Čaj s myšlenkou (povídka)

Všichni opustili třídu a zanechali za sebou nevídané ticho, které dodalo celé místnosti atmosféru opuštěnosti a smutku. Chlapec v modrém svetru s výraznými znaky obnošení byl jediný, kdo tam zůstal. Jeho židle byla jako jediná stále připravena k posezení, a vedle ní ležela otevřená taška, ze které čouhalo mnoho papírů popsaných různými útržky z jeho hlavy.

  Chlapec věděl, že má ještě dost času na své myšlenky. Dříve by normálně školu opustil s ostatními a vydal se na nádraží čekat v prázdné frontě a v zimě, která je pro únor tak typická. Nyní už ale ví, že je to naprostá hloupost, když má k dispozici prázdnou tichou budovu zející teplem.

  Jediné co šel ven ze třídy udělat, byl čaj. Hned vedle dveří stál automat, který chlapec zbožňoval právě kvůli tomu, že to byla jediná věc, která mu dokázala ve všedních dnech dodat energii téměř zadarmo.  Vytáhl si ze zadní kapsy ošoupanou peněženku a uchopil mezi prsty poslední desetikorunu, která mu zbyla z peněz utržených o vánocích pod stromečkem. Vhodil jí dovnitř, zvolil si o dva stupně víc cukru a stiskl požadovanou objednávku na citronový čaj. V tichu, které po ukončení vyučování protkalo školu, zněl celý proces tak neobvykle hezky, že chlapec na chvíli zavřel oči a zaposlouchal se do všech mechanismů, které automat vydal. Do vyšoupnutí kelímku, do zabzučení automatu, do nalévání čaje a následného pípnutí, které oznamovalo dokončení.

  Vzal si kelímek s horkým čajem a odebral se zpět do třídy ke svému místu, aby se mohl posadit na topení a zadívat se tam, kde mu zrovna zůstane zrak. Byl to pro něho nejlepší způsob jak se odreagovat a odloučit od okolního světa za účelem uvolnění myšlenek k přemýšlení. Pak mohl myslet na věci týkající se něčeho, co lidé nevidí pouhým okem, ale srdcem a duší. A to „něco“ byl svět, který ho naplňoval optimismem a našeptával mu, že vše v jeho životě nad čím si dělá takové starosti, je ve skutečnosti pomíjivé.

  Když se chlapec chystal uskutečnit tento denní rituál, jeho zrak ulpěl na úplně jiném místě, než bylo zvykem. Jeho oči se při sedání na topení zastavili u okna, ze kterého měl výhled na křižovatku u pravého křídla školy. V tom okamžiku se u něj začala vyvíjet spousta myšlenek, které si chtěl ihned zaznamenat. Vytáhl ze své tašky blok s pevnou elegantní vazbou a těžkou kovovou propisku, kterou dostal v den jeho narozenin.

Křižovatka

Je to k zamyšlení, proč mi tak obyčejný pohled z okna na rušnou ulici přišel zvláštní. Snad se to ale dá vysvětlit tím, že já byl ten, kdo v klidu stál, pomalu dýchal a hleděl s horkým čajem v ruce z okna na lidi, kteří se pohybovali pro mě nepřirozenou rychlostí. Jejich rychlé pohyby byly sami o sobě důkazem toho, že i rychle dýchají a jsou ve stresu.

  Vlastně mi ani na mysl nepřišlo, že by to byl jejich problém a mohli si za to sami. Spíš jsem to dával za vinu době, ve které všichni žijeme. Jsme obklopeni dopravními prostředky, které nám diktují pravidlo být všude včas. Ať už kvůli tomu, abychom stihly autobus, vlak či letadlo, nebo tomu, abychom včas dorazili na místo určení.

  Přemýšlel jsem nad tím, jaké byly dřívější doby, kdy auta, nebo jiné technické dopravní prostředky, nebyly zvykem. Lidé si zřejmě nemohli časy určovat na minuty, a myslím, že byli i mnohem více svobodní, protože bylo jen na nich, jak rychle kam dorazí. Bylo to o jejich těle, o jejich nohou, ne o tom, jaké měli auto. Dnes je pro nás fakt, že někdo má auto, důvodem k tomu, abychom po něm požadovali být všude přesně načas. Možná, že jsou auta velkou výhodou díky vzdálenostem, které můžeme denně ujíždět za prací, školou a rodinou, ale také nevýhodou.

