Dříve jsem hodně
přemýšlel nad tím, jaké to je, nic si nepamatovat. Byl jsem ještě dost malý, a
tak jsem žasl nad příběhy, kdy se někdo opil a nic si nepamatoval. Nedovedl
jsem si to představit, protože jsem ztrátu paměti znal jen ve spojení s mým
nejmladším věkem, kdy jsem poprvé spatřil světlo světa. Nebylo pro mou mysl ale
přípustné, že by snad šlo ztratit vzpomínku na okamžik, který jsem prožil před
pár hodinami. Bylo to pro mě hodně deprimující, celá ta představa mě nějakým
způsobem utlačovala a dávala mi nutkání zkusit to taky.
V tu dobu mi
bylo něco kolem třinácti let a byl jsem ve věku, kdy mé tělo nevědělo, kam růst.
Každým týdnem jsem byl větší, a cítil jsem, že ve sportu mi to přestává jít s takovou
lehkostí, jakou jsem prožíval dřív. Bylo to zvláštní, protože jsem měl tréninky
Juda třikrát do týdne a tělo mě bolelo téměř každý den, nemohl jsem přeci tak
rychle ztrácet kondičku. Jenže realita mluvila jinak, byl jsem těžší a konečně
na mě začaly působit gravitační zákony. Už jsem nebyl to dítě, pohybující se bez
zábran jako na povrchu měsíce. V tu dobu to bylo jako se pohybovat v tekutém
písku, protože každým tréninkem jsem se propadal víc do mých budoucích problémů
se zdravím.
Nebylo to ale jen
tímto, také jsem prožíval více kamarádských dobrodružství a rebelií, jako jít
proti přikázání rodičů. Občas jsem o víkendech přespával u mých přátel, a
ponocoval jsem hraním her, nebo díváním se na filmy. Asi si říkáte, že to není
nic závažného, ale věřte nebo ne, s růstem to způsobovalo velké problémy mému
mozku.
Ta noc byla perfektní.
Byla to noc, kdy jsem zažíval mnoho nových pocitů. Byl jsem doopravdy malý a
styděl jsem se jít vykoupat, nebo spát jen v trenýrkách či volném pyžamu,
jak by to mělo být. Já spal v úzkých kalhotách, které mému tělu nedaly
příliš odpočinku. Byla to velká spousta náhod, protože můj kamarád neměl
normální monitor od počítače, ale jen starou televizi, která vydává snad ty
nejhorší vlny. Když jsem se ráno probudil, cítil jsem se doopravdy hodně
zničený, a je pravda, že už z té doby mám jen střípky vzpomínek v hlavě.
Hned po ránu jsem šel bez jediného odpočinutí znovu na počítač k tomu ďábelskému
monitoru, a pak už si nic nepamatuji.
Celé to bylo jako z filmu,
protože si pamatuji jen pár úlomků. První z nich byl, když jsem ležel na
zemi a záchranář mi podkládal hlavu něčím měkkým. Druhý záblesk byl v sanitce,
kde mě uklidňovala nějaká paní. Třetí střípek byl, když jsem koukal na nějaký
strop, na kterém se míhala světélka (určitě to byl strop od nemocnice, když mě
vezli na jednotku intenzivní péče). Opravdu to, co jsem si nejvíc ze všeho
nepřál, bylo skončit v nemocnici, ať už z jakéhokoli důvodu. A zrovna
v tom období jsem tam skončil. Nedokážu ani popsat ten „hnusný“ pocit,
když ani nevím, co se stalo, nic si nepamatuji a jediné co vím je to, že jsem v nemocnici.
Koukal jsem celý rozrušený a každou chvíli se u mě chystal spustit pláč. A když
vytryskly první slzy, můj otec mě pohladil po tváři a klidným tónem, který mě
rozrušil ještě víc, mi řekl: „Neboj se, bude to dobrý. Měl jsi epileptický
záchvat.“ Ale já nevěděl ani co je to epileptický záchvat, takže jsem propadl
panice a šíleným depresím. Nakonec jsem začal zažívat situace, kdy jsem zapomněl, co jsem dělal před pár minutami.
V nemocnici jsem
strávil celkem tři dny a období hrůzy začalo. Od té doby jsem dostal celkem
ještě další tři záchvaty. Dvakrát jsem ho dostal ve škole, což mi vůbec
nenahrálo k dobrému vztahu se spolužáky, a jednou u mého dalšího kamaráda
doma. U toho kamaráda to ale byla moje vina, protože jsem si udělal opravdu
nevhodnou srandičku. Když jsme hráli hry, udělal jsem nečekaný pád ze židle a
začal se na zemi klepat. Můj kamarád okamžitě vyběhl a začal plašit. Hodně
jsem se smál, ale asi o pět minut později jsem ho dostal doopravdy.
Samozřejmě jsem
chodil také na vyšetření na neurologii, a musím říct, že mi doopravdy pomohli.
Díky práškům, které mi předepsali, záchvaty nedostávám. Je zvláštní, že nejsem
označován za epileptika, protože když polykám prášky, mám výsledky zdravého
člověka, což by byla u epileptika hloupost. Stále s tím ještě bojuji, ale
brzy prášky vysadíme úplně, což je moc dobrá zpráva.
Kdybych měl popsat
pocit, který jsem po záchvatech prožíval, neudělal bych to. Nedokázal jsem
usnout a propadal jsem sebelítosti. Bylo pro mě utrpení, když jsem musel po
záchvatu ležet v posteli a spát. Nejvíce by mi pomohlo, kdybych směl dělat
normální věci, jako vždycky, což je logické, protože by mi to pomohlo
zapomenout na to, že mi něco je. To je podle mě hodně důležitá myšlenka. Člověk
trpící jakoukoli nemocí by se měl především věnovat věcem, které dělal
normálně, protože pokud bude žít pouze v prostředí a s životním plánem
určeným jen k nemoci, tak se bude utápět ve velkých psychických
problémech, které moc dobře znám.
0 komentářů:
Okomentovat