„Oh, nebe, pomoz nám,
vždyť oni neslyší
a oni se blíží,
žárliví a nemocní svou záští.
V ruce svíraje ostří ženou se námi,
rozbíjíme se o jejich hlavy,
tečeme přes jejich oči,
hladíme jejich ruce
a jejich krev
jen se nám směje.
Je teplá
my chladní,
je v bezpečí a dlouho živá,
my jen sebevrahové s touhou pomoci,
my deštěm nazývání
atentátníci.“
Naléhali a prosili, snažili se a křičeli,
aby ti dva je slyšeli.
Vždyť jde o jejich „bude“,
jde o nezkaženou krásu,
jde o naplnění jejich důležité
a nevděčné
práce,
práce,
pro kterou jsou tolik nenáviděny,
ty kapky bezbarvé a citlivé.
Buší
s potřebou vyjádřit se a naplnit svůj cíl jediný,
- úkol vždy jejich smrtí končící –
svůj vzkaz touží vysloviti.
Rychleji a rychleji nesou se k zemi,
rozbíjí se a prohýbají,
jsou větrem popoháněné,
pláčou
a naléhají,
zase jen řvou a klepou,
vytrvalé
a silnější,
chtivé pomoci dvěma na osud čekajícím
a nevidoucím
...
zvedají se a kráčejí pryč.
0 komentářů:
Okomentovat