čtvrtek 13. října 2016

Varování pod deštníkem



„Oh, nebe, pomoz nám,
vždyť oni neslyší
a oni se blíží,
žárliví a nemocní svou záští.

V ruce svíraje ostří ženou se námi,
rozbíjíme se o jejich hlavy,
tečeme přes jejich oči,
hladíme jejich ruce
a jejich krev  
jen se nám směje.

Je teplá
my chladní,
je v bezpečí a dlouho živá,
my jen sebevrahové s touhou pomoci,
my deštěm nazývání
atentátníci.“

Naléhali a prosili, snažili se a křičeli,
aby ti dva je slyšeli.
Vždyť jde o jejich „bude“,
jde o nezkaženou krásu,
jde o naplnění jejich důležité
a nevděčné
práce,
práce,
pro kterou jsou tolik nenáviděny,
ty kapky bezbarvé a citlivé.

Buší 
s potřebou vyjádřit se a naplnit svůj cíl jediný,
- úkol vždy jejich smrtí končící –
svůj vzkaz touží vysloviti.

Rychleji a rychleji nesou se k zemi,
rozbíjí se a prohýbají,
jsou větrem popoháněné,
pláčou
a naléhají,
zase jen řvou a klepou,
vytrvalé 
a silnější,
chtivé pomoci dvěma na osud čekajícím
a nevidoucím
... 
zvedají se a kráčejí pryč.






sobota 8. října 2016

Bláznivé je světlo mládí

Pomalu plápolám v prostředí pro mě nepřátelském. Zanedbané a vystrašené hladem temnoty třepotám se chladem mého temného okolí. Já, světélko mládí, dříve jako žárem nesnesitelným, samo jsem bylo vládcem svým, až mnozí kvůli mně nespali.
Bylo jsem světlem nadějným, světlem plným vzrušení a mladých, nikdy nekončících krás, pro které mnozí zbíhali, platili a trestat se nechali. Bylo jsem tím obdivovaným a jediným oblíbeným, obklopeným společností a vlhkostí všech možných radovánek, těl roztoužených a hlav vyprázdněných.  
Bylo jsem nových věcí počátkem, vždyť u mě se rodily věčné lidské bolesti, u mě se rodila zlomená srdce, u mě se masově sekaly hlavy panenství, u mě se masově mučilo zdraví pod náporem mnoha kouřů štiplavých a látek prolhaných.
Já, světélko mládí, já bylo vším. Avšak nyní se ke svému konci chýlím, v bolestech nezměrných, osamělé a plné temnoty, protože…

…z dáli ohně, pomalým a dunivým tempem, žene se budoucnost nejistá.
…ta, která může zabít, zničit a zpustošit vše současné ve věci minulé.
…lidé padají, brečí, plazí se a tají pod věkem svým vlastním.
…pouta se kroutí, živí oheň věčný.
…láska se láme v neštěstí, do nekonečna a požehnaně s radostí z bolesti.
…BOLEST! SMUTEK! KONEC! PLÁČ!
…plač - plač nad svým neštěstím, nad svým časem promarněným.
…vzhůru ke konci vznešenému, s pláčem vzhůru k té bolesti nesnesitelné!
…trp za svoji nezodpovědnost!
…trp za svoje užívání v náručí mládí!
…trp za svou sobeckost vůči mně, tvé BUDOUCNOSTI!
…poslední minuty milování s minulostí ke tvému věčnému utrpení.
…TRP! TRP! TRP!!
…cítím, jak se svíjíš.
…slyším, jak pláčeš.
…slyším, jak v myšlenkách na minulost štěstím skáčeš.
…slyším šepot těch slov milostných.
…slyším tvé myšlenky litující.
…slyším poslední výdechy prohnilé smrtí.
…ještě chvíli – ještě – ještě – ještě – chvíli a…
…už žádná budoucnost, umírám s tebou.
…umírám s tvou nadějí.
…umírám já - tvá budoucnost zkažená…

… s krásným pocitem, že už tě mám za sebou, osobo hloupá, osobo příšerná. Nasávám do svých nozder kouř z toho tvého pohaslého štěstí, jež bylo po celou dobu za zády minulosti, skrývaje se tak rozzuřené mně. Udýchaná, po dlouhém honu za tebou, teď přemítám nad příjemností okamžiku tvé smrti, která je pro mě jedinečnou možností sednout si, odpočinout a vychutnávat si své vítězství. Mě nejde porazit. Mě nejde obelstít, mrtvolo vychladlá. Mrtvá jsi už od svého mladého rozhodnutí nic nedělání, osobo naivní a pošetilá. Ahhhh, šťastný je dnes den.

S.V.T