Konec časů letních
I.
Pozoruji smích a tanec
Tu radost všude okolo
Tu radost, jež doznívá láskou
Pozoruji klidné stromoví,
lístečky ve slabém vánku se třepotající,
tak
neohrožené a silné,
smějí se mu do tváře.
Slunce pomalu a s klidem ohřívá vše,
co v cestě mu stojí.
Střechy domů, auta, silnice, chodníky,
vodu, pokožku, krev.
A zpovzdálí hudba je znít,
křik dud
a tupých plechových ran.
Den právě začíná,
letní a ničím nerušný,
doprovázený vůní grilovaného masa,
jako jediného naříkajícího nad utrpením
přicházejícím,
nad peklem pod ním.
II.
Nebe se každým dnem otevírá do té prázdnoty
ztemnělé.
Slunce už se neloučí,
jen prchá
zbaběle,
prchá,
přitom vládlo celým dnem
Bylo králem neohroženým,
králem,
jenž se směje bez tváře.
Svět se třese pod ledovým zvukem polnic
posledních,
polnic letních prázdnin,
a já slyším křik a pláč,
křik dětí venku na hřišti.
„Ach,
kde jsi Slunce,
kde jsi,
kde je Tvá veselá a rozpálená tvář,
Tvá poklice štěstí a volna,
kotoučová zář,
ty číslice a vystoupaná rtuť.
Vždyť ten křik se nedá snést,
ledový
zvuk polnic též,
stromy ztrácí šaty své,
rudnou studem,
já vidím
je a ony mě.
Jejich děti umírají,
poníženi a zahanbeni,
rodiče svých dětí.
Jejich listy nesou se k zemi
a teplo,
to jde s nimi.
Dospělým
rudnou oči.
V záplavě vlastních starostí unikají
vědění,
unikají touze vidění.
Jen krátce před sebe hledí,
otupělí příchodem období hrůz a depresí,
honba za časem
a práce bez sluneční tváře.“
III.
Prchám i já,
s bolestí srdcervoucí,
s melodií konce v uších,
prchám domů
zlomený,
stírám déšť z očí svých,
až na cestu nevidím.
„Och,
tmavé
nebe!
Nálado zrůdná!
Začátku pomíjivý!
Konci útrpný!
Jsem už doma
v bezpečí.
Doma,
kde vládnu já,
doma,
kde světlo místnost prosvítí,
atmosféru ozvučí,
s přípravou na budoucí dny mne smíří
A ty?
Ty na
dveře mi příště neklepej
do okna mi nevolej
umři!
umři se dny krásnými,
lásko!“
-S.V.Tongel
0 komentářů:
Okomentovat