středa 11. listopadu 2015

Kouzelné setkání (TRUE STORY)

Unaveně ale odhodlaně pokračuji v mé cestě domů. Mám rozepnutý kabát, který s mou šálou vlaje za mnou díky lehkému, docela teplému podzimního větru. Ulice je zaplněná různorodým barevným listím a vzduch s barvou nebes začíná řídnout vlivem blížící se zimy. Poměrně brzy odpoledne slunce zapadá a tma vítězí jakožto silnější soupeř nad světlem. Večer se stává delší a důležitější než samotný den.
  S vědomím, že mám před sebou dlouhou cestu autobusem uvolňuji své myšlenky příjemnějšími věcmi, a do uší tak vkládám písně mého života. Bez očekávání něčeho nevšedního mířím k obvykle velké frontě lidí, kterou plní především bezohlední mladí lidé bez špetky vychování, protože předbíhají bez jediných výčitek svědomí, bez jediného pohledu na lidi, které tím chováním poškodili.
  Avšak jedna nevšední věc by přece jen byla, v podobě překrásné dívky s pohledem na mě upřeným. Její opatrné pokukování vyvolává v mém nitru milé úsměvy a ani já nedokážu odtrhnout oči od dokonalé osoby, jíž je ona sama. Má výrazné černé vlasy, které zbožňuji a její oči jsou kouzelně zelené. Kolem nosu se jí třpytí světlé a malé uskupení pih, které působí jako večerní hvězdy na obloze. Ale nevypadá, že by snad ve frontě byla zařazená také. Vypadá spíš, jako by jen někoho očekávala a já doufám, že tomu tak není a že pojede tím samým autobusem, jako já, abych mohl ještě chvíli blažit mé oči pohledem na ní.
  Fronta reguluje svůj počet vzhledem k časnému příjezdu autobusu a já s radostí sleduji, jak dívka postupuje s ní, vedle dvou starších lidí, nejspíš dědečka a babičky. Neváhám ani chvíli nad tím zdali si mám přisednout tak nápadně zrovna k ní a udělám to.
  „Mohu si přisednout?“ Zeptal jsem se rádoby sebevědomím a vyrovnaným hlasem, který však vyzněl stydlivě a opatrně.
  „Jo, klidně.“ Odvětí dívka s úsměvem přesně takovým, jakým na mě útočila již venku.
  Mé srdce buší tak hluboce a tvrdě až mám pocit, jako by mi někdo dělal srdeční masáž. A jak cesta utíká, tisknu k jejímu stehnu to své, abych se jí alespoň nenápadně mohl dotýkat. Cítím však, jak urputně reaguje o něco silnějším přitlačením její celé nohy na mou a pod mým trikem se tvoří slabé kapky potu.
  Má odvaha však není dostatečně velká na to, abych jí oslovil. Vytáhnu z kapsy nepříliš hezký mobil a najdu si na něm profil mého facebooku. Opatrně ho k ní natočím a periferním viděním sleduji, jak se nesměle podívá. Jen doufám, že si snad všimla jména a že mi večer přijde zpráva, nebo žádost o přátelství.
  A nastal čas, kdy musím vystoupit. Nechce se mi, ale nakonec bez jakéhokoli rozloučení opouštím autobus. Dívka ho opouští se mnou a pár kroků před ní se otočím a usměji, jenže se nedívá a povídá si se svými prarodiči.


Od dívky jsem nikdy zprávu nedostal, ani sebemenší náznak její reálné existence. Možná to byl jen sen. Já ale věřím, že byla pravá a že moje nedostatečná odvaha na to ji oslovit zabila veškeré šance na seznámení. Už nikdy jsem neměl příležitost ji znovu vidět. Každý den doufám v setkání s ní.



0 komentářů:

Okomentovat