Šel úzkou
cestu domů. Do prostředí jemu nejlépe známým. Prudké slunce toho nejlepšího
léta zdobilo dokonale modrou oblohu, skrze kterou jako by šlo vidět do jiného
světa, do nebe. Žádný den ještě nebyl
tak nepřirozeně a děsivě tichý, jako tento.
Lidé a jejich hlasy šli slyšet pouze z extrémní blízkosti, jinak
nešlo slyšet naprosto nic, žádný zvuk, žádný hlas.
Pokračoval směrem k zahradě svého
domova, kde zahlédl celou svou rodinu – otce, matku, prarodiče a veškeré
příbuzné –, jako by se mělo stát něco důležitého a rozhodujícího v jeho životě.
Když na onu zahradu sebevědomým krokem vkročil, všichni se na něho dívali
neznámým pohledem, laskavým a úsměvem na tváři zdobeným.
„Co se
děje?“ optal se chlapec všech přítomných.
„Pozor je tu had!“ odvětila jeho matka, a
zadívala se na něj starostlivým a vystrašeným pohledem.
Ten had byl vyprovokovaný neznámo čím a
hleděl přímo na chlapce. Kroutil se a plazil ze strany na stranu. Když však
kolem prošla matka a málem na něj šlápla podpatkem její boty, had se vymrštil a
plazil se obrovskou rychlostí k němu. Chlapec naprosto nevěděl co se děje
a celý vystrašený poskakoval, aby se tak hadovi vyhnul. Nakonec se rozhodl pro
rychlý únik dovnitř domu.
V tu chvíli
se chlapec ze svého snu probudil kopavými pohyby a celý zpocený. Byl vyděšený,
co se mu děje nechápal. Vše mu najednou přišlo tak velké a těžké, včetně jeho
samého. Avšak jeho únava byla natolik velká, že se mu podařilo bezstarostně
znovu usnout.
Had za ním
pokračoval do domu. Nebylo zábrany, která by ho zpomalila. Snad to ani nebyl
pravý had, zdálo se mu. Had ho ale nejen honil, také intenzivně útočil svými
jehlovitými zuby. Chlapec naštěstí utíkal dostatečně rychle, a tak se všem
uštknutím vyhnul. Ale ani jednou se nepokusil bránit.
Když však vstoupil do obývacího pokoje, byli
tam úplně všichni. Chlapec nechápal, kde se tam vzali, ale prosil a volal o
pomoc. Všichni na něj pouze hleděli s úsměvem a nepokoušeli se pomáhat,
jako by to snad byl pouze chlapcův soupeř a nikoho jiného. Spíš na něj koukali
jako na blázna.
Chlapec
vběhl do poslední místnosti, která mu zbývala. Byl už bez naděje na
záchranu, a tak pouze sebezáchovou bezvýznamně zkusil do hada kopnout, ale
marně. A krom toho kopu se chlapec i napříč příležitostem nepokusil ani jednou
hada zbavit, pouze jen utíkal.
Chlapec v poslední chvíli vyskočil na
pohovku a uvědomil si, že je v pasti, zahnán do kouta. Had ho dohonil a
nepřirozeně se zatočil do písmene „s“. Rychlým výstřelem po chlapci vyskočil a
uštknul jej.
Had je
symbol hříchu. A chlapce dohnal, protože mu nevzdoroval.
Tohle je skvělé.
OdpovědětVymazatKdybych si nepřečetla tu poslední větu, asi by mě nenapadlo, že se jedná o hřích.
Nepřemýšlel si někdy o tom, že by sis založil Wattpad a publikoval tam? Myslím, že bych byla asi tvůj největší fanda :)
Ahoj, to mě moc těší, že se ti to tolik líbí. Wattpad jsem si zkusil založit, nicméně mi nepřijde tolik dobrý. Ovšem mohu se o něj rozhodně pokusit :)
VymazatParáda! Máš talent, kluku! Kŕasně se to čte .. Keep going a já ukládám tvůj blog do oblíbených, abych měla na cestách co číst!
OdpovědětVymazatMoc děkuji, vážím si toho!
VymazatDobre sa to číta! Na wattpade by si si asi získla čitateľov! :)
OdpovědětVymazatWeirdhouse
Děkuji moc. Wattpad jsem si právě založil! :)
VymazatÚžasně píšeš! :)
OdpovědětVymazatVážím si tvé pochvaly. :)
VymazatMoc pěkně napsané :)
OdpovědětVymazatDěkuji!
OdpovědětVymazat