Neptej se, prosím
Přijdu domů, hodím na zem tašku a po celou dobu se tvářím
jako kakabus. Nic se mi nelíbí, nikoho nemám rád, natož sám sebe, a pak taky
nejsem spokojený s výsledky, jakých jsem toho dne dosáhl. K dovršení všeho
se vydám k mému notebooku ani nemyslíc na to, že bych si udělal kávu,
protože slovo „dělat“ je pro mě momentálně tím nejhorším slovesem. Počítač se
zapne a do obličeje mě praští bouře nepříjemných vln a záření, které tlačí z mých
baterek to poslední, co v nich ještě zbylo.
„Ahoj, tak co, jak bylo ve škole?“ zeptá se mě mamka každý
den stejným únavným hlasem neočekávajíc nic zvláštního. Otázka bez emocí, jen
aby se neřeklo, aby příchod domů nebyl jen prachobyčejným dějem, kterého si
nikdo nevšimne.
Pohlédnu na ni svými děsivě rudými, s každou minutou
slábnoucími očky. Snažím se jí pohledem naznačit, že vše je takové, jaké to
bylo včera a kdykoli předtím, a jaké to vždycky bude. Jenže oba jsme unavení.
Já nedokážu svým pohledem naznačit, co chci a ona nedokáže zjistit, co svým
pohledem mám na mysli. Vzdychnu, odfrknu si a odvětím tedy, že „nic, nic se
opět nestalo, maminko.“.
Myslím na ni, vím, že ona doufá, že se jí nezeptám, aby
nemusela stejně namáhavě jako já odpovídat „vše dobré“. Mám jí rád, neudělal
jsem to, jen jsem se usmál. Usmáli jsme se oba.
Odpolední spánek
…ne, je to ztráta času. Den se mi směje do mé neustále němé
tváře a kope můj zadek blíž a blíž k posteli. Na vše mám málo času, a
spánek? Ne, to je minimálně další hodina, další modřina na mých hýždích. Přes
den se SNAŽÍM žít, přes noc spím. Takhle to chci mít, jsem mladý a mým cílem je
si svých zatím – trochu – bezstarostných dní užít.
Mí rodiče odpoledního spánku využívají hojně a ano, je
chápu. Každý den, každé odpoledne si pospí alespoň jednu hodinu. U nich je to
ale tak, že oni to započítávají – nebo se snaží – do svého spánkového dluhu. Já
o sobě mohu říct, že každý den naspím osm hodin, což je naprosto optimální. Oni
vstávají o hodinu dříve a chodí spát v tu samou hodinu, co já, ale tu si
vynahradí právě to odpoledne, takže se vlastně nic nemění.
Den je něco, co každý z nás měří a kouskuje nejčastěji,
aniž by si to uvědomoval. 24 hodin je zkrátka hodně málo pro práci, spánek a
volný čas. Vím, už jdu moc do hloubky…přejdeme dál.
…a co bude dál? Lék
Mou únavovou hypnózu náhle přeruší stupňovité křičení
konvice, a já v mžiku zalévám aromatickou kávu a sleduji, jak se víří a
uvolňuje v hrnku. Dvě vrchovaté lžíce granulí, jedna lžíce cukru, to je
kombinace tvořící mé denní štěstí. Ano, hned jakmile se napiji, pociťuji úlevu,
mé oči získávají živou barvu a má hlava zdravé a optimistické myšlení a nápady.
To se vlastně stalo. Přiznám se, pořádnou kávu jsem si
po dlouhé době dal až dnes a výsledkem je tento článek, který píšu jako jiný
člověk. Začíná víkend a mám v plánu si tento den trochu protáhnout a
zpestřit všemi možnými prostředky, které já miluji. PSANÍ, KÁVA, KNIHA…a třeba i film.
Jak jste na tom vy?
Na závěr by mě doopravdy zajímalo, jestli jsem jediný, komu
káva nepřináší jen energii, ale také skvělou náladu, a co je Vaším „lékem/léky“ pro každý den. Odpovědi
piště do komentářů a já, jako vždy, na ně odpovím co nejlépe a co nejdříve.
Anketa, kterou jste mohli sledovat (případně v ní hlasovat)
dole v rohu dopadla tak, že nejoblíbenějšími články jsou úvahové, což mě
vlastně potěšilo, protože mě baví, jak jste si mohli všimnout, nejvíc. Zítra se můžete těšit na další!
Já Vám děkuji za trpělivost se mnou a s mým nevyzpytatelným
přidáváním příspěvků a přeji Vám krásný víkend/krásné dny.
24 hodin je sakra málo! Chtělo by to aspoň 2x tolik.
OdpovědětVymazatMoc hezké! :)
Mluvíš mi z duše. Já děkuji za Tvůj krásný komentář! :)
VymazatTak tohle cítil můj syn, když přišel ze školy? Jako maminka zodpovědně říkám, že otázkou: Jak bylo?, myslíme my, maminky: jak ses měl, cos měl k obědu, co ses naučil, s kým sis povídal, co holky.....? Ale protože vidíme ty vaše malé, unavené a znechucené očička, položíme jedinou otázku a doufáme, že se rozpovídáte sami :-)
OdpovědětVymazatO všem? Ovšem!
Spíš jde o to, že nejdříve je potřeba nějaky odpočinek, pochopení pro mlčení. Fáze zahlcování informací přijde vhod až po odpočinku, který mně tvoří káva a někomu ten spánek. Hlavně toto je třeba můj osobní případ a každý to má jinak, proto jsem mluvil o sobě. Když jsem byl malý, se vším jsem se chlubil sám. Teď je mi osmnáct a už mi to tolik zábavné nepřijde, protože se můj život stává denní rutinou - dokud nedostuduji. Děkuji za pěkný komentář, a pokud Vaše děti reagují kladně když se jich ptáte po příchodu domů na celý den, určitě v tom pokračujte! :) Je to otázka vkusu. Chuti.
VymazatDěkuji:-)
OdpovědětVymazat