Kopance do hýždí

Neptej se, prosím

Přijdu domů, hodím na zem tašku a po celou dobu se tvářím jako kakabus. Nic se mi nelíbí, nikoho nemám rád, natož sám sebe, a pak taky nejsem spokojený s výsledky, jakých jsem toho dne dosáhl. K dovršení všeho se vydám k mému notebooku ani nemyslíc na to, že bych si udělal kávu, protože slovo „dělat“ je pro mě momentálně tím nejhorším slovesem. Počítač se zapne a do obličeje mě praští bouře nepříjemných vln a záření, které tlačí z mých baterek to poslední, co v nich ještě zbylo.

„Ahoj, tak co, jak bylo ve škole?“ zeptá se mě mamka každý den stejným únavným hlasem neočekávajíc nic zvláštního. Otázka bez emocí, jen aby se neřeklo, aby příchod domů nebyl jen prachobyčejným dějem, kterého si nikdo nevšimne.

Pohlédnu na ni svými děsivě rudými, s každou minutou slábnoucími očky. Snažím se jí pohledem naznačit, že vše je takové, jaké to bylo včera a kdykoli předtím, a jaké to vždycky bude. Jenže oba jsme unavení. Já nedokážu svým pohledem naznačit, co chci a ona nedokáže zjistit, co svým pohledem mám na mysli. Vzdychnu, odfrknu si a odvětím tedy, že „nic, nic se opět nestalo, maminko.“.

Myslím na ni, vím, že ona doufá, že se jí nezeptám, aby nemusela stejně namáhavě jako já odpovídat „vše dobré“. Mám jí rád, neudělal jsem to, jen jsem se usmál. Usmáli jsme se oba.

Odpolední spánek

…ne, je to ztráta času. Den se mi směje do mé neustále němé tváře a kope můj zadek blíž a blíž k posteli. Na vše mám málo času, a spánek? Ne, to je minimálně další hodina, další modřina na mých hýždích. Přes den se SNAŽÍM žít, přes noc spím. Takhle to chci mít, jsem mladý a mým cílem je si svých zatím – trochu – bezstarostných dní užít.

Mí rodiče odpoledního spánku využívají hojně a ano, je chápu. Každý den, každé odpoledne si pospí alespoň jednu hodinu. U nich je to ale tak, že oni to započítávají – nebo se snaží – do svého spánkového dluhu. Já o sobě mohu říct, že každý den naspím osm hodin, což je naprosto optimální. Oni vstávají o hodinu dříve a chodí spát v tu samou hodinu, co já, ale tu si vynahradí právě to odpoledne, takže se vlastně nic nemění.

Den je něco, co každý z nás měří a kouskuje nejčastěji, aniž by si to uvědomoval. 24 hodin je zkrátka hodně málo pro práci, spánek a volný čas. Vím, už jdu moc do hloubky…přejdeme dál.

…a co bude dál? Lék

Mou únavovou hypnózu náhle přeruší stupňovité křičení konvice, a já v mžiku zalévám aromatickou kávu a sleduji, jak se víří a uvolňuje v hrnku. Dvě vrchovaté lžíce granulí, jedna lžíce cukru, to je kombinace tvořící mé denní štěstí. Ano, hned jakmile se napiji, pociťuji úlevu, mé oči získávají živou barvu a má hlava zdravé a optimistické myšlení a nápady.

To se vlastně stalo. Přiznám se, pořádnou kávu jsem si po dlouhé době dal až dnes a výsledkem je tento článek, který píšu jako jiný člověk. Začíná víkend a mám v plánu si tento den trochu protáhnout a zpestřit všemi možnými prostředky, které já miluji. PSANÍ, KÁVA, KNIHA…a třeba i film.

Jak jste na tom vy?

Na závěr by mě doopravdy zajímalo, jestli jsem jediný, komu káva nepřináší jen energii, ale také skvělou náladu, a co je Vaším „lékem/léky“ pro každý den. Odpovědi piště do komentářů a já, jako vždy, na ně odpovím co nejlépe a co nejdříve.

Anketa, kterou jste mohli sledovat (případně v ní hlasovat) dole v rohu dopadla tak, že nejoblíbenějšími články jsou úvahové, což mě vlastně potěšilo, protože mě baví, jak jste si mohli všimnout, nejvíc. Zítra se můžete těšit na další!

Já Vám děkuji za trpělivost se mnou a s mým nevyzpytatelným přidáváním příspěvků a přeji Vám krásný víkend/krásné dny.