  Tvrdím to, protože, když se teď dívám z okna na tu křižovatku, vidím rychle chodící lidi a ještě rychleji jedoucí auta, která se zastavují jen na přechodech, protože musí. Když se ale zadívám hlouběji na všechny pohyby, které se tam vyskytují, je to doopravdy tak nepřirozeně rychlé, až je to k pláči. Proč všichni tak spěchají? Proč se nezastaví, nepopovídají si spolu? Proč má každý svoji cestu bez sebemenšího zájmu o druhé? Téměř každý má v uších zastrčená sluchátka a všímá si jen svého světa. Uniká od reality, která je kolem něj. Nemyslím si, že je to úplně špatně, ale je to smutné, protože vzhledem k tomu, že každý je v tom svém, ten reálný svět je nakonec prázdný.

  V dnešní době nám mnoho věcí umožňuje utíkat od reálného žití, a právě proto vše vypadá tak, jak vypadá. Každý žije v originálním a odlišném světě od druhých. Málokdo dnes žije ve stejné realitě jako jeho přátelé, kolegové, nadřízení a podřízení. Ve skutečnosti je země jen nutným prostředkem k tomu, abychom mohli žít tam, kde chceme my. Už pro nás ale neznamená nic víc. Není pro nás světem, kde bychom se cítili doma psychicky.

  Jen pro ty, kteří ještě chtějí číst, chodí se procházet a přemýšlí nad krásou, která nás obklopuje v přírodě, je země tím, co bývala. Pro ty, kteří dokážou milovat i bez umělých prostředků dodávajících člověku dobrou náladu.

  Jsem ještě příliš mladý, abych pochopil, proč je dnes vše tak odlišné a rychlé, než tomu bylo dřív. Jakoby nám snad něco naznačovalo, že bychom měli zpomalit. Možná, že se tak i rychleji řítíme do záhuby.

Chlapec dopil poslední zbytky svého čaje, uklidil blok s propiskou do tašky, zapnul jí a vydal se do šaten. Pomalu si nazul boty, promnul si oči a došel s rozvážnými kroky ke vstupním dveřím. Uchopil kliku, ale pak, po chvilce zamyšlení, sáhl jednou rukou do kapsy, vytáhl sluchátka a zastrčil si je do uší. Pustil si svou oblíbenou hudbu a vydal se do rušné ulice.

Read More

PLAGIÁTORSKÉ RÁNO

Mé dnešní ráno proběhl podobně jako jiná rána kdykoli předtím. Nyní bychom v něm však mohli zaznamenat nepatrný rozdíl, týkající se mé vydatné snídaně, kterou tvořil výborný čokoládový moučník a zázvorový čaj.

Ten rozdíl spočívá v tom, že dnes jsem mou snídani neudržel v ústech příliš dlouho. Nebylo to kvůli tomu, že by mi snad ten moučník nechutnal – zmínil jsem, že byl výborný - , ale v tom, že jsem při pročítání příspěvků nejmenované blogerské komunity na facebooku spatřil nehezkou stížnost týkající se plagiátorství. Konkrétně se to týkalo toho, že majitelka blogu http://mybrunettehead.blogspot.cz/ zkopírovala článek z blogu http://denyii.blogspot.cz/ a snažila se ho vydávat za svůj. Alespoň, že si pachatelka dala tu práci s tím, aby článek přeložila do svého jazyka. Aby si ale mohla říkat překladatelka, musel by to být doopravdy cizí jazyk. To, že přeloží článek z češtiny do slovenštiny a nezmění na něm ani čárku, neznamená, že na něm odvedla tolik práce, aby jej mohla prezentovat částečně za svůj.

Takže toto byl důvod nad mou zkaženou chutí. Stále nechápu, jak někdo může mít žaludek na to udělat něco takového. Možná mi někteří z Vás řeknou, že jsem až moc krutý, abych jí dělal takovou zlou reklamu na její stránky, ale my bohužel nevíme, co všechno je a není její. Navíc se v komentářích příspěvku přihlásili i ostatní poškození, takže to zřejmě není první ani poslední krádež naší paní spisovatelky. Toto je varování, aby se to nestalo i Vám.

Teď bych už odešel od konkrétního případu a přešel k obecnému plagiátorství. Všichni jistě víme, že cokoli dáme na internet, je veřejné. Také všichni víme, že ve většině případů s takovou krádeží nic nenaděláme. Je totiž úplně něco jiného, když zkopírujeme fotografie a grafická díla, protože pak se jedná o zásah do duševní tvorby autora. Když zkopírujete text, tak už záleží na jeho obsahu, což je ještě složitější, než se zdá. Chci tím říct jenom to, že pokud zjistíme, že nám takto někdo uškodil, tak s tím bohužel nic tak úplně nenaděláme. Maximálně se můžeme pomstít tím, že sepíšeme článek obsahující kritiku chování pachatelky a jejího blogu, nebo můžeme napsat zprávu a domluvit se.

