První a poslední

Procházím ulicí vzdorujíc slabému dešti, jenž padá bolestivou rychlostí, jako by pospíchal dolů k zemi, aby se o ní mohl sebevražedně roztříštit, aby mohl vydat ten dokonalý tón klepnutí, který obvykle s romantickou náladou poslouchám za zdmi svého domova. Nepospíchám, pomalu si vychutnávám každičký krok a snažím se utišit svou zraněnou duši. Na obzoru poblikává blesky protrhaná obloha, avšak není slyšet, svou bolest si ohleduplně nechává pro sebe, aby tak zanechala noční klid a náladu pokoje.
            Vzdaluji se a v mysli se pouštím do další výpravy ubírající se směrem minulosti. Opět si přemítám příběh počátku milostných dní, které vytvořily, přetvořily a pár věcí ve mně zabily, jako vždy za účelem nejlepším, s láskou ke mně nezměrnou.

Byly to dny, kdy byla příroda promočená skrz na skrz a poprvé se mohla zase ohřát na slunečním svitu. Zima umírala a sem tam se ještě ukázala jako silná bojovnice, aby postrašila každičký kvítek, který svou barevnou hlavičku za sluncem otočil. Už však měla prohráno a lidé se smiřovali s jejím odchodem radostnými oslavami a prvními dobrovolnými procházkami přírodou. Vždyť i období lásky mělo brzy nastat a ani já jsem nezůstával pozadu.

Potkal jsem totiž dívku zlatavou, celou křehkou a krásnou. Nebyla příliš namalovaná, ale nebyla ani obyčejná. Její přirozenost jako slunce krásou hlavy otáčela, avšak nestala se tím hlavním, to spíš její neovladatelný úsměv, její radost, kterou nedokázala zakrýt neutrální tváří, aby nabrala na vážnosti a sebejistotě. Prostě se smála, celá se radovala a povídala jednu větu za druhou, aniž bychom se kdy předtím o čemkoliv bavili. Dělala, jako by mne znala, a dělala to až překvapivě dobře. Byla jen společenská, možná na první pohled nadšená tím, kdo jsem, stejně jako jsem byl nadšený já z ní. Jedna věc však byla jistá; moc se mi líbila, byla úžasná a celého si mne získala.

Šli jsme podél řeky, zahaleni v ještě docela teplém oblečení a hledali místo k usednutí - oba jsme věděli, že není vhodné období na to se příliš procházet, když nic okolo nás nevypadá příliš vábně. Zkrátka si sedneme, budeme sledovat tekoucí řeku a budeme se seznamovat, tak jako každý pár, jen v klidu a tichu láskyplného okamžiku, uvažovali jsme. Jenže my dva nebyli jako ostatní, my byli zcela odlišní od standardů dnešní doby a vyjímali jsme se jak svým chováním, tak i stylem života - možná proto nás k sobě táhla ta neviditelná a neovladatelná magnetická síla lásky.

Já na srdce nikdy nedával. Všichni mu přičítali tolika lidských citů, stalo se symbolem lásky a centrem veškerého dění lidského rozhodování a psychické bolesti. Ale pro mě to je jen spleť tobogánů plných divokých řek čisté krve, jen uzavřenou schránkou tvořící podmínku života. A ta bolest na hrudi, to stahování hrudních svalů a nepříjemný šumivý pocit v břichu je nakonec přiřknut zcela neuváženě tomu sobeckému objektu, který se schovává pod levou plící a neustále si hledí své důležité práce, objektu, který na to stahování hrudníku možná nadává, který se vzteká z lidského neštěstí, jež každou chvíli pomine ještě rychleji než štěstí.

Pozoroval jsem její nejisté obličejové grimasy a obdivoval je. Chtěl jsem je líbat, jeden sval po druhém, chtěl jsem zuby zatahat za její rty, podchytit si její hlavu zezadu, dotýkat se jí a masírovat její úzký krk svými něžnými a mladými prsty stejně jako masíruji tenké papíry nesoucí můj vnitřní svět uvědomění, barev a lásky. Její tělo se rýsovalo pod bílou halenkou, kterou měla zastrčenou do přilnavých kalhot modré barvy. Bílá a modrá, barvy mého dne, počátku smrti všech lásek pozdějších, barvy, jež jsem miloval, barvy navozující myšlenky, nad kterými jsem bez napjatých svalů a vlhkých očí nemohl spát. A tak po složení každého detailu její osobnosti jsem začal milovat den za dnem a noc za nocí.

Po mnoha souvětích a úsměvech jsme došli k zjištění - když večer halil se do své oranžové a pomalu potemňoval vše mimo něj postavené - že už nastal čas opět jít do životů svých. Statečně jsem se na své nohy postavil a dívku padající zachytil. Její obětí bylo cílem dosaženým, jemným a voňavým pohlazením, díky němuž jsem věděl, že koncem tohoto dne se vzhledem k začátku z lásky velkému neporaním. „Mohu si to dovolit? Ani ji neznám,“ řekl jsem si. „Je krásná a milá, jiná jako já, miluji ji, ale co to znamená? Snad ne jen další hrudní srdci nepříjemné sevření?“

Když jsem k ní shlédl, došlo k očnímu kontaktu, který nezanechal ani jednoho z nás klidným. Zima večera a březnových dnů rozklepala naše ústa. Její oči sjely z mých a polibek vlhký, plný lásky a touhy zpečetil osud můj i její. Vítr větve stromů roztančil, jejich listím zašustil a bouři pocitů začínajícího jara do hlav našich vlil. A pak, když jsme každý domů šli, nastalo vyřčení slov zbytečných a děsivých:

„Nechci, aby tě měl někdo jiný. Chci, abys byl jen můj, abych jen já věděla barvu očí a chuť rtů tvých, jen já jediná. Neodcházej ode mě, jen svou tělesnou schránku nech odejít, ty však zůstaň, buď se mnou, můj milý, můj pocite štěstí“.

Ach jak moc si protiřečí. Jen ona jediná chce znát barvu očí a chuť rtů mých, vzápětí však poví: „Nech svou tělesnou schránku jít.“ Kdo ji pak ohlídá? Snad ne já? Dívko překrásná, nebuď bláhová, nebuď zbrklá, nebuď hnedka má.

Po stopách minulosti jdu dál a vidím před sebou konec všech dnů. To čtyřměsíční utrpení zvané láska. Důvod jejího konce neznám, pouze o něm vím. A nyní, i po letech s jinými dívkami strávených, jsem sám. Smrt lásky první, lásky pravé a nádherné, zavraždila všechny ty malé a bezcenné. A může za to ona, samotná dívka s jednáním horlivým, která jedním dnem, hladová po něžnostech a lásce stvořila bestii, nesmrtelnou a silnou. Jsem sám, ona je sama, jsme sami a co je hlavní, milujeme se, bez sebe a nešťastní. Začátek krátký a konec nekonečný, pravidla spravedlnosti zde svou roli nemají.

- Samuel Van Tongel