Skrytá pravda

Každá lidská mysl má zákoutí plná slov, o kterých smí vědět jen určitá vrstva lidí nebo vůbec nikdo. Člověk si říká, že kdyby takové zákoutí neexistovalo a všichni by o každém věděli všechno, protože nikdo nic netají, bylo by na světě lépe. Jenže je to otázka názorů, protože některé věci v našem životě mohou být s utajováním jiná než s pravdou.

  

Vezměme si příklad třeba z člověka, který do své práce chodí nerad, protože si o firmě myslí zlé věci a o zaměstnavateli třeba totéž. Kdyby tento člověk neměl schopnost zatajování a chybělo by mu ono zákoutí v mysli, jistě by mu práce příliš dlouho nevydržela. V lepším případě by dostal jen nějakou podmínku. Ovšem se zákoutím, do kterého si nastrká veškeré zlé myšlenky, nemůže sobě ani nikomu kolem sebe nijak uškodit.

  

Naopak v situaci, kdy chceme někoho o něco požádat nebo si potřebujeme s daným člověkem něco vyříkat, vzhledem k tomu, že on škodí nám, je zapotřebí takovéto myšlenky ze zákoutí vytahovat a řešit věc narovinu. Musíme jen rozpoznat, kdy je správné něco tajit a kdy ne, to je vše, co je nejdůležitější vědět.

  

Ale já Vám v tomto článku vůbec nechci říkat o věcech, které víte a nevíte. Chci jen upozornit na velice potřebnou věc většiny lidí a především pisálků. Jedná se tu o deník, který je pro mě a pro mnoho lidí velice důležitou úschovnou myšlenek. Ještě donedávna jsem ho neměl a nemohu říct, kam s ním dospěji, ale už teď musím říct, že je mi velkým pomocníkem k vymýšlení nových článků a příběhů, protože z myšlenek, které skládám dny, týdny a měsíce, nakonec vznikne celek, který publikuji zde nebo v časopisu, do kterého píšu.

  

Každý den mi do hlavy bodá takových věcí, které po cestě do školy, ve škole a kdekoli jinde za můj den spatřím. Mluvím hlavně o lidech, jak jinak. A když takové věci do té mé hlavy bodnou, mám potřebu si vybít zlost nebo zkrátka vylít myšlenky. Pokaždé, když mám možnost, si tedy vytáhnu svůj zápisník a píšu slovo za slovem, větu za větou. Takové zápisníky (deníky) je ale potřeba perfektně schovávat. Nejlépe, aby lidé vůbec nevěděli, že nějaký máte, protože pak se vyhnete neskutečným trapasům a vzpourám vůči vaší osobě. Zatím s tím ještě nemám zkušenost, a doufám, že ani mít nebudu.

Jak už jsem tedy kousek nahoře zmiňoval, deník neslouží jen jako nějaká důvěrná úschovna, ale především jako skicák na vaše nápady k psaní. Já si ani nemyslím, že je tak úplně výborné psát si, co jste každý den dělali, to vůbec. Spíš mi deník přijde jako blog, akorát trochu rozsáhlejší. Mluvím tu o tom, že svůj deník mám jen na nápady a názory, které mě napadnou, ale vůbec jako něco, kam si zapisuji každý svůj den, jako bych to někdy potřeboval.

  

Ještě donedávna jsem vše psal ihned a rozmýšlel jsem to až při psaní a po psaní. Teď jsem ale přišel na to – mluvím o psaní povídek a vymyšlených příběhů -, že je lepší si dopředu navrhnout kulisy, ve kterých se děj bude odehrávat, a rozvrhnout si postavy, ani ne tak vzhledově, ale povahově. Pak je dobré urovnat si celý děj a popsat si zkráceně i ty nejdetailnější scény. Je to jako u filmu, nejdřív si musíte vše postavit, upravit, promyslet a napsat, a pak teprve začít točit. U psaní si tedy musíte také vše rozvrhnout, popsat, postavit imaginární kulisy, udělat si zkrácený scénář nebo popis celého příběhu, a pak teprve začít psát. Tím ale neříkám, že je to nutností, protože já jsem spoustu docela i dobrých děl napsal přesně naopak. Nejdříve jsem si napsal povídku a až pak jsem si jí začal trochu promýšlet a zbarvovat, což bylo pozdě, protože mě pak nebavilo šťourat se v každém slově, když už jsem měl vše napsané.

  

Mimochodem také se chci omluvit za to, že Vám poslední dobou nepředkládám vůbec často žádné články. Musím se učit a učit a učit.

Mějte se krásně!