Prosím, pokud chcete doopravdy blogovat a psát, pište ze svojí hlavy. A pokud nemáte dostatek fantazie a kopírování článků cizích autorů Vás netrápí, pak se o to, stát se spisovatelem či blogerem, ani nepokoušejte. Zkrátka pokud Vás po takovém činu netrápí svědomí, tak nemáte city. A spisovatel bez citu nikdy nebude dobrý spisovatel.

Je mi líto, že jsem musel napsat tento ostrý článek, ale fakt, že to ta osoba udělala, jde zkrátka proti proudu spisovatelství. Snad to může zkusit později na jiném blogu, ale teď se jí to nepovedlo a my bychom si všichni měli dát vědět o osobách, které toto dělají. PLAGIÁTORSTVÍ je hnus.

Já osobně bych se při zkopírování cizího článku cítil velice provinile a neměl bych žádnou radost z jeho návštěvnosti, komentářů a sdílení. Každý pohled na něj by bylo pokárání pro mou duši. Psát z vlastní hlavy příběhy a myšlenky, které nás přes den napadají, je přece ten pravý důvod, proč začít psát. Fantazie a tvořivost, kterou jsme byli obdarováni, je přece něco, čeho bychom měli využívat. Každý člověk má svou představivost, a pokud chce psát, může ji vepsat na papír za pomocí tužky. Když jsou myšlenky dobré, lidé je chválí, a to je pak ten nejlepší pocit. Není přece mnohem krásnější, když Vás někdo chválí za výtvor, který je a vždycky byl součástí Vaší duše?

Mějte se pěkně.

Read More

Jak na váš blog dostat facebookové tlačítko „To se mi líbí.“ ?

Nad tímto problémem jsem strávil docela dlouhou dobu, protože jsem nenašel návod, ve kterém by se to „funkčně“ vyskytovalo. Pokaždé, když jsem něco našel, to nefungovalo z nějakého prapodivného důvodu. A pak jsem zjistil, že si na to stejně musí každý přijít sám. Každý máme úplně jinou šablonu, a tak je třeba trochu číst, co se nám v HTML kódu píše. Přesto se tu ale pokusím malý návod napsat s nadějí, že Vám to snad pomůže.

Nemyslím si, že je úplně zapotřebí přidávat obrázkový návod. Přece jenom jsme pisálkové, a tak bychom měli umět dané postupy popsat dokonale. Pokusím se o to. POKUSÍM! Upozorňuji, že tento postup mám ozkoušený jen co se týče serveru Blogger.com, takže Vám nezaručuji, že to bude také fungovat na Wordpressu a jiných. Myslím si ale, že je to všechno na jedno brdo. Zkrátka se stačí jen dostat do HTML kódu úprav a najít pasáž, ve které budeme měnit.

Začněme tedy prvním krokem.

1. krok

Ze všeho nejdřív si najedeme na facebookové stránky podpory. Přesněji to bude přímo tato adresa: https://developers.facebook.com/docs/plugins/like-button

Na této adrese, jak můžete zjistit, jsme přímo v sekci tlačítka „To se mi líbí.“, kde máme jakýsi formulář k doplnění. Je tam šest kolonek, z toho dvě jsou zaškrtávací.

První kolonka nese název URL to Like, do které, jak asi tušíte, byste měli vložit adresu svého blogu s tím, že nesmíte zapomenout, aby vypadala přesně takto: http://WWW.vašestránky.blogspot.cz. Nesmíte zapomenout na to „WWW, aby to byla platná adresa. Možná si ťukáte na čelo, že je to samozřejmé, ale divili byste se, kolikrát jsem svou adresu jen bezhlavě zkopíroval (což Vám zajistí, aby adresa nebyla celá), a pak jsem mlátil hlavou o stůl, proč mi to pořád nefunguje. Takže bacha!

Druhá kolonka nese název Width, která slouží jen pro grafické úpravy tlačítka týkající se rozměrů a písma. Není to nijak potřebná kolonka, pokud nejste hračičky. Pokud to chcete jiným písmem, stačí do té kolonky napsat jen např. „Ariel“ a písmo se změní.

