
              
Přibližně v tuto dobu jsem už začínal se svou první prožívanou knihou Samota od Natalia Gruesa. Vlastně to není až tak úspěšná kniha a neznám nikoho, kdo by ji kromě mě četl, ale já na ni mám naprosto odlišný názor od recenzí. Troufám si říct, že jsem při jejím čtení prožíval úplně nové situace a cítění, a že patří k mým nejoblíbenějším knihám, které Vám s jistotou a bez studu doporučím jako předehru k létu nebo jako letní knihu.
                Je rozdělená na několik povídek, ale jedna z nich se v ní objevuje několikrát, a právě ta na mě tolik zapůsobila. Je o chlapci, který cestoval po různých místech a hotelech, ve kterých se seznamoval se zajímavými lidmi a ženami. Už jako kluk s uhry se dokázal přiblížit k tělu opravdovým a krásným ženám, což mě neskutečně vzrušovalo – o to v knize ale vůbec nešlo, tím nejdůležitějším tam byly věty a rozum, které mohl chlapec pochytávat od všech, se kterými se setkal. Každý z těch lidí, kteří se v knize objevují, si něčím prošli a chlapci něco dali, a tak byl vychováván světem.
                Já, jako mladý kluk, tuto knihu zbožňuji, protože za takové dobrodružství bych byl nesmírně rád a docela po něm toužím. Aby ale nedošlo k omylu, kniha je pro milovníky romantiky a zajímavých situací a citů, jak je to u mě zvykem. Žádná naivní kniha pro mladé, ale kniha s rozumem pro dospělé. Právě po této knize se ve mně probudila vášeň do čtení, do knih, a poté i do psaní.

Na závěr, než se s Vámi rozloučím, bych se chtěl omluvit za dlouhou pauzu, kterou jsem teď měl, a chtěl bych Vás utěšit, že jsem zpět a že rozhodně nehodlám skončit. Mám toho docela dost v plánu, a vzhledem k tomu, že jsou tu prázdniny, bude opravdu o čem psát. Také mám v plánu jednu věc: Rozhodl jsem se, že bych svůj nejkrásnější příběh minulých prázdnin napsal jako povídku, kterou zde zveřejním. Hodně jsem při něm prožil, a nezaslouží si, abych Vám ho vyprávěl jen zkráceně. Nejspíš v něm použiji jiná jména a budu ho psát z první osoby, čímž bude vše autentičtější.
              
Toto by bylo pro tento článek asi všechno a brzy tu budu zase. Dejte mi vědět, jestli se Vám nápad se sepsáním mého zážitku zamlouvá a jestli ho opravdu chcete. Budu rád za každý komentář a odběr v pravém pruhu. Samozřejmě Vás také zvu k tomu, abyste tu chvíli pobyli, udělali si kávu a přečetli si i něco dalšího.

Mějte se krásně!!!!


sobota 14. května 2016

Pero Parker (RECENZE)

Úvod
Pohodlné psaní na počítači, nostalgické psaní na psacím stroji, anebo také psaní inkoustovým perem vlastní rukou. To jsou různé metody slučující se do jedné společné věci, jakou my všichni pisálci máme. Ať už si každý říká, co chce, psaní není jen o uchopení nějaké prachobyčejné tužky a kusu ušmudlaného papíru. Pro každého, kdo psaní miluje, to musí být jakýsi rituál s uspořádáním, čistá, prestižní a dokonalá činnost.

Kdo mě alespoň trochu čte, tak ví, že já už zkoušel psát snad všemi možnými způsoby a žádný pro mě není prioritním, i když by jím mohl být po článku „PSACÍ STROJ NEBO POČÍTAČprávě počítač. Hodnotil jsem tu skvělé funkce nového Wordu a zabýval se, co by mohlo být tím nejvíce praktickým a optimálním prostředkem pro pisálky. Nedokonalá odpověď je důkazem toho, že každý to vnímá úplně jinak, a pokud chci něco napsat, vždy si najdu způsob bez ohledu na to, jaký.

