sobota 16. dubna 2016

O květech a krvi

„Abych si dokázal v tyto krásné jarní dny užít přírody a kvetoucího světa naplno, musím odjet někam na vesnici, protože ať se jdu projít v okolí města jakkoli daleko, stále narážím na věci, které mi celý dojem kazí. Mluvím tu především o jakési podobě vězení, které se tváří jako svobodná země. Celkem se dá říct, že své životy žijeme ku prospěchu výše postavených lidí, kteří si mastí kapsy penězi a ego mocí.“

Když se venku rozzáří slunce a do pokoje pronikne nepřeberné množství sympatického žlutého světla doprovázeného zpěvem ptáku a šuměním prvního teplého větru, mám i navzdory mému vyčerpání z celého dne tu největší chuť se projít někam do přírody a do sluchátek si pustit relaxační hudbu. „To je totiž to, co já potřebuji k dokonalému načerpání inspirace ke psaní a uvolnění myšlenek v zájmu něčeho většího, brzy vtištěného na prázdnou stránku papíru.“

„Jaro je na takové okamžiky jako dělané, ale k čemu to je, když není kam se pro takové toulky klidem vydat.“ Pokaždé doufaje, že tomu dnes bude jinak, si zapínám knoflíky na mém vycházkovém saku, obouvám boty a strkám sluchátka do uší natěšených, že se konečně budou moci soustředit pouze na jednu jednoduchou melodii.

Vyjdu ze vchodu a můj obličej pohladí příjemný teplý vzduch protkaný sytou až oranžovou barvou večerního slunce pomalu klesajícího za vrcholky zalesněných stromů. Jediné okolí celý dojem kazí. Jedoucí auta, pospíchající lidé, rušivá vůně parfémů, betonové chodníky, nehezké panelové domy, smrad z cigaret, odpadky, rozlité víno, rozbité sklo, pohozené filtry od cigaret, civilizace. A já pokaždé rychlým krokem utíkám a přecházím hráz, stupeň oddělující neživé od živého, svobodné od nesvobodného.

Stezka, po které vždy s nadějí kráčím, se táhne podél řeky Ohře a je lemována listnatými stromy a keři, jejichž větve jsou před lámáním neohrabanou lidskou rukou chráněny trny, které mile rády oždibují kůži, a zdá se i pijí krev, která z ran vytéká. „Já pro vše co na stezce kvete, mám to největší pochopení a někdy takovým keřům a rostlinám závidím, protože kdybych i já měl trny, každý by si ze mne nemohl trhat vše, co by si umanul.“

My lidé si svou bezmocnost vůči vnějším vlivům kompenzujeme vynalézavostí jak ubližovat všemu, co nám přijde do cesty ke svému prospěchu. Dobýváme, ničíme, zabíjíme a zavlažujeme zemi krví naší a živočichů, kteří s námi nechtějí mít nic společného. S naším neuvědoměním nám ani na mysl nepřijde, že bychom si  sami vázali oprátku kolem krku. Všichni - jen ne my - ví , že celá tahle éra lidstva již brzy skončí velice špatně.

Abych se ale vrátil zpět k mým toulkám klidem, ani příroda, kterou jsem zmiňoval, ani kamenitá cesta praskající pod nohami nedokáží mou duši přenést do světa, o kterém sním. Řeka Ohře je totiž plná nejrůznějších lidských ostud a její smrad silně narušuje jeden z mých nejdůležitějších smyslů, kterým se – jak asi víte -, dá cítit jaro. A protože kvůli tomu jaro necítím, dívám se okolo sebe, abych ho alespoň viděl. Spatřím pár stromů, které kvetou nádhernými bílými květy, fialové okvětní lístky vykukující z trávy, zlaté zvonečky shlížející k zemi, ale také králíka či slepýše přejeté terénními cyklistickými koly.

Když se jdu projít dál, stále nacházím tabule s vyznačenou cestou, lavičky, stoly, rozdělaná ohniště a smrad hořícího plastu, nebo jen odpadky pohozené vedle od cesty. Zvláštní, že vše kromě stezky je tolik znečištěno. Proč je ta cesta tak upravená a bez známky použití, když příroda okolo ní nese rány a modřiny od lidského zacházení?

Bez dlouhého rozmyšlení odbočím z cesty doufaje, že snad narazím na nenarušenou přírodu, ticho a to, po čem toužím. Kličkuji stromy, pod nohama mi šustí listí a tráva, když v tom narazím na divoké prase, jehož pravá zadní noha je od krve a už na pohled velmi bolavá. Připlížím se blíž a vidím, že kanec na té noze nestojí a pokulhává. Jeho kopyto bylo probodnuto odporným tmavě zeleným střepem - nejspíš od flašky z piva. Rána hnisala. Neodvážil jsem se pomoci, protože kanec byl agresivní a ublížený. Nedalo mi to, byl jsem naštvaný i já, a mé srdce krvácelo z pohledu, který se mi na to ubohé zvíře naskytl. Ani v tom nejvzdálenějším místě od cesty se nevyhnu lidské krutosti a bezohlednosti, a když už vkročím na palouček, který se tváří býti tím klidem, o kterém sním, do nebe se z něj táhnou obří železné věže elektrického vedení.


Jdu zpět domů, zklamaný a plný nepříjemných pocitů. Opět svlékám mé jarní sako, zouvám boty, umývám si ruce a jdu snít. Snít o zemi, jež se vyskytuje jen v knihách mezi řádky tvořenými obyčejnými, ale silnými písmeny a slovy, a však vtištěnými na papír pocházející z některého ze stromů, který v tomto ročním období mohl kvést.


0 komentářů:

Okomentovat