Třetí kolonka Layout je pro zadání typu tlačítka. Nicméně to už uvidíte na obrázku pod sebou, na kterém se po každém kliknutí bude měnit vzhled. Nejvíce ale doporučuji, protože to vypadá nejlépe, zadat „box_count“.

Čtvrtá kolonka slouží pro to, abyste si vybrali, jestli chcete mít na tlačítku napsáno „To se mi líbí.“ nebo „Doporučit.“. Je to jen další nepotřebná akcička pro hračičky.

Pátou kolonku Show friends face zaškrtněte, pokud máte potřebu vidět i obličeje lidí, kteří Vám to označili jako „To se mi líbí.“. Je to jednoduché.

V Šesté kolonce Include share button jde jen o to, jestli chcete mít u tlačítka „To se mi líbí.“ i tlačítko „Sdílet.“.

Až vyplníte formulář, klikněte na tlačítko Get Code, které Vám za chvíli vygeneruje tabulku se dvěma kódy. Nejdříve si zkopírujeme tabulku s kódem číslo 1.

Najedeme si do správy našeho blogu na Blogger.com. Tam klikneme na kolonku "rozvržení", poté na "přidat gadget" a přidáme si "HTML/Java script". Až na něj klikneme, zobrazí se nám tabulka, ve které bude název a obsah. No a jediné co uděláme je to, že vložíme kód z tabulky číslo 1 do obsahu a potvrdíme kliknutím na tlačítko "uložit".

Teď si zkopírujeme tabulku s druhým kódem na stránkách podpory facebooku a přejdeme k druhému kroku.

2. krok

Nastává druhá fáze našeho příběhu, ve kterém se přihlásíme k našemu účtu ve službě Blogger.com a klikneme na blog, který chceme spravovat.

Poté najedeme na  kolonku Šablona, ve které nebudeme klikat na „Personalizovat“ , ale na „Upravit HTML“. Po stisknutí nám vyjede hrozně děsivá tabulka, ve které je plno kódů a příkazů. A to je právě naše klíčová a náročnější část.

Klikneme do té tabulky a na klávesnici stiskneme Ctrl-F, díky čemuž nám vyjede vyhledávací okénko, do kterého zadáme následující příkaz: <data:post.body/>

Po stisknutí klávesy Enter nám to příkaz najde a označí žlutou barvou.  Klikneme vedle něj a stiskneme Enter, abychom se dostali na další řádek. A právě do tohohle řádku bychom měli vložit kód, který jsme si zkopírovali ze stránek facebookové podpory, označený číslem 2.

Až kód vložíme, klikneme v horním rohu na „Uložit šablonu“. Až se nám to uloží, klikneme ještě jednou a počkáme, až se to uloží po druhé. Pak si už najedeme na naše stránky a na příspěvek, který chceme. Měli bychom dole vidět tlačítko „To se mi líbí.“ Pokud tomu tak není, vložený kód z úpravy HTML odstraníme a přesuneme se do třetí fáze.

3. krok

Sem jste se dostali, pokud se něco pokazilo a tlačítko „To se mi líbí.“ u příspěvku nenalezneme.

Ještě v minulém kroku jste měli kód z úpravy HTML vymazat. Teď ho zkrátka jenom vložíme jinam. Když pojedeme trochu níž pod žlutě označeným vyhledaným příkazem „<data:post.body/>“ všimneme si, že jsou zde příkazy pro tlačítka, která se nacházejí pod naším článkem. Většinou jsou to tlačítka pro sdílení jako: <div class='post-share-buttons'>. Pokud takovéto příkazy najdeme, máme vyhráno, protože nám stačí, abychom náš kód vložily někam nad ně nebo pod ně.

Pokud se podaří, opět klikneme na „Uložit šablonu“ dvakrát.

Budu moc rád, když se mi svěříte, jak se Vám to povedlo. Vím, že je to poněkud složitější postup, ale rozhodně se to hodí, protože si tím získáte mnohem víc sledovatelů. Pokud Vám to stále nefunguje, zkuste mě kontaktovat emailem nebo na facebookových stránkách.

S pozdravem,

Samuel Tongel

Read More

Motivační filmy pro spisovatele (2)

Pro velký úspěch jsem se rozhodl napsat druhý díl, ve kterém Vám doporučím dalších pár filmů se spisovatelskou tématikou, aby si Vaše tvůrčí hlavičky odpočinuly a načerpaly novou chuť ke psaní, kterým děláte radost nám čtenářům a ostatním blogerům.

