neděle 8. ledna 2017

Cigar

Otevřel krabičku se svými doutníky a navázal s nimi oční kontakt. Čekal, který z nich ho dnes bude chtít, který na něho mrkne. A byl to právě ten z kraje, který tak neomaleně vystupoval z řady. Možná ho ti ostatní vytlačili, napadlo starce. Položil krabičku na stůl a ten vyvolený důkladně prohmatal na každém místě, aby zjistil jeho kvalitu. Byla to intimní záležitost a stařík to věděl - byl na to připravený (své doutníky nikdy nekouřil mimo domov). Byl to rituál, který měl přísná pravidla. A pokaždé, když si chtěl stařec užít tento nádherný moment, zatáhl záclony všech oken v obývací místnosti, aby vytvořil přítmí. Bylo to důležité, protože denní světlo ono soukromí znemožňovalo. Nejlepší bylo celý rituál dělat večer, ale občas dostal starý pan Anderson chuť i přes den, a svou chuť si na stará kolena nikdy neodpíral. Když byla místnost zahalena v umělé tmě, pan Anderson vybral zvlášť dobré kousky dubového a bukového dřeva a nanesl je ke krbu. 

Nikdy nenechal celý oheň jednomu druhu. To by bylo příliš velké břímě, říkal si. Rozložil je pravidelně přes sebe a vychutnal si každý zvuk prasknutí a tlumeného nárazu. Poté vzal ze spodní přehrádky u krbu pár starých novin a natrhal je na malé kousky – ale ne tak malé, aby si navzájem nerozuměly. Na závěr vytáhl jednu z dlouhých sirek a dílo podpálil. Místnost se rozzářila zlatým světlem, které bylo příjemné očím i tělu. Pro starce to bylo důležité světlo, protože harmonizovalo jeho mysl a dodávalo mu potřebné štěstí – jedině tak své doutníky kouřil. Usadil se zpět do svého křesla, otevřel láhev s kvalitní Whisky a nalil ji do nižší široké sklenice. Dostal ji jako součást sady a používal jen tuto jedinou (bylo jich tam víc).

Když už měl vše připravené, mohl se svému vyvolenému naplno věnovat. Zastřihl jej a jednou stranou strčil do pusy, tu druhou pak zapaloval sirkou a pomáhal jí natahováním do plic. Rituál dokončen, duch pohody vyvolán. Téměř uchopitelný kouř se vznášel do vzduchu, v pozadí hrály nejlepší skladby od Chopina a praskající krb s blikajícím zlatem šlehal do starcových zamyšlených a šťastných očí. Ale kdo jen mohl tušit, že tato všední krása nevšedního člověka září, a zároveň hasne společně s ním? Pan Anderson plnil a vyprazdňoval své plíce, nevědomky sám sebe očisťoval od životodárného paliva, naposledy a s největší účinností. Pokoj, jaký prožíval, byl obzvlášť nádherný, ale také poslední. A proto, když se doutník dostával ke svému konci, zdrsnělé prsty pana Andersona povolily a dopustily se chyby, kterou by sám stařec nikdy nedovolil. Jenže ten už nebyl středem užívání rituálu, ale rituálu samotného, který si ten zlatavý plamen krbu tolik vychutnával.


Reakce:

4 komentáře:

  1. Ac kourim jen vodnici, umim si tu pohodu zive predstavit. Hezky napsana povidka. Ma to emoce. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc hezké! Od teď budu sledovat ať tento blog :) ❤❤
    PS: taky píšu, budu ráda když se podíváš.

    zuzkalistblog1.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc. Zrovna teď jsem už dlouho nic nenapsal. Trochu jsem tím selhal, ale mám v plánu další článek. :)

      Vymazat