Příběhy ze života spisovatele (Díl 2.)

Jmenuji se David Kennen a to, co vám teď napíši jsou začátky nejlepších dnů mého života. O seznámení s Candy jsem vám povídal již minule, a tak bych snad mohl přejít rovnou k samotnému příběhu o nás dvou.

Když představení toho osudného dne skončilo, předali jsme si telefonní čísla. Byl to její nápad, opět. Já v tu dobu zkrátka nebyl tolik výřečný a byl jsem hodně stydlivý. Už jen proto, jak krásná to byla dívka.

  Po příchodu zpět do školy na ubytovnu jsem nedokázal odolat a ihned jsem celý netrpělivý psal první zprávy. Candy neodepisovala ze začátku skoro vůbec, protože byla nějakou dobu se svými kamarádkami na společném pokoji, a já se hrozně bál, jestli jsem něco neudělal špatně. Bál jsem se, že jí ztratím. Ale to byly jen počáteční okamžiky. Pak jsem si totiž řekl, že bych měl zklidnit svoji horlivost a stát se tím chlapcem, který tak nějak nedolejzá, protože tak to funguje nejlépe. Měl jsem již před ní spoustu zkušeností s dívkami, ale s žádnou to nebylo takové silné, jako s Candy. O čemž vypovídá naše budoucí svatba a to, že jsme spolu doteď.

  Ležel jsem ten den na posteli a nespal. Čekal jsem, až mi od ní přijde ta očekávaná zpráva, ale už jsem měl dojem, že si ze mě akorát udělala srandu a rozdráždila mé city. Skoro se mi chtělo přejít do pláče a stále dokola mnou projížděl pocit potřeby na záchod. Takové svírání žaludku nikdy není příjemná záležitost, především pak z trémy. Ale netrvalo dlouho a mou postelí začaly procházet vibrace z telefonu. Nepřišla mi žádná zpráva, ale Candy mi rovnou volala.

  „Ahoj, neruším? Neměla jsem předtím čas, protože jsem byla s kamarádkami na večeři a pak jsme na pokoji hráli karty.“ Její hlas zněl tak lahodně, jako vždycky. Nevěděl jsem z počátku co říct. Vlastně jsem to věděl, ale nedokázal jsem to, protože jsem se šíleně styděl.

  „Jee ahoj, nerušíš. Vlastně jsem čekal na to, až mi od tebe přijde nějaká zpráva, abych mohl v klidu spát.“ A opravdu jsem to řekl tak koktavým hlasem, až jsem se začal stydět o mnohem více než předtím.

  „Panejo to je roztomilý jak koktáš. Jsi nervózní?“ Smála se mi Candy do telefonu.

  „Ne nejsem. Měl bych?“ Byl jsem takový hlupák. Jak jsem to jen mohl říct. Začala se mi smát ještě víc, protože jsem to pronesl o mnoho koktavěji.

  „Hele, co říkáš tomu, kdybychom se zítra po škole sešli? Máme to k sobě jen pár kroků, víš to?“ Jasně, že to vím. Jejich ubytovna byla asi padesát metrů od té naší. Koukali jsme jim přímo do oken.

  „Fajn, tak jo. Moc rád.“

  „Dobře. Já půjdu spát, jsem po dnešku šíleně unavená a navíc nechci vzbudit kamarádky. Jsem totiž jediná, kdo ještě nespí.“

  „Jasně, tak dobrou noc.“ Také jsem byl jediný, kdo ještě nespal.

  „Ahoj, ty můj stydlínku.“

  Byl jsem takový blb, že jsem jí nechal jít jen tak spát. Chtěl jsem se jí zeptat ještě na spoustu věcí, ale když mluvila, nebyl jsem schopný přijít na to, co to bylo. Místo toho jsem se po její poslední větě jen hloupě zasmál.

  Ta noc byla klidná, plná příjemných pocitů a zároveň obav, které plynuly z toho, jestli si s ní akorát nezlomím mé přecitlivělé srdce. Sám pro sebe jsem ale uznával, že by to mohlo dopadnout dobře. Přece jsem toho tolik nepřiznal ohledně mých citů k ní, takže bych pro ni mohl být nějak zajímavý. Jediné co mi na té tiché a teplé noci vadilo, bylo chrápání mých spolubydlících. S tím už jsem bohužel ale nic neudělal. Strašně mě vytáčelo vidět jejich povadlé obličeje s otevřenými ústy vydávajícími příšerné démonické zvuky.

  Tu noc jsem toho tedy moc nenaspal a druhý den jsem byl tolik unavený, že mě ráno museli budit nadvakrát.

Když jsem šel s Candy poprvé ven, zašli jsme do místní kavárny, kde dělají výbornou vídeňskou kávu a jahody se šlehačkou. Candy ale přijala pouze pozvání na kávu, protože jahody se šlehačkou příliš v oblibě nemá. Kdo sakra nemá rád jahody se šlehačkou? To není možný ne? Zřejmě ale je, protože i když jsem jí dal na lžičku trochu ochutnat, šklebila se, jako bych jí do úst dával nějaké odpadky. Přitom se ty jahody tak rozplývaly a byli slaďounké, k tomu šlehačka byla domácí a pořádně hustá.

  To ale není vše, protože poté došlo k prvnímu polibku, opět z její strany. Koukala na mě jak jím to (pro ni) odporné jídlo až to nakonec nevydržela a sklopila mi ruku.

  „Nechceš ochutnat něco lepšího?“ Zeptala se mě.

  „A to jako co?“ Nechápal jsem. Pak se ke mně ale naklonila a její něžné a sladké rty vtiskla na mé. Musím uznat, že její polibek byl o mnoho sladší a chutnější, než nějaké hloupé jahody. Měl jsem pocit, jako při orgasmu, protože jsem nebyl schopný vnímat co se vlastně děje. Cítil jsem její skvělou vůni. Ani nevím, jestli to byl nějaký parfém, nebo jestli to byla zkrátka ona. Bylo mi to ale jedno, protože jsem byl šťastný, jak blízko jsem se k jejímu srdci dostal. Samozřejmě jsem měl i značné pochyby o tom, zdali to myslí vážně. Protože co rychle začíná, to i rychle končí.

  Po tomto incidentu už to šlo, jak nejlépe jen mohlo. Zašli jsme se podívat ke kinu, jestli nedávají nějaký film. A zrovna běžela úplná novinka. Film, který se jmenoval Words. Neměl jsem problém s penězi. Vydělával jsem si brigádami a rodiče mi dávali bohaté kapesné. A tak jsme do toho kina nakonec zašli, protože byl žánru romantické a to je přesně to, co jsme oba chtěli. Vzali jsme si dvousedadlo, a když jsme s lístky vstupovali do sálu, chytla se mě za ruku. Od té doby jsme se za ní drželi pořád, a i když byly zpocené, nevadilo nám to. Bylo nám spolu dobře a na dvousedadle jsme se k sobě tiskly, jak nejvíc to šlo.

  Byl jsem překvapený, jak moc dobrý ten film byl, protože celý děj byl na téma spisovatelé a sálala z něj dokonalá atmosféra. Na příběh jsem pak vzpomínal hodně dlouho, protože to bylo právě ono, co mě přivedlo k psaní. Při sledování projekce jsem litoval, že jsem si s sebou nevzal nějaký papír a pero, abych si mohl zapisovat. V hlavě jsem měl už tu dobu hodně moc myšlenek, které stály za to vložit do nějakého většího příběhu, nebo nějaké povídky. Mimo to jsem si kino perfektně užil i co se týče Candy, protože naše oči se tolikrát střetávaly, že to v nás vyvolalo nebezpečné city, které byli vlastně těmi nejpříjemnějšími city. Dali jsme si tolik polibků, že jsem to přestal počítat v půlce filmu a kamarádům jsem hodlal říct jen to, že jsme se s Candy zkrátka líbali. Také jsem se neudržel a pronesl dosti vážnou větu začínající na písmeno m.

  „Candy, miluji tě.“ Tu větu jsem pronesl docela nahlas, ale oproti minulým byla plynulá, pravdivá a od srdce. A ačkoli jsem to na ní vychrlil docela rychle, odvětila: „Já tebe taky.“

Pokud se vám pokračování příběhu líbilo, tak poprosím o lajk, nahoře v levém rohu u tohoto článku, a o komentář. Také budu moc rád, když budete tento blog sdílet a stanete se pravidelným čtenářem. S láskou váš Samuel.