Zmíním tu opět to, co v prvním článku. Každý z nás se občas dostane do fáze, ve které nedokáže dopsat jediný článek. Takovéto období tvůrčího bloku nutně neznamená konec spisovatelské kariéry. Musíme se jen umět vypořádat s naší hlavou, abychom ji alespoň uměle dodali potřebu psát cokoli a o čemkoli.

A tu chuť a motivaci si můžeme dodat motivačními články, knihami, procházením se či jenom večerním koukáním na hvězdy a popíjením čaje při relaxační hudbě, kdy přemýšlíme nad vším možným. To je právě to důležité. Musíme hodně přemýšlet nad vším, co nám proletí hlavou nebo nad tím, co kdy kdo řekl, a následně to zkusit napsat mnohem lépe a hlouběji. Je to veliká pomoc, jak si učarovat motivaci ke psaní, ale tou nejodpočinkovější a nejpohodlnější je samozřejmě koukání na nějaká motivační videa a hlavně filmy s příjemným příběhem. A právě filmům se zde budu opět věnovat.

Velký Gatsby

Řekl jsem si, že bych možná mohl začít jedním z mých nejvíce oblíbených filmů, kterému samozřejmě předcházela jedna z mých nejoblíbenějších knih od Francise Scotta Fitzgeralda Velký Gatsby.

Velký Gatsby je jedním z mála filmů, ve kterém je film naprosto stejný jako kniha - když vynecháme pasáže s hudbou a zmodernizované večírky. Je to první věc, za kterou bych ho chtěl vychválit. Tou druhou je pak to, že režisér filmu dokázal příběh ve filmu udělat takový, jaký jsem si ho představoval v knize, jestli mě tedy alespoň trochu chápete. Zkrátka se má fantazie přenesla do filmové podoby přesně taková, jaká byla. Je to ten nejvíce romantický příběh, který jsem kdy četl a viděl.

Nemůžu Vám toho moc říci, ale důležitým faktem je, že celý příběh vypráví budoucí spisovatel Nick Carraway. Zkrátka celý příběh o onom tajemném muži s obrovským srdcem a nevídanou povahou píše od začátku až dokonce. Nejdříve jej píše na papír a poté se psacím strojem, takže uspokojíte své chuťové buňky téměř stoprocentně.

Ačkoli vím, že většina z Vás film na sto procent viděla, stejně ho sem z povinnosti musím vložit a doporučit Vám ho. Vy, kteří jste ho ještě neviděli, si ho MUSÍTE pustit co nejdřív. A pokud je to možné, pak si nejdřív přečtěte knihu.

Stuck in Love

Tento film už tak slavné hodnocení na ČSFD nemá. Nicméně pro nás pisálky je stejně důležitým jako Gatsby, protože se v něm odehrává, myslím si, příjemný příběh rodinky, která, ačkoli je disfunkční, má velké spisovatelské vlohy.

Film je především o lásce, kde každý z členů rodiny prožívá romantické chvíle. Otec dvou dětí je rozvedený spisovatel, který k této činnosti vede i je. A abych byl u tohoto popisu přesný, docela se jim to i vede. Jeho dcera vydává svou první knihu a syn nakonec bude hovořit i se samotným Stephenem Kingem, který jeho knihu ohodnotí jako výbornou.

Takže už ze samotného názvu toto romantické drama doporučuji těm, kteří mají takovéto příběhy rádi. Psaní je tady vidět hodně, za což film hodně chválím, a rozhodně si z něho odnesete nějakou tu motivaci.

Svět podle Garpa

Tento film na rozdíl od knihy rozhodně není tak úplně skvělý. Nicméně hodnocení má skoro stejné jako předchozí film a musím ho doporučit, protože je samozřejmě naprosto celý o spisovateli jménem T.S. Garp, jehož iniciály na začátku jména nic neznamenají. Prostě je to T.S Garp s velkou chutí stát se spisovatelem.

Nevím, jaké žánry bych měl filmu přidělit, ale nejspíš stejné jako knize. Je to romantické drama se střípky komedie. Garpovo maminka se jmenuje Jenny Fieldsová, a Garpa trochu dráždí, že se stala mnohem známější, než byl on. Její kniha se stala pojmem a utvořila skupinu agresivních feministek (alespoň mně se zdály agresivní).