Ze všeho nejméně jsem se zabýval právě psaním rukou, a to se má v tomto článku změnit. Řekl jsem si, že když mám doma psací stroj, počítač, kvalitní papír, desky, obálky a vše se psaním spjaté, nemělo by mi chybět i nějaké pořádné inkoustové pero. Proto jsem se začal brodit stránkami parkerpen.cz, na kterých jsem si následně objednal krásné elegantní pero a doopravdy sytý a příjemný černý inkoust v bombičkách.

Parker
To je pro mě pojem či název, který jsem měl vždy spojený právě s pery. Nemohl jsem si za to já, mohla za to jedna z mých učitelek, ještě když jsem chodil před lety na základní školu. V té době jsem byl tak v šesté třídě.  Zkrátka jsem se na tu chvíli stal součástí kolektivu, který musel poslouchat učitelčino vzývání daného výrobku a který byl svědkem jedné velké chlouby. Ten den jsem se dozvěděl něco, co mě začalo alespoň trochu zajímat, ale ne tolik, abych si to přál nebo se na to někde podíval.

Slyšel jsem, že jsou pera tak kvalitní, že je výrobce testuje shazováním z letadla. V tu dobu mi to ještě jako nesmysl nepřišlo, ale nyní…kdo ví, co je na tom pravdy. Možná, že tomu tak skutečně je, ale v tom případě nechápu záměr.

Každopádně Parker je jeden z výrobců luxusních psacích potřeb, a to je asi to nejdůležitější. Když jsem se totiž rozhodl nyní nějaké kvalitní pero koupit, tato firma byla tím prvním a také posledním, co mě napadlo. Objednávka byla u nich.

Očekávání a realita….?
Dobře, přiznám se, že jsem očekával o něco větší a robustnější výrobek. Chtěl jsem si ho potěžkat, radovat se z kovového zpracování a precizně napsaného loga na hrotu pera.
Pero sice přišlo v hezké krabičce, ve které bylo spokojeně uloženo, jenže když jsem ho uchopil a zvedl, myslel jsem, že je to nějaká replika. Byl to ale jen šok. Pero je lehké a kvalitně zpracované, nemá žádné nedostatky, co se týče poškrábaného nebo nezahlazeného kovu a hrot je dostatečně pevný a při psaní se neohýbá.

Co se týče bombiček, ty ničím tak úplně nezaujali. Zato ale jejich obsah, ten mě okouzlil. Když jsem totiž bombičku propíchl a dal ji do zásobníku, ihned jsem se pokusil něco napsat a zkusil jsem, co pero umí a čím je tak neskutečně výjimečné. Řeknu Vám, tak plynulé psaní, tak krásné linie a tak výrazně černý inkoust jsem nikdy předtím neviděl.

Shrnutí
Celkově jsem tedy naprosto spokojený. Můj deník dostal nový nádech a já dostal novou chuť a inspiraci ke psaní. Baví mě to s ním, baví mě si zapisovat jakoukoli myšlenku, která se tu pak v o něco rozvinutější formě objeví.


Pokud se Vám tato krátká a zvláštní recenze na pero líbila, určitě mě potěší komentář a fakt, že tu chvíli pobudete, uděláte si kávu a zkusíte si přečíst i nějaké mé další články. Kdo ví, třeba mě začnete i odebírat. A pro ty co už odebírají, moc si toho vážím. Nezapomeňte, že to Vy jste mou múzou.






pátek 13. května 2016

Kopance do hýždí

Neptej se, prosím
Přijdu domů, hodím na zem tašku a po celou dobu se tvářím jako kakabus. Nic se mi nelíbí, nikoho nemám rád, natož sám sebe, a pak taky nejsem spokojený s výsledky, jakých jsem toho dne dosáhl. K dovršení všeho se vydám k mému notebooku ani nemyslíc na to, že bych si udělal kávu, protože slovo „dělat“ je pro mě momentálně tím nejhorším slovesem. Počítač se zapne a do obličeje mě praští bouře nepříjemných vln a záření, které tlačí z mých baterek to poslední, co v nich ještě zbylo.

„Ahoj, tak co, jak bylo ve škole?“ zeptá se mě mamka každý den stejným únavným hlasem neočekávajíc nic zvláštního. Otázka bez emocí, jen aby se neřeklo, aby příchod domů nebyl jen prachobyčejným dějem, kterého si nikdo nevšimne.

Pohlédnu na ni svými děsivě rudými, s každou minutou slábnoucími očky. Snažím se jí pohledem naznačit, že vše je takové, jaké to bylo včera a kdykoli předtím, a jaké to vždycky bude. Jenže oba jsme unavení. Já nedokážu svým pohledem naznačit, co chci a ona nedokáže zjistit, co svým pohledem mám na mysli. Vzdychnu, odfrknu si a odvětím tedy, že „nic, nic se opět nestalo, maminko.“.

Myslím na ni, vím, že ona doufá, že se jí nezeptám, aby nemusela stejně namáhavě jako já odpovídat „vše dobré“. Mám jí rád, neudělal jsem to, jen jsem se usmál. Usmáli jsme se oba.

Odpolední spánek
…ne, je to ztráta času. Den se mi směje do mé neustále němé tváře a kope můj zadek blíž a blíž k posteli. Na vše mám málo času, a spánek? Ne, to je minimálně další hodina, další modřina na mých hýždích. Přes den se SNAŽÍM žít, přes noc spím. Takhle to chci mít, jsem mladý a mým cílem je si svých zatím – trochu – bezstarostných dní užít.

Mí rodiče odpoledního spánku využívají hojně a ano, je chápu. Každý den, každé odpoledne si pospí alespoň jednu hodinu. U nich je to ale tak, že oni to započítávají – nebo se snaží – do svého spánkového dluhu. Já o sobě mohu říct, že každý den naspím osm hodin, což je naprosto optimální. Oni vstávají o hodinu dříve a chodí spát v tu samou hodinu, co já, ale tu si vynahradí právě to odpoledne, takže se vlastně nic nemění.

Den je něco, co každý z nás měří a kouskuje nejčastěji, aniž by si to uvědomoval. 24 hodin je zkrátka hodně málo pro práci, spánek a volný čas. Vím, už jdu moc do hloubky…přejdeme dál.

…a co bude dál? Lék
Mou únavovou hypnózu náhle přeruší stupňovité křičení konvice, a já v mžiku zalévám aromatickou kávu a sleduji, jak se víří a uvolňuje v hrnku. Dvě vrchovaté lžíce granulí, jedna lžíce cukru, to je kombinace tvořící mé denní štěstí. Ano, hned jakmile se napiji, pociťuji úlevu, mé oči získávají živou barvu a má hlava zdravé a optimistické myšlení a nápady.

To se vlastně stalo. Přiznám se, pořádnou kávu jsem si po dlouhé době dal až dnes a výsledkem je tento článek, který píšu jako jiný člověk. Začíná víkend a mám v plánu si tento den trochu protáhnout a zpestřit všemi možnými prostředky, které já miluji. PSANÍ, KÁVA, KNIHA…a třeba i film.

Jak jste na tom vy?
Na závěr by mě doopravdy zajímalo, jestli jsem jediný, komu káva nepřináší jen energii, ale také skvělou náladu, a co je Vaším „lékem/léky“ pro každý den. Odpovědi piště do komentářů a já, jako vždy, na ně odpovím co nejlépe a co nejdříve.

Anketa, kterou jste mohli sledovat (případně v ní hlasovat) dole v rohu dopadla tak, že nejoblíbenějšími články jsou úvahové, což mě vlastně potěšilo, protože mě baví, jak jste si mohli všimnout, nejvíc. Zítra se můžete těšit na další!


Já Vám děkuji za trpělivost se mnou a s mým nevyzpytatelným přidáváním příspěvků a přeji Vám krásný víkend/krásné dny.