pátek 4. prosince 2015

Pád do nevědomí (epilepsie)

Dříve jsem hodně přemýšlel nad tím, jaké to je, nic si nepamatovat. Byl jsem ještě dost malý, a tak jsem žasl nad příběhy, kdy se někdo opil a nic si nepamatoval. Nedovedl jsem si to představit, protože jsem ztrátu paměti znal jen ve spojení s mým nejmladším věkem, kdy jsem poprvé spatřil světlo světa. Nebylo pro mou mysl ale přípustné, že by snad šlo ztratit vzpomínku na okamžik, který jsem prožil před pár hodinami. Bylo to pro mě hodně deprimující, celá ta představa mě nějakým způsobem utlačovala a dávala mi nutkání zkusit to taky.

V tu dobu mi bylo něco kolem třinácti let a byl jsem ve věku, kdy mé tělo nevědělo, kam růst. Každým týdnem jsem byl větší, a cítil jsem, že ve sportu mi to přestává jít s takovou lehkostí, jakou jsem prožíval dřív. Bylo to zvláštní, protože jsem měl tréninky Juda třikrát do týdne a tělo mě bolelo téměř každý den, nemohl jsem přeci tak rychle ztrácet kondičku. Jenže realita mluvila jinak, byl jsem těžší a konečně na mě začaly působit gravitační zákony. Už jsem nebyl to dítě, pohybující se bez zábran jako na povrchu měsíce. V tu dobu to bylo jako se pohybovat v tekutém písku, protože každým tréninkem jsem se propadal víc do mých budoucích problémů se zdravím.

Nebylo to ale jen tímto, také jsem prožíval více kamarádských dobrodružství a rebelií, jako jít proti přikázání rodičů. Občas jsem o víkendech přespával u mých přátel, a ponocoval jsem hraním her, nebo díváním se na filmy. Asi si říkáte, že to není nic závažného, ale věřte nebo ne, s růstem to způsobovalo velké problémy mému mozku.

Ta noc byla perfektní. Byla to noc, kdy jsem zažíval mnoho nových pocitů. Byl jsem doopravdy malý a styděl jsem se jít vykoupat, nebo spát jen v trenýrkách či volném pyžamu, jak by to mělo být. Já spal v úzkých kalhotách, které mému tělu nedaly příliš odpočinku. Byla to velká spousta náhod, protože můj kamarád neměl normální monitor od počítače, ale jen starou televizi, která vydává snad ty nejhorší vlny. Když jsem se ráno probudil, cítil jsem se doopravdy hodně zničený, a je pravda, že už z té doby mám jen střípky vzpomínek v hlavě. Hned po ránu jsem šel bez jediného odpočinutí znovu na počítač k tomu ďábelskému monitoru, a pak už si nic nepamatuji.

Celé to bylo jako z filmu, protože si pamatuji jen pár úlomků. První z nich byl, když jsem ležel na zemi a záchranář mi podkládal hlavu něčím měkkým. Druhý záblesk byl v sanitce, kde mě uklidňovala nějaká paní. Třetí střípek byl, když jsem koukal na nějaký strop, na kterém se míhala světélka (určitě to byl strop od nemocnice, když mě vezli na jednotku intenzivní péče). Opravdu to, co jsem si nejvíc ze všeho nepřál, bylo skončit v nemocnici, ať už z jakéhokoli důvodu. A zrovna v tom období jsem tam skončil. Nedokážu ani popsat ten „hnusný“ pocit, když ani nevím, co se stalo, nic si nepamatuji a jediné co vím je to, že jsem v nemocnici. Koukal jsem celý rozrušený a každou chvíli se u mě chystal spustit pláč. A když vytryskly první slzy, můj otec mě pohladil po tváři a klidným tónem, který mě rozrušil ještě víc, mi řekl: „Neboj se, bude to dobrý. Měl jsi epileptický záchvat.“ Ale já nevěděl ani co je to epileptický záchvat, takže jsem propadl panice a šíleným depresím. Nakonec jsem začal zažívat situace, kdy jsem zapomněl, co jsem dělal před pár minutami.

V nemocnici jsem strávil celkem tři dny a období hrůzy začalo. Od té doby jsem dostal celkem ještě další tři záchvaty. Dvakrát jsem ho dostal ve škole, což mi vůbec nenahrálo k dobrému vztahu se spolužáky, a jednou u mého dalšího kamaráda doma. U toho kamaráda to ale byla moje vina, protože jsem si udělal opravdu nevhodnou srandičku. Když jsme hráli hry, udělal jsem nečekaný pád ze židle a začal se na zemi klepat. Můj kamarád okamžitě vyběhl a začal plašit. Hodně jsem se smál, ale asi o pět minut později jsem ho dostal doopravdy.

Samozřejmě jsem chodil také na vyšetření na neurologii, a musím říct, že mi doopravdy pomohli. Díky práškům, které mi předepsali, záchvaty nedostávám. Je zvláštní, že nejsem označován za epileptika, protože když polykám prášky, mám výsledky zdravého člověka, což by byla u epileptika hloupost. Stále s tím ještě bojuji, ale brzy prášky vysadíme úplně, což je moc dobrá zpráva.


Kdybych měl popsat pocit, který jsem po záchvatech prožíval, neudělal bych to. Nedokázal jsem usnout a propadal jsem sebelítosti. Bylo pro mě utrpení, když jsem musel po záchvatu ležet v posteli a spát. Nejvíce by mi pomohlo, kdybych směl dělat normální věci, jako vždycky, což je logické, protože by mi to pomohlo zapomenout na to, že mi něco je. To je podle mě hodně důležitá myšlenka. Člověk trpící jakoukoli nemocí by se měl především věnovat věcem, které dělal normálně, protože pokud bude žít pouze v prostředí a s životním plánem určeným jen k nemoci, tak se bude utápět ve velkých psychických problémech, které moc dobře znám.


0 komentářů:

Okomentovat