Nicméně i tak se Garpovi podaří napsat pár slušných románů a povídek, díky kterým si mnoho lidí získal, ale také poštval proti sobě – jak už to tak u nás spisovatelů bývá. A právě tím, že si proti sobě mnoho lidí poštval a stal se neoblíbeným, měl mnoho problémů, které naštěstí ustál. Nicméně jeho život skončil tragicky, velice smutně…

Tento film hodně doporučuji. Pokud ale patříte mezi lepší čtenáře, co si troufají i na složitější knihy, pak doporučuji stejnojmennou knihu od Johna Irvinga, která je o mnoho lepší.

Dveře v podlaze

Dveře v podlaze je hodně zvláštní film. Je udělán podle předlohy Johna Irvinga se stejným názvem, a právě proto je možná tak zvláštní. Nicméně já patřím mezi ty, kteří to oceňují, a kterým se to líbí. Zkrátka neopovrhnu, když mladý kluk podvede svého dočasného zaměstnavatele s jeho ženou – je to divné, ale vzrušující.

Každopádně ten „dočasný zaměstnavatel“ je známý spisovatel, který se jen rozhodl nabídnout brigádu mladíku toužícímu po spisovatelské kariéře. Tento mladík pak ale skoro rozvrátí úplně celou rodinu. Byla to chyba, vzít si ho k sobě domů.

Sunset Boulevard

Tento film je, jak můžete zjistit podle obrázku, hodně starý, ale dobrý. Hodnocení naprosto odpovídá kvalitě filmu, tudíž je velké. Musím ho doporučit, protože se v něm opět hodně píše, i když 

v rolích scénáristů.

Gillis je neznámý a nepříliš kvalitní scénárista, který se náhodou při útěku před dluhy dostane do spárů vily, kterou vlastní hvězda němých filmů Norma Desmondová. Němé filmy se už ale netočí a ona upadla do zapomnění, což mělo za následek i její psychické selhání, s jakým se seznámíte při napjatém sledování filmu.

Bohužel film není nadabovaný česky, a tak se musíte smířit s titulky. Myslím si, že tento film rozhodně stojí za zhlédnutí už jenom z důvodu, že je klasikou.

Skvělí chlapi

Povedené drama s výbornou hereckou sestavou, které vás zkrátka naláká na psaní, i kdybyste nechtěli.

Film vypráví příběh usedlého profesora, který kdysi napsal výbornou knihu, ale nyní má problém jakkoli zakončit tu druhou. Tisíce stránek neustále pokračujícího příběhu, který našemu profesorovi začíná lézt na nervy. Nicméně ani další víkend se mu knihu nepodaří dopsat, protože lhářský student James profesorovi způsobí totální životní zvrat. Opustí ho manželka, začne mít problémy s těhotnou milenkou, nemluvě o mrtvém psu, kterého taktéž zabil James, aby profesora zachránil před neústupným kousáním.

Film je ale naprosto příjemný a dostanete si při něm do té správné nálady na psaní. Jde tu hodně vidět psaní na stroji, ale po konečné nehodě s nekonečným strojopisem nakonec profesor přejde k počítači, kde jsou jeho dokumenty v bezpečí.

Pozor na Harryho

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů od Woodyho Allena, který si tu zaslouží být.

Harry Block je spisovatel ve středním věku, který píše výhradně ze svých zkušeností, čímž rozčiluje mnoho lidí kolem sebe. Harry trpí zábranami, je neurotizován, trpí posedlostí sexem, bere prášky a spí s prostitutkami. Jeho největšími problémy jsou ale vztahy s bývalou ženou a bývalou přítelkyní Fay, která si bere jeho nejlepšího přítele Larryho.

Tento příběh je především komedie a člověk si u něj odpočine. Rozhodně film doporučuji.

Osudové setkání

Toto drama vypráví o tajemném starci Williamu Forresterovi, který v minulosti obdržel literární cenu, ale nyní se jen skrývá ve svém bytě v Bronxu, z něhož má výhled na malé basketbalové hřiště, kde hrají černošští mladíci. Jeden z nich je mimořádně nadaný a literárně talentovaný Jamal, který ve starci najde oporu a rozvíjí u něj svůj talent ke psaní. William Forrester na oplátku u chlapce nachází dávno ztracenou radost ze života.

Mně osobně se tento film velice líbil a rozhodně mám v plánu ho vidět ještě mnohokrát. A jestli splnil svůj účel naplnit mě motivací ke psaní? Myslím, že určitě ano.

Doufám, že se Vám tento článek líbil a rozhodně nebude poslední. Snad načerpáte svou motivaci ke psaní, abyste mohli pokračovat v tom, co chcete nejvíc.

Read More