Poslední dobou
sedávám na překrásném místě, kde servírují výbornou kávu a kde je až
nepřirozený klid, který člověku navozuje myšlenku: Ti lidé nemohou mít žádné
příjmy. A já sedím odříznutý od veškerých oken, schovaný v nejtemnějším rohu
místnosti vyhýbaje se tak bolesti očí a přemýšlím, proč tomu tak je, proč sem
ti lidé nechodí a odsuzují tento osobní a milý podnik k záhubě.
V mém
městě je mnoho kaváren hrajících o zákazníky všemi možnými způsoby. Jedna útočí
na vrstvu lidí, kteří si alespoň chtějí hrát na to, že mají nějaké peníze a
chtějí být viděni. Druhá kavárna zasahuje skupinu lidí spíše ženského pohlaví a
kavárna, ve které sedím já, je kavárnou tvůrčí a je uzpůsobena lidem, jež hledají klidnější zázemí
než je jejich vlastní domov, aby tam mohli chodit dělat věci, které jinde
nemohou. Aby tam mohli pracovat a tvořit, co je napadne.
Když jsem
se nedávno začetl do knihy Vítězný oblouk od E.M.Remarquea, zaujala mne pasáž,
ve které spolu hovořil doktor Ravic a slečna z nevěstince. Ta slečna mu
povídá, že si jednou chce založit vlastní kavárnu v Provence a – teď to
přijde - že si tím pádem najme nějakou kapelu a vzadu vystaví bar. Toto je
přímím důkazem toho, čím byly kavárny kdysi. Nebyla to jen místa, kde se
podávala káva – jako nějaké kávové podniky -, byla to místa, kde hrála živá
hudba, kde se lidé chodili bavit a věděli, že se jim tam dostane všeho a že tam
mohou strávit tolik času, kolik chtějí, bez toho aniž by je popoháněl nějaký
ustaraný číšník v restauraci. Reamarque věděl, o čem psal. Žil v době, kdy byly
kavárny velice oblíbené a kdy byly tím, čím by měly být i dnes, a Paříž – jako kavárenské
město – moc dobře znal.
A tak mě
mrzí, když pak koukám na to potem a krví vybudované místo, kde jediné zvuky
narušující jinak bezchybný klid, jsou kroky několika málo lidí, jež si prohlíží
citáty a obrazy visící na zdi jako v nějakém muzeu a dají si před odchodem
jednu limču. A tím chci samozřejmě říci, že to není jen kavárnami samotnými,
ale také lidmi, kteří zapomněli na to co je hezké a kouzelné. V dnešní době
mají tato dvě slova mnohokrát jiný význam, než měla kdysi. Dnešní doba není
dobrá v žádných ohledech i přesto, že dlouho nebyla žádná světová válka.
Konflikty se sice dějí pořád, ale říkejte si, co chcete, když je svět dlouho
bez války, nemá disciplínu a zleniví. Lidé možná zůstanou stejní, ale změní své
způsoby a přednosti. Přijde mi, že si mnoha věcí neváží a nectí je, zkrátka
jsou nevzdělaní a nevychovaní krutostí doby.
A teď
sedím opět u psacího stroje a nadávám. Pouštím se do věcí, které by mi nejspíš
měli být ukradené, ale to je vlastně celé téma mého blogu – psát tu o věcech,
které by mi měli být ukradené, uvažování nad těmi nejjemnějšími věcmi, detaily
světa.
Jediné
místo, kde se dostanu někam jinam a ve většinu případů právě tam, kam chci,
jsou knihy. Knihy lidí, kteří jsou už mrtví, anebo příliš staří na to, aby
mohli nadávat, ale i lidí, jež to mají v hlavě srovnané nebo mají stejný
názor na věc jako já. Alespoň ty kavárny, alespoň ty by mohly zůstat stejné,
když už nic jiného. Mohly by být tím místem, kde si lidé chodí dělat
běžné i neběžné věci, aby tam chodili klábosit, hledat svou spřízněnou duši,
anebo plánovat vyloupení banky. Zkrátka aby kavárny byly tím místem pro všechny
a zároveň místem vyhrazeným lidem, jež touží po načerpání kulturního ducha do
sebe samých. Aby lidé přišli na toto místo a první co slyšely, byly snažné
hlasy Edith Piaf z reproduktorů nebo nějaké živé kapely, a dýchala na ně
tak příjemnost sama a doba starých let.
