Konec časů letních ("próza v poezii")

        Konec časů letních

I.

Pozoruji smích a tanec

Tu radost všude okolo

Tu radost, jež doznívá láskou

Pozoruji klidné stromoví,

lístečky ve slabém vánku se třepotající,

 tak neohrožené a silné,

smějí se mu do tváře.

Slunce pomalu a s klidem ohřívá vše,

co v cestě mu stojí.

Střechy domů, auta, silnice, chodníky,

vodu, pokožku, krev.

A zpovzdálí hudba je znít,

křik dud

a tupých plechových ran.

Den právě začíná,

letní a ničím nerušný,

doprovázený vůní grilovaného masa,

jako jediného naříkajícího nad utrpením přicházejícím,

nad peklem pod ním.

II.

Nebe se každým dnem otevírá do té prázdnoty ztemnělé.

Slunce už se neloučí,

 jen prchá zbaběle,

prchá,

přitom vládlo celým dnem

Bylo králem neohroženým,

králem,

jenž se směje bez tváře.

Svět se třese pod ledovým zvukem polnic posledních,

polnic letních prázdnin,

a já slyším křik a pláč, 

křik dětí venku na hřišti.

„Ach,

kde jsi Slunce,

kde jsi,

kde je Tvá veselá a rozpálená tvář,

Tvá poklice štěstí a volna,

kotoučová zář,

ty číslice a vystoupaná rtuť.

Vždyť ten křik se nedá snést,

 ledový zvuk polnic též,

stromy ztrácí šaty své,

rudnou studem,

 já vidím je a ony mě.

Jejich děti umírají,

poníženi a zahanbeni,

rodiče svých dětí.

Jejich listy nesou se k zemi

a teplo,

to jde s nimi.

 Dospělým rudnou oči.

V záplavě vlastních starostí unikají vědění,

unikají touze vidění.

Jen krátce před sebe hledí,

otupělí příchodem období hrůz a depresí,

honba za časem

a práce bez sluneční tváře.“

III.

Prchám i já,

s bolestí srdcervoucí,

s melodií konce v uších,

prchám domů

zlomený,

stírám déšť z očí svých,

až na cestu nevidím.

 „Och,

 tmavé nebe!

Nálado zrůdná!

Začátku pomíjivý!

Konci útrpný!

Jsem už doma

v bezpečí.

Doma,

kde vládnu já,

doma,

kde světlo místnost prosvítí,

atmosféru ozvučí,

s přípravou na budoucí dny mne smíří

A ty?

 Ty na dveře mi příště neklepej

do okna mi nevolej

umři!

umři se dny krásnými,

lásko!“

-S.V.Tongel

Read More

Kavárna dnes, kavárna dřív

Poslední dobou sedávám na překrásném místě, kde servírují výbornou kávu a kde je až nepřirozený klid, který člověku navozuje myšlenku: Ti lidé nemohou mít žádné příjmy. A já sedím odříznutý od veškerých oken, schovaný v nejtemnějším rohu místnosti vyhýbaje se tak bolesti očí a přemýšlím, proč tomu tak je, proč sem ti lidé nechodí a odsuzují tento osobní a milý podnik k záhubě.

V mém městě je mnoho kaváren hrajících o zákazníky všemi možnými způsoby. Jedna útočí na vrstvu lidí, kteří si alespoň chtějí hrát na to, že mají nějaké peníze a chtějí být viděni. Druhá kavárna zasahuje skupinu lidí spíše ženského pohlaví a kavárna, ve které sedím já, je kavárnou tvůrčí a je uzpůsobena lidem, jež hledají klidnější zázemí než je jejich vlastní domov, aby tam mohli chodit dělat věci, které jinde nemohou. Aby tam mohli pracovat a tvořit, co je napadne.

Když jsem se nedávno začetl do knihy Vítězný oblouk od E.M.Remarquea, zaujala mne pasáž, ve které spolu hovořil doktor Ravic a slečna z nevěstince. Ta slečna mu povídá, že si jednou chce založit vlastní kavárnu v Provence a – teď to přijde - že si tím pádem najme nějakou kapelu a vzadu vystaví bar. Toto je přímím důkazem toho, čím byly kavárny kdysi. Nebyla to jen místa, kde se podávala káva – jako nějaké kávové podniky -, byla to místa, kde hrála živá hudba, kde se lidé chodili bavit a věděli, že se jim tam dostane všeho a že tam mohou strávit tolik času, kolik chtějí, bez toho aniž by je popoháněl nějaký ustaraný číšník v restauraci. Reamarque  věděl, o čem psal. Žil v době, kdy byly kavárny velice oblíbené a kdy byly tím, čím by měly být i dnes, a Paříž – jako kavárenské město – moc dobře znal.

A tak mě mrzí, když pak koukám na to potem a krví vybudované místo, kde jediné zvuky narušující jinak bezchybný klid, jsou kroky několika málo lidí, jež si prohlíží citáty a obrazy visící na zdi jako v nějakém muzeu a dají si před odchodem jednu limču. A tím chci samozřejmě říci, že to není jen kavárnami samotnými, ale také lidmi, kteří zapomněli na to co je hezké a kouzelné. V dnešní době mají tato dvě slova mnohokrát jiný význam, než měla kdysi. Dnešní doba není dobrá v žádných ohledech i přesto, že dlouho nebyla žádná světová válka. Konflikty se sice dějí pořád, ale říkejte si, co chcete, když je svět dlouho bez války, nemá disciplínu a zleniví. Lidé možná zůstanou stejní, ale změní své způsoby a přednosti. Přijde mi, že si mnoha věcí neváží a nectí je, zkrátka jsou nevzdělaní a nevychovaní krutostí doby.

A teď sedím opět u psacího stroje a nadávám. Pouštím se do věcí, které by mi nejspíš měli být ukradené, ale to je vlastně celé téma mého blogu – psát tu o věcech, které by mi měli být ukradené, uvažování nad těmi nejjemnějšími věcmi, detaily světa.

Jediné místo, kde se dostanu někam jinam a ve většinu případů právě tam, kam chci, jsou knihy. Knihy lidí, kteří jsou už mrtví, anebo příliš staří na to, aby mohli nadávat, ale i lidí, jež to mají v hlavě srovnané nebo mají stejný názor na věc jako já. Alespoň ty kavárny, alespoň ty by mohly zůstat stejné, když už nic jiného. Mohly by být tím místem, kde si lidé chodí dělat běžné i neběžné věci, aby tam chodili klábosit, hledat svou spřízněnou duši, anebo plánovat vyloupení banky. Zkrátka aby kavárny byly tím místem pro všechny a zároveň místem vyhrazeným lidem, jež touží po načerpání kulturního ducha do sebe samých. Aby lidé přišli na toto místo a první co slyšely, byly snažné hlasy Edith Piaf z reproduktorů nebo nějaké živé kapely, a dýchala na ně tak příjemnost sama a doba starých let.

I já sám jsem do oné kavárny vrazil své úsilí, lépe řečeno své vize, a spolu s majitelkou jsme zrealizovali celý nápad na „tvůrčí kavárnu“. Mrzí mě pak, když lidé nechodí. Noa co, že je léto? Kdo řekl, že kavárna není místem pro léto? Já si vždycky myslel, že Kadaň je kulturní město, ale hloupí lidé jsou všude. Umění je hledáním sebe samého a každý kdo netvoří, kdo se nevěnuje nějaké tvůrčí činnosti a nedělá nic, čím by rozvíjel sám sebe, pro mě marní sám sebou a svým životem.

Mějte se hezky.

S.V.T

Read More