úterý 17. listopadu 2015

Příběhy ze života spisovatele (Díl 1. "Déšť")

Když oblohu ve dne zahalí stěna tmavých a světlých mraků, celé prostředí pod ní vplyne do jiné, zvláštní a pochmurné atmosféry, která je zároveň uklidňující pro všechny, co mají příjemné bydlo. Tmavé prostředí jako by hladilo do očí svou nevýrazností a naznačovalo všemu živému, že by se mělo schovat někde v teple, nejlépe s někým, koho má nejraději. Slunce náhle není tím dominantním objektem, a jediné čím vládne, ovšem jen z části, je denní světlo. Pak se ale mraky pod vlastní tíhou začnou trhat, a tím budou propouštět smršť kapek ozvučujících jinak tiché okolí mého domku.

Vítr začíná být silný, a voda, která lije z oblohy, jako by snad nebyla tvořená uskupením mnoha malých kapiček, nýbrž jako celek. Ten zvuk je tak nádherný, když pak všechny ty kapky narážejí o vše, co jim volný pád překazí. Má okna jsou zavřená, a jsou to ta moderní okna s plastovými rámy a gumovým těsněním, při kterých jde jen tlumeně slyšet vše z venku. Mám z nich výhled na jeden z mnoha hlubokých lesů, které se zde v Severních Čechách nachází. A ten les byl doopravdy rozlehlý a obrovský. Zkrátka utvářel tu nejlepší atmosféru v mé pracovně, a zároveň nejlepší prostředí okolo ní.

Nemám příliš velkou pracovnu, ale ani malou. Skládá se z psacího stolu, knihovny, konferenčního stolku a sedačky, která se dá rozložit na postel. Ne že bych tu snad rád spal, to já radši spím s mou ženou Candy v ložnici. Ona je tou hlavní postavou veškerého dění mého života. Její vlasy jsou mandlově hnědé a její oči třpytivě zelené. Svým vzhledem naprosto zapadá do prostředí, ve kterém žijeme. Na psacím stole mám položený věčně zapnutý notebook a za ním i poněkud zastaralý psací stroj, kterého využívám především v létě, když je venku hezké počasí. Je to takový malý kufříkový psací stroj, který na práci postačí, i když to pak stejně musím přepsat do počítače. Ten stůl je z modřínového dřeva a na levé straně má šuplíky, do kterých si ukládám rukopisy a čisté papíry. Šuplík na rukopisy je dělaný na čipovou kartu, aby se k němu nikdo nedostal. Ale toho zatím nevyužívám, protože jediná osoba v mém domě (mimo mne) je Candy - my nemáme děti, zatím ještě ne. V knihovně mám všechny díla od Johna Irvinga, Scotta Fitzgeralda a David Mitchella. Pak ještě pár knih od jiných autorů, ale není jich moc, protože vzhledem k mému časovému vytížení už moc nečtu.

Dneska je zrovna ten den, který mi umožňuje nerušeně pracovat na mé knize, protože tím, že venku prší a z dáli je slyšet basového hřmění bouřky, se nemusím stresovat horkým sluncem a výčitkami svědomí, že nejsem někde u vody. Nemůžu si dovolit být někde u vody, když musím psát a pracovat jako každý jiný člověk. Možná, že by mi mnoho lidí povědělo, ať si vezmu notebook s sebou. Jenže já nerad píšu, když je okolo mě hluk lidí, dětí a do celého těla mi naráží žhavé paprsky nemilosrdného letního slunce. Vlastně ani nevím, jak bych měl v té knize pokračovat, ale to mi nikdy nevadí, protože mi stačí pouhá chuť k psaní. A to, co dělám teď, to je pouze taková informační práce o mém dni, se kterou se s vámi chci podělit.

Když jsem ráno vstal a podíval se z okna ven, tak mi bylo moc dobře a sám pro sebe jsem se usmál. Candy si myslela, že jsem se usmál na ní, a tak si na mě vylezla, líbala mě a smála se taky. Neřekl jsem jí to, vždyť mně to vlastně nevadilo. Tak jsem jí objal pevně kolem jejího zrovna tak pevného krásného těla a strávil s ní dokonalou ranní hodinku lásky.

