KAPITOLA I. JARO
Část I.
Studený vítr
ochlazoval jinak teplý večer při svitu zapadajícího slunce, jehož barva se
měnila při každém mraku, který se na překrásném oranžovo-modrém nebi ocitl. Na
stromech rašily první jarní pupeny a tráva se začala poprvé po dlouhé době
zelenat a hemžit barvami jiných rostlin. Začal vylézat hmyz, jenž byl přilákán
prvními jarními květinami, a děti zase začaly jezdit na svých kolech, bruslích
a bavily se s lehkostí jejich jarních mikin a tepláků. Bylo jaro ve své
plné síle a na světě začalo být živo.
Ten večer nebyl
venku nikdo až na starého muže, který hledal inspiraci pro svou novou knihu.
Jeho mysl byla čistá, nová a živá, ale oblečení, jenž měl na sobě, bylo
vybledlé stářím a poukazovalo na jeho skutečný věk. Měl na sobě béžovou
baretku, starou ale kvalitní koženou bundu, šedé manšestrové kalhoty a černé
děravé rukavice. I přesto, že hlavním důvodem, proč se šel projít ven, byl
čerstvý vzduch a vůně vybarveného jara, zapálil si s chutí doutník, který
si hodlal vychutnávat po celou jeho cestu. Byl to jakýsi rituál.
Stařík se snažil
odnaučit kouřit, ale na stará kolena by byl okamžitý zákaz doutníků velmi
těžký. Rozhodl se proto, že si bude dávat jen jeden denně. Nicméně pokaždé ten
doutník kouřil tak dlouho, jak jen to bylo možné. Někdy i několik hodin.
Mnohokrát se chválil za svou chytrost, protože věděl, že nekouří tolik jako
dřív, šetří peníze, a stejně se mu dostává nikotinu tolik, jako by jich kouřil
deset denně.
Přes děravé
rukavice bylo obtížné škrtnout zapalovačem dostatečně na to, aby vylítla
jiskra. A vzhledem k tomu, že byl muž náladový, bylo to příčinou jeho
podrážděnosti, která mu zkazila celou nádhernou procházku při nádherném dni.
Nikdy ho ale ani nenapadlo to dávat za vinu doutníkům. Vždy nadával na
zapalovač nebo na zimu, která už pomalu umírala.
Když se mu podařilo
doutník zapálit, naplnil ho pocit obrovského štěstí. Tentokrát neudělal malinký
nádech, aby mu doutník vydržel, ale pořádně si natáhl, až přivřel oči a pocítil
nepřirozené teplo v plicích. Dlouho kouř ve svém těle držel a vychutnával
si každé vteřiny vstřebávání nikotinu. Díval se na oblohu, a když mu
z ničeho nic začaly slzet oči, okamžitě obrovskou rychlostí vyfoukl
všechen kouř z těla a rozkašlal se.
Když si promnul
oči, utřel slzy a zklidnil kašlání, všiml si před sebou malého chlapce, který
na něj se zvědavostí upíral velké tmavé oči. Měl na hlavě jen
malé strniště vlasů a na sobě až příliš teplé – i když potrhané – oblečení pro
tak teplý večer. Stařec z počátku nevěděl, co říct a koukal na něj se
stejnou zvědavostí. Pak ze sebe ale vyrazil pár nečekaně prudkých slov, které
donutily chlapečka zamrkat.
„Co tak vejráš?
Přijde ti to nějak zajímavý? Nebo snad ke všemu vtipný?“ Zachrlal stařec a znovu začal kašlat.
Chlapeček
neodpověděl a jen se pořád díval. Vytáhl jednu ručičku z kapsy u bundy a
nastavil ji směrem k muži.
„Co to tam máš?“
Stařík přišel blíž a spatřil, že mu chlapeček nabízí inhalátor. Pomyslel si, že
to asi kvůli tomu, jak ho viděl kašlat. „Ne, to já nechci. Já kašlal, protože
jsem blbej a moc jsem si natáhl,“ zasmál se „ale to ještě nechápeš.“
Chlapeček se z inhalátoru nadechl, a protože to také přehnal, začal kašlat a dusit se.
„No přesně o tomhle
mluvím!“ Stařec se začal smát, ale pak si uvědomil, že by mu měl pomoct.
Rozběhl se k němu, začal ho plácat po zádech, a pak mu přiložil inhalátor
k ústům. Chlapeček si natáhl a pomalu se vydýchal. „Tak už asi víš, jaké
to je.“
Kluk poděkoval a zastrčil si inhalátor zpět do kapsy. Bylo to poprvé, co stařec
slyšel jeho nádherný hlas. Byl nevinně dětský, ale zároveň uvědomělý, vznešený
a vyvinutý.
„A kam máš
namířeno?“ otázal se stařec a podíval se na něj se zvědavostí, co odpoví. „Už
bude za chvíli tma, doprovodím tě domů.“ Přál si, aby svolil. Chtěl s ním
strávit ještě víc času.
„Já ale nejdu domů,
pane. Zrovna teď jsem vyšel ven, abych si mohl hrát.“ Odvětil nechápavě chlapeček a
podíval se starcovi do očí s vyděšeným výrazem.
Když stařec spatřil
jeho výraz, okamžitě jej zalil pocit lítosti. Chlapec vypadal, jako by měl
strach, že mu někdo chce zakázat jeho oblíbené hračky a činnosti. Skoro to
vypadalo, že se rozpláče. „No, já vlastně taky,“ oznámil stařec s udivením
v hlase. „Píšu totiž jeden příběh, ale ještě nevím, jaký bude.“
„Ale jak to tedy
můžete psát, když ještě nevíte, jaký bude?“
Stařec se na něj nechápavě podíval a pro sebe se zasmál. „Vlastně jsem to ještě psát nezačal,
ale chtěl bych začít co nejdřív. Peníze mi docházej, víš?“
„Vy dostáváte peníze
za psaní příběhů? Jste spisovatel?“ Otázal se chlapec a radostně se zasmál.
„Ano, jsem,“
odpověděl stařík hrdě. „Ale nepíšu pohádky. Já píšu příběhy pro dospělé lidi.“
Pronesl poněkud ztrápeně.
Po vzájemné dohodě
se oba rozhodli, že se spolu půjdou projít. Stařec byl štěstím bez sebe,
protože poslední část konverzace vedl celý rozklepaný zimou. Pocítil další chuť
na doutník, ale věděl, že i kdyby to dovolil sám sobě, tak kvůli chlapci
nemůže.
Oba nevěděli, kam
mají namířeno. Jen věděli, že je to spolu baví i napříč tomu, že už se v pokročilé tmě přestávají vidět. Stačily jim jen jejich hlasy.
„Jak to, že chodíš
takhle pozdě ven? Nehledají tě rodiče?“ zeptal se stařec.
„Ne. Ven můžu chodit
jenom večer,“ odpověděl chlapec ustaraně. „Jenže večer je vždycky velká zima a
nejsou tu žádný děti, se kterýma bych si mohl hrát.“
Stařec se právě
dostal do stádia, kdy měl chuť kluka obejmout a už nepustit. Nechtěl si to
připustit, protože ho zná sotva hodinu. Nějak ale tušil, že je v něčem dokonale jiný a že se zřejmě trápí, i když o tom neví. „To dává
smysl, že tu nejsou děti, když je zima a tma,“ oznámil stařec „ale neměl bys
chodit sám, protože by se ti mohlo něco stát.“
„A co by se mi mohlo
stát?“ zeptal se chlapec vystrašeně.
„Mohl by tě někdo
ukrást nebo ti ublížit. Nikdy nevíš, koho potkáš“ . V tu chvíli si stařec uvědomil, že v tom ubohém chlapečkovi mohl vyvolat pochybnosti a
strach. „Ale neboj, já bych ti nic neudělal. Neublížil bych ani mouše, natož
malému klukovi.“
Chlapeček jen mlčky
šel. Stařec uvažoval, co se teď asi v jeho malé hlavičce odehrává, co si
asi myslí. Slyšel, jak jim pod nohami praskají kamínky, a uvědomil si, že už
nejsou na chodníku.
„Vím, že píšete jen
příběhy pro dospělé lidi, ale nemohl byste mi napsat nějakou pohádku?“ zeptal
se chlapec. „Doma mám jen jednu knížku a četl jsem ji tolikrát, že už ani
nemusím, protože ji znám nazpaměť.“
„Ty umíš číst?“
otázal se udiveně stařec. Najednou mu došlo, že mu chlapec může pomoct
s jeho příběhem. Možná jsem moc soustředěný na dospělé lidi, pomyslel si.
„Vlastně bych ti něco napsat mohl, ale nebude to hned. Ani nevím, kde bych ti
to dal“.
„Jasně, že umím. Je
mi už sedm,“ odpověděl chlapec se zvýšeným hlasem.
Tak to je dobrý,
přemýšlel stařec. „Tak se sejdeme, až to napíšu, a dám ti to.“
Chlapec se na chvíli
odmlčel a po chvilce oznámil „Každý den jsem na samém místě, kde jsme se
potkali ve stejnou chvíli, co jsme se potkali.“
Když už jim oběma po
nějakém čase začala být zima, šli zpět na místo, kde se setkali a rozloučili
se.
„Rád jsem vás
poznal, pane,“ prohlásil unaveným hlasem chlapeček.
„Já tebe taky kluku,
tak dobrou noc,“ zasmál se stařík.
Stařec přemýšlel nad
svými smíšenými pocity. Bylo mu chlapce líto, ale zároveň ho trápil pocit,
že se nezeptal na víc věcí, protože o něm nic neví. Neví jeho jméno, ani kde
bydlí. Také ho trápila starost o chlapcovo zdravý a o to, jestli se má dobře. Rozhodl
se, že ještě dnes začne psát a setká se s ním hned zítra.
Než došel domů, zapálil si další doutník, který si tentokrát vychutnával
mnohem delší dobu. Byl to zvláštní večer bez světel. Mrtvý, a zároveň plný
poznání. Jediné světélko, které mohl zahlédnout, bylo z jeho doutníku,
jehož pálivou chuť si vychutnávaje převaloval v puse. Začal přemýšlet nad
chlapcovou bezstarostností a litoval, že v něm vyvolal obavy týkající se
nebezpečí venku, protože si nepřál, aby mu jí narušil. Pak si ale uvědomil, že je to vlastně dobře, protože si
alespoň dá pozor a nic se mu nestane.
Krásné. Těším se na zápletku!
OdpovědětVymazat