Vědomí o nevědomí (CHILL)

Mnohdy jsou pro mě pátky jiné, protože je trávím v krásném prostředí Českého Švýcarska jako na dovolené. Ty dny jsou pro mě osvobozením alespoň od jednoho dne školy, a to mi stačí k tomu, aby si mé oči, má mysl a mé tělo odpočinuly dostatečně, ne jako při běžném krátkém víkendu. 

Vše to začíná už ve středu, kdy večer po náročném tréninku ulehnu do postele ke knížce nebo k notebooku, a už se nemohu dočkat nadcházejícího dne, ve kterém mě a mou rodinu čeká krásná dlouhá cesta plná míst, na kterých můžu oči nechat. Zrovna takový čtvrtek jsem prožil včera, a věřte, že jsem si to doopravdy užil. Stihl jsem si dočíst poslední stránky Modlitby za Owena Meanyho od Johna Irvniga, a tak jsem se rozhodl, že si po cestě koupím jiný šálek kávy nesoucí název Marťan.

Není to zrovna levná kniha, protože je úplně nová, ale i přesto jsem si nemyslel, že doopravdy dám skoro čtyři sta korun za román od někoho, koho ani neznám. K tomu všemu je to jen pouhých tři sta stránek, což mi přijde hrozně málo, vzhledem k tomu, že většina z knih, co čtu, mají přes sedm set stran plných kvalitního příběhu, postav a nevím čeho ještě. Vím ale, že Marťan je velice hodnocená kniha, a protože miluji sci-fi příběhy, kort vesmírné cesty stavěné na realistických faktech, musel jsem si ji koupit ještě před tím, než se podívám na stejně tak dobře hodnocený film v podání Matta Damona, jednoho z mých nejoblíbenějších herců.

A tak jsem tedy ten čtvrtek strávil v naprostém klidu u výborného aromatického čaje a knihy, která mi stále více kouzlí úsměv na tváři. Četl jsem hluboko do noci a jedinou přestávkou pro moje oči byly občasné pohledy na čistou noc plnou zářivých hvězd, které jsou v těchto místech a v tomto ročním období tak typické. Zároveň jsem byl i vděčný, že je tu tolik sněhu, protože jsem ani nemohl litovat jediné chvíle, co nejsem venku. Sníh mě fyzicky neláká a mráz už vůbec ne. Rád se ale na to všechno dívám z tepla našeho domova s horkým čajem a s vědomím, že druhý den nemusím vstávat do školy ani nikam jinam. Věděl jsem, že ta noc je jen moje a mohu si jí užívat tak dlouho, dokud bude slunce na opačné straně zeměkoule.

Takovéto chvíle jsou pro mě osvobozující, a nejlepší je, když je můžete prožívat každý den. Někdy je i skvělé pustit si do uší perfektní příhodnou hudbu při tom kochání se pohledem na noční oblohu a přemýšlení nad krásami života, které my lidé občas ani nedokážeme vnímat, kvůli zaslepení z rutinních dnů nepřinášejících nic, než jen práci a nepohodlné okamžiky s lidmi, které bychom z našich životů klidně vypustily, ale víme, že to nejde jinak než tak, že zmizíme my z života jim. Klasická lidská neústupnost, jejímž jediným rozřešením je ústup toho rozumnějšího.

Teď je pátek a uvědomil jsem si, že mé myšlenky na pokračování v psaní mého příběhu byly naprosto zbytečné vzhledem k tomu, že je předčily myšlenky tázající se sebe samého: „Proč bych měl při každé možnosti odpočinku pracovat na knize, když nemám chuť psát?“. Tak jsem si řekl, že nebudu psát a budu jen číst knihu, nad kterou slintám při každém pohledu, při usrkávání nekonečně horkého čaje vedle okna s nádhernými lesy a křišťálově bílým sněhem. Nejraději mám ale večery, protože si při nich rozsvítím lampičku – mnohem příjemnější světlo než to denní pro mé oči – a opět si čtení zpestřuji pohledy na perfektní tajemnou oblohu odkazující kamsi do neznáma, do vesmírných chladných prázdnot, ve kterých se někde nachází ta rudá planeta, o které s chutí čtu. Vždy mě takové tajemnosti zajímali a vždy mě zajímat budou. Je to pro mě únik od reality do lepšího světa. Vím, že toho svět moc neví, a to mě uklidňuje, protože právě proto, že toho tolik neví, se chová tak, jak se chová. Každý den mám pocit, že je se mnou něco víc než jen mé Já. Uklidňuji se tím, že je se mnou něco, co před nevěřícími a vlastně běžnými lidmi dnešního světa mohu nazvat „Vědomím o nevědomí“.

Teď už se opět schyluje k večeru a moc se na něj těším, protože si zase udělám pořádně silné kafe bez mléka, což mě donutí nechodit spát, a užiju si každou volnou minutu, která se mi tady, pryč od civilizace, nabízí. Člověk by si měl užívat každý den alespoň na pět minut. Sám moc dobře vím, že ne vždycky to jde, ale po většinu času toho dosáhnout jde minimálně tím, že budeme rozdávat úsměv jen tak na potkání a sledovat – ve většině případů – opětovné úsměvy lidí, které ani neznáme, ale víme, že mají zrovna takový život, ne-li třeba složitější nebo lepší než mi. Ať si každý říká, co chce, ale bez jedné věci člověk nikdy nebude spokojený a naplněný. Nikdy nebudeme spokojení bez lásky, pokory a vyrovnaného milého chování, které je, ačkoli to tak nevypadá, nejpřirozenějším chováním člověka.

Doufám, že jsem Vás úvahou moc neuspal a že jste si alespoň na konci posledního pracovního dne odpočinuli, odreagovali a dostali chuť na kávu a na stejný okamžik, který mám v plánu prožít já. Buďte sami sebou, buďte lidmi.