I já sám
jsem do oné kavárny vrazil své úsilí, lépe řečeno své vize, a spolu s majitelkou
jsme zrealizovali celý nápad na „tvůrčí kavárnu“. Mrzí mě pak, když lidé nechodí.
Noa co, že je léto? Kdo řekl, že kavárna není místem pro léto? Já si vždycky
myslel, že Kadaň je kulturní město, ale hloupí lidé jsou všude. Umění je
hledáním sebe samého a každý kdo
netvoří, kdo se nevěnuje nějaké tvůrčí činnosti a nedělá nic, čím by rozvíjel
sám sebe, pro mě marní sám sebou a svým životem.
Mějte se hezky.
S.V.T
Panečku. Krásně napsáno. Vyrazil jste mi dech. Vůbec jsem netušila, že kdysi byly kavárny tak kulturním místem s živou hudbou. To muselo být kouzelné. Bohužel dnes je doba tak uspěchaná, že by si člověk ani tu hudbu u té kávy neužil :(.
OdpovědětVymazatgingerjannie.blogspot.cz
Děkuji. kdyby byly kavárny dostatečně přizpůsobené, tak lidé, jež pro svou práci potřebují počítač a lidé, kteří chtějí tvořit, by v nich mohli trávit všechen svůj čas. O to jde, že tomu tak dříve bylo. Byly to "druhé domovy". K uspěchanosti nás nikdo nenutí. Dříve také znali čas a také jej měřili, aby vše stihli. Jen měli jiné přednosti. Raději než gauč, televizi nebo počítač šli logicky do těchto krásných míst, hráli šachy, tvořili, tančili, pili, zpívali, odpočívali a bylo jim dobře. :)
VymazatBohužel ani v minulosti na tom kavárny nebyly tak růžově, jak líčíš. Vždy byly oblíbenější hospody a pivnice. Kavárny navštěvovala hlavně měšťanská střední třída (minorita obyvatelstva) a dělníci (majorita obyvatelstva) buď neměli peníze ani na tu hospodu, nebo měli a chodili tam.
OdpovědětVymazatKavárny se největší oblibě těšili a těší ve velkých městech, kde je bohatá základna umělecké, intelektuální, nebo jinak osvícené populace. Kadaň má sotva 18 tisíc obyvatel. Z toho bude asi tak polovina důchodci a děti. Většina pracujících bude dělnická střední třída = hospody (nebo spíše je dnes trend být doma, protože nejsou peníze). Na kavárnu ti tak zbývá pouze (v nejlepším případě) pár set lidí. Jak si popisoval je v Kadani vícero kaváren. Takže lidé si volí jednu a do té chodí pravidelně. Maminy rády chodí do "ženských" kaváren. ... Prostě zákonitě v Kadani nemůžeš očekávat v kavárně, jakou popisuješ, mnoho zákazníků.
Kadaň není městem pro dělníky, je tu více vzdělaných lidí, řekl bych, a s názorem na dřívější kavárnu nemohu souhlasit - řídím se dle slov lidí, jež v té době v daném městě žili, ať už to jsou Hemingway, Fitzgerald nebo i ten Remarque. Jakmile se v kavárně zařídí živá hudba a originální akce, lidé se do ní pohrnou. Váš život se mi zdá jaksi linearni, suchý, když si myslíte, že si lidé najdou jedno místo a nehledají jiné a lepší. Takhle to u lidí nefunguje, ne v tomhle směru. Díky za komentář.
VymazatMoc hezky napsané :) Osobně jsem ještě nenašla kavárnu, která by mi vyhovovala. Pokaždé mi tam něco chybělo nebo naopak až příliš přebývalo, a to těch kaváren kolem sebe mám opravdu málo, takže vlastně ani není z čeho vybírat. Ale článek se ti opravdu povedl :)
OdpovědětVymazatDíky:-)
VymazatNádherné. :) U nás ve městě jedna taková kavárnička, kde se lidé srocují, aby prodebatovali své životní události, čtou knihy a kam jednoduše chodí načerpat příjemnou atmosféru, naštěstí je. Pokaždé když tam sedím, naplňuje mě to příjemnými a milými pocity, které tam venku jen těžko hledat. A tak se kavárna stala jakýmsi útočištěm, kde se jako by zastavil čas. Děkuji za článek, velmi mě potěšil. :)
OdpovědětVymazatVážím si hezky napsaného komentáře a chvály. Takovou kavárnu určitě musím navštívit. :)
Vymazat