Poté už to byla klasická rutina mého začátku dne, kdy jsem vyšel před dům sebrat noviny, a když jsem se vrátil zpátky, už na mě čekala snídaně s výborným aromatickým čajem v půllitrovém hrnku. Candy obvykle nechodí po ránu oblečená úplně, maximálně má na sobě spodní prádlo. A vzhledem k tomu, že nikam nemusí, ho má někdy i celý den, pokud se sama nerozhodne, že by chtěla zajet někam na večeři, nebo na oběd. K snídani mi většinou připraví slaninu, vajíčka, nebo omeletu, a snídáme spolu u stolu, který je stranou podél velké okenní tabule s výhledem na hory. Vybral jsem si tento dům právě kvůli té přírodě, tomu tichu a prostředí, ve kterém se člověk probouzí každý den s jinou náladou, jinou atmosférou. Večer to ale všechno nabude dokonalé romantické atmosféry. Kousek pod naším domem jsou totiž další domky a úzké cesty se silnicemi podél skal, které jsou v noci osvětleny lampami.

S Candy jsme tu moc šťastní, protože všeho máme dost a nic nám nechybí. Má jediná práce je psát a její práce je starat se o dům, který není zrovna malý. Dal jsem jí ale samozřejmě na výběr, že může pracovat i normálně. V práci, která jí baví.

Seznámily jsme se na divadelním představení, na které jsme šli se středními školy. Neměl jsem dost odvahy na to ji oslovit, a tak to osud přichystal naprosto jinak. Naše chlapecká škola tam šla s tím, že každý chlapec má vedle sebe nechat jedno volné místo. Odpověď na otázku „Proč?“ přišla hned záhy, když si vedle nás posedaly dívky z dívčí školy. Vedle mě si zrovna sedla Candy Dankenová a já z ní nedokázal spustit oči. To její malinké uskupení pih kolem nosánku a ty její oči mě málem donutily k pláči z toho, že snad takovou holku už nepotkám. Naštěstí pro mě byla Candy ukecanou osobou, a stále jí je, takže promluvila první a prolomila tak ledy studu. Ten den už mezi námi dvěma, kromě lásky, proběhla výměna telefonních čísel a na školách jsme si psali někdy až do rána. Později jsme se začali scházet, a nakonec z toho vyplynul vztah, který trvá až dodnes - pouze s tím rozdílem, že jsme se již vzali.

Tak jdeme zpět k mému dni. Po snídani jsem si svůj velký čaj vzal k sobě do pracovny a otevřel notebook. Přivítala mě úvodní znělka a já najel do složky „Psaní“, kde mám veškeré dokumenty, které jsem sepsal, a programy na tvoření textu. Netrvalo to všechno ani minutku a já začal psát. Mé prsty se nechtěly v žádném případě zvednout z klávesnice. Zkrátka klasická múza, bez které nedokážu žít, přišla přesně načas. Při psaní se vždycky tak usmívám a především ten den, když mé uši slyšely narážení kapek do okna a venkovní cesty, můj nos cítil vůni těla Candy, která si pokaždé sedá vedle mě a čte mi pod rukama (zrovna jako třeba teď), a nakonec oči, které sledují plynule se linoucí text na čistou stránku v počítači. Text, ze kterého se skládá můj svět, a slova, která kouzlí fikci, po které prahnou všichni čtenáři knih a diváci divadelních představení.

Tento krátký článek ohledně mého cítění atmosféry když prší, bude pokračovat, pokud budete chtít. Já osobně miluji déšť, konkrétně při práci, při psaní, nebo při čtení. Déšť mě uklidňuje a já se cítím tolik dobře, když vím, že nikam ven chodit nemusím. Doufám, že se vám tento článek líbil, a že ve vás vyvolal podobné pocity jako ve mně. Nemá z něho plynout žádné ponaučení a nemá ani děj. Dokonce není ani napsaný podle pravdy a vše to je jen fikce. Je to ale vkročení do jiného světa, příjemného života. A rozhodně to bude první děj na pokračování.

Každý, kdo toto čte, je můj oblíbený. Každý, kdo pravidelně čte můj blog a nechává se jím unést do jiného světa, do mého světa, do země Nezemě, je můj oblíbený. Děkuji vám všem, milí čtenáři, a přeji vám krásný den a krásné dny.


Reakce:

1 komentář:

  1. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Výměna kdekoli Váš čas je drahý. Obchodujte na počítači, tabletu a